„Doskákala Evropa. Doskákala Francie. Doskákali evropští „normolidé“. Ukrajinci, ať už podporovali Majdan, nebo se dívali na něj ze strany ve smyslu „mě se to netýká“, také nemysleli…“ – uvádí paralely Aleksandr Rusin.

Pohráli jsme si s tolerancí. Pohráli jsme si se svými evropskými hodnotami – svobodou, demokracií, liberalizmem, otevřenými hranicemi, Schengenem a dále podle seznamu.

Samozřejmě, těžko se to dneska říká. Ale je to pravda. Kdy jindy o tom mluvit? Až zítra? Neříkejte – to by mohlo být už k ničemu.

„Normoevropani“ liberální orientace se bili pěstí do hrudi a křičeli, že Saddám Husajn byl diktátor, Muammar Kaddáfí – diktátor, Bašar Assad – diktátor. Taková je Evropa – svoboda, demokracie, jednopohlavní sňatky nade vše! Štěstí bez hranic. Hurá!

No a pověsili Saddáma, rozsápali Kaddáfího, rozpoutali válku s Assadem… A co? Nastoupil mír po celém světě? Nastoupila svoboda a demokracie na Blízkém východě?

Ne. Nastoupil chaos, válka a teror. Nejdříve zahřměly teroristické útoky v hranicích Iráku a Líbye, ale liberální normoevropané si jich raději nevšímali. A když jim to ukázali – v odpověď odříkávali stále jednu a tutéž mantru o diktátorech Saddámu Husajnovi a Muamaru Kaddáfím, které bylo nutné zlikvidovat kvůli triumfu svobody a demokracie…

Nechápete?

Janukoviče bylo nutné se zbavit, protože to byl krvavý diktátor a agent Putina a přišly nepokoje… tak tedy vinen je Putin…

Nicméně pro Evropany bylo obtížné obvinit Rusko z terorismu, který začal bujet v Iráku a Lýbii po likvidaci „krvavých diktátorů“, proto… prostě dělela, že se nic neděje.

A potom rozpoutali válku v Sýrii. Ano ano, rozpoutali. Protože podporovali „umírněnou syrskou opozici“ – morálně i materiálně, politicky i ekonomicky, zbraněmi i penězi. Jenže umírněnou ta opozice dlouho nezůstala, přesně do okamžiku, kdy dostala zbraně. A potom ta umírněná opozice někam tiše zmizela a nemůžou ji najít až do této doby, zato se objevil IS a řada dalších teroristických skupin, každá v počtu malé armády.

A nyní tu máme: IS a další teroristické skupiny velikosti armády – to je přímý důsledek zničení Iráku a Líbye, to je důsledek svržení týchž Saddáma a Kaddáfího, ale také důsledek podpory syrské opozice, která byla umírněná jen podle slov, a i to ne příliš dlouho, avšak v myslích od samého začátku ochraňovala plány na džihád a chalífát.

Někdo se může zeptat: a co zde dělá Evropa? Co Francie? Ano i ta je při tom!

Vzhledem k tomu, že Evropa a obzvlášť Francie je umístěna velmi výhodně k tomu, aby obyvatelé zemí Blízkého východu, zničených válkou a terorem, kteří ztratili práci, bydlení, rodiny, dřívější způsob života, aby se všichni zvedli a vydali se do Evropy – takové prosperující, dobře krmené, bezpečné a co je nejdůležitější – otevřené.

Mezi miliony běženců nejsou jen hospodyňky hledající teplý koutek a nic víc. Mezi miliony běženců jsou i ti, kdo ztratili domov, rodinu, ano i zemi, ale nesmířili se s tím a touží oplatit Evropě touže mincí.

Mezi miliony běženců nejsou jen botanici, kteří nikdy neměli v ruce zbraň a děsí je pohled na krev. Mezi běženci jsou ti, kdo dříve sloužili oněm diktátorům – Saddámovi a Kaddáfímu. Ti, kdo umí zacházet se zbraněmi. Ti, jejichž otec sloužil Saddámovi nebo Kaddáfímu, ale byl zabit kvůli jakési abstraktní demokracii, na místo níž přišel na zemi Iráku a Líbye teror.

A samozřejmě mezi miliony uprchlíků jsou také ti, kdo byli do Evropy speciálně posláni, kvůli řešení těch či jiných úkolů Islámského státu a dalších skupin. Stručně řečeno mezi uprchlíky je připravený materiál pro formování teroristických skupin přímo na území Evropy.

Na to, co se děje, se můžeme podívat i z jiné strany: pokud se Evropa snaží na Blízkém východě ustanovit své demokratické pořádky, proč by se téhož nezachtělo někomu na Blízkém východě – to je ustanovit své pořádky v Evropě?

Evropa zasahuje do záležitostí Blízkého východu a rozhoduje, kdo a jak by měl řídit Irák, Líbyi nebo Sýrii. V souladu s tím Blízký východě začíná řešit problém symetrický, pouze svými prostředky a v míře svých možností.

Poslat letadlovou loď k břehům Francie si ani jeden blízkovýchodní vůdce nemůže dovolit. Ale mohou poslat do Paříže emisary k vedení války svými metodami. A o tom všem měla celá Evropa a konkrétně Francie přemýšlet už před 10, 15 lety, kdy všechno teprve začínalo. Obzvlášť o tom měla přemýšlet Paříž, protože její spojení s Afrikou a Blízkým východem je vzhledem k geografické blízkosti těsné.

Bylo potřeba popřemýšlet, jak ochránit otevřenost, tolerantnost i ostatní multikulturalismus, když z rozrušených zemí Blízkého východu půjdou běženci a nejen oni.

Ať by byla Evropa totalitární, nebo Francie diktaturou – mohli uvažovat podle principu: „zničím Blízký východ, ale běžence k sobě nepustím, budu je střílet na hranicích, postavím koncentráky“. To by byla tvrdá logika, ale logika. A tam už by byla otázka, kdo z koho.

Ale otevřená a tolerantní Evropa – čím ta se může ochránit před běženci a teroristy?

Prakticky ničím. Žádné speciální služby nemohou prověřit miliony přesídlenců. Žádná politika. Prostě na to nestačí perzonál, aby ke každému běženci postavil nepřetržitou ostrahu, rušičku a odposlech. Tím spíš, když si to uvědomili příliš pozdě.

Uvědomili si to až tehdy, když se několika milionům přesídlenců z Afriky a Blízkého východu podařilo zmizet v Evropě. Tento proces totiž začal už dávno. Proud uprchlíků zesílil a stal se nekontrolovatelným až v posledním roce, ale běženci a migranti tu byli i dříve. Jen jich nebylo tolik a byla tu snaha na ně nekoncentrovat pozornost, pohostinně otevírajíce evropské dveře prakticky pro všechny. A za posledních 10 – 15 let jich stihly do Evropy přijet ne stovky tisíc, ale miliony.

V Paříži už celé rajóny patří Arabům a Afričanům a není to až letos. V některých oblastech policie raději ani nevstupuje dovnitř, anebo tam je policie z „místních“, kteří nutně nemusí stát na straně Francie a zákona, když dojde ke konfliktu zájmů.

Podobná situace, jenom v menším měřítku, je i v dalších evropských městech. V některých městech však podíl migrantů dosahuje téměř poloviny všech obyvatel.

A tak ve světle výše uvedeného je to, co se stalo v Paříži, udivující? Mně se zdá, že se to stalo naprosto zákonitě. Je to tragické, ale naprosto přirozené. Vždyť všechno k tomu směřovalo.

Bezpečnost svobodné, demokratické a tolerantní Evropy totiž zabezpečovali titíž diktátoři Hussejn, Kaddáfí a Assad. A nikoli evropskými speciálními službami. Bezpečnost Evropy před bližněvýchodními běženci byla zabezpečována na účet toho, že Hussajn, Kaddáfí a Assad drželi islamisty pod svým dohledem a kontrolou. Dělali to svými metodami a jak uměli. Někomu se jejich metody mohly nelíbit, ale fungovaly.

A nyní Evropa zlikvidovala – přesněji pomohla Washingtonu zlikvidovat – ty, kdo její bezpečnost zabezpečovali, udržujíce islamisty pod svou kontrolou a střežíce pořádek na Blízkém východě. Tak co vlastně po tom všem Evropa chtěla dostat? Květiny a bonboniéru?

Jak falešně potom zní slova prezidenta USA a Francie, premiéra Velké Británie a dalších evropských lídrů o tom, že oni kladou odpor teroristům, že zločinci budou potrestáni, že útok na svobodu a demokracii je nepřípustný…

Ano hlavní pachatelé – to jsou samotní evropští politici, prezident USA a premiér Velké Británie. To jsou ti, kdo vytvořili situaci, v níž teroristické činy ve Francii se staly nejen možnými, ale i zákonitými. To oni vytvořili ony teroristy. A není důležité, zda to chtěli nebo ne, důležité je, že je vytvořili.

A jak se v té situaci můžeme cítít? Je možné soucítit s člověkem, který dlouho a vytrvale piluje granát a odbývá všechna varování, že granát vybuchne? No a granát vybuchl. Je možné s ním nyní soucítit?

Já mohu vyjádřit pouze soustrast s příbuznými těch, kdo byli v Paříži zabiti nebo zraněni. Sice nikoho z nich osobně neznám. Ale na dálku vyjadřuji soustrast oněm 120 konkrétním lidem, kteří v politice nic nerozhodovali a při sebevětší snaze nemohli nic změnit. Stali se jen oběťmi i rukojmími cizí politiky, cizího boje o moc, cizích výhod.

Ale pro Evropany obecně, Francouze jako národ, evropské a francouzské politiky – pro ty slova sympatií a podpory nemám. Ti doskákali. Dostalo se jim přesně toho, k čemu dlouho a důsledně šli, odbývajíce přitom všechna varování.

A prostých Evropanů a obyčejných Francouzů se to také týká, vždyť to bylo oni, kdo svou podporou ve volbách umožnili zvítězit Merkelové a Hollandovi, za jejich podpory probíhala politika tolerance a multikulturalismu, podporovali jednopohlavní sňatky a další hodnoty, které rozkládaly jejich společnost a učinily ji značně zranitelnou.

A to, že „chtěli to nejlepší“ nebo prostě jen nepřemýšleli o tom, v co se to obrátí, a příliš důvěřovali svým vůdcům s jejich sliby svobody, demokracie a štěstí bez hranic – to všechno je nezbavuje odpovědnosti.

Když Ukrajinci podporovali Majdan nebo na něj pohlíželi podle principu „to není moje věc“, také si nemysleli, že vše se obrátí ve ztrátu Krymu, válku na jihovýchodě a úpadek ekonomiky. Stejně jsou odpovědní za to, co se s Ukrajinou stalo.

Ano, i v Rusku to v 90. letech proběhlo. I zde jsme si svou číši naivity vypili se svou válkou, teroristickými útoky, s úpadkem a devastací. A odpovědnost za rozpad Svazu leží na všech, kdo tak či onak podporovali demokraty v 91. roce.

Myslím si, že je správné si to říci právě teď, po tragédii. Protože jiný den už nemusí přijít. Nebo přijde, ale zdaleka ne pro všechny. Mnozí to odmítnou. Dnes se však doufám mnozí zamyslí.

Proto se nebudu zabývat falešnými projevy soustrasti. Mrtvé nevrátíš, a i raněným lékaři pomohou bez mých rad. A těm, kdo si můj text přečtou, přeji, aby si udělali správné závěry a nepilovali granáty a střely, i kdyby vám někdo sliboval, že vyletí bonboniéra a květiny.

Přeji vám všem velmi důkladně popřemýšlet. Možná, že to v budoucnu někomu zachrání život – život, který je možné a nutné chránit.

Zdroj: http://ukraina.ru/opinions/20151115/1014832525.html