Vážení občané, vážení přátelé, dnes si připomínáme výročí založení Československé republiky 28. října 1918.  Česká republika se při svém vzniku roku 1989 přihlásila k jejím demokratickým a humanitním tradicím, rozvíjeným českým národem od 19. století, navzdory útlaku. Většina národa věřila v právo rozvíjet svůj pozitivní kulturní, intelektuální a sociální potenciál. A věřila že příležitost k důstojnější existenci přijde, ale nesmí být promarněna. A český národ byl připraven na 28. říjen 1918 – na svou svobodu i demokracii, jako žádný jiný národ ve střední Evropě. Jeho demokracie a sociální ohledy se však staly trnem v oku nedemokratickým silám v Evropě, zvláště rasistickému nacistickému Německu, kterému Západ zpočátku otevřel cestu k expanzi na východ na úkor Československa.

Znalost historie ukazuje, že mocenské vrstvy velkých států, zvláště ekonomické a finanční, berou různé formy expanze a konfliktů jako samozřejmé, že se málo snaží o jejich nenásilné řešení. Naopak, k těmto konfliktům, včetně válek, přispívají svou nenasytnosti pod rouškou různých ideologií a falešných slibů. Konflikty, destrukce, války byly vždy zdrojem pohádkových zisků pro nepatrné mocenské menšiny. Dnes se znovu začínají ozývat hlasy z vrcholů světové politiky, že války jsou normální, že si na ně musíme zvyknout. Nevěřme tomu, že válkám se nedá předcházet, konflikty se dají řešit většinou jednáním, kompromisy, důrazem na spravedlnost a poctivou spoluprací, respektem i k národům slabším a menším. Jen obrana národa a státu proti agresi je nutná se zbraní v ruce. To byla filosofie, se kterou T. G. Masaryk přistupoval ke svému exilovému úsilí za vytvoření demokratického Československa.

Když se se stovkami spolupracovníků během 1. světové války soustředil na tento cíl, byl schopen svými argumenty naklonit mnohé politiky dohodových států, včetně USA, myšlence samostatných menších demokratických států ve střední Evropě, což souznělo i se zájmem Dohody zabránit Německu v jeho silné expansivní tradici. Potřeba respektu velkých států k menším národům, v jejich právo na důstojnou existenci, tvořila důležitou součást Masarykových argumentů. Nespoléhal však jen na argumenty, byl ve spojení s odbojovým hnutím doma a účastnil se budování zahraničních československých legií, které budily v Dohodových státech oprávněné uznání a obdiv.

Důležitá byla i jeho znalost historie, zvláště české reformace a obrození, jimiž český národ dokazoval svou vůli a schopnost postavit se proti útlaku a pracovat vytrvale a úspěšně na své úrovni. Z perspektivy Masarykova intelektuálního, pedagogického a veřejného působení by se dalo říci, že se na své úsilí bojovat pro suverenitu a demokracii Československa připravoval několik desetiletí v tradici Palackého, Havlíčka a dalších. Svou práci a cíle stavěl i na kritickém postoji ke konzervatismu i liberalismu, a na přijetí humanitních a demokratizačních hodnot, jako cesty k důstojné existenci a úrovni českého a slovenského národa.

Úrovně, které český národ dosáhl již do roku 1914, za 1. československé republiky i později, dosáhl především vlastními silami, vlastní prací, ne výboji, expansí, ne vykořisťováním jiných národů. Příklad, který je hoden širšího následování i v současnosti, kdyby ovšem západní mocenské vrstvy měly zájem na řešení strašlivých současných problémů v různých zemích jinak než násilím. Je potřeba více zmužilosti k jejich kritice a důrazně jim ukazovat záludnou ničivost a nelegitimitu jejich metod.

Je tragické, že se v posledním čtvrtstoletí se strany řady západních historiků setkáváme s pohledy na české a československé dějiny i jejich největší osobnosti způsobem, který brutálně snižuje hodnotu jejich demokratizačních, kulturní a sociálních snah. Tyto pohledy jsou však v souladu se sílící tendencí upřednostňovat a idealizovat nedemokratické proudy dějin, včetně konzervatismu, katolicismu, neoliberalismu, expansionismu, ba i fašismu. Ještě tragičtější je, že mnohé z těchto přístupů jsou v mírnější podobě přejímány i některými českými historiky a popularizační kulturou. Stalo se zvykem nazývat pozitivní stránky naší moderní historie nacionalismem v negativním smyslu. Nedejme se zmást takovými podvody.

Potřebujeme sami znát a více vzdělávat naši mládež v hodnotách a tradicích, které pozvedly český národ z krutého úpadku, způsobeného nedemokratickými cizími vrstvami, které se dnes opět bezohledně tlačí do popředí a mají již alarmující stupeň moci. Je třeba sledovat výuku historie na školách, oponovat její atomizaci a podceňování našich pozitivní minulosti a jejích osobností. Připomínat, že naši předkové hájili naši národní existenci a státnosti i se zbraní v ruce pro nás, pro náš důstojný život. Bylo by potřeba v tomto smyslu umravňovat i media, kde nepravdivé a protivlastenecké interpretace dostávají větší prostor, než objektivní pohledy na historii. Nejen, že tím podemílají naši mravní a národní soudržnost, ale srážejí tím i naše sebevědomí, sebeúctu, což je v zájmu sil, které nás vnímají jen jako levnou pracovní sílu, ba dokonce jako překážku svých mocenských expansivních cílů. Měla by nás spojovat zodpovědnost za vše pozitivní, co nám minulé generace zanechaly, co pro nás tvořily s láskou a oběťmi. Mělo by nás spojovat Havlíčkovo poznání, že nám nikdo nepomůže bez postranních úmyslů.

Střežme své pozitivní dědictví, svou hodnotnou kulturu, svou úroveň, střežme ideály a humanitní filosofii, která stála v pozadí našeho unikátního pozitivního vývoje. Učiňme toto dědictví zdrojem našeho pocitu sounáležitosti, oprávněné sebeúcty a inspirace. Střežme toto dědictví jako základ našeho úsilí pro slušnou budoucnost českého národa. Věřme si, že jsme schopni ji poctivou prací, opřenou o humanitní filosofii, společně ubránit.

Náměstí republiky, Praha, 28.10.2015