Saúdská Arábie kritizuje Norsko za porušování lidských práv, protože údajně dostatečně nechrání muslimy, kteří v zemi žijí, nepostihuje dostatečně kritiku islámu a proroka Mohameda a nebojuje dostatečně proti útokům na muslimy. Saúdská Arábie, země nedodržující ani základní lidská práva, včetně náboženské svobody, si na Norsko stěžuje v Radě OSN. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Jak to tedy vypadá v zemi, která má tu drzost připomínkovat evropské demokracie ohledně přístupu k muslimům?

Lucie A. Sulovská

Saúdská Arábie je proslulá především diskriminací žen, která prostupuje všemi sférami života. Už samotné narození ženy není ani vpisováno do matrik, poté záleží na tom, jakého má otce, protože k jejímu vzdělávání musí dát souhlas. Od dětství se uplatňuje zahalování. I v případě, že žena vystuduje a její otec/manžel ji dá svolení k práci, smí pracovat jen ve zdravotnictví, nebo ve školství. Žena nesmí řídit auto, cestovat sama, mluvit na ulici s muži, mít účet v bance. Za zabití ženy mohou pozůstalí požadovat maximálně polovinu toho, co mohou požadovat za zabití muže. Tím to však rozhodně nekončí.

Dlouhodobě mě fascinuje odlišné chápání spravedlnosti, ať už v historickém, nebo geografickém kontextu, včetně – a to primárně – trestu nejvyššího. Podívejme se tedy na Saúdskou Arábii z hlediska uplatňování trestu smrti. Saúdská Arábie striktně uplatňuje islámské právo, trest smrti náleží za vraždu, ozbrojenou loupež, znásilnění, cizoložství, homosexuální styk, falešné proroctví, čarodějnictví, nebo odpadnutí od islámu. Popravuje se veřejně, obvykle dvěma způsoby – stětím, nebo věšením, někdy ukamenováním (hlavně u cizoložství), velmi zřídka zastřelením. Po stětí je někdy tělo ještě pro výstrahu ukřižováno. V roce 2003 poskytl rijádský kat Muhammad Saad al-Beshi vzácný rozhovor pro Arab News. Jak tento sympatický muž sdělil, popravuje veřejně šavlí, kterou mu pomáhá čistit od krve jeho četné potomstvo. Pro informaci drahého čtenáře, v českých zemích byly veřejné exekuce zrušeny roku 1871 a trest smrti stětím ještě v první polovině 19. století.

Začněme tedy vraždami. Mohlo by se zdát, že zde není o čem. Podle průzkumů 7 z 10 Čechů podporuje trest smrti, a zač jiného by měl nejvyšší trest padnout, než za vraždu. Ale přece tu existuje islámská specialitka. Ačkoliv totiž zcela běžně padají rozsudky smrti za vraždy, muž, který zabije své dítě, nebo svou manželku, nemůže být potrestán smrtí. Pokud v takovém případě dojde vůbec k nějakému potrestání, pak se tresty pohybují obvykle mezi pěti až dvanácti lety. Hezké, že? To znamená, že lupič, který zastřelí při přepadení prodavače, bude popraven, zatímco otec, který utýrá svoji ženu, nebo dítě, nikoliv. Jinak se také může vrah vyplatit tzv. krvavými penězi, pokud rodina oběti na takovou dohodu přistoupí. Pokud rodina oběti chce vykonat exekuci vraha sama, má na to právo. V takových případech potom zcela chybí profesionalita kata, takže je smrt pro pachatele mimořádně trýznivá.

U ozbrojené loupeže víceméně není o čem, a tak si rozeberme znásilnění. Nejdřív musím drahého čtenáře trochu zbavit předsudků. Roku 2009 byl například sťat muž, který znásilnil ženu. Stejná situace se opakovala roku 2011, kdy byli popraveni dva muži, kteří znásilnili ženu. Věřím, že i v naší zemi by se vyskytlo nemálo těch, kteří by s podobným trestem souhlasili a možná, že mnozí jsou příjemně překvapeni, že zločin na ženě byl v této – k ženám značně nepřátelské – zemi potrestán. Celá věc je však poněkud složitější. V prvním případě se jednalo o znásilnění během vloupání, kterému byl přítomen manžel dotyčné, kterého útočník svázal. Ten pak do puntíku před soudem potvrdil výpověď své paní, tedy, že rozhodně se z její strany nejednalo o cizoložství, ani násilníka ničím nevyprovokovala. Pachatel byl tedy odsouzen a popraven. Ve druhém případě se jednalo o dva policisty, kteří zastavili auto, v němž jel strýc s neteří. Strýce zbili a zavřeli do policejního auta, ženu poté znásilnili. Rovněž v tomto případě byl tedy strýc nedobrovolným svědkem znásilnění své neteře a později před soudem jako muž zcela potvrdil její výpověď, tedy, že nesmilnila dobrovolně a útok nevyprovokovala. Pachatelé byli popraveni.

Problém nastává v situaci, kdy ženská oběť nemá takové „štěstí“, že jejímu znásilnění je přítomen muž, který potvrdí její verzi události. A kupodivu, takových bude naprostá většina. V takovém případě je lepší čin vůbec nehlásit, protože by se naopak mohlo vše obrátit proti oběti. Ohlášení znásilnění by se v případě absence mužského svědka na straně oběti mohlo vnímat jako přiznání k cizoložství, za které hrozí bičování, nebo trest smrti. V roce 2009 byla skupinou pěti mužů znásilněna třiadvacetiletá Saúdka. Zatímco nikdo z útočníků nebyl potrestán, žena byla odsouzena na rok do vězení a ke 100 ranám bičem. Trest smrti nedostala především proto, že během znásilnění otěhotněla a soudce vzal do úvahy, že po její smrti by se neměl kdo starat o dítě.

Cizoložství jsme víceméně probrali, nutno podotknouti, že za posledních dvacet let za cizoložství padá zejména bičování, naposledy bylo několik žen za cizoložství oficiálně ukamenováno roku 1992, což plyne zejména z toho, že poslední zadržené cizoložnice byly svobodné, tedy páchaly nikoliv cizoložství, ale smilstvo, za které hrozí bičování. Ukamenování hrozí vdaným ženám. Dále tu máme homosexualitu, tedy přesněji řečeno homosexuální styk. Na našem území není homosexuální styk trestán smrtí již od 18. století a již před sto lety vznikaly odborné diskuse, zda-li člověka postiženého homosexuálními sklony vůbec trestat, pokud například netrestáme člověka nepříčetného. Takové úvahy se však Saúdské Arábii vyhýbají dodnes, a tak za homosexuální styk hrozí nadále trest smrti.

No a už se dostáváme k prohřeškům proti islámu. Ano, země, která požaduje po Norsku, aby zakázalo hanobení proroka Mohameda a kritizuje tuto zemi, která vychází muslimům v každém ohledu vstříc, že muslimy dostatečně nechrání, trestá smrtí odpadnutí od islámu, falešná proroctví, nebo čarodějnictví. Za magii a čarodějnictví se zde popravovalo v letech 2010, 2011 a 2012. Poslední čarodějnice v Evropě byla popravena roku 1787 ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.

A jak se Saúdská Arábie chová k jinověrcům? Nemuslimové nemohou získat státní občanství, kromě mešit není povolena výstavba žádných sakrálních staveb (tj. žádné kostely, nebo kaple). Zakázány jsou také veškeré nemuslimské náboženské obřady, včetně těch zcela soukromých. Konvertitů od islámu ke křesťanství v Saúdské Arábii mnoho nežije, někteří již byli kvůli změně vyznání skutečně popraveni. Ti, kteří žijí a nejsou uvězněni, se musí skrývat.

Vtipné je na kritice Norska zejména to, že Saúdská Arábie kritizuje, že Norsko se chová špatně k jejich muslimským spolubratřím, nikoliv k Saúdům. Ano skutečně, Saúdové opravdu nepatří mezi ty muslimské národy, které by ve velkém migrovaly do Evropy. Je to zejména tím, že Saúdská Arábie je bohatá země s velkorysým sociálním systémem. Jenže jak se ke svým chudým muslimským spolubratřím chovají Saúdové? V Saúdské Arábii pracuje množství muslimů z chudých asijských a afrických zemí. S těmito chudými a nevzdělanými lidmi je často nakládáno velmi nestandartně, bývají považováni za podřadné, vyskytly se případy, kdy jim bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Například v roce 2013 byla popravena služka a chůva Rizana Nafeek ze Srí Lanky za vraždu kojence, o něhož se měla starat. Malá holčička se udusila při krmení a její rodiče tvrdili, že je to vinou služky. Ta se skutečně jednou přiznala, avšak bez tlumočníka, aniž by ovládala jazyk. Později všechna přiznání odvolala. Přesto byla popravena.

S Evropany, kteří v Saúdské Arábii pracují zejména ve zdravotnictví, nakládají Saúdové už o poznání lépe, zvláště proto, že se jedná o vzdělané a kvalifikované lidi, které potřebují. Jsou dobře placeni a požívají různých výhod. Ubytováni bývají v luxusních a střežených čtvrtích zvaných coumpaundy. Jakmile však ubytovnu opustí, zcela podléhají islámským zákonům. Saúdové přísně dbají na to, aby ti, kdo v jejich zemi žijí, žili zcela podle jejich pravidel. Platí přísná prohibice, žena musí mít zahaleny alespoň vlasy, nemůže cestovat sama, nesmí existovat žádný odlišný náboženský projev, například ani miniaturní křížek na krku, během ramadánu se nesmí na veřejnosti ani žvýkat.

A tak zatímco tupoidní Evropa v posledním tažení pomalu povoluje islámské rodinné soudy a odstraňuje symboly jakékoliv křesťanské minulosti, aby náhodou kohokoliv neurazila, Saúdové striktně trvají na dodržování dogmatu: Přijel jsi k nám? Je nám jedno, jestli jako turista, nebo opravuješ naše silnice, nebo zachraňuješ životy našich dětí. Podřiď se našim pravidlům! A běda tobě, pokud tomu tak nebude. Následně Evropan s idiotským úsměvem a otevřenou náručí schytává pohlavek od Saúda, že není dostatečně vstřícný, otevřený a tolerantní. Vítejte v Evropě 21. století.

Zdroj: Blog autorky