David Bowie zemřel, David Bowie nezemřel. Video

Tyto stránky nejsou od toho, aby se zabývaly smrtí nějakého umělce, ale v případě Davida Bowieho snad lze udělat výjimku. Různé analýzy, čím a jestli David Bowie obohatil hudební svět, to ať proberou odborníci, mě jeho osobnost zajímá především z posledních let jeho života a tvorby. A jak jinak v mém případě – z astrologického hlediska, tzn. z hlediska fungování světa a z hlediska fungování každého jednotlivce v něm. A v tomto smyslu astrologické moudro říká, že každý člověk se rodí jako subjekt do určité objektivity a že účelem života každého jednotlivce je, aby slepé oči, které má v době narození, postupně otevíral tak, aby byly vidoucími ve chvíli smrti. Za tím účelem člověk prochází zkušenostmi – životními krizemi, po kterých by se měl stávat stále moudřejším a moudřejším.

Ve skutečnosti ale nejde o nic jiného, než o hledání vlastního subjektivního chování v určité objektivitě. Ještě jinak – ve skutečnosti jde o vývoj k takovým postojům, které člověka osvobodí od diktátu té objektivy, do které se zrodil poté, co si uvědomí, že nad diktátem kterékoliv doby stojí tzv. „vyšší zákony“, tzn. vyšší pravdy. Kompasem by přitom každému člověku nemělo být nic jiného, než svědomí.

Každý horoskop zrození má vždy čtyři části: tělo (fyzické a materiální záležitosti), duši (emoce a schopnost rozumět jak emocím vlastním, tak emocím druhých, tzn. empatii), ducha (víra, filozofie, světonázor) a – svědomí (jinak se mu říká také „Boží mlýny“, ale v základu jde o to, co člověka dostihne jako „osud“ ve smyslu  „Netrestám tě za to kým jsi, ale za to, že nejsi tím, kým jsi měl být“). V základu nejde v lidském životě o nic jiného, než o docílení souladu mezi vědomím (tzv. denní projev, tzn. projev v době Slunce, tedy o ego, které se snaží s maximálním nasazením dokázat, že vše zvládá podle představ objektivity a že je v tom „in“) a mezi podvědomím (tzn. noční projev, tzn. projev v době Luny, tedy o duši, která odhaluje skutečné touhy a představy o vlastní existenci a kdy se naplno ozývá pravda o subjektivním založení každého jednotlivce). Účelem každé lidské existence je dostat objektivitu a subjektivitu do souladu tak, aby mezi nimi nebylo rozporu – aby se člověk stal pravdivým, což se mu obvykle daří až na smrtelné posteli. Ale v životě takový proces nikdo neumí zvládnout dobrovolně a kontrolovaně, proto to Vesmír zařídil tak, že podvědomí vždy zvítězí nad vědomím a podvědomí člověka vždy dovede přesně do takových situací a vztahů, jaké jsou za tím účelem nutné.

A to funguje tak, že když „nahoře“ nastane konfrontační (účtovací) čas, tak dotyčný tváří v tvář nějakému skandálu (finančnímu, sexuálnímu či jinému) či tváří v tvář zdravotnímu problému přestává lpět na všem, na čem dosud stavěl své ego a ač by v takových chvílích raději nebyl (a bojuje o holé přežití), s odstupem času je za to vděčný, protože výsledkem je jeho transformace – proměna směrem ke svobodě duše a ducha. A ve výsledku zharmonizování toho, kým je navenek a kým uvnitř. Tedy – pokud je lekce správně pochopena…

Docela průšvih je, že až po takových krizích si člověk vždy uvědomí, že konečně žije tak, jak si to vždy přál, jen to předtím neuměl. A to není nic jiného, než potvrzení, že svědomí (osud, „Bůh“) jej k tomu vždy nabádalo, ale on mu prostě nepřikládal význam, nechtěl mu naslouchat, protože přece je tak důležité poslouchat objektivitu a její diktát!

A tak tady máme politiky, kterým nejde o nic jiného, než o ego, podnikatelé, kterým nejde o nic jiného, než o ego a k tomu spoustu různých přisluhovačů každé doby, kterým rovněž nejde o nic jiného, než o ego. A s tím slepou touhu naplňovat představy o egu podle zrovna platné doby, bez ohledu na svědomí („osud“). Ale jak se říká, boží mlýny melou a boží mlýny jsou vždy o vyšších pravdách, než jaké určuje aktuální doba.

Ta naše určuje, že úspěšný a „in“ je ten, kdo vlastní „správnou“ značku auta, „správné konto“, bydlení ve „správné“ čtvrti, „správné“ postavení atd., atd. Ale na podobných principech své ego stavěli už Římané, stejně jako přisluhovači fašismu i komunismu a jediné, co mají tyto doby společné je, že skutečná pravda nakonec vždy byla úplně jinde. Že vše, na čem lidé těchto dob stavěli své ego, se nakonec sesypalo jako domeček z karet a že to, co by pro ně mělo být – velmi často na staré roky – hodnotou, na které jediné by chtěli stavět své ego, tedy svědomí, jim ve finále ukazuje, že svůj život promarnili. A zpět už jej nelze koupit za žádné peníze….

Už jsem na těchto stránkách několikrát psal, že Pluto v horoskopu symbolizuje transformaci – krizi, po které se čas mění na „předtím a potom“ a to nejednou tak, že velmi fatálně (právě se to týká jak USA, tak světa jako celku). Pluto je velmi pomalá planeta, zvěrokruhem projde jednou za 264 let a ne každému se „podaří“, aby zažil jeho přechod přes své Slunce.  V jednom znamení Pluto pobývá až 28 let (jak kdy, protože jako „extrémista“ se Pluto zvěrokruhem pohybuje různě) a od roku 2010 do roku 2025 prochází znamením Kozoroha. A v současnosti (jeden až dva roky) je přesně v místech, kde stálo Slunce v době narození Davida Bowieho (byl narozen 7.1.1947). Ale nestačí jen přechod Pluta, musí být brán zřetel i na tranzity dalších planet a ty v případě Davida Bowieho potvrzují fatální událost jeho života (kdo rozumí, tak obzvláště Saturn v opozici na Venuši se přidal).

Ne každý zažije tranzit Pluta přes narozeninové Slunce, ale naprosto každý zažívá tranzity jiných planet, obzvláště Saturna, jehož tranzit je za lidský život možné zažít třikrát. Říkám to proto, že lekce transformací (hledání harmonie mezi tím, co je ukazováno navenek a tím, co je cítěno uvnitř) pocítí naprosto každý, i kdzž to vždy nemusí být v tak fatální podobě, jako v případě tranzitu Pluta. A to vždy bez ohledu na zrovna platnou objektivitu – ta totiž může být krásná, přesto je to člověku, který se subjektivně topí ve vztazích, finančních problémech či bojuje o zdraví až život vlastní či někoho blízkého, houby platná. Podstata takových lekcí však je stejná – človíčku, pochopil jsi něco o sobě, nebo dál budeš pokračovat beze změny?

Jedno z mouder astrologie zní, že člověk se rodí slepým s tím, aby se odcházejíc ze světa stal vidoucím. Někteří opravdu prozřou až na smrtelné posteli, někteří, bohužel, ani tam ne. Měla jsem to „štěstí“ (uvozovky jsou sporné, protože svým způsobem to štěstí bylo o to víc, že dnes jen málokdo ví, jaké to je držet umírajícího za ruku a být u jeho posledního výdechu), že za svůj život jsem byla v blízkosti třech umírajících, a to až do poslední chvíle. Ale pouze v jednom případě jsem zažila proměnu umírajícího  – byla to mladá žena velmi podnikatelského ducha, která si od života dravě chtěla vzít maximum. Lpěla na všem, co doba symbolizovala jako „in“, ale jak postupovala nemoc, zcela přehodnotila pohled na smysl života a vůbec lidské existence. Malým lekcím nenaslouchala a „prozřela“ až pod lekcí, ve které už nedostala šanci. Přesto po sobě stihla zanechat nádherný odkaz, kteří si mnozí čtou dosud!

Ale zpět k Davidu Bowiemu. Byl svůj a hudební odkaz po sobě jistě zanechal. Co ale hodnotím mnohem výše je, že po sobě zanechal i velmi lidský, řekla bych filozofický odkaz. Přisuzuji to tomu, že i malým lekcím naslouchal dříve, než přišla ta fatální a že i pod malými lekcemi se proměňoval a pod nimi lidem ukazoval pravdu o skutečném smyslu života. Jak jinak si lze vysvětlit, že v dobách, kdy světu dominuje kult věčného mládí, on natočil klip o stárnutí:

V klipu tři roky před smrtí je to podobné,  když se ptá, kde vlastně jsme:

A jestliže tedy David Bowie vydal klip Lazar jako svůj poslední (úvodní video), ze kterého můžeme číst, že pouze duch je tím, co tady po sobě může každý zanechat a že je to to jediné, čím člověk neumírá, ale žije dál, pak David Bowie zanechal odkaz, který je velkým poselstvím (V dnešní době totiž většinou platí: „Živý rodič, mrtvý kapitál“) .

Takový odkaz ovšem může zanechat pouze člověk, který už za života pochopil, co je nutné, aby neumřel slepý a aby po sobě zanechal to jediné, co jej může přežít, svého ducha. A že k tomu je nutné stát se pravdivým. Tedy nikoliv naslouchat diktátu doby a jeho poplatným pravdám, ale svému nitru, tzn. svému svědomí. Ať byl jeho život jakýkoliv, jako stárnoucí a umírající ukázal, o čem jsou skutečné pravdy života. Všechny své lekce k proměnám využil maximálně, a to až k veřejné ukázce té fatální, která čeká na každého – bez ohledu na kult věčného mládí.

A za ty pravdy čest jeho památce!

-Pozorovatelka- 11.1.2015