Každý máme práh citlivosti posazen jinak a irituje nás něco jiného. Některé ženy mohou vyskočit z kůže, když slyší, že prý neumí řídit. (Mě to nechává v klidu.) Některé ženy by se uchýlily k vražedným praktikám, kdyby slyšely mého manžela míjejícího řadu košťat, jak pronese: „A pak že ženské neumí parkovat.“ (Mě to nechává v klidu, neb vím, že podle sebe soudí jiné.) Nadzvednout mě ale umí, co mnohé buď nechává v klidu, nebo dokonce u nich vzbuzuje souhlas: Když do nás politici a média cpou konzumní nacionalismus.

Markéta Šichtařová – Ekonomka

Není to tak dlouho, co se kdosi rozčiloval, že jsme „hrozný národ“. Že prý na fotbale křičíme „kdo neskáče, není Čech“, ale když jdeme nakupovat, kupujeme cizí potraviny. A že prý se tak chovají dokonce i státní instituce, které by měly české zemědělce podporovat. Jindy zase slyšíme postesknutí, že nejsme potravinově soběstační. Dokonce nový ministr zemědělství údajně uvažuje o tom, že by prodejci museli nabízet určité procento českých potravin – např. v každé prodejně by muselo být alespoň 40 % potravin českých.

To všechno je neuvěřitelná hloupost.

Jak vůbec poznat českou potravinu? Dneska už nelze říct, že potravina vyrobená v českém závodě obsahuje také české vstupy. Neplatí ani, že závod stojící na českém území je vlastněn českým kapitálem. Škodovka je sice v Mladé Boleslavi, ale Němci budou oprávněně tvrdit, že je jejich. Na druhou stranu každý z nás si může koupit třeba akcie Volskwagenu a pak tvrdit, že společnost Volskwagen je i jeho, tedy trochu i česká. Podle této logiky celý koncept národních potravin považuji za nesmysl.

Neznám důvod, proč by měly mít české výrobky v obchodech určité povinné zastoupení. Mě nejde o to, zda je výrobek český, ale o to, zda je kvalitní. Češi evidentně kvalitu chtějí: Podle studií 40 % z nich alespoň občas kupuje biopotraviny. Netvrdím, že biopotravina musí být kvalitní či kvalitnější než ta nebio; ale snaha kupovat biopotraviny zjevně naznačuje, že značná část spotřebitelů o nákupech přemýšlí a za některé parametry je ochotna si připlatit. Existují i studie, které dokazují, že české potraviny patří na trhu k těm kvalitnějším. (Na druhou stranu podle Státní zemědělské a potravinářské inspekce 5 % potravin obsahuje nadlimitní množství cizorodých látek, což je šílené číslo.) Potud dává smysl, aby si zákazník vybíral české potraviny. Je ale zatracený rozdíl, zda si zákazník vybere českou potravinu sám, dobrovolně, nebo zda je k tomu manipulován státní mocí.

Když si já osobně mohu vybrat mezi potravinami, vybírám si ty české, které nemusely procestovat půl planety. Ne proto, že jsou české, ale že nejspíš nemusely cestou, při dopravě a skladování, tolik trpět. Zdá se mi poněkud zvrhlé, aby potraviny cestovaly přes půl světa, když to není nutné. Na druhou stranu když někdo bydlí v Hodoníně, proč by měl preferovat česká jablka z Polabí, když si může koupit slovenská? Podporovat za každou cenu česká jablka na úkor slovenských je nesmysl. Koneckonců jde to i proti myšlence jednotného evropského trhu.

Tím se dostáváme k potravinové soběstačnosti. Je to jen heslo české zemědělské lobby. Žijeme v EU. EU sice nemá tolik výhod, jako jsme doufali, když jsme do ní vstupovali, ale minimálně jednotný trh by výhodou měl být – tedy pokud by fungoval. (Že nefunguje, je důsledkem právě takových ochranářů svého trhu, jako jsme my s naším heslem o potravinové soběstačnosti.) Ne, není nutné, aby byla ČR na jednotném trhu potravinově soběstačná, stejně jako není nutné, aby byl soběstačný Středočeský kraj. Od toho je export a import, aby byl zákazník spokojený a bylo všeho dost. V ČR se daří automobilkám, ty táhnou českou ekonomiku, nemusíme být soběstační ve vínu a pšenici. To nechme zemím, kde mají pro zemědělství lepší podmínky, více slunce a neumí vyrábět auta.

Když už jsou lobbisté v úzkých, argumentují, že podpoříme-li české zemědělce, zůstane půda zemědělskou a nezmění se na stavební, což bude lepší pro krajinu. Nesmysl. Zemědělská půda je v průměru asi padesátkrát levnější než stavební, takže kdykoli to jen trochu půjde a bude-li majitel moci ze zemědělské udělat stavební, udělá to, nehledě na to, jak kvalitní brambory na svém poli může pěstovat.

Sečteno a podtrženo, co bychom lidem měli povinně dát, je víc informací o kvalitě potravin. Naopak bychom jim neměli brát svobodu výběru zboží. Zda si koupí česká, slovenská nebo italská jablka, nechme na nich.

Zdroj: Blog autorky