Ani profesor historie nemusí mít vždy pravdu, o té současné nemluvě

Zaujal mě článek [1] v Parlamentních listech.cz „Takový rozhovor o Ukrajině tu dlouho nebyl. Uznávaný profesor Rychlík to vzal zevrubně od cara“, pořízený PL.cz v jejich tzv. půlnočním rozhovoru s panem profesorem Janem Rychlíkem, významným znalcem moderních dějin slovanských národů, především Ukrajiny. Domnívám se, že není důvod bezmezně věřit všem historickým faktům, které pan profesor jako svůj osobní historický názor vyslovil v souvislosti s Ukrajinou, kolem které se de facto vedl celý rozhovor. Historiků zaměřených na stejnou tématiku je v ČR víc a z vlastní zkušenosti, byť jen okrajového zájmu mohu konstatovat, že co člověk-historik, to odlišný historický názor, v tomto případě na existenci Ukrajiny. Nicméně to nepovažuji za podstatu problému, o kterém se chci v této souvislosti zmínit.

Poznamenal jsem, že pan profesor může (ale také nemusí) mít pravdu v otázce historie Ukrajiny v návaznosti na existenci SSSR a později Ruské federace, nicméně z rozhovoru vyplývá několik podstatných skutečností. Pan profesor Rychlík stručným výkladem historie Ukrajiny a Ruska přešel k současnosti, kdy poznamenal, že není žádný rusofob, má rád Rusko jako zemi a obdivuje ruskou kulturu. Rusky běžně čte i mluví, v Rusku má osobní přátele. Netají ovšem před nikým, že v žádném případě není obdivovatelem prezidenta Putina a jeho politiky. Především jeho politiky vůči Ukrajině. Tato slova velmi připomínají europoslance J. Štětiny (TOP 09). Je to náhoda nebo vzácná shoda? Zásadní rozdíl mezi oběma je však v odpovědi na sugestivní otázku, zda se pan profesor bojí Ruska. Odpověděl že on osobně se Ruska nebojí, zatím co pan Štětina prý má z obav z Ruska snad i kopřivku.

Těchto několik sotva postřehnutelných názorů však zcela bezpochyby ovlivňuje jeho další názor na současnost, pokud jde o další vývoj a budoucnost Ukrajiny. Pan profesor má jistě pravdu v tom, že další vnitřní vývoj Ukrajiny závisí především na Ukrajincích samotných, avšak nemohu souhlasit s tím že „Ukrajinské obrození je z větší části americkým projektem k oslabení pozice Ruska a Evropy“, je podle profesora Rychlíka papouškování postulátů současné ruské propagandy. Z vědeckého hlediska je to nesmysl. Nejsem vědec, nemohu tedy posoudit, jak dalece má pan profesor pravdu v tom, že tento názor je relevantní s vědeckého hlediska. Domnívám se však, že zde vědecké hledisko nehraje roli, protože fakta a skutečnosti jsou jasné už z logiky věci, tedy jednání a uplatňování zahraniční politiky USA.

Nicméně z tohoto bohulibého konstatování přechází na historická fakta, které jsou však hodně vzdáleny zmíněné realitě. Pravda, týkají se jak Ukrajiny tak USA, avšak z hlediska historie, sahající až do 19. století, avšak méně či vůbec ne vypjaté a exponované současnosti. Je totiž všeobecně známo, a přiznali to i sami Američané, že do zubožené Ukrajiny investovali základních pět miliard dolarů s cílem „demokratizovat“ Ukrajinu od korupce, oligarchie, ale hlavně delimitovat závislost na Rusku, cíleně ekonomicky investovat do Ukrajiny výkupem nemovitostí, pozemků a průmyslových komplexů jak v samotné Ukrajině, tak na Krymu, kde USA hodlali (a také již částečně realizovali) založit důležitou základnu US army a NATO pro invazi do Ruska.

Tyto skutečnosti pan profesor Rychlík nezmiňuje, pokud je přímo úmyslně nezamlčuje a jeho výklad v této záležitosti vyznívá ve zcela jiné kvalitativní poloze. Zásadní závěr z jeho výkladu je, že Američané s tím (tj. s Ukrajinou) nemají nic společného.

Nevím, nakolik je pan profesor přesvědčen, že tomu čtenář uvěří, vždyť takový závěr je však naprosto irelevantní, mimo logiku, neřku-li přímo zavádějící a který nekoresponduje s evidentními a prokazatelnými skutečnostmi, kdy nejen v posledních pěti letech, ale i v tragických dobách Majdanu USA sehráli svou (ne vždy chtěnou) všude přítomností svou účelovou roli. Ta vyplývá i z veřejně dostupných informací o zahraniční politice USA vůči Evropě, Rusku a jako prostředek k rozvratu vztahů Evropy a Ruska i využití Ukrajiny, díky jejich úplatným politikům. Nechci pana profesora podezírat z nějaké ideologické zaujatosti a pravicového hodnocení vývoje vnitřních událostí Ukrajiny a politiky V. Putina vůči ní. Avšak jeho rádoby nestranný názor vykazuje jasné kontury proti putinovského postoje, ke kterému se pan profesor mimoděk otevřeně hlásí.

Nechci polemizovat o dalších historických a dějinných detailech stran Ukrajiny nebo Ruska, jak vyplývá z rozhovoru pana profesora s Parlamentními Listy.cz, chci však vyjádřit svůj zásadní nesouhlas k věci, byť jde o stanoviska, hodnocení nebo názor renomovaného českého historika, odborníka na moderní dějiny slovanských národů, pana profesora Jana Rychlíka. V podstatě chci tímto jen poukázat, že (i jeho) názor na vidění světa, historie a dějinných událostí, včetně pohledu, hodnocení a názoru na mezinárodní politiku a s tím spojené souvislosti se nemusí, často ani nemohou, shodovat s jinými, Jakkoliv se vědec či historik snaží své výsledky bádání doložit svými fakty. Jsou to však fakta subjektivní, která mohou být snadno vyvrácena či zpochybněna jinou vědeckou kapacitou.

Otázka je, zda taková významná neshoda názorů v hodnocení vlivu a působení USA na ukrajinské události vyplývá z nevědomosti, omylu, nebo z politického úmyslu. U pana profesora bych to však bohužel viděl spíše na úmysl, protože člověk jeho formátu by se neměl mýlit v záležitosti natolik jasné, jako je všeobecně známé a ve světě pokrokovými silami odsuzované americké vměšování (včetně vojenského) do vnitřních záležitostí cizích států, notabene na jiném kontinentě, než jsou samy USA. Že by to pan profesor nevěděl?

Jiří B a ť a , 9.12.2015