Hrozí nám válka světová nebo globalizovaná?
Záříjové sedmdesáté zasedání valného shromáždění OSN připomnělo 70. výročí založení této mezinárodně právní organizace a zároveň odstartovalo novou epochu v mezinárodních vztazích. Epochu, ve které se opět rozhodne o další budoucnosti našeho světa. Kongres národů proběhl ve znamení konfrontace mezi nejvýznamnějšími aktéry světové politiky[1]. Při této konfrontaci se manifestovala nevůle části světa, dále tolerovat diktát některých samozvaných policajtů všehomíru, kteří si v období od konce studené války zprivatizovali mezinárodní právo a jali se nastolovat nový pořádek, založený na svévoli, aroganci a zastrašování slabších, či nepoddajných členů světového společenství. Pořádek nerovných práv a nerovných svobod pro všechny členy světového společenství, kteří se před sedmdesáti léty rozhodly pro rovnoprávnost, dialog, solidaritu a spolupráci namísto zničujících konfliktů a přístupu, který dnes vůči ostatním členům světového společenství předvádí hegemon se svými dráby[2].
OBAMA: některá zvířata jsou si rovnější.
Konfrontaci započal představitel usurpátora moci nad celým známým vesmírem, který nadále propagoval zcestnou, ne-li rovnou zvrácenou státní doktrínu výjimečnosti (exceptionalism), nadřazenosti (supremacy) a vyvolenosti (manifest destiny) svého lidu, ve prospěch zachování hegemonie, tedy řádu světa, ve kterém existuje jen jeden vládce, jeden žalobce a jeden soudce. Tomuto pořádku vládnou ti nejvýjimečnější, nejnadřazenější a nejvyvolenější z něj – kosmopolitní ultra-bohatá neo-feudální oligarchie.
Ve svém proslovu prezident Obama stihl vyjmenovat všechny nepřátele své země, „probouzející se“ Ruskou federaci, „pozvedající se“ Čínu, „revoluční“ Írán[3].
Neopomenul kopnout si do mrtvoly zavražděného prezidenta Libye a post humum jej nazvat tyranem, stejně jako nazývá tyranem i současného demokraticky zvoleného prezidenta Sýrie, Bašára Asada, který podle Baraka Husseina „shazuje barelové pumy, aby masakroval nevinné děti“.
Patrně mu jeho poradci neřekli, že byl prezident Asad minulý rok znovuzvolen více než deseti miliony syrských voličů, kteří představovali 88,7% odevzdaných hlasů, při volební účasti73.42% všech oprávněných voličů.
O tom si může Obama nechat jen zdát. V posledních prezidentských volbách v roce 2012 se dostavilo k urnám 58.2% voličů. Zvolen byl Obama 51.1% z 538 volitelů. Je to těsný mandát ve srovnání s občanskou podporou, které se těší prezident Asad, Obamou označený, jako „tyran“.
Obama dokonce neváhal před plénem valného shromáždění Spojených národů sugerovat, že realismus vyžaduje řízený přechod od Asada k novému vůdci. V tomto kontextu hovořil o diktátorovi, který vraždí desetitisíce. Zároveň ale na světě „není místa pro ISIL“, který je podle Obamy „apokalyptickou sektou“.
Posléze Obama dokonce sebekriticky přiznal, že „můžeme být patriotičtí, aniž bychom démonizovali někoho jiného“. Prezident SSA zdůraznil, že i Bašár Al-Asad jednoho dne musí odejít, protože tu nikdo nejsme věčně. Postavil se při těchto slovech bokem k mikrofonu a ukazoval na sebe.[4]
Rusku vyčítá Obama přidružení Krymu k federaci, které nazývá „anexí“. Suverenita a integrita nějakého národa je narušena. Na Kosovo patrně nevzpomněl. Na princip mezinárodního práva na sebeurčení národů taktéž. Ale moralizuje, polemizuje nad věcmi, do kterých mu fakticky nic není – ví přesně co by bylo lepší pro Ukrajinu, pro Rusko a lepší pro celý svět! Co je dobré pro svět ví také, když hovoří o lidu Íránu, pro který samozřejmě ví taktéž, co je dobré. Provolávání „smrt Americe“, prý nevytváří pracovní místa a nečiní Írán více bezpečným.
Obama hovoří nejnověji za celý zbytek světa, když tvrdí, že Írán i Asad jsou v koalici pana Putina, zatímco zbytek světa je v koalici „s námi“.
PUTIN: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá
Rusko prohlásilo slovy prezidenta Putina[5], který vystoupil následovně, Jakákoli uskutečněná akce, která by obcházela proceduru přijímání rezolucí bezpečnostní radou, je nelegitimní a představuje porušení charty spojených národů a současného mezinárodního práva.
Ti, kteří se po konci studené války, kdy byl svět ponechán jen s jedním mocenským centrem, ocitli na vrcholu pyramidy, byli v pokušení myslet si, že když jsou tak mocní a výjimeční, tak ví nejlépe, co se musí udělat, a tím pádem nemusí brát v potaz OSN, které jim často stálo v cestě, místo aby jim šlo na ruku, pokračoval Putin.
Ti, kteří dnes vyváží barevné revoluce ve jménu demokracie, jako je svého času Sovětský svaz vyvážel jménem ideologie, nikdy neopustili svoji politiku, založenou na aroganci, elitářství a beztrestnosti.
Silové vakuum, které těmito revolucemi na blízkém východě a v severní Africe vzniklo, samozřejmě umožnilo vznik oblastí anarchie, které se rychle zaplnili extremisty a teroristy, jmenovitě Islámským státem, jež rekrutoval bývalé vojáky z Iráku zničeného invazí z roku 2003, nebo rekruty z Libye, které státnost byla zničena v důsledku hrubého porušení rezoluce 1973 bezpečnostní rady SN. Nyní k těmto radikálním skupinám přistupují i členové takzvané umírněné syrské opozice podporované západem. Obdrží výcvik a zbraně a pak zběhnou k takzvanému Islámskému státu, který byl původně vytvořen jako zbraň proti sekulárním režimům. Je vysoce neodpovědné manipulovat extremistické skupiny a používat je za účelem dosažení svých politických cílů a doufat přitom, že se později nalezne nějaký způsob, jak se jich zbavit, nebo je eliminovat.
Putin konstatuje, že již déle nelze tolerovat současný stav mezinárodních vztahů. Jeho slova se nyní stávají skutkem. Po důkladné přípravě zaútočily ruské vzdušné síly spolu se Syrskou arabskou armádou a pozemními silami dalších spojenců v nově vzniklé alianci proti terorizmu, Íránu a libanonských šíitských milicí, na pozice několika teroristických organizací působících na území Sýrie. Ruské stíhačky vzlétly z mezinárodního letiště Bassel al-Assad v syrské Latákii a z letecké základny Al Taqaddum v iráckém Habbaniyah. Do toho vyslalo ruské námořnictvo salvu 26 řízených raket Kalibr NK z Kaspického moře a úspěšně udeřilo (všemi[6]) na celkem 11 pozic Islámského státu[7] ve třech provinciích. Ze středozemního moře na bezpečí zázemí leteckých operací dohlíží vlajková loď Moskva.
Prezident Putin o operacích v Sýrii hovořil s novinářem Vladimirem Solovyovem v rozhovoru pro renomovanou ruskou televizní stanici.[8]
„V momentě kdy Rusko zahájilo své operace proti Islámskému státu, již provádělo letecké údery na syrské území…“
„Proto vše, co se odehraje ve vzduchu i na zemi, není spontánní akcí, ale uskutečňování předem připraveného plánu“.
„My jsme naše americké partnery, a mnoho dalších partnerů, zejména těch z regionu informovali předem o našich úmyslech a našich plánech. Rusko nebylo nikdy takto varováno, když se chystaly nebo spouštěly obdobné operace“.
„Ale my jsme tak učinili. Z dobré vůle, z praktických důvodů a také abychom ukázali naši otevřenost pro spolupráci.“
„Chtěl bych ještě jednou zdůraznit, že jednáme v plném souladu s mezinárodním právem a na žádost oficiálních syrských úřadů.“
Prezident Putin také stvrzuje, že cokoliv se stane, Rusko se nebude zapojovat do pozemních operací a že jsou si toho jejich syrští přátelé dobře vědomi. Primárním úkolem ruských operací v Sýrii je stabilizace legitimní moci v této zemi a vytvoření podmínek k nalezení politického kompromisu. Šance dosáhnout domácí politický kompromis v Sýrii budou větší, když syrská armáda prokáže svoji bojeschopnost, doslovně „svoji životaschopnost a připravenost bojovat proti terorizmu“.
„Pokud se podíváte na politickou mapu světa, a vidíte co je Rusko, bude vám jasné, že my nepotřebujeme ani cizí území, ani přírodní zdroje. My máme všeho v hojnosti. My jsme soběstačná země.“ Prezident Putin dále podotkl, že Rusko nevyhledává válku ani konflikt v žádné zemi. Rusko nemá ambice vytvořit impérium, nebo znovuvybudovat Sovětský svaz, ale že musí bránit svou nezávislost a svrchovanost. „Činili jsme tak dříve a budeme tak činit i v budoucnosti“.
AL DŽUBEIR – stále bezparlamentní Saúdská Arábie
Ruská slova na téma Sýrie stojí v přímém kontrastu s výkřiky ministra Saudské Arábie al Džubeira, který během valného shromáždění OSN oslovil vybraný kruh novinářů a prohlásil, že, je Írán okupační silou v Sýrii, a že dokud nestáhne své vlastní jednotky, bojovníky Hizbolláhu a další šíitské milice, které vyslal do země na podporu Asadova režimu, nebude moci být součástí řešení. Podle něj existují dvě možnosti jak konflikt v Sýrii urovnat. Jedna je politický proces, kde by byla prozatímní rada s výkonnými pravomocemi a to je ta preferovaná možnost. Tou druhou možností je vojenská opce, která také skončí odstraněním Bašára Asada od moci.[9]
Vyhrožování silou druhému státu je podle charty OSN členským státům zapovězeno. Šokující je, že se to odehrává přímo na půdě Spojených Národů.
ZEMAN – ve správný čas na správném místě
Zcela jiný přístup k otázce legitimity syrské vlády zaujala hlava státu České republiky, když jako první politik Evropské unie, prezident Zeman v rámci zasedání valného shromáždění oficiálně přijal vládní delegaci Syrské arabské republiky v čele s ministrem zahraničních věcí, Walidem al-Moallem, který se v sídle OSN setkal také s ministrem zahraničí Lavrovem.
České gesto vstřícnosti vůči syrskému lidu a jeho legitimním zástupcům jistě nezůstane bez povšimnutí. Navazuje na dlouhodobé přátelské vztahy mezi oběma národy. Ani během války se Česko neodvrátilo od svého přítele Sýrie. Podle slov prezidenta Asada v exkluzivním interview s přední českou novinářkou Terezou Spencerovou, by se mohli české firmy podílet na rekonstrukci Sýrie. Naše země se prý zachovala v nejhorším období krize k Sýrii jako přítel a jako jediná západní země s ní udržovala diplomatické styky. Sice byl původní úmysl někdejší hlavy české diplomacie „Euro-majdanisty“ Schwarzenberga a dalších nepřátel východu (východu samozřejmě vyjma spojenců z budoucích demokracií perského zálivu „dokud poteče jejich ropa“), držet otevřené dveře do syrských státních struktur západním „partnerům“, kteří byli ze Sýrie po vypuknutí jimi podporovaných ozbrojených teroristických útoků na stát a civilní populaci, vypovězeni ze země, z důvodů vměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu, účasti na spiknutí a subverzi. Nejostudnějším příkladem je součinnost s teroristy velvyslance SSA, Roberta Forda, pilného studenta bratrovražedné „salvátorské opce“ svého mentora z diplomatické mise Spojených států v Bagdádu, Johna Negroponteho, který proslul během svého působení v Hondurasu logistickou správou kohort hrdlořezů, zvaných „contras“.
MUSLIMŠTÍ BRATŘI – fanatismus se nevyplácí
Dalším smutným příkladem byla spoluúčast islamistických Muslimských bratří, podporovaných Katarem a Tureckým režimem, kteří dodnes prahnou po pomstě za krvavé potlačení jejich vzpoury proti otci současného syrského prezidenta, Háfizovi a celé straně Baas. Boj náboženských tradicionalistů, kteří chtěli zakládat státnost na islámském právu šaría proti sekularistickým silám soustředěným kolem strany Baas, začal útokem na dělostřeleckou Vojenskou akademii a vraždou 32 alavitských kadetů, aby kulminoval o rok později pokusem o atentát na prezidenta. A v roce 1982 krvavě potlačeným ozbrojeným povstáním v centru Bratrstva, ve městě Hamá. Bratrstvo se v důsledku celoplošné perzekuce a zákazu působení přesunulo do exilu v Jordánsku, Turecku a hlavně v Londýně, kde tato, v mnoha zemích coby teroristická organizace zakázaná, působí do dnes.
Turecko dlouhodobě pošilhává po lukrativních syrských územích, včetně někdejšího průmyslového centra Halepu, která by rádo anektovalo. Rozdělení Sýrie je nechvalným plánem jejích nepřátel. Ani Izrael se netají svým zájmem o strategicky významnou oblast Golanských výšin. Teprve nedávno se nechal slyšet prezident Putin o tom, že územní celistvost Sýrie musí být zachována. Lze z toho usuzovat, že hrozba rozdělení země zahraničními mocnostmi, v duchu někdejší tajné dohody Skyes-Picot, mezi Francií a Británií z roku 1916, je dnes stále aktuální.
Je také nutno v tomto sledu zmínit nechvalnou roli Francie, která v počátku ozbrojených střetů, mezi teroristy a syrskou armádou nechala v Sýrii působit vlastní speciální jednotky. Jaká ostuda, když byli jejich členové zajati syrskými vládními silami. Jaké faux pas! Francouzský ministr zahraničí Fabius dokonce veřejně ostudně vyzýval k odstranění syrské hlavy státu! S jídlem roste apetit – vražda lybijského prezidenta Kaddáfiho Francouzům patrně otevřela chutě!
Nepřekvapí, že Francie patří vedle SSA, Německa, Velké Británie, Kataru, Turecka a Saudské Arábie k zemím aliance, která ve společném prohlášení odmítla ruské údery proti jimi podporovaným teroristům v Sýrii, a označila je za eskalaci![10]
Takový je tedy širší kontext diplomatických vztahů světových velmocí a Sýrie obecně a České republiky konkrétněji v průběhu uplynulých čtyřech letech.
OBNOVA SÝRIE
Nyní může být tento kvalitativní náskok zúročen, díky prozíravé politice prezidenta Zeman a především díky ruské vojenské podpoře syrského státu v boji proti terorizmu, sponzorovanému nejrůznějšími státními i nestátními faktory. Předstírané bombardování pozic Islámského státu koalicí vedenou Spojeným státy se prokazuje jako špatný vtip v porovnání se seriózním, precizním a účinným nasazením ruského letectva. Díky zásadnímu posunu v rozložení sil mohou brzy přijít na řadu plány rekonstrukce dlouhodobou válkou zdevastované země. Ruská federace již vyslala své poslance do Damašku, za účelem poskytnout syrským přátelům pomoc při znovuvybudování zničeného státu (viz http://sana.sy/en/?p=58830)
AL-MOALLEM – život teroristy je jako mrkev…
Walid al-Moallem, syrský vicepremiér a ministr zahraničí, se na půdě valného shromáždění OSN prakticky vysmál slovům kritiků syrské vlády, volajících po okamžitých politických změnách v jeho zemi.
Sýrie je odhodlaná hledat řešení současné krize politickou cestou, nicméně boj s terorizmem je nyní mnohem urgentnější priorita. „Jak můžeme chtít po syrském lidu, aby šel k volebním urnám, když není v bezpečí ani ve svých domovech, ani v ulicích, když vůkol dopadají šrapnely vystřelované teroristickými organizacemi. Ale ani to neotřese vírou v politické řešení, podle parametrů známých všem: zachování suverenity, jednoty a územní celistvosti a státních institucí Sýrie. Jedinou cestou k politickému řešení je syrsko-syrský dialog prostý zahraničního vměšování“.
Obvinil přitom, nesvatou alianci západu a arabských neparlamentních států z hlavního podílu na krizi, když umožnily průnik zahraničních džihádistů do Sýrie z nejméně sta různých zemí, včetně západních, aby se násilím podíleli na vytvoření chiméry islámského kalifátu.
Vicepremiér neopomenul odsoudit sankce uvalené a na Sýrii Evropskou unií, které postihují nejvíce ty nejpotřebnější, zatím co se země ve spolupráci s OSN a humanitárními organizacemi snaží všemi prostředky odvrátit humanitární krizi (sankce Evropské Unie se vztahují na všechno potřebné zboží, ale na zbraně existuje výjimka – takto funguje za zády svých občanů věhlasná Unie).
Al Moallem také prohlásil, že Syrský stát zaručuje bezpečný návrat a slušný život pro ty občany, kteří se budou chtít vrátit do vlasti, a slíbil, že humanitární úsilí bude vyvíjeno v maximální možné míře tak, aby mohla být pomoc poskytnuta všem syrským občanům.
Ministr vyzval všechny ty, kdo tvrdí, že jim bezpečí syrského lidu leží na srdci, aby věrně dodržovali protiteroristické rezoluce rady bezpečnosti OSN, a odpočítávání konce války v Sýrii může začít.[11]
Cílit k ideálu vyžaduje nejprve pochopit realitu, říkal Jaurès před vypuknutím první světové války…
IZRAEL - Ochraňuj mě, Bože, před přáteli, před nepřáteli se ochráním sám
Izrael je prvním státem, který, pod vahou nových okolností, svoji podporu opozičním elementům již přehodnotil. Původní plán nechat režim padnout rukou krvelačných fanatiků na jedno použití a pak si rozebrat území syrského státu prostě nevyšel. Musí se nyní pracovat s novými reáliemi. Proto byla mezi Izraelem a RF zavedena horká linka, která má sloužit k předejití nechtěných střetů mezi vzdušnými silami obou zemí. Podobné opatření ze strany SSA na sebe snad nenechá dlouho čekat.
ČESKÁ REPUBLIKA – v nouzi poznáš přítele
Také u nás se politici, podobně jako šípková Růženka, pomalu probouzí z dlouhého spánku zapomnění vyčarovaného zlou královnou. Česká republika má šanci stát mezi prvními u rekonstrukce Sýrie a u zrodu nového blízkého východu podle jiných not než těch, které byly narýsovány jestřábími exponenty uhlovodíkové lobby, která doposud zručně vytěžovala náboženské a ideologické různice, dlouhodobě kultivované, za účelem snadné manipulace veskrze temperamentním lidem, obývajícím tuto oblast. Jako příklad může nesnadného soužití těch nejrůznějších skupin posloužit i sousední Libanon. Nyní pohár přetekl. Chaos a bezvládí ve válečných oblastech, je živnou půdou pro nejrůznější extremistické skupiny, které existují jen z dopuštění a díky bohatému sponzoringu těch, kterým mohou posloužit jako užiteční idioti. Samozřejmě, že kdyby syrský režim padl, byly by hned druhou obětí této krvavé války právě tito užiteční idioti. Revoluce požírá své děti. Ruský zájem lze hledat i ve skutečnosti, že v Sýrii bojuje proti čečenským separatistům, kteří se zocelují v boji na syrském polygonu od samého počátku syrské krize. Konec konců jsou to údajně preferované koně SSamerických tajných služeb. Podobně lze hovořit i o íránských lidových mudžahedínech, nebo čínských ujgurských islamistech, kteří mohou být později nasazeni jako blechy do kožichu citovaných konkurentů Washingtonu.
Není proto s podivem, že na v Sýrii nyní operují íránské jednotky revolučních gard a před syrskými břehy kotví i jediná čínská letadlová loď Liaoning. Čína je připravena hájit svou suverenitu silou – „tam, kde je to zapotřebí“[12] Čínský ministr zahraničí Wang Yi na zasedání bezpečnostní rady OSN komentoval situaci v Sýrii takto[13]: „Svět si nemůže dovolit přihlížet se založenými pažemi, ale nesmí se také svévolně vměšovat“
OD UNIPOLÁRNÍHO – k multipolárnímu
Co zde vidíme je manifestace dlouhotrvajícího latentního střetu dvou světových pólů z iniciativy především dvou soupeřících velmocí. Rusko obhajuje pozici, která mu ve světové politice bez pochyby náleží. Řečeno slovy Putina, je Rusko tak veliké a tak bohaté na suroviny, že nepotřebuje bažit po cizím území ani po cizích surovinách. To mu dodává značně na váze, která mu je ale západním společenstvím ze strategických důvodů odpírána. SSA naopak prahne po surovinách a je hnáno sebezničujícím principem vykořisťování všech slabších, takže musí veškerou silou udržovat otevřené obchodní cesty, odbytiště a levné zpracovatelské a surovinové základny. Není to federace států, jak je znají Evropané. Je to finančně-průmyslový kapitalistický koncern, ukrytý za federací států. Chová se tak, jak se chovaly průmyslové kartely v předválečném Německu. Přesně ty entity, které stojí za 2. Světovou válkou, za kterou je mylně obviňován Hitler, který stál v jejich žoldu pouze jako užitečný šílenec na bílém koni.
Tento koncern si po konci studené války mazaně vydobyl monopolistickou pozici na světovém politickém trhu, kterou nyní nehodlá opustit, tím spíše, že se jeho krátkozraká a destruktivní chamtivost obrátila proti jemu samotnému, ale v první řadě proti vlastním poddaným, kteří jsou nyní tou první obětí hospodářské a sociální politiky tohoto hegemona. A bestie je silně rozzuřená, jak je zřejmé z rétoriky různých mluvčích z řad úřednických a „demokratických“ elit vojensko-průmyslového komplexu ovládajícího onen zmiňovaný americký koncern, například senátorem McCainem. Tou druhou obětí jsou pak lidé zbytku světa, kteří jsou nuceni přes systém petrodolaru importovat SSamerickou inflaci a dále mezinárodní společenství, které je upláceno, či bičováno k poslušnosti a k vlastizrádným paktům počínaje severoatlantickým a konče chystanou likvidační smlouvou TTIP. Boj o dolar se promítá do všech segmentů světové politiky a na několika místech to vře, hoří a krvácí. Rétorika na vrcholné úrovni mezinárodní politiky je bezprecedentně vyostřená a nevěstí nic dobrého.
Možná východiska jsou, velmi zjednodušeně řečeno tři:
SCÉNÁŘ I. – Málo pravděpodobné
Současný samozvaný hegemon připustí svou chybu a stáhne se do role partnera ve vyváženém multipolárním světě, který spolupracuje pro mír, bezpečnost a blahobyt všech jeho obyvatel. Mezinárodní právo je dodržováno všemi, veškerá agrese končí. Vměšování se do záležitostí cizích států ustává. Suverenita států je dodržována. Končí absurdní a pokrytecký režim mezinárodních sankcí, vydírání a zastrašování slabších států vojenskou mocí. Nastává epocha souznění a pozitivní diplomacie, rovnocenné mezinárodní spolupráce pod patronací nezpochybnitelné autority Organizace spojených národů.
SCÉNÁŘ II. – Pravděpodobné
Hegemon se nestáhne dobrovolně, ale bude k tomu přinucen zbytkem světa a nově vzniklými okolnostmi, jako je posilování protipólu v rámci BRICS a dalších za tímto účelem vzniklých iniciativ, včetně aliance proti terorismu mezi RF, Íránem, Irákem a Sýrií, nebo například Šanghajské organizace pro spolupráci. Dolar bude zadupán do země a svět si po té, co se přívalová vlna nastanuvšího finančního zemětřesení převalí, s úlevou oddychne a začne svorně spolupracovat pro mír, bezpečnost a blahobyt všech jeho obyvatel.
Do té doby se ale mnoho oblastí bude dlouhodobě koupat v krvi žoldáků zástupných válek i nevinných obětí z řad civilního obyvatelstva, mnoho ekonomik se propadne do sklepa finančních i humanitárních krizí a svět se ocitne v pekle neo-totalitní diktatury nadnárodních korporací uvalené na národy rafinovaně zbavené vlastní svrchovanosti a svébytnosti prostřednictvím sofistikovaného systému ovládnutí politických aktérů a mechanizmů, v prostředí hospodářské nejistoty, řízeného chaosu a sociálních nepokojů, uměle vyvolávaných stavů nouze, majdanů, barevných revolucí, invazí uprchlíků a rozhořčením poddaných, rozčarovaných nad zločinnou a bohapustou licoměrností těch, kteří jim vládnou oficiálně ve jménu demokracie, ale ve skutečnosti v žoldu vojensko-průmyslového komplexu a kapitálové lobby, která se v důsledku padajících trhů a sešrotování tradičních rezervních měn ocitá v agonii a bojuje všemi prostředky předem prohraný boj o přežití. Urovnání mezinárodních vztahů předchází protáhlé období násilí, bídy a nejistoty, cenzury, perzekuce a strádání. Období temna.
SCÉNÁŘ III. – Málo pravděpodobné
Hegemon něco takového nepřipustí. Odchod generála Allena[14] a převelení šéfa generálního štábu Dempseyho (ano, do NBA) kterého v čele generálního štábu nahradí Gen. Dunford[15], a odvelení letadlové lodě USS Theodore Roosevelt z Perského zálivu,[16]údajně z nedostatku prostředků[17], tak jako očekávání konce úředního období prezidenta Obamy který nabádá k „strategii obezřetného internacionalizmu“ a vetuje nafouklý republikánský válečný rozpočet, je jen trikem, „úskokem v úskoku“, který má vyvolat falešný pocit bezpečí na straně protivníka, zatím co se chystá úder všemi prostředky, jenže tentokrát nejen v regionu, ale celosvětové úrovni. Zavedený výraz „světová válka“ je nahrazen termínem „globalizovaná válka“. Jakýkoliv incident nad Sýrií k tomu může být vhodnou a pečlivě plánovanou příčinou. Nebylo by to poprvé, kdy by vypukla válka na základě falešných záminek.[18] Ale tentokrát je to válka doposud nepoznaných rozměrů a důsledků. Svět se z velké části může velmi rychle ocitnout zpátky v pravěku, vybombardovaný do doby kamenné, tak jak tomu je již nyní v některých oblastech Afghánistánu, Jemenu, Iráku, Libye, a zejména Sýrie.
Rozsáhlé vojenské manévry pod velením hegemona se právě nyní konají na mnoha strategických místech planety. Čert nikdy nespí!
Poznámky a odkazy:
[1] 28. 9. 2015, sídlo OSN, New York, New York.
[2] 24. 10. 1945 – ratifikací charty Sovětským Svazem organizace oficiálně vzniká
[5] http://en.kremlin.ru/events/president/news/50385
[8] https://www.youtube.com/watch?v=aemk4X_u6-I&feature=youtu.be
[9] http://www.timesofisrael.com/saudis-push-military-option-to-oust-assad
[10] http://nytimes.com/2015/10/03/world/middleeast/syria-russia-airstrikes.html
[11] http://sana.sy/en/?p=56535
[12] http://www.globaltimes.cn/content/947237.shtml
[13] http://www.reuters.com/article/2015/10/01/us-mideast-crisis-china-idUSKCN0RV3D320151001
[14] http://www.bloombergview.com/articles/2015-09-22/obama-s-islamic-state-war-czar-stepping-down
[15] http://www.washingtontimes.com/news/2015/may/7/joint-chiefs-obama-snubs-politically-correct-admir/
[18] http://nsarchive.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB132/press20051201.htm
Zdroj
