Byla to včera moc smutná zpráva; taková, z níž na našince padá těžká deka, pod níž se bezmocí rozbuší srdce a nelze dýchat. Iveta Bartošová zemřela pod vlakem plným dětí. Podobnou smrtí skončila při autonehodě její první láska Petr Sepéši. Nebylo vůbec snadné představit si, že Iveta už nežije. Zvláště, když jsem se s ní několikrát setkal osobně. Po kouscích umírá každý z nás smrtí blízkého člověka…

Foto: Břetislav Olšer

Sedl jsem si k počítači a chtěl něco o Ivetině tragédii napsat. Nekrolog. Nešlo to, slova se ve mě rodila přetěžce a před očima jsem měl jeden blog za druhým; jen posedlost pisálků, nadržených bezohledně popsat tu hrůzu, ne však ze smutku, ale z bulvární potřeby něco atraktivního vyplodit o sebevražedné senzaci. O tom, jak zubožená žena spáchala sebevraždu. Zubožená a kdysi slavná. To je šance se zviditelnit. Nemohl jsem, musel jsem počkat až se vzpamatuji a budu věci vidět z lidského pohledu, bez patologie senzacechtivost hyen. Vlastně jsem nepsal hlavně kvůli žaludeční nevolnosti; Bylo mi z nich všech na zvracení, zvláště když bulvární Prásk na TV Nova hlásí: Chcete vidět fotografie mrtvé Ivety Bartošové na kolejích? Kliněte na TN.cz. Je slovo hnus odpovídající tomuto hyenismu…?

Nechtěl jsem ji v barvitém popisu psychopatických blogerů vidět ani v zuboženém stavu, můj valašský útlocit, já z Hovězí, ona z Čeladné pod Smrkem a Lysou horou, dostal co proto. Byl jsem z blogů nucen vidět kdysi opěvovanou hvězdu málem jako bezdomovkyni, utrápenou bytost. Zdálo by se, že čtvrt století není zase tak dlouhá doba, aby se z krasavice stala na alkoholu a lécích závislá troska. Omyl, byť to na jaře 1987 bylo její úžasné období. Jako čerstvá Zlatá Slavice za rok 1986 se stala sólistkou v Orchestru Ladislava Štaidla a vypadalo to, že natrvalo. V červnu 1987 odstartoval Ivetin první koncertní program Variace a koncem roku vyšlo její první sólové album I. B. – Iveta Bartošová, jež bylo v následujícím roce oceněno zlatou deskou Supraphonu. Zvítězila však hlavně na tom nejdůležitějším poli; narodil se jí syn Artur, jehož otcem byl Ladislav Štaidl.

Setkali jsme se poprvé na počátku 80. let v baru Waldemar v Ostravě. Byla to ještě éra jedinečného Ostravského rozhlasového orchestru a nahrávacího studia s Janáčkovou filharmonií. Iveta Bartošová měla sladkých sedmnáct a seděla s textařem Jiřím Bezručem, který už píše své krásné texty na nebesích. Slavili jsme u bílého vínka úspěch Ivetiny písničky s Jiřího textem. Úspěchy v pěveckých soutěžích Talent a Zlatá loutna ji kvalifikovaly na festival Mladá píseň Jihlava 1983, kde si vyzpívala 4. místo a Cenu poroty za interpretační výkon… V Jihlavě se poprvé potkala s Petrem Sepéšim, s nímž vytvořila úspěšný pěvecký pár. Oba mladí zpěváci vystupovali s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, Golemem a hostovali ve skupině Kroky Františka Janečka.

Byla rozpačitá, se stydlivým růměncem. Poprvé zamilovaná. Vzrušující noc. Nebyla ještě zvyklá pít alkohol, styděla se za to a stačilo deci bílého, aby vzdychala, že je to pro ni nejšťastnější den. O dva roky později ale Petr zahynul při autonehodě a Iveta se na půl roku odmlčela. Na podzim 1985 vydala firma Supraphon jejich album Knoflíky lásky. Nedávno ji za Petrovu smrt vláčil bulvár po všech českých bahnech. Nicméně tenkrát ještě zářila jako stálice. V roce 1998 nazpívala roli Nastěnky pro muzikálovou lední show nesmrtelného Mrazíka a zúčastnila se uvedení této pohádky ve velkých městech České i Slovenské republiky. V ostravském hotelu Atom po světové premiéře Mrazíka jsem ji potkal na slavnostním rautu podruhé; pořád křehkou, trošku nemotornou ve společnosti, ale už sebevědomou a sličnou osobnost.

Připomněl jsem jí naše setkání s Jirkou Bezručem, zeptal jsem se jí, jestli je pořád stejně šťastná, jako tenkrát. Než ji odvolali, aby šla cukrářským nožem rozkrájet slavnostní dort, překvapeně se na mě podívala, při vyslovení jména Jiřího Bezruče opět vzdychla a řekla, že je šťastná ještě víc; měla totiž spoustu důvodů ke spokojenosti. Zatímco firma Sony Music Bonton vydala v reedici album Knoflíky lásky, obohacené o dosud nevydané písničky z jejích začátků, pod hlavičkou Monitor EMI vyšlo Ivetě nové romantické album Ve jménu lásky, které bylo označeno jako comeback století a oceněno zlatou a platinovou deskou.

Pak se věnovala charitativní činnosti; byla patronkou nadace Pražské děti, pravidelně spolupracovala s nadačním fondem Kapka naděje, nadací Tetezy Maxové či Robin, bývala hostem v benefičních pořadech Chceme žít s vámi, NATAMA, Pomozte dětem, zúčastnila se koncertů Most naděje a Lidi lidem, uspořádaných na pomoc osobám poškozeným povodněmi v letech 1997 a 2002. V domovské a dnes tragicky osudové Uhříněvsi rovněž pravidelně organizovala zábavné pořady pro děti. Jeden úspěch střídal druhý, až nastal děsivý zlom. Rozvod a to byla příležitost nejen pro bulvární hyeny, ale také pro řadu psychicky ujetých individuí, která se chtěla jen pást na Ivetiných penězích i její popularitě; Mazura, Rychtář, Novotný…

A proto zákonitě přišla léta, v nichž to šlo s Ivetou hrozivě dolů. Jak její slibně zářící hvězda prudce vylétla, tak rychle padala. A to opět s ochlokracií bulváru za zády. Sledovaly ji na každém kroku a vymýšlely si někdy absurdní story, jen aby zvedly náklad. Dát bulvár k soudu? Zbytečné; prohraje, zaplatí milionovou pokutu, ale na zvýšeném nákladu za vylhanou aféru si vydělá dvakrát tolik. O etice se nesmí mluvit… Křehká dívka to neunesla. Nepřetržitý stres, kdy paparazzi čekali na každý jejích chybný počin, ji dovedl až na samé dno. Soudy, opilectví, tloustnutí, hádky a další situace byly na denním pořádku v tištěném i v televizním bulváru. Nervozita kdysi půvabné dívky ji přeměnila v uzlíček nervů. Nemoci, spousta léků, nemocnice… Věděla, že každé její klopýtnutí bulvár mnohonásobně zvětší do senzací a afér. Specialistou na vymýšlení „příběhů“ pro bulvár byl další Ivetin devastátor, s příznačným příjmením…

Pak další rána, tentokrát od soudu. Městský soud v Praze zamítl odvolání proti rozhodnutí soudu první instance, a tak syn zpěvačky Ivety Bartošové (46) Artur Štaidl (15) musel být pod ochranným dohledem. Kvůli psychickým problémům zpěvačce soud syna odebral a svěřil do péče Ladislavu Štaidlovi (67). V čem realita nevyhovovala, to si bulvár vymyslel nebo k tomu dopomohli noví hochštapleři v Ivetině životě. Úchyláci, exhibicionisté a jejich pseudoherecké výkony, co dál Ivetu jen potápěli a neměli ani tušení, co je to lidskost…?

Jde to s námi z kopce. Pod knutou exekutorů se topíme v bažinách potrhle tržní země, v níž jsou nejsledovanější jihoamerické telenovely a nejčtenější bulvár s celebritami na jedno použití. Věřím, že jen skromnost a pokora jsou výsadou opravdových mistrů. To skutečné a jedinečné vytvářejí neznámí stvořitelé, bez nichž by se všude producírovali jen paňácové v dresech kupčíků a pouťoví kejklíři se světskou slávou, polní trávou. Nesnáším světla ramp nandrolonových svalovců a vykrádačů cizích myšlenek, žijících na dluh a vrub ostatních. Bůh asi příliš plýtval, když stvořil tolik zbytečných a psychicky retardovaných zrůd z bulvárů. Proto jsem právě dopsal nekrolog, svoji osobní věc…

Inu, jedno je jisté; Ivetu už nikdy nepotkám, jedině až tam nahoře, jednou, kde je dnes se svým Petrem Sepéšim a Jirkou Bezručem; třeba jim napíše text k dalšímu báječnému duetu – Knoflíky lásky nebeské…

Zdroj: Blog autora