Erika Hájková komentuje další vývoj kolem „Pochodu na Washington“, který může mít důsledky, o nichž „ve stínu Ukrajiny“ evropský mainstream mlčí. Zdá se, že natlakovaný „US tavící kotlík národů“ vře stále více. Začíná to vypadat, že je spíše otázkou kdy a jak, než zda, americký „papiňák“ vybuchne. Není náhodou, že se vše odehrává na pozadí „politicky nekorektních“ výroků o černoších, které symbolizují vzpouru proti totalitě pokrytecké politické korektnosti. Tato forma cenzury a zastřené likvidace svobody projevu, již dlouho vytváří napětí, které doutná pod povrchem.

Kovboj Bundy

Kovboj Bundy to myslí vážně

V Nevadě na ranči Clivena Bundyho stále sedí pětistovka po zuby ozbrojených rančerů, hlídající Bundyho dobytek před „federály“. Jde o  projev donedávna naprosto nemyslitelné občanské neposlušnosti. Pan Bundy – k nim, případně k reportérům – občas pronáší projevy, které vyvolávají větší či menší bouřky v americkém mediálním prostoru.

Někdy jde o silácké řeči: jako když na adresu demokratického senátora za Nevadu Harryho Reida, s nímž se nemá obecně příliš v lásce, utrousí, že pokud bude „dráždit vlka špičatým kolíkem“, mohly by se také dočkat toho, že „mu někdo urve koule“. Někdy však jde o víc.

Cliven Bundy, jak to vypadá, se vrací k praxi amerických kovbojů, kteří říkali, co si mysleli, a pokud se to někomu nelíbilo, mohl si to s nimi vyřešit přes ústí pistole. A neváhá vzít si na paškál i současný společenský systém:

Minulý týden se například vyjádřil, že „černochům bylo lépe, když sbírali bavlnu v časech Jihu, protože aspoň měli rodiny a tak“, zatímco teď, když žijí na sociálních dávkách, „nejsou svobodnější, ale právě naopak“.

Myslí to vážně Amerika?

Ta slova spustila v médiích doslova uragán politické korektnosti, který trval téměř týden – než se tatáž média přesunula k jinému „skandálně rasistickému“ výroku majitele jednoho z týmu NBA, Donalda Sterlinga. Sterling, si totiž dovolil požádat svou bývalou přítelkyni, jež mu utekla s jedním z černých hráčů, v soukromém rozhovoru, aby „toho negra“ netahala k němu na zápasy, jinak ať si dělá co chce. Slečna si však rozhovor jak je dnes tak typické nahrála – a následovaly odsudky nikoli určené dámě, kterou by měla hanba fackovat, ale „zasloužilému“ (a cenou za celoživotní příspěvek v tomto směru obdařenému) zaměstnavateli černochů Sterlingovi.

Není divu, že se skvělý Pat Buchanan v jednom ze svých posledních sloupků v této souvislosti táže: „Myslí tohle Amerika ještě vůbec vážně?“

Případ Clivena Bundyho je ale ještě složitější. Samozřejmě, že je projevem téhož „korektního“ mediálně-politického blbna. Cosi podstatného také vypovídá o Bundyho dosavadních příznivcích (včetně Randa Paula), kteří se honem honem od rančera distancovali, aby náhodou nepřišli o politické bodíky, jež hodlají pokrytecky sbírat mezi černochy. Není však jen dokumentem o médiích.

Znovuzrození Konfederace?

Nejde totiž jen o to, že si pan Bundy dovolil říci v přímém přenosu slovo „černoch“ (které samozřejmě jinak z americké veřejné debaty dávno vypadlo, vytlačeno „korektním polystyrenovým“ výrazem Afroameričan, jak opsaným z Orwelovy „novořeči“). Ještě ke všemu si dovolil zmínit poražený národ amerických Jižanů a jejich kulturu, o níž se v oficiálním prostoru nemluví nikdy jinak, než jako o sbírce necitelných otrokářů, kteří na ubohé, ehm, Afroameričany, štvali divou zvěř a psy, a vůbec s nimi zacházeli  jako s dobytkem. Což samozřejmě představuje část pravdy – ani zdaleka však celou.

Cliven Bundy zkrátka ve své „skandální“ řeči uhodil hlavičkou hned o dva hřebíčky: Za prvé o samotné černochy, kteří se opravdu leckdy nemají nejlépe, a často se svou špatnou sociální situaci snaží kompenzovat ještě hysteričtějším křikem o porušování jejich „lidských práv“ a voláním po dalším utužení „politické korektnosti“.

Za druhé pak o národní hrdost Jižanské Konfederace, která ani po sto padesáti letech od války Severu proti Jihu není ani omylem věcí minulosti a její „národní problém“ se zajímavým způsobem mísí s moderním problémem celých Spojených států: stačí se podívat na tisíce komentářů na youtube pod kterýmkoli videem s pochodovými písničkami Konfederační armády. Bez výjimky najdete na první zběžný pohled pár desítek komentářů v duchu tohoto:

„Všichni Yankeeové jsou padlí na hlavu, jestli to ještě nevíte, tak jsme všichni otroky Strýčka Sama, jestli jste někdy slyšeli o FEMA táborech, tak tam nás zavřou. Jsou to koncentráky a Obama je další Hitler, jenž chce povraždit všechny křesťany. Ať žije svobodný Jih!“

Washingtonský „Majdan“?

Výroky, které poměrně přesně odrážejí společenské vření, o němž v Evropě, ponořené do své vlastní dekadence, víme jen velmi málo. Dost možná mají s realitou společného více, než se nám mediálně manipulovaným pohledem přes oceán zdá.

Už pro to, že Cliven Bundy mimo jiné stejně bez servítků hovoří o blížící se druhé občanské válce. Vzhledem k blížícímu se začátku „Operace Americké jaro“, tedy 16. květnu, kdy hodlají síly naladěné proti establishmentu obsadit Washington,  je to přinejmenším zajímavé.

Je otázkou, zda se naplní předpovědi „rozumných hlasů“, které soudí, že se takový čin prostě nemůže podařit. Nebo zda budou mít pravdu hlasy z radikálních serverů typu Matky Jonesové (Mother Jones), nebo i ze zpravodajského serveru Fox News, které tvrdí na základě údajů poskytnutých organizátory, že je potvrzeno kolem 1,5-1,8 milionu účastníků pochodu. Ti by měli zablokovat Washington a setrvat v něm, dokud neodstoupí to, co označují za zkorumpovanou vládu, která ztratila jakoukoli demokratickou legitimitu.

Dočkáme se „Egypta po americku“, jak tvrdí Operace Americké jaro? Nebo washingtonského „Majdanu“? Těžko odtud odhadnout.

Jisté však je, že se tlak diktatury „politické korektnosti“ a dalších projevů „krásného nového světa“ na tradiční americkou svobodomyslnost šplhá do stále vyšších pater pomyslné stupnice „hroznů hněvu“. V Americe je v takovém případě možné všechno.

Zdroj: protiproud.cz