Na ruské letecké základně v Hmeimim v syrské Latákii slouží téměř celý výkvět ruského vojenského letectví. Aby se sem však dostali, museli se piloti podrobit velice přísnému výběru. Ne každý totiž může být odeslán. Chlapci tu létají buď na nadějných strojích prověřených časem jako jsou bombardéry Su-24 či bitevníky Su-25, nebo na novějších stíhačkách Su-30SM generace 4+++, které dokážou neprodyšně pokrýt nebe nad Sýrií, aby kolegové mohli klidně pracovat na pozemních cílech.

Nyní je na základně několik takových strojů. Dvoumístná stíhačka Su-30SM má obrovské manévrovací schopnosti. Je vybavena víceúčelovým radiolokátorem s pohyblivou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem uvnitř špice a má dva dvouproudové motory s řízeným vektorem tahu ve vertikální rovině. Letadlo snadno zvládne akrobatické figury vysoké pilotáže jako je „kobra Pugačova“ či „kolokol“ a nebo několikanásobné přemety ve vzduchu. To většina zahraničních letadel nedokáže.

Letadlo používá moderní perspektivní a vysoce přesné zbraně třídy „vzduch-vzduch“ a „vzduch-země“ schopné zasáhnout cíle ve vzdálenosti 70 km.

A přitom – jak vyprávějí piloti, kteří na těchto letadlech bojují – jsou to stroje velice komfortní na létání, je v nich stejně jako ve správném automobilu klimatizace a i vyhřívaná sedadla. Tato letadla „pracují“ po celém území Sýrie, takže víkendy piloti prakticky nemají. Vzlet – přistání – kontrola – znova vzlet.

Z pohledu přípravy ke vzletu to nevypadá příliš dynamicky. Nejprve pilot zkontroluje osobní uniformu, prověří ochrannou přílbu, potom na ni nasazuje a několikrát stahuje a vytahuje černé filtry, přebírá bojový úkol a odchází k letadlu, kde přebírá zprávu technika. Potom pilot musí provést vizuální kontrolu své „Sušky“. To je posvátné pravidlo každého pilota. Je jasné, že letadlo několikrát prověřili technici, ale obejít letadlo a prohlédnout si osobně všechny komponenty a systémy je povinný rituál. Pak následuje nastartování a letadlo se pomalu pohybuje po ranveji. Doprovází ho technik, který musí bojový letoun poplácat po křídle. Jak vysvětlují piloti, tyto tradice pocházejí z Velké vlastenecké války. Tehdy technik tím, že položil po nastartování motoru ruku na křídlo, kontroloval vibrace letadla, a pokud převyšovaly normu, mohl ještě zastavit start. Dnes je tento rituál dán vojenskými tradicemi dědů a pradědů.

V každém případě však má pilot přenosnou havarijní rezervu (NAE), která je namontována pod jeho sedadlo. NAE je vybavena nouzovým majákem „Komar-2M“, který se automaticky zapíná v případě katapultu. V NAE jsou také pomůcky pro první pomoc, automat AKSU, univerzální signální patrony, suché palivo, obvazy, zápalky, zrcadlo a také sůl a kilo cukru. Tedy všechno, co v případě nouze pomůže přežít i několik dní.

Ale aby k haváriím nedocházelo, mají piloti několik nepsaných pravidel. Je jasné, že ne všichni jsou pověrčiví, ale mnozí se je přesto snaží je dodržovat. Například v letectví se nepoužívá slovo „poslední“, vždycky se nahrazuje synonymem „krajní, vzdálený, extrémní, mezní, hraniční“: „krajní případ“, „hraniční vzlet“, „vzdálené přistání“,… Pokud pilot kouří, nikdy to nedělá před nosem letadla, jedině u ocasu. A odhodit nedopalek pod bojový letoun je považováno za přímo svatokrádež. Také se věří, že na bojový let není možné si obléknout nové věci. Ty se mus&iac ute; zpočátku „naučit létat“ při cvičných letech. Před startem se piloti nefotografují. To se nesmí. Ale něco pojíst a vyměnit si s kolegy vtipy je žádoucí. Před bojovou misí i po ní se kolegové musí nutně popichovat, aby se – když už ne zrovna smáli, tak alespoň usmívali. Jak vysvětlují, tím se člověk zbavuje napětí a lépe se koncentruje na bojový úkol.

Doprovodné fotogalerie:
http://www.mk.ru/photo/gallery/10384-164211.html

http://www.mk.ru/photo/gallery/10384-164209.html

Zdroj: http://www.mk.ru/politics/2015/10/25/pochemu-rossiyskie-piloty-v-sirii-nadevayut-v-polet-staruyu-odezhdu.html