Moji poslanci! Ve svém projevu ze 6. října jsem další vývoj této války předpověděl správně. Ujišťuji vás, moji poslanci, že o vítězství ani na okamžik nepochybuji. Pokud člověk nespatřuje znaky a garance konečného vítězství zrovna v porážkách, pak věřím, že dosavadní vývoj – jak jsem řekl – mi dal prozatím spíše zapravdu. Přestože jsem byl o tomto vývoji přesvědčen, nabídl jsem tehdy Francii a Anglii ruku smíření. Odpověď, kterou jsem na to obdržel, máte ještě v paměti. Všechny mé argumenty o nesmyslnosti pokračování v tomto boji, ubezpečení, že i v tom nejlepším případě se nikomu nedostane zisku, nýbrž jen obětí, byly buďto kvitovány posměchem a urážkami, nebo byly přinejmenším zamlčovány.

Již tehdy jsem vás ubezpečoval o svých obavách, že se mi budou kvůli mým mírovým návrhům posmívat do strašpytle, který nechce bojovat, jelikož bojovat již nemůže. Přesně tak se také stalo. Domnívám se však, že Francie – samozřejmě méně státníci než lid samotný – bude již dnes o tomto 6. říjnu rozmýšlet jinak. Jak strašlivá bída se od té doby na tuto velikou zemi a národ snesla! A to ani nechci mluvit o tom, co za hroznou bolest tato válka přinesla samotným vojákům. Neboť nad tím vším se tyčí téměř stejné utrpení, které vzniklo nezodpovědností těch, kteří vyhnali miliony lidí z jejich domovů bez jakéhokoli důvodu, zamýšlejíce připravit tím německému vedení války nějaké potíže. Ačkoli, šílená to představa. Tato evakuace se nejškodlivěji projevila právě vůči spojeneckému vedení války, vůbec nejstrašnější důsledky však zanechala na postižených nešťastných obětech. Co pánové Churchill a Reynaud těmito svými radami a nařízeními způsobili milionům lidí za utrpení, z toho se nemohou zodpovědět ani na tomto ani na onom světě.

K tomu všemu nemuselo – jak jsem říkal – vůbec dojít. Neboť ještě v říjnu jsem ani po Francii ani po Anglii nepožadoval nic jiného než mír.

Avšak páni zbrojní interesenti chtěli pokračování této války za každou cenu, a tak tuto válku holt dostali. Já sám jsem přespříliš vojákem na to, abych neměl pochopení pro míru neštěstí takového vývoje. Z Londýna nyní slyším křik – není to však křik mas, nýbrž křik politiků – který požaduje, aby se válka teprve vedla dál. Nevím, zda si tito politikové umějí reálně představit pokračování této války. Prohlašují, že tuto válku povedou dál třeba i z Kanady, i kdyby tím měla Anglie zaniknout. Zdráhám se uvěřit, že to lze chápat tak, že se snad do Kanady přestěhuje anglický národ. Národ sám bude muset, jak jsem přesvědčen, zůstat v Anglii. A na válku v Londýně pak bude dozajista nahlížet jinou optikou než jejich takzvaní vůdci, schovaní v Kanadě.

Věřte mi, mí poslanci! Pro tuto sortu lehkomyslných parlamentních ničitelů národů a států nemám nic jiného než vnitřní zhnusení. Skoro mě až bolí, že mě osud vyvolil k tomu, abych skopl to, co tito lidé dovedli k úpadku; neboť mým úmyslem nebylo vést válku, nýbrž vybudovat nový sociální stát na nejvyšší kulturní úrovni. Každý rok této války mi krade tuto práci. Přičemž příčinami této krádeže jsou směšné nuly, které lze nanejvýš považovat za produkty politické pásové výroby přírody, pakliže je prodejná zkaženost neoznačí za něco lepšího.

Mister Churchill opět prohlásil, že chce válku. Přibližně před šesti týdny začal s válkou v prostoru, ve kterém věří, že je obzvláště silný, a sice s leteckou válkou proti civilnímu obyvatelstvu, jakkoli tak činil pod nastrčeným mottem, že je mířena proti takzvaným pro válku důležitým zařízením. Tato takzvaná zařízení jsou od Freiburgu otevřená města, plácky s trhy a selské dvorce, bytové domy, lazarety, školy, školky a co já vím, co všechno bylo zasaženo. Dosud jsem dal sotva pokyn k odpovědi. To však rozhodně neznamená, že je to jediná odpověď a u té zůstane.

Mám však naprosto jasno v tom, že se z této naší odpovědi, která jednou přijde, snese na lidstvo nevyslovitelné utrpení a neštěstí. Jistě že ne na pana Churchilla, neboť ten bude již tou dobou sedět dozajista v Kanadě, tam, kam se už přemístily jak jmění, tak i děti předních válečných interesentů. Ovšem milionům ostatních lidí nastane veliké utrpení. A pan Churchill by mi měl tentokrát skutečně výjimečně věřit, když teď jako prorok vyslovím následující: Zničí se tím velká světová říše, říše, jejíž zničení nebo poškození nebylo nikdy mým záměrem. Sám jsem si vědom skutečnosti, že pokračování bojů skončí jedině absolutním rozprášením jednoho nebo druhého kontrahenta. Mister Churchill nechť věří, že to bude Německo. Já věřím, že to bude Anglie.

V této hodině se cítím být povinován směřovat před svým svědomím ještě jednou apel na rozum také v Anglii. Věřím, že tak mohu učinit, jelikož zde neprosím jako poražený, nýbrž jako vítěz. Nevidím žádný důvod, který by nutil k pokračování této války.

Lituji obětí, které si to vyžádá. Rovněž i mému vlastnímu národu bych je chtěl ušetřit. Vím, že se miliony německých mužů a mládenců rozzáří nad myšlenkou, že si to konečně budou moci rozdat s nepřítelem, který nám bez jakéhokoli důvodu již podruhé vyhlásil válku.

I já samozřejmě vím, že doma je spousta žen a dívek, které navzdory nejvyšší obětavosti obětovaly i to poslední, na onom posledním však visí celým svým srdcem.

Pan Churchill ať si toto mé prohlášení klidně zase odbude svými výkřiky, že je to jen výplod mého strachu a mých pochyb o konečném vítězství. Já jsem tímto v každém případě ulehčil svému svědomí ve vztahu k věcem, které přijdou.