Židovský stát včera slavil podle hebrejského kalendáře 66. výročí vyhlášení nezávislosti. Na základě rozhodnutí Valného shromáždění OSA z 29. listopadu 1947 byl Stát Izrael založen v Tel Avivu 14. května 1948, tedy 5. ijaru, který letos připadá na 5. května. V Jeruzalémě zahájil svým projevem předseda vlády Benjamin Netanjahu Den památky padlých a obětí teroru; po dobu jedné minuty zněla po celém Izraeli siréna a poté u Zdi nářku v Jeruzalémě byl zažehnut oheň na památku 23169 padlých a zavražděných izraelských občanů. Pietního aktu na hlavním vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě se zúčastnil prezident Šimon Peres a náčelník Generálního štábu izraelských obranných sil generál Bejnamin Gantz.

Břetislav Olšer – publicista

Oslavy se paradoxně konají ve chvílích, kdy je mír na Blízkém východu oběma stranám vůbec nejvzdálenější ve společné historii. Proč je chybou politického kšeftaře Kerryho a patologickým prahnutím po moci posedlého Abbáse podepsání smlouvy s Hamásem? Desítky sebevražedných atentátů jsou totiž tragickým dokladem o zhoubném díle hamásovských teroristů. Dva z nich se mě dotkly skoro osobně. Přiletěl jsem do Izraele v době, kdy na sobě, mezi nic netušícími lidmi na přechodu pro chodce, spěchajícími do Dizengoffova nákupního střediska v Tel Avivu, odpálil bojovník Hamásu Muhammed Hashim výbušnou směs z patnácti kilogramů dynamitu, starých pozemních min a hřebíků; zabil na místě tragédie sebe a sedm lidí.

Dalších šest ze stovky zraněných zemřelo později. Okna v okolních domech byla rozbita do vzdálenosti sedmdesáti metrů. Dvaadvacetiletý Palestinec, zaplatil arabskému řidiči tisíc dolarů za to, že ho ozbrojeného tajně vyvezl z Gazy do Tel Avivu. Při mé druhé cestě po židovském státu se stal další masakr; u vchodu do telavivské diskotéky se tísnily stovky mladých Izraelců, kdy mezi ně vešel šílený palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu. Nechal pak roztrhat sám sebe i jednadvacet chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil…

Peter Bachrach se zbraní v ruce bojoval v šesti izraelsko-arabských válkách. Začínal v roce 1948 jako voják jednoho z tří prvních praporů izraelské armády, končil jako její podplukovník v záloze. Včera také vzpomínal; chodí pravidelně na vojenský hřbitov v Haifě i na břeh moře, kde otec učil své syny lovit ryby. Kousek dál nechal udělat žulový pomník Doronovi s nápisem: “Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět…“

“Byl jsem v té době v Bejrútu a odpovídal za transporty vojáků naší jednotky. Doron narukoval také do Libanonu. Měl jsem volno, tak jsem za ním zajel na návštěvu. Jeho velitel mi ale řekl, že mu dal dovolenou na 24 hodin. O pár minut jsme se minuli….” Když se Peter vrátil k jednotce zavolal si ho velitel do své kanceláře, v níž už byli i dva Peterovi nejlepší kamarádi. Pochopil a jen ze zeptal: „Který? Rami, nebo Doron?“ Tak se dozvěděl tu strašnou zprávu, že jeho prvorozený syn byl ihned po návratu zasažen přímo ve svém tanku…

Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí. Přesto druhý i třetí syn Petra Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu. “Můj vnuk, mladší syn Ramiho, musel přerušit studium a okamžitě narukovat, protože v záloze též patří k elitní bojové jednotce. I starší syn čeká na předvolání. Narodila se mu dcera, takže mám pravnučku..”

Je Izrael okupantem na území, které mu odjakživa patřilo? Je Rusko okupantem Krymu, který mu odjakživa patřil? Je paradoxem, že právě těchto pietních dnech působí na barikádách Majdanu na Ukrajině skupina Izraelců. Deník Haaretz uvedl zprávu o Izraelci s pseudonymem „Delta“, který se účastnil nepokojů na Majdanu. Delta během násilných střetů s vládními jednotkami vedl „Modré helmy Majdanu“. Své vojáky sice nazývá „Modré helmy Majdanu,“ ale pokrývka hlavy Delty má hnědou barvu. Pod touto helmou také nosí kipu. Delta, bývalý voják izraelské armády narozený na Ukrajině, vysvětloval, jak se se dostal k využití bojových schopností, které získal v komandu Shu’alei Shimshon a v pěší brigádě Givati.

Ironické je, že Delta bere rozkazy od strany Svoboda, která se skládá z různých nacionalistických a neonacistických skupin. Delta říká, že přijímá rozkazy od aktivistů napojených na stranu Svoboda, ultra-nacionalistickou stranu, která byla často obviňována z antisemitismu, a jejíž členové zaujímali klíčové pozice při organizování protestů. Ví, že je Izraelec, Žid a bývalý voják IDF. Delta také potvrdil, že Modré helmy tvoří 40 mužů a žen, kteří nejsou Židé, ale jsou vedeni pěti bývalými vojáky Izraelské armády. Jeho identitu a roli ve stále nedokončené ukrajinské revoluci potvrdilo několik ukrajinských Židů, včetně rabína Moshe Azmana, jednoho z vrchních žadatelů o titul hlavního rabína. Kolikpak asi bude zastřeleno těchto „molotovových“ bojovníků za svobodu Ukrajiny? http://www.youtube.com/watch?v=DlQDczz80XE

Jen hypoteticky; Izrael a Palestinci se hodně podobají Ukrajině a jejímu zacházení s rusky mluvícími obyvateli. Když byl totiž 14. května 1948 založen stát Izrael, rovněž jeho arabští občané byli postaveni před dilema – buď získají izraelské občanství, nebo se musí vystěhovat; proto na 700 tisíc lokálních Arabů, co si říkají Palestinci, uprchli do Pásma Gazy. Ti, kteří přijali izraelské občanství, mají všechny výhody jako Židé, navíc nemusí vykonávat vojenskou službu a jejich životní úroveň je násobně vyšší, než jejich soukmenovců o okolních arabských zemích.

A další podobnost mezi Izraelem a Ukrajinou dneška, kromě toho, že oba nazývají rusky mluvící separatisty, resp. Palestince, teroristy; ve městě Arabů v Izraeli Umm El-Fahm pálili izraelští občané arabské národnosti izraelské vlajky, mávali vlajkami Sýrie a Palestinské správy a srovnávali izraelské vojáky s nacisty. Dav skandoval „Izrael, matka teroru“ a držel transparenty s nápisem „Zastavte sionacisty“ (Stop Zionazi) v angličtině. Dalšími hesly bylo „Odpočívej mučedníku, my dokončíme úkol“, „Požehnání dětem s kamením“, stejně jako standardní „Krví a duchem spasíme Palestinu“. Arabští poslanci izraelského parlamentu, kteří byli tomu srocení přítomni, dav k protiizraelské nenávisti podněcovali.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. „Musíme vás vyhnat,“ řekl židovský poslanec Eitam v Knessetu, směřující svá slova proti arabským poslancům Zahalkovi a Talebu A-Sanovi, „stejně jako všechny ty, kdo se účastnili zrádcovské a nekontrolované akce poslední noc. Musíme vás vyhnat do Gazy.“ Kdos bez chyby hoď kamenem, jak se říká palestinské „intifádě“ – vzpouře kamení; a co rasismus, kdy Banderovci zase křičí: „Likviduj Židy, Poláky, komunisty, nič je bez milosrdenství…” Páteční masakr v Oděse je horší než sebevražedný atentát v Tel Avivu, jen s tím rozdílem, že žádný neonacista Pravého sektoru neměl tu odvahu, resp.byl zbabělý jak poslední ze skunků, aby se upálil se svými obětmi.

A tak, jak se opět ztrapnil v Oděse, běžně hajlující a v Parlamentu Ukrajiny podvádějící premiér Jaceňuk, když obvinil z oděského masakru Moskvu a ne dva tisíce rowdies Pravého sektoru, kteří podpálili Molotovovy koktejly Domů odborů a způsobili smrt téměř padesáti proruských občanů, stejně se „vyznamenal mírotvůrce“ Kerry. Tento politický chameleon se vyjádřil, že pokud nebude brzy uskutečněno řešení palestinsko-izraelského konfliktu vytvořením dvou států pro dva národy, tak se Izrael změní v stát apartheidu, kde budou žít též druhořadí občané, čímž asi měl na mysli Araby žijící v Judeji a Samaří či v Pásmu Gazy. Připomeňme, že apartheid znamená rasovou segregaci, která byla oficiální státní politikou Jihoafrické republiky v letech 1948-1994. Projevoval se oddělením dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Černošské obyvatelstvo nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a jiných zařízení a veřejně přístupných míst určených bělochům. Nemocnice a školy určené původnímu obyvatelstvu byly podstatně méně vybaveny než ty, které směli využívat běloši.

Izrael ví své o jihoafrickém apartheidu; roku 1975 OSN vydala rezoluci označující izraelskou správu okupovaných území za „rasistickou“. To už se vědělo, že Izrael má své atomové zbraně, byť to dlouho popíral, až to v roce 1986 práskl inženýr Mordechaj Vanunu z Dimony časopisu Sunday Times. Ještě před vydáním článku byl izraelskou tajnou službou unesen z Itálie a v soudním přelíčení s vyloučením veřejnosti odsouzen na 18 let vězení. Už ale v září 1979 zaznamenaly americké špionážní družice, že nad Indickým oceánem poblíž pobřeží Jižní Afriky vybuchla zřejmě atomová bomba a že šlo nejspíš o zkoušku. Americké zpravodajské služby dospěly k závěru, že zbraň vyrobili Izraelci a Jihoafričané jejich pokus technicky zajistili. Obě země to odmítly, nicméně důkazy zjištěné v amerických laboratořích hovořily naprosto přesvědčivě.

Podezření, že Izrael pomáhal jihoafrickému jadernému programu, existuje již delší dobu. Rasistický režim, který padl v roce 1994, měl šest jaderných hlavic, které byly později zničeny. Jednání v Curychu se týkala střel Jericho, v dokumentech však není jasně řečeno, zda mají být vybaveny jadernými hlavicemi či nikoli. „Izrael nabídl Jižní Africe střely země-země Jericho,“ uvedl korespondent deníku Haaretz v televizi al Džazíra. „Ale nejsou žádné důkazy o tom, že Izrael nabídl Jižní Africe jaderné zbraně, jde jen o interpretaci autora a deníku Guardian,“ řekl Josi Melman. „Peres mluvil o třech různých velikostech, což může být interpretováno jako tři různé délky doletu,“ dodal novinář.

Pro teorii o jaderných zbraní prý mluví i to, že se Izrael snažil přimět současnou jihoafrickou vládu, aby dokumenty nezveřejňovala. Izrael v sedmdesátých letech postrádal spojence, a tak uzavřel tajné strategické spojenectví s jihoafrickým režimem, který byl rovněž obklopen nepřátelskými sousedy. V roce 1974 poslal Perés jihoafrickému ministrovi pro informace tajný děkovný dopis, ve kterém mluvil o „rozhodnosti jasného odporu proti našim nepřátelům“ a „neotřesitelných základech naší společné nenávisti k nespravedlnosti a odmítání se jí přizpůsobit“.

Koncem devadesátých let minulého století odhadovala americká CIA, že Izrael má k dispozici 75 – 130 atomových bomb. Dnešní údaj není znám, ale znalci tvrdí, že by Izrael mohl mít až 200 jaderných hlavic. Podle amerického časopisu Bulletin of Atomic Scientists z podzimu 2002 používají Izraelci jako jejich nosiče letadla F-16 (dolet 1 600 km) a F-151 (dolet 4 450 km), dále rakety Jericho I (dolet 1 200 km) a Jericho II (dolet 1 800 km). Západní pozorovatelé se rovněž domnívají, že jaderné bomby jsou instalovány na balistických střelách ve třech ponorkách třídy Delfin, zakoupených v Německu.

John Kerry by jako šéf americké diplomacie měl vědět, že, pokud použijeme termínu „rasa“, tak Židé a Arabové jsou stejné rasy – semité a tudíž o žádné rasové segregaci v Izraeli nelze hovořit. O tom, že mezi Palestinci a Izraelci je dlouhodobý konflikt, je jiná věc. Každý, kdo žije v Izraeli, může dosvědčit, kolik arabských studentů se učí v izraelských vysokých školách, kolik je arabských advokátů, lékařů, učitelů, vědců, policistů a státních zaměstnanců a dokonce profesionálních vojáků IDF. Izraelští Arabové, z nichž se mnozí s hrdostí považují za Palestince, jsou nedílnou součástí izraelské společnosti. Pokud jsme se dotkli rasové segregace, tak jistě John Kerry ví, že v jižních státech USA, které se pyšní nejvyšší mírou demokracie, byla tato segregace běžnou praxí ještě v šedesátých letech 20. století.

A jaký je tedy dle Kerryho izraelský apartheid pro lokální Araby, co si říkají Palestinci?. Dnes je vedle synagog a kostelů na území židovského státu spousta mešit i muezzinové, ve 120členném Knessetu mají tři arabské strany 10 křesel. Velvyslanec Izraele ve Finsku je arabského původu. Arabština je spolu s hebrejštinou uznaná jako státní jazyk Izraele. Ve které arabské zemi je hebrejština státním jazykem a kolik synagog je v Pákistánu, Afghánistánu nebo v Pásmu Gazy? Polovina Arabů v autonomii má vlastní byt, asi procento bydlí ve vile, zbytek v domcích. Informuje o tom studie Palestinského centrálního úřadu. Přes 40 procent obyvatel v autonomii vlastní auto. 47 procent počítač a 97 procent satelitní přijímač. V 10 procentech domácností žije tři a více osob. Průměrný byt má 3,6 pokojů. Zkrátka, Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu takto žijí pod židovskou “diskriminací a apartheidem“.

Holt, tak, jak je Spojenými státy vydírána současná Ukrajina, stejně tak si jejich nohsled Kerry dovoluje dirigovat Izrael a jeho vládu; izraelský ministr obrany Moše Ja’alon se do něho pustil, že se snaží “přivést” Izraelce a Palestince k míru, přičemž palestinské problematice pranic nerozumí. Prý jeho “americký plán nemá ani hodnotu papíru, na kterém je napsaný”. Nula od nuly pojde. Zatím nejsou žádná jednání s Palestinci, Američané jednají s Izraelem a současně s Palestinci. A Izrael je jediná strana, která něco poskytuje, propouští vrahy, zatímco Palestinci nedávají nic. Na Západním břehu Jordánu vládne Abbás s Fatáhem, v Pásmu Gazy Hanejja s Hamásem. Jak má nový stát vypadat, to ještě nikdo neřekl; Fatáhstan a Hamástan…?

“Pane ministře zahraničí, když jste donutil Izrael kapitulovat před terorismem, tím že propustí teroristické vrahy s takovým množstvím krve na rukou, o jejichž propuštění by se Spojeným státům ani nesnilo, kdyby byli oběťmi jejich vlastní občané, šlo z vaší strany nejen o krajní pokrytectví…“ Napsala Ajelet Šaked, předsedkyně parlamentního klubu strany Židovský domov, ministru zahraničí Spojených států amerických Johnu Kerrymu. A dodala: „Donutil jste nás propustit teroristy, kteří mají opravdu krev na rukou; cena propuštění více než sta usvědčených vrahů padá na bedra mé rodiny a mého národa, nikoli na vás. Jak vy ponesete děsivou cenu tohoto břemene, k němuž nás vedete…?“

První den po letních prázdninách, v páté třídě jedné berlínské základní školy učitel kontroluje přítomnost žáků:

“Mustafa El Ekh Zeri.”

“Zde.”

“Achmed El Cabul.”

“Zde.”

Kadir Sel Ohlmi.”

“Zde.”

“Mohammed End Ahrha.”

“Zde.”

“Mi Cha Elma Yer.”

Ticho …

“Mi Cha Elma Yer.”

Nikdo se nehlásí …

“Ješte jednou – Mi Cha Elma Yer!”

V zadní lavici vstane chlapeček:

“To bych mohl bejt asi já, ale čte se to Michael Mayer.”

Inu, letošní pietní připomínka více než dvaceti tisíc izraelských obětí válek s arabskými státy a islamistických atentátů se odehrává v čase, který je od míru s Palestinci na Blízkém východě za 66letou existenci Izraele zatím snad vůbec nejdál v celé historii tohoto konfliktu a Balfourovy deklarace o vzniku dvou států – židovského a arabského…

Zdroj: Blog autora