Turecko se střelilo do vlastní nohy

Vkládám článek Terezy Spencerové k sestřelení ruského letadla Su-24.  

Nad turecko-syrskou hranicí byl v pondělí sestřelen ruský bombardér Su 24. To je jisté. Podle Turků byl sestřelen nad jejich územím, podle Rusů nad Sýrií, což ostatně potvrzují i americké zdroje. A není to jediná „nejasnost“. Turecko například tvrdí, že jeho stíhačky ruský letoun „varovaly desetkrát během pěti minut“, nicméně Ankara současně oficiálně uvádí, že ruský stroj při tom všem strávil v tureckém vzdušném prostoru pouhých 17 vteřin. Ruská strana jakékoli varování popírá, a není ani jasné, proč by na něj ruský pilot případně nereagoval, tím spíš v době, kdy oba státy ještě – přinejmenším do včerejška – nebyly ve válečném stavu. A také není jasné, proč na turecký útok nereagovaly ostatní ruské letouny…

Ať tak či tak, „incident“, jak sestřelení ruského vojenského letadla cudně označují západní politici i jejich mediální mainstream, z určitého úhlu nabízí podivný obraz, který by měl být pro zbytky racionálně uvažující Evropy alarmující.

Aliance ucukla

Jen pro shrnutí, co sestřelení ruského bombardéru předcházelo. Na starý kontinent se dál valí migrační vlna a nepřímé „důkazy“ ukazují, že jejím hybatelem je Turecko. Právě tam žily v uprchlických táborech dva miliony Syřanů, kteří se „najednou“ daly na pochod. Evropa, neschopná zaujmout racionální postoj, zkouší „outsourcovat“ represe, a tak kromě neustále navyšovaných miliard eur „výkupného“ otevírá stále radikálnějšímu islamismu prezidenta Erdogana dveře do EU. O tom, že právě tento režim podporuje Daeš a další teroristy, unijní politici – až na opatrné výjimky typu Miloše Zemana – vesměs mlčí, a nejspíš promlčí i Putinovu připomínku, že sestřelení stíhačky „je bodnutím do zad, které spáchali komplicové teroristů“.

A za takto rozdaných karet RB OSN o víkendu jednomyslně schválila rezoluci, která po pařížských teroristických masakrech sice sjednocuje mocnosti v otázce terorismu, ale k intervenci do Sýrie a Iráku vágně opravňuje všechny státy, které „mají příslušnou kapacitu“. Jinými slovy, nikdo nevelí, nikdo se nezodpovídá, ale „zaválčit“ si může kdekdo. Ankara vzápětí vyslala své stíhačky (v doprovodu čtyř amerických letounů) nad sever Sýrie. Prý to měl být „první krok k vytvoření bezpečné zóny“ na severu Sýrie, tedy oblasti, kde prý nebude operovat Daeš, ale ti „umírnění“, tedy „naši“ džihádisté. Pokud ale turecké stíhačky od soboty létají nad severem Sýrie, pravděpodobnost, že se „incident“ se sestřelením ruského bombardéru udál nad Sýrií, jen sílí. V době, kdy turecká parlamentní opozice i západní mainstream přiznávají, že právě turecká tajná služba spolupracovala na chemických masakrech v Sýrii, které měly být připsány Bašáru Asadovi a měly vést k americké intervenci do Damašku, by takový „false flag“ nebyl ničím divným.

Recep Erdogan, jemuž drtivé vítězství v nedávných parlamentních volbách dodalo sebevědomí bohů, nyní může znovu jen zkoušet, zda má vůbec nějaké mantinely, s vědomím, že geostrategická poloha jeho země na Západě zaručuje prakticky imunitu. Ve výsledku je tu fakt, že v pondělí členský stát NATO podle všeho sestřelil ruské vojenské letadlo.

Kuriózní je, že po sestřelu ruského letounu si Turecko šlo „postěžovat“ k NATO. Jeho šéf Jens Stoltenberg ještě minulý čtvrtek sliboval, že Aliance je „připravena bránit všechny své spojence včetně Turecka proti jakýmkoli hrozbám“. Jasně přitom zmínil „eskalaci ruských vojenských aktivit v Sýrii“, přičemž konstatoval, že NATO „zhodnotí poslední vývoj a jeho dopad na bezpečnost Aliance. To je obzvláště relevantní z pohledu nedávných narušení vzdušného prostoru NATO ruským letectvem,“ řekl šéf Aliance. Takto povzbuzena Ankara sestřelila ruský bombardér, o němž se sice přesně neví, zda vůbec byl v tureckém vzdušeném prostoru, ale prokazatelně to je od roku 1950 vůbec poprvé, kdy členský stát NATO zaútočil a zničil nějaký ruský cíl.

Turecko zcela určitě nejednalo bez rozmyslu. Stoltenbergova slova přišla krátce poté, co se Ankara neúspěšně pokusila prosadit jednání Rady bezpečnosti OSN o ruských vojenských operacích v Sýrii aprotestovala v Moskvě proti náletům na sever Sýrie a tamní tradiční bašty Turkmenů, na nichž aktuálně Turecko staví svou strategii vyhlášení „bezletové“ či „bezpečné“ zóny v Sýrii. Ve hře je totiž kontrola oblasti kolem syrského Aleppa. Ruské nálety úspěšně podporují postup syrské armády a jejích spojenců v regionu, což Turecku den za dnem omezuje cesty k zásobování „svých“ teroristických skupin. Už jen proto musí Turecko zastavit postup syrských vládních sil i ruské nálety stůj co stůj – za prvé se stále hlasitěji mluví o tom, že vyhlášení příměří je otázkou „týdnů“, a za druhé nelze přehlížet fakt, že si Turecko sever Sýrie tradičně nárokuje coby své území. Jinými slovy, kdo dnes ovládne region Aleppa, tomu po vyhlášení příměří také zůstane (ať už fakticky nebo zprostředkovaně přes různé „proxy“ síly), a tak Ankara i Damašek hrají o čas.

A zdá se, že k dosažení těchto svých partikulárních cílů se Turecko do války v Sýrii pokusilo zatáhnout celé NATO – není pro Ankaru lepší výsledek, než kdyby z ruských operací v syrském příhraničí učinila konflikt mezi Ruskem a Aliancí. Tento kalkul ale podle všeho selhal. Barack Obama, plně informován o tureckých vazbách na Daeš, sice na tiskové konferenci turecký útok (pro klid duše amerických jestřábů) více méně podpořil s tím, že si Rusko za „incident“ může v zásadě samo, ale v následném telefonátu s Recepem Erdoganem konstatoval, že by se taková situace už neměla opakovat. Také velvyslanci NATO Turky slovně podpořili, ale vyzvali je zároveň, aby do budoucna projevili „zdrženlivost“. Některé státy přitom vyjádřily „vážné obavy“ nad tureckým postupem, protože přece „existují i jiné způsoby“, jak takové situace řešit, tím spíš v době, kdy ani Pentagon není s to potvrdit, že ruský bombardér opravdu vstoupil do tureckého vzdušného prostoru.

Společné prohlášení NATO pak ve finále sice Turky z ničeho přímo neobviňuje, ale vyzývá ho, aby se zřeklo další eskalace, což je pro Ankaru principiální prohra. Například německý vicepremiér a šéf sociálních demokratů Sigmar Gabriel ale prolomil „bobříka mlčení“ a konstatoval, že „incident vůbec poprvé ukazuje, že máme co dělat s hráčem, který je podle zjištění z různých oblastí regionu nepředvídatelný, a není jím Rusko, nýbrž Turecko“. A co víc, francouzský prezident Francois Hollande, který v Sýrii útočí „po boku“ Ruska, navíc vrazil Turecku jinou „ránu do zad“ požadavkem, aby byla hranice mezi Sýrií a Tureckem co nejrychleji a zcela uzavřena – Ankara by tím ztratila jakoukoli možnost ovlivňovat běh války proti terorismu v Sýrii. Mimochodem, Turecko už své hranice se Sýrií fakticky uzavřelo, ovšem jen pro syrské uprchlíky, které důsledně vrací do bojových zón… Je ironií, že Evropská unie mezitím potvrdila zřízení speciálního fondu ve výši tří miliard eur určených Turecku na náklady spojené s uprchlíky ze Sýrie.

Co udělá Rusko?

Fakt, že se Severoatlantická aliance jako celek – přinejmenším prozatím – nenechala Erdoganem vmanévrovat do otevřené války s Ruskem a odmítla tak (Putinovými slovy) „sloužit zájmům Daeše“, přitom v žádném případě neznamená, že by se pozice obou stran v syrském konfliktu nějak sbližovaly. Turecko bude dál bojovat spíš proti Kurdům a syrskému režimu než proti „svému“ Daeši, Spojené státy budou dál hájit „umírněné“ teroristy a útočit na pozice Daeše, který ale za uplynulý rok příliš neohrozily. Nové velké otazníky nad touto Obamovou „válkou proti Islámskému státu“ vyvolává zjištění, že – s odkazem na snahu minimalizovat civilní ztráty – Pentagon upozorňuje Daeš na své nálety v předstihu 45 minut. Sestřeleníruského vrtulníku, který se vydal zachraňovat sestřelené piloty, americkou raketou v rukou džihádu, obrázek jen dokresluje. A Saúdové a Katar budou v rámci své nenávistné wahhábistické ideologie dál financovat džihád, zatímco Rusko pro změnu chce eliminovat všechny džihádisty na syrském území a uhájit jedinou životaschopnou alternativu džihádistům, tedy režim Bašára Asada. Toť v kostce, kdo proti komu v Sýrii bojuje a proč.

Neznámou zatím zůstává, jak na sestřelení svého bombardéru zareaguje Rusko. Vladimir Putin už vyjádřil znechucení nad tím, že Ankara kontaktovala NATO dřív, než se jakkoli pokusila jednat přímo s Moskvou, a ministr zahraničí Sergej Lavrov zrušil dnešní plánovanou cestu do Turecka, což Ankara považuje za důkazneochoty Ruska „incident“ velkoryse přejít. První „nejmenované zdroje“ mluví o možném zrušení plynových projektů nebo výstavby jaderné elektrárny v Turecku, za situace, kdy je Ankara na ruských energiích závislá. Kreml k tomu vyzývá Rusy, aby už nejezdili na dovolenou do Turecka, nacionalisticky naladění Rusové nejspíš sáhnou k nějaké formě bojkotu tureckého zboží, nicméně kromě obchodních omezení samozřejmě nelze vyloučit ani kroky z opačného spektra možností, například v podobě ruského vyzbrojování kurdských oddílů k boji proti Turecku nebo třebas i sestřelování tureckých letadel útočících na Kurdy. Mezitím ale u syrských břehů zaujala pozice ruská protivzdušná obrana, včetně raketového křižníku Moskva, který má rozkaz „zničit jakýkoli cíl, který bude představovat hrozbu“. Novinkou je i rozhodnutí vysílat k ochraně bombardovacích misí na severu Sýrie stíhačky, což by mělo podle ruských propočtů zabránit opakování „incidentu“…

Ve výsledku tak tedy zůstává konkrétní ruská reakce zatím neznámá. A zatím také platí, že po sestřelení ruského bombardéru nyní ruské letectvo zamíří „přednostně“ na turecké spojence na severu Sýrie a Ankara s tím nebude moci nic moc udělat, tím spíš, že podpora Turecku, které samo podporuje teroristy, je nyní – po masakrech v Paříži – v Evropě jen těžko „prodejná“. Suma sumárum, jako by se Ankara útokem na ruské letadlo střelila do vlastní nohy.

P.S.: Šéf ukrajinské bezpečnostní rady státu Olexandr Turčynov slibuje, že se Kyjev v případě narušení svého vzdušného prostoru zachová stejně jako Turecko. Kyjev zároveň připomíná, že Turecko kontroluje vstup do Černého moře a může tedy uzavřením Bosporu a Dardanel nejen zkomplikovat přesun ruské vojenské techniky k Sýrii, ale zablokovat i zásobování Krymu. Nicméně, dohoda z Montreaux z roku 1936, která upravuje režim provozu průplavy, konstatuje, že je lze uzavřít jen v případě, že Ankara vyhlásí ohrožení válkou. I v takovém případě je ale s určitými omezeními svoboda lodní plavby zachována. Plně uzavřít průplavy může Turecko, jen pokud samo vstoupí do války. S ohledem na postoj NATO je přitom jisté, že Ankara sama do války s Ruskem nepůjde.

P.P.S.: Světové ceny ropy po sestřelení ruského bombardéru rostou.

Článek vyšel 25.11.2015 na Literární noviny

Vložila -Pozorovatelka-