Účast ruského letectva v útocích na pozice teroristických organizací v Sýrii vyvolala novou vlnu démonizace ruských masmédií, obzvlášť těch, která jsou nasměrována na zahraniční posluchače. Doslova jen pár minut po ukončení prvního ruského úderu západní média už hlásila, že ruská letadla bijí po „umírněné“ syrské opozici.

Zpravodaj rádia Sputnik International Dmitrij Babič v rubrice „Osobní názor“ napsal o tom, proč se antiruská rétorika stala normou pro západní prostředky masové informace.

V průběhu rozhovoru ve vysílání BBC následujícího dne po prvním bombardování jsem se zeptal bývalého šéfa britského ministerstva zahraničí Malcolma Rifkinda, proč jsou britská televize a tisk tak přesvědčeny, že ruská letadla nezasáhla pozice IS a proč není zájem brát na zřetel i ruské informace na totéž téma. Rifkind mi odpověděl:

„Ruské údery po městech Homs a Hamá, kde teroristé nejsou, jsou nesporným faktem, protože tak to oznamuje svobodný britský tisk. Ruský tisk kontroluje Kreml, a je proto samozřejmé, že taková fakta prostě není možné přijmout.“

Vy jste vy a to znamená, že jste vini

Tak to je: my máme pravdu, protože to jsme my, a vy pravdu nemáte, protože to jste – vy. Vy jste z Moskvy a to znamená, že vás kontroluje Kreml. Ve veškerých západních médiích váhání na téma „Je možné, že Rusko postupuje správně?“ trvalo jen krátce, jen pár hodin. (V prvních hodinách po úderu se ze Západu ozvaly i optimstické hlasy: zvažovalo se, zda ruské nálety v syrském konfliktu jsou především údery po IS. Ale velmi rychle se západní média vrátila do obvyklých antiruských kolejí.

Potom tytéž Rifkindem zmíněné odkazy na informace o „ztrátách mezi civilními obyvateli“, ke kterým údajně došlo v důsledku ruských leteckých útoků, zazněly mezi otázkami na tiskové konferenci ruského ministra zahraničních věcí Lavrova. Přitom jako fakta to tázající se novináři uváděli jen proto, že jsou „široce publikována“. Lavrov takovým „faktům“ věřit odmítl s odkazem, že v době horké fáze konfliktu na Ukrajině byla západní média nucena se omlouvat za analogická tvrzení o „ruských úderech“ na ukrajinské cíle, která se ukázala být falešná. Na tomto místě by by lo možné připomenout i „bleskovou zprávu“ The New York Times, že ruská vojska přešla na Ukrajině do útoku z území Krymu (s malinkým odkazem na ukrajinské úřady v závěru); a také pohádky o tom, že lidé 2. května 2014 upálení v Oděse provedli „kolektivní sebevraždu“, či že dokonce jako první zaútočili na své vrahy.

Za všechny ty lži se západní média nikdy neomluvila – stejně jako za zprávy o přítomnosti zbraní hromadného ničení u Saddáma Huajna (připomínám, že právě toto tvrzení se stalo základem pro americko-britský vpád do Iráku v roce 2003). Nebo za charakteristiku povstalců na Majdanu jako „mírných protestujících“ – dokonce ještě i v době, kdy jejich rukama začali hynout milicionáři. Přitom mezi „mírné protestující“ v roce 2014 západní média řadila i aktivisty strany Svoboda (bývalé Národní sociální strany Ukrajiny) a šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová si tiskla ruku s jej&iac ute;m vůdcem Olegem Tjagnibokem. (Nyní po roztržce Tjagniboka s Porošenkem aktivisty téže strany západní média kreslí v podobě nebezpečných zločinců, kteří zabili čtyři bojovníky u budovy Rady v době nepokojů 31. srpna 2015).

Nebyla žádná omluva, nepadl ani žádný trest za nesprávnou a někdy i prostě nemorální informaci. Výsledkem je, že západní média objasňující mezinárodní témata, se vyvíjejí podle zákonů společenského divadla – o závod se snaží čtenářům předkládat své názory nebo „vypečené“ show s naprosto zavádějícími (klidně i nesmyslnými a téměř vždy vulgárními) titulky. Role hlavního darebáka, což má čtenář podle předpokladu pochopit, je tradičně přidělena prezidentu Vladimíru Putinovi.

Putin jako role

Tak třeba Daily Telegraph (Austrálie) láká čtenáře: „Rusko se chopí jakékoli příležitosti intervenovat do Sýrie, ale jaképak jsou skutečné motivy pana Putina?“ Agentura Reuters zase líčí „svého“ Putina jako na jarmarečního zloděje: „Sýrie jako nová arena pro hostování Vladimíra Putina. Hostování pod názvem „Návrat“.

Analytik William Dunkerley Mediatrend, autor knihy „Ukrajina pod zaměřovačem“ konstatuje, že západní média vždy hledají v konání Putina nějaký „skrytý záměr“, nikdy jeho slova nepřijímají doslovně. Z toho pramení ono nekonečné a téměř vždy nesmyslné spojování syrských a ukrajinských otázek.

„Osvojením si nové role v Sýrii se Putin doufá dostat z ukrajinské bažiny“ – takový titulek dává svému článku autor Associated Press. Společnost spektáklu soudí o politicích podle zákonů spektáklu. Vychází z toho, že v Moskvě se nepřemýšlí o milionech svých krajanů pod novým kyjevským režimem a také ne o smrti tisíců lidí na Donbase. Uvažují tak, že to je jen nová role Putina. Pro západní společnost (společnost spektáklu) je podobné vidění situace logické. Vždyť v něm jsou všichni lidé jen herci, jejichž cílem je „prodat se“ co nejdráž.

Nicméně někteří autoři takového spisování jdou nejen za hranu reality, ale dokonce i minimální pravděpodobnosti. Takoví autoři ani nic neskrývají: podle nich jde o informační válku, o boj s „ruskou propagandou“ a ve válce platí, že všechny prostředky jsou dobré.

Válka paní Coynash

Tak třeba když legendární americký týdeník Newsweek přetiskl ze stránek analytického centra Atlantic Council článek nějaké Galiny Coynash – aktivistky Majdanu. Nicméně záhlaví článku bylo takové příliš informačně-válečné („Západní média musí bojovat se smrtonosnou ruskou propagandou daleko agresívněji„), což bylo dokonce i na Newsweek moc. Proto článek vyšel se záhlavím poněkud méně panovačným, ba dokonce jaksi drze lyrickým: „Není snadné bojovat s putinskou kanonádou lží„.

V tomto textu Galiny Coynash je Putin srovnáván nejen s Hitlerem (po takové cestičce už kráčel i britský premiér Cameron, i Zbigniew Brzezinski nazvaný Gazetou Wyborcza chladným analytikem s horoucím polským srdcem, i stárnoucí princ Charles). Je srovnáván navíc i s organizátory genocidy v africké Rwandě v roce 1994. A za co? Za to, že ruská masmédia psala o upálení lidí v oděském Domě odborů. Pro ilustraci uvádím celou citaci z práce paní Coynash:

„Rusko vyvinulo obrovské propagandistické úsilí s cílem upevnit ve veřejném mínění tragické události 2. května 2014 v Oděse jako „masovou vraždu“, spáchanou ukrajinskými radikály. Podobná informační kampaň ovlivnila rozhodnutí mnohých mladých lidí odjet na Donbas a bojovat tam… Podobná lež byla použita kdysi (ve dvacátém století) k tomu, aby vyprovokovala pogromy na Židy ve východní Evropě. A před 20 lety dominantní kmen v africké Rwandě rozšířil podobnou informaci, aby zdůvodnil genocidu.“

Takže pokud budete postupovat podle logiky Galiny Coynash, lidé na východě Ukrajiny nezaznamenali žádné potíže s novým kyjevským režimem: nebyl zrušen žádný zákon o regionálních jazycích (prakticky namířený proti ruštině), nevyšly tisíce článků v publikacích vítězných stran o „alkoholicích z Donbasu“ „bránících nám vstoupit do Evropy“, a dokonce o „podlidech“? Nedošlo k bití poslanců z východu „svobodovci“ a „majdanovci“ přímo v budově Rady? Nebylo žádných výměn vedení ve všech regionech východu a jihu po příchodu nové vlády, a to bez jakýchkoli voleb nebo referenda? Jenže to všechno jsou fakta zachycená i v západním tisku!

Nicméně Coynash ze všech událostí občanské války obviňuje výlučně ruskou propagandu, jako kdyby nebylo 25 let „nezávislé“ propagandy v tomtéž Donbasu a jako by lidé byli připraveni riskovat své životy kvůli novinovým titulkům a ne pro skutečné zájmy.

Kdo „vykouřil“ lidi?

Zajímalo by mě, co to tedy podle mínění Galiny Coynash bylo v Oděse 2. května 2014, když ne masová vražda. Sebevražda?

Proruští separatisté: zabili sami sebe? Potom tedy jak Gala Coynash vysvětlí podlý titulek na stránkách promajdanovské „Ukrajinské pravdy“ – „Separatisty vykuřují z Domu odborů„, který se objevil v tragických minutách vraždění lidí?

Kdo to chtěl vykouřit živé lidi? Zase Putin? Ne, ze života „vykuřovali separatisty“ především mladí aktivisté-nacionalisté. Snadno si to lze ověřit, když se podíváme na mnohá videa z těchto strašných událostí.

V mnoha svých materiálech Galina útočíi na britského pacifistu Jeremy Corbina nedávno zvoleného – k hrůze USA – za lídra Labouristické strany. Neobešlo se to bez podobných útoků na Corbina ani v textech Galiny Coynash pro Newsweek. Ukazuje se, že oponenti ho obviňují z toho že „příliš často komunikuje s RT, a to i v roce 2014″. Krom toho tentýž Corbin nazval v interview novou ukrajinskou vládu fašisty – a od té doby to nemá snadné ani v Británi, ani v USA.

Přitom ve skutečnosti Corbin Ukrajince fašisty nenazval: je sice pacifista ale působí jen v rámci v Británii přijaté „politické korektnosti“.

V historii bylo mnoho případů zavedení cenzury. Ale nynější situace je unikátní: k cenzurování materiálů RT nejhlasitěji ze všech vyzývá nikoli vláda, ale znepokojená veřejnost (v osobě paní Coynash). A vláda (jak v USA, tak i v Británii) kývá na souhlas.

Tak se západní publikum snaží uchránit nikoli od propagandy. Pomalu ale jistě je odstavováno od jakékoli informace, která je v rozporu s převládajícím názorem – obvykle souhlasným s názorem vlády.

Zdroj: https://russian.rt.com/article/120747