• Vybrat den

    Listopad 2024
    Po Út St Čt So Ne


    PODPOŘIT STALOSE BTC ETH LTC

    Útoky v Paříži – další krok GP ke změně světového hřiště a ke třetí světové válce

    23-11-2015 Zem & Vek 636 4306 slov zprávy
     

    Útoky v Paříži – další krok GP ke změně světového hřiště a ke třetí světové válce

    Tématu útoku v Paříži jsem  se věnovala v krátkém k článku zde a vkládám slibované doplnění. Ač se mezitím objevila spousta informací, na mém pohledu, že šlo o vzkaz GP, to nic nemění. V kontextu historie naší biblické kultury, sahající do dob Sumeru, Babylonu a Egypta, kde má GP kořeny, jsou teroristické útoky už od dob 11/9 pouze kamínky v mozaice.


    Pro naši současnost je pro mě základním vodítkem fakt, že 3. světová válka má proběhnout mezi křesťanstvím a islámem. Já tomu od doby, kdy jsem se seznámila s názory prezentovanými V.V.Pjakinem, říkám, že finální boj na světovém hřišti proti sobě svedou dva týmy – dvě náboženství. Což dokonale symbolizuje právě fotbal s jeho dvěma stranami, dvěma barvami dresů a jedním míčem. Přičemž tomu, který týmy vybudoval, nejde o vítězství jednoho či druhého, ale o hřiště jako celek a s ním o ten míč, o který se hraje.


    Jak to jak to začalo a jak to probíhá

    Globální prediktor (architekt světa, projevující se především přes různé tajné spolky a tím přes řeč symbolů, především přes numerologii , astrologi a geometrii sluneční soustavy) od dob Egypta pracuje na principu tandemu. Tzn. že vždy vytvoří nějaké dvě strany (území, státy, státní celky), které postaví proti sobě. Strany pak mezi sebou soupeří, netušíc, že obě jsou řízeny jedním centrem, Globálním prediktorem. Strany především netuší, že výsledkem nemá být vítězství jedné nebo druhé, ale jejich sjednocení vždy ve větší a větší nový celek. Shrnuto: zatímco dvě strany soupeří, GP snižuje počty znepřátelených stran tak, že je sjednocuje, aby ve finále proti sobě stály jen dvě.


    Útoky v Paříži - další krok GP ke změně světového hřiště a ke třetí světové válce


    Obrázek titulní strany časopisu Economist pro rok 2015 . Je to zeměkoule a Východ – Západ? Anebo je to míč a na světovém hřišti dva týmy: křesťanství a islám?


    Vládnutí na princip fotbalu

    Vládu na způsob tandemu si GP vyzkoušel v dobách Egypta, kdy se rozdělil na dvě křídla a každou ze soupeřících stran řídil v počtu jedenácti svých členů – dohromady tedy jeho počet činil dvaadvacet. Tehdy to byly strany Horní Egypt a Dolní Egypt, přičemž každé ze stran byla přiřazena nějaká barva – tehdy to byly bílá a červená. Strana, která přinesla lepší sjednocující – globalizační -řešení, dostala kouli (symbol zeměkoule?), což znamenalo, že podle jejího návrhu bude postupováno.


    Přednost dostával návrh červeného nebo bílého týmu, vždy však ten, který byl výhodnější z hlediska sjednocování – byl výhodný pro zájem červenobílé kombinace, jak jej symbolizovala egyptská koruna faraona (stejnou korunu má dnes papež) .



    Čísla 11 a 22 a barvy soupeřících stran od těch dob zůstaly symbolickou řečí GP a největším symbolem se stal fotbal, který údajně má kořeny právě v této politice Egypta. Ve fotbale proti sobě stojí dvě strany v různých barvách dresů a počet hráčů soupeřících stran činí 11. Obě strany bojují tu akčně, tu reakčně a předvádějí nějakou hru, věříc, že vítězi připadne moc nad hřištěm. Ve skutečnosti ale všech 22 hráčů bojuje pouze za zájem GP, kterému jde o ovládnutí obou stran hřiště a tím o přivlastnění si míče – globusu, světa.


    GP „píská“ tu ve prospěch jedné, tu ve prospěch druhé strany, ve skutečnosti ale jen ze dvou týmů vždy vybírá nových jedenáct hráčů, které sjednotí, aby je následně postavil proti zcela nové jedenáctce, kterou mezitím vytvoří. Původním protihráčům přitom vůbec nedochází, že cílem jejich hry není vítězství, ale pouze postup na nové, větší hřiště.


    Fotbalová čísla 11 a 22 jsou globálně vždy nějak symbolická – 11.9. WTC, , 11.3. teroristické útoky v Madridu (za 911 dnů po WTC), 11.3. Fukušima, ale například konec 1. světové války 11.11. v 11 hodin, konec 2.světové války 2.9. (=11) atd. Nedávno 22 ruských střel raketou Kalibr, kdy 4 z 26 šly údajně mimo a nyní útok v Paříži 13.11. – 1+3=4, čtyřka=dvě dvojky a k tomu opět jedenáctka.


    Od hřiště „Horní Egypt vs Dolní Egypt“ ke hřišti „křesťanství vs islám“

    Na začátku byla první centrální moc docílena sjednocením Egypta kolem roku 3100 p.n.l., kdy vládce Horního Egypta Meni (Menés) dobyl Dolní Egypt a stal se zakladatelem první egyptské dynastie.



    Meni (Menés) sjednotil koruny Horního a Dolního Egypta do jedné centrální, červenobílé. Vzájemným soupeřením obou stran udržoval svou moc ( v Egyptě se nazývala maat a symbolizovala spojující oblouk mezi sloupy Dne a Noci). Symbolem bojů jednotného Egypta se pak stala koruna modrá, válečná:




    Mimo Egypt byla tato metoda sjednocení a soupeření použita v Izraeli, jehož národ má kořeny v Babylonu a následně v Egyptě, a který po vzoru Egypta vytvořil severní Izraelské a jižní Judské království s hlavním městem Hebron, později Jeruzalémem – s tím rozdílem, že to, co Egypt nazýval maat, Izrael nazval šalom (byl to oblouk spojující sloupy Boaz a Jachin ) . Obě království sjednotil v 10. století p.n.l. král Šalamoun, za jehož vlády Židé zažívali největší rozkvět a od doby, kdy byl Jeruzalém v 6. století p.n.l. dobyt Babyloňany  a na přelomu letopočtu Římany, se o obnovu svého království stále snaží.



    Mapa Izraelského království, velmi připomínající dvě strany sjednoceného Egypta


    Konec Egypta a Izraele –  začátek tažení „tandem vs svět“?

    Metoda soupeření dvou stran, ale sjednocených proti novému nepříteli, byla v Egyptě úspěšná po celou jeho tři tisíce let trvající historii a fungovala až do doby pádu Egypta. který přišel s ukončením vlády Kleopatry Římany. Židy, jejichž historie je od začátku spjata s Egyptem, potkal na přelomu tisíciletí stejný osud konce: Římané zničili i zbytky Šalamounova chrámu, ze kterého zůstala jen Zeď nářků, čímž pohřbili naděje Židů na obnovu chrámu Izraelského království s hlavním městem Jeruzalémem.


    Ale byl to skutečně pád Egypta anebo přes Kleopatru a její vztahy s Césarem a Antoniem jeho pokračování? A zůstali Židé, tito souputníci Egypta, se kterým je pojila různá tajná učení, stranou? Nesešly se zájmy obou v Římě?


    Egypťané a Židé před a na přelomu letopočtů

    Oba národy byly napojeny na Sumer a Babylon (v Babylonu se narodil Abraham, který z města Ur odešel do Egypta, v 6 století p.n.l. byly v Babylonu v zajetí), měly tedy vědomosti, kterých se Římanům nemuselo dostávat. Sumerové měli být prvním národem, který se objevil po Potopě světa a měl to být národ, který „jakoby spadl z nebe“, tak pokrokové byly jeho znalosti zemědělské, stavitelské, jazykové a především kosmologické. Tyto měly být sepsány v Kabale a rozšířeny do Egypta právě přes Židy, kteří ze Sumeru a Babylonu do Egypta přišli v rámci tehdejšího stěhování národů po pádu Babylonu. Tyto znalosti měly obsahovat i popis Potopy světa, o kterém dávno před Židy a před Biblí psaly už jiné národy (např. Epos o Gilgamešovi).


    Egypťané i Židé věděli o velkém 26 tisíci letem cyklu i o zkáze, ke které došlo v jeho polovině, tzn. v letech 13-10 tisíc let p.n.l. . Egypťané i Židé měli údajně znát tajemství zachránivších se kněží z Atlantidy, ale bez ohledu na Atlantidu oba národy věděly o krizi, která všechny vládnoucí kultury postihla na konci Věku Býka , tzn. v 2. tisíciletí p.n.l. . Tehdy padl Sumer a Babylon, Egypt se ocitnul pod náporem přistěhovalců a např. Indii začali dobývat Árijové). Tehdy ve světě skončilo uctívání kultu Býka (v Egyptě posvátný býk Epis, jinde uctívání krávy) a s novým Věkem začalo uctívání Berana, jehož podobu má i ochranitelská sfinga faraona Amona . V analogii s Věkem Berana se objevuje židovský Bůh Jahve („ten, který jsem“) a který je pojímán jako Bůh ohnivý, bojovný, válečný (Beran-Áres),


    Jak se na konci letopočtů schylovalo ke konci Věku Berana, Egypťané i Židé věděli, že je čekají nějaké krizové události. Taková doba začala už o tři století dříve, kdy se Egypt dostal pod navládu Řeků (Alexander Macedonský a vláda Ptolemaiovců ) a vyvrcholila nástupem Římanů, kteří objevy, poznání a znalosti Řeků dotáhli k vrcholu, až si je podmanili a s nimi i tehdejší svět.  A na přelomu letopočtů měl jejich nástup znamenat i konec Egypta a Židů.


    Záměrně  říkám „měl znamenat“, nikoliv „znamenal“. Zatímco Egypt se do Říma vetřel přes Kleopatru, Židé se na přelom Věků chystali vytvořením dvou předpovězených „lidských sloupů“ svého příštího království (Boaz a Jachin) – duchovního, kněžského sloupu v postavě Jana Křtitele a světského, královského sloupu v postavě Ježíše Nazaretského. Zabitím Jana Křtitele však byl plán zmařen, pro Židy bylo nepředstavitelné, aby jedna postava symbolizovala oba sloupy. Smrtí Jana křtitele sešlo i z významu Ježíše a ten byl jako zesměšňovaný židovský král vydán – Římanům. S Římem, centrem budoucí nové říše, se tak propojili i Židé.


    Smrtí Ježíše se zrodilo nové náboženství a s ním nový plán pro příštích dva tisíce let, tedy pro Věk Ryb, jehož symbolem se logicky stala ryba – Nový zákon.


    Křesťané dostali svůj letopočet, „náhodou“ spočítaný na dva tisíce let, zatímco Židé dosud mají svůj. Křesťané přijali svátky spojené s Kristem, zatímco vyznavači Boha Jahve tyto svátky nesnášejí.


    Duchovním centrem realizace nového plánu -Nového zákona, se stal Řím, kde byl ve 4. století n.l. ustaven papežský úřad. Ten Řím, který s Židy rukou společnou ukřižoval Krista a který zničil egyptskou říši i naděje Židů na nové království. Ten Řím, bez jehož požehnání v budoucnu žádný světský vládce neučinil ani krok.


    Z Věku Berana zbyli jen beránci, vedeni Římem a ovce, řízené panovníky (později politiky). V souhrnu všichni vedeni tandemem dvou jedenáctek, které mají kořeny v Sumeru, Babylonu a v Egyptě a které nazýváme Globální prediktor.


    Na přelomu letopočtů se globalizační moc přenesla z Egypta do Říma, tzn. do Itálie. Z Itálie (Janovská a Benátská republika) dále do Evropy (Švýcarsko, Holandsko, Velká Británie), z Evropy do Ruska a Ameriky.


    Napříč staletími si sebou nese symboliku červené a bílé barvy, kterou mimo Egypt poprvé zavedla v Římě na papežském stolci (papež vším připomíná postavu faraona, jen k egyptským barvám a koruně přidal ještě jarmulku).



    Na přelomu letopočtů začalo velké tažení k ovládnutí světa, které mělo trvat dva tisíce let. Základními nástroji v úvodu jsou řecké objevy, získané především mořeplavbami za Alexandra Macedonského, dále řecká učení (Sokrates, Platon, Aristoteles, Pythagoras a jejich atomismus), k tomu římská dobyvačná filosofie Césara („Přišel, viděl, zvítězil“), ale především zcela nová ideologie, která národy má vést k poslušnosti – křesťanství. S mečem v ruce podle Césara a s Biblí v podpaží „podle“ Krista (uvozovky, protože Ježíš si to takhle nepředstavoval) se rodí Římská říše.  Do čela si volí císaře, čímž ruší téměř 6 století trvající římskou republiku a s ní vládu senátorů, tzn. historicky první demokracii (demokracii zdánlivou, neboť stále existovali otroci).


    Byla to spousta nástrojů, které měl GP na přelomu letopočtů najednou k dispozici, tím nejmocnějším však bylo nové náboženství. O jeho šíření se nejvíce zasloužil Pavel z Tarsu, zatvrzelý Starozákoník, který se s Kristem nikdy nesetkal, ale který zažil“prozření“ a po něm se změnil ze Šavla na Pavla.


    Řím se stává centrem nové říše, vzniká druhé hlavní město Konstantinopol a papežský úřad. A vzniká islám

    Jak se zvětšovala Římská říše a šířilo křesťanství, nastala chvíle učinit z Říma oficiální centrum tehdejšího světa. K tomu došlo ve 4. století ustanovením papežského stolce. Ve stejné době době došlo k vytvoření druhého hlavního města, křesťanské Konstantinopole (Istanbul) na území dnešního Turecka. Tím zároveň došlo k rozdělení Římské říše na Východní a Západní. (a lze lze říci, že poprvé byl zopakován egyptský systém vládnutí na způsob dvou stran jednoho hřiště).


    Vzápětí ale vznikl i protiklad ke křesťanství – náboženství islámské . O islámu se píše, že má židovské kořeny, stejně jako křesťanství. Islám uznává Abraháma i Krista, co mu ale nebylo dáno, je uznání Mojžíše, nejvyššího židovského proroka.  V 6. století n.l. se objevuje dosud poslední prorok, Mohamed a s ním poslední monoteistické náboženství. Pod jeho následovníky se rozrůstá islám a to tak, že od 7. do 9. století je křesťanství poprvé v boji s islámem, když čelí islámskému kalifátu.



    Mapa islámského kalifátu v 7.-8. století


    Tehdy zvítězilo křesťanství, ale souboj obou náboženství se zopakoval v době křižáckých výprav a jejich vrchol nastal na území Turecka, v Konstantinopoli (Istanbulu).


    Expanze Římské říše, její rozdělení na Východní a Západní (Konstantinopol od 4. století druhé hlavní město), nástup a porážka islámu a jeho kalifátu (6.-9. století), rozkol křesťanství a vznik východního ruského pravoslaví po Velkém schizmatu  (1054),  dobytí Konstantinopole čtvrtou křižáckou výpravou 13. dubna 1204, kdy západní křesťané místo proti muslimům zaútočili proti východním křesťanům, začátek Osmanské říše a druhé dobytí Konstantinopole, tentokrát Osmany (1453) 


    Shrnutí událostí do 15. století našeho letopočtu

    Na přelomu letopočtů je v krizi Egypt i židovský národ, přičemž oba znají tajná učení Sumeru a Babylonu. Vzniká Římská říše a v ní křesťanství, Egypťané i Židé mají s obojím spojitost přes Kleopatru a Krista. Za čtyři století po vzniku křesťanství je ustanoven papežský úřad, který přijímá barvy a symboly Egypta i Židů. Vedle Říma se druhým hlavním městem stává Konstantinopol. Římská říše je rozdělena na Východní a Západní a postupně zaniká. Děje se tak m.j. pod útokem „barbarů“, ve stejné době dochází k největšímu stěhování národů (5.-6. století) a zároveň vzniká islám a s ním kalifát. Dochází k prvnímu konfliktu obou náboženství, v něm vítězí křesťanství (velkou zásluhu na tom má Karel Veliký).


    Křesťanské vítězství ale neznamená konec konfliktů mezi Východem a Západem. V 11. století dochází k rozkolu uvnitř samotného křesťanství a k jeho rozdělení na západní (uznávající papeže) a východní, ruské, pravoslavné. Stalo se tak v době, kdy se zrodilo Rusko, které porazilo do té doby neporazitelnou Chazarskou říši, která jako své náboženství přijala judaismus a tím dala vzniknout Židům, zvaným Aškenázové.



    V té době byla hlavním městem křesťanství stále Konstantinopol a boj mezi křesťanstvím a islámem probíhal právě v tomto městě (pozn.: Turecko a Istanbul opět zaujímají významnou roli). KOnstantinopol byla v roce 1204 dobyta čtvrtou Křižáckou výpravou, vedenou původně proti muslimům a pohanům. Vedle křižáků se jí účastnili i Benátčané (Benátská republika) a místo boje proti muslimům byla výprava nečekaně vedena proti východním (!) křesťanům (pozn.: vznik Ruska, jeho neposlušnost papeži a k tomu porážka Chazarů – to muselo hodně vadit)


    O dvě století později, v roce 1254, byla Konstantinopol dobyta podruhé, tentokrát vznikající Osmanskou říší, která existovala až do začátku 20. století. Měla velmi dobré vztahy s Habsbrugy či s Francií, přátelství jí nabízel Napoleon i Hitler, zatímco Rusko se muselo bránit jejím expanzím. Na konci z ní zůstalo jen dnešní Turecko:



    Průběh vzniku, expanze a zániku Osmanské říše


    K událostem období do 15. století je nutné zmínit ještě vznik a následné zrušení Templářského řádu a jejich pátek 13. října 1307. Templáři měli být křesťanským řádem, který měl bojovat proti muslimům, ale „z chudých rytířů“, jejichž úkolem byla ochrana poutníků přicházejících navštívit svatá místa, se stali zejména geniální bankéři s obrovským vlivem a bohatstvím. Vytvořili „stát ve státě“, což nemohl francouzský král Filip IV. připustit. Na „nešťastný pátek“ 13. října 1307 nechal všechny templáře uvěznit a jejich majetek zkonfiskovat.


    V neposlední řadě do tohoto období spadá objevení Ameriky v roce 1492, kterým GP získal skutečně globální přehled o velikosti světa. Dobývání amerického kontinentu přitom probíhalo ve zcela římském duchu: s Césarovským „Přišel, viděl, zvítězil“ a s Biblí v ruce, tzn. s dalším šířením křesťanství.


    Francouzská revoluce – zásadní událost našeho letopočtu

    V 18. století měl svět za sebou vznik křesťanství a vznik islámu i jejich zkušební konfrontaci přes Římskou a Islámskou říší a byl v bojích s Osmanskou říší. Za sebou měl Křižácké výpravy a dobytí Konstantinopole, vznik Ruska a pravoslaví, porážku Chazarské říše a vznik aškenázských Židů. Egyptsko-židovská moc ovládla Evropu a přes křesťanství se rozšířila na další kontinenty – do  severní části Asie (Rusko) a Ameriky.


    Kontinenty však byly v rukou monarchů, kteří moc nad lidem uplatňovali nejen přes královský stolec, ale především přes víru. A Evropu si porcovali přes různé sňatky a dědické nároky, či ve jménu krále a Boha vedli lid do vzájemných bojů. Takhle si to ale GP nepředstavoval, protože on potřeboval Evropu sjednotit, aby ji mohl postavit proti novému, již připravenému, ale zatím „spícímu“ nepříteli, islámu (přes islám měl pod kontrolou Blízký východ a Afriku).


    Přesněji: GP potřeboval proti sobě postavit větší celky, než jak si to představovali monarchové. Monarchové se tak stali překážkou k vytvoření jednotného atlantického světa, který má být postaven proti euroasijskému. Úkolem 18. století se proto stalo zrušení všech monarchií a za tím účelem i rušení křesťanství, protože věřící člověk by stále mohl podporovat svého krále, zatímco ateistický občan uslyší na slovo „svoboda“. Změna monarchií v republiky přinese ještě ten fakt, že skončí celoživotní a dědičný systém vlády a místo monarchů budou vládnout ti, které si občané zvolí, resp. ti, které GP vybere či je bude řídit.


    Taková zásadní událost přišla v podobě Francouzské revoluce, která jako první člověka změnila z pozice poddaného v občana a jako první změnila dosavadní systém feudální moci v systém republiky – demokracie (GP o tomto systému věděl už dob z Říma). Jakobíni, dobytí Bastily, heslo „Volnost, rovnost, bratrství“ a všudypřítomná trikolóra, to jsou hlavní symboly této revoluční změny systému vládnutí, ke které v Evropě došlo v roce 1789.



    Ještě předtím ale proběhla revoluce americká, jejíž výsledkem byl vznik Spojených států amerických v roce 1776.


    Zatímco vznik Spojených států nepotřeboval likvidovat žádnou předchozí vládu (stačilo se osvobodit od britské královské koruny a je otázkou, jestli vznik Spojených států jako republiky nebyl záměrem Británie a jestli se Spojené státy nestaly ještě větší loutkou v jejich rukou), v Evropě byl zájem všechny monarchie zlikvidovat (až na výjimky, jako právě Británie či Holandsko a jiné, které trvají dodnes) a nahradit je republikami. Zrušení absolutismu a jeho vystřídání demokracií se týkalo především Rakousko-Uherska. A Ruska, které od svého vzniku, od porážky Chazarské říše a od sporu s papežským Římem a přijetím pravoslaví, „dělalo problémy“.


    K tomu účelu měl posloužit Napoleon, který na jedné straně vadil co by monarcha, na druhé straně posloužil k prvnímu pokusu o sjednocení Evropy tak, že bude zahrnovat i Rusko. Napoleon ovládl Evropu, táhl přes Afriku a Blízký východ, snažil se o domluvu s Osmanskou říší, ale až v Rusku dopadl tak, jak dopadl – v roce 1812 z něj byl vypráskán.



    Napoleon v Moskvě


    Sjednocování Evropy a Ameriky

    Plán na sjednocení Evropy tak, aby zahrnovala i Rusko, se nezdařil. Přesto dál pokračoval plán k odstraňování monarchií a v Evropě pokračoval revolučním rokem 1848,  který byl nazván „Jarem národů“ a byl pokračováním Francouzské revoluce. Ve stejné době Marx a Engels vydali svůj Manifest, jehož ideje budou poprvé uplatněny v Rusku, tedy na tu „vzpupnou slovanskou verbež, kterou zničí přicházející válka“.


    Téměř ve stejné době není klid ani v Americe – tam bojuje Sever proti Jihu, aby zlikvidoval otroctví a sjednotil se do většího státního celku.


    Ukončení evropských monarchií však přinesla až první světová válka, po které vznikly republiky (včetně vzniku Československa), co je ale ještě významnější, na konci byla i likvidace monarchie ruské, když Velká říjnová revoluce, vedená Leninem,  v Rusku zavedla komunismus.


    Svět po první světové válce

    Monarchie jsou ty tam a svět je řízen republikami. Na americkém kontinentu je to Unie států Ameriky, na euroasijském kontinentu ruský Svaz sovětských socialistických republik, v Evropě vznik zcela nových republik. Co je významné, v té době je islám zcela potlačen – z Osmanské říše zůstává v roce 1920 jen Turecko a jeho hlavní město Istanbul, kdysi centrum křesťanství. A co je ještě podstatnější, všude už jsou pouze republiky a v nich občané. Pryč je poddanost či otroctví a stále více už lidé nejsou ani tvrdě věřícími křesťané, protože je pro ně zavedena nová „víra“ – kapitalismus a komunismus. Na světě jsou dvě nové strany hřiště, které je nutné sjednotit. Než se tak stane, budou na fotbalový způsob udržovány ve stavu soupeření.


    Druhá světová válka

    Sjednocení obou stran není možné, nebude-li do procesu zahrnuta Evropa. A jako za Napoleona, je nutné najít druhou postavu, které bude tento úkol svěřen. Takovou postavou se stal Hitler. A opět zde máme stejné tažení Evropou, jako za Napoleona, stejnou snahu zatáhnout připojit k Evropu Rusko, jako za Napoleona a stejný neúspěch v Rusku, jako za Napoleona.


    GP ve svém stylu i tentokrát podporoval obě strany hřiště, tzn. Hitlera i Stalina, a čekal, jestli vítězným sjednocujícím „náboženstvím“ bude Západ a jeho kapitalismus anebo Východ a jeho komunismus. Kdo zvítězí, mu bylo celkem jedno – nikdy mu nešlo o vítězství jedné strany, ale o sjednocení dvou stran do většího celku. V jednání Polska, jehož vlajka je červenobílá stejně jako egyptská koruna a koruna papeže, čímž mu GP přisoudil velmi globalizační roli, Hitler i Stalin „přečetli“ o co jde, a v první fázi našli proti Polsku (vrcholnému zástupci GP) společnou řeč, což pro GP musel být šok.


    Dále ale především Hitler pokračoval tak, jak byl Globálním prediktorem manipulován – plnil rozšiřující úkol, jehož výsledkem měla být polovina hřiště, zabírající území USA, Evropy a Ruska. Jinak řečeno – sjednocoval národy na těchto územích do příští nové „fotbalové jedenáctky“. Ale jako Napoleon, i Hitler v Rusku narazil a dílo se opět nezdařilo.



    Hitlerova armáda v Rusku   


    Po dalším neúspěchu Globální prediktor na padesát let přijal kompromis – Evropa napůl kapitalistická a napůl komunistická. Na padesát let proto, že za tu dobu se mělo zapomenout na zvěrstva fašismu a s tím, že nový sjednocující pokus bude učiněn „sametově“, jak bylo domluveno v Holandsku už před koncem 2.WW (v Holandsku, ve kterém „náhodou“ monarchie přetrvala).


    Rok 1989 a současnost

    Třetí postavou, která se měla pokusit o to, co se nezdařilo Napoleonem a Hitlerem, se stal Gorbačov. Ke sjednocení USA, Evropy a Ruska mělo tentokrát dojít „sametově“. Celé dění mělo opět kořeny v Polsku (papež Jan Pavel II., hnutí Solidarita), pokračovalo Perestrojkou a vyvrcholilo revolučním rokem 1989, kdy během několika týdnů „spontánně“ komunismus vyklidil pole kapitalismu, přesněji Východ Západu. Což je paradox, protože GP už o kapitalismus nestál, ale naopak chtěl na Východě i na Západě zavést komunismus – „náboženství“ Marxe a Engelse, které za 1) zastaví růst a tím čerpání zdrojů, za 2) je ateistické a 3) sjednotí nyní již občany, od dob Francouzské revoluce vedené barvou trikolory, natolik, že bude konečně možné vystavit je finálnímu zápasu s dávno tomu připraveným a dosud spícím soupeřem – islámským národem.



    Vrcholným představitelem zemí trikolory se stalo Česko a jeho zástupce Václav Havel. Česko se stalo symbolickým pokračováním toho, co začalo červenobílé Polsko (předešlu, že červená a bílá jsou barvy Egypta a modrá je barva Izraele)


    Jakmile to po pádu komunismu vypadalo tak, že země trikolory (USA, Evropa, Rusko) jsou sjednocené, začalo další budování Evropské unie a její rozšiřování na Východ i na Západ (bývalé sovětské republiky, dohoda TTIP). Státy, které byly po 89. rozkládány, byly opět spojovány, avšak s tím, že pod nové centrum řízení a se stále větší ztrátou státních pravomocí. Když země Evropy postupně podepsaly všechny nutné dohody a smlouvy a kdy je na spadnutí smlouva, která Evropu spojí se Spojenými státy, došlo k realizaci toho bodu plánu GP, o který mu od začátku šlo: o finální střet dvou největších světových týmů, tedy o bitvu mezi křesťanstvím a islámem. Výsledkem tohoto zápasu má být 1) likvidace obou náboženství, která vytvořil pouze za účelem tohoto střetu a 2) vláda nad územím křesťanů i muslimů, tzn. nad celým světem (hřištěm, globusem),


    Jak už jsem předeslala, islámské země byly na spoustu let uloženy ke spánku (černá barva vlajky islámu, na ní Luna – to je noc, pasivita, čekání), okamžitě po 89. (po revoluci domluvené mezi Západem a Východem) začal být příští soupeř probouzen k akci. Proces revolucí byl přenesen na do té doby spící země – Blízký východ, severní Afriku. V souhrnu na země, které vyznávají dávno tomu vytvořený islám.


    Celý aktivační proces začal Kuvajtem  v roce 1990, pokračoval 11. zářím 2001 a vygradoval revolučním Arabským jarem.  Gorbačov a po něm Jelcin měli být zárukou plánu Globálního prediktora o třetí světové válce, ve které se mají utkat země trikolory (původně křesťanské) na straně jedné se zeměmi barev černé, zelené, oranžové a pod. (země islámské) na straně . Výsledkem souboje má být nový, globalizovaný a ateistický národ, který už bude konfrontován pouze s jediným náboženstvím – náboženstvím Východu, tzn. Číny a Indie, které je na rozdíl od všech tří západních velmi pokorné


    A o tento plán je v souladu s nebeskou symbolikou realizován bez ohledu na to, že Jelcin předčasně předal vládu v Rusku Putinovi a bez ohledu na to, že Putin plány GP kazí podobně, jako to udělala Moskva v roce 1812 přes Napoleona a poté Stalin v roce 1942 přes Hitlera v bitvě o Moskvu. A bez ohledu na to, že Rusko se opět stává překážkou, ze které se GP jak za Chazarské říše, tak za Napoleona a Hitlera pořád nepoučil.


    Turecko a Istanbul opět jako křižovatka

    Stále více se celé současné dění vztahuje k Turecku. Jako už několikrát v historii, opět se Turecko stává centrem střetu křesťanství a islámu. Poté, co do Evropy nahnalo davy islamistů, do té doby držených na svém území, se následně nechalo Evropou uplatit, aby další uprchlíků pozdrželo. Mezitím čeká a lavíruje mezi křesťanstvím (Evropa, Rusko, USA) a mezi dosavadním islámem ( Islámský stát, Saudská Arábie, Izrael) a budoucím islámem (Sýrie, Írán). K tomu musí řešit Kurdy – národ, na jehož území se nachází biblická hora Ararat, spojena s potopou světa.


    Turecko řeší dilema stejně, jako jej řeší křesťanská kultura USA a Ruska a především Evropa, která neví, na kterou křesťanskou stranu se přidat – jestli na ruskou nebo na americkou. Což shrnutě znamená, že Evropa řeší, jestli se přidat na stranu USA a tím na stranu GP a k přijetí války s islámem na křesťanském území, anebo na stranu Ruska a tím proti GP a k boji s islámem na islámském území.


    A ja

    Zpět Zdroj Vytisknout Zdroj
    Nahoru ↑