Jen nacionalisté mohou stvořit Evropu.

Toto tvrzení by se mohlo jevit jako protimluv. A zatím je to elementární pravda.

Roku 1945, po přemožení a pronásledovaní fašistů z celé Evropy, se mnohým zdálo, že nic již nemůže stát v cestě vzniku nějakého evropského svazu. Zdálo se, že postačí zřeknout se starých vlastí a přidat se k zástupu té či oné vítězné internacionály, aby se uskutečnila internacionála evropská.

Ale nebylo tomu tak a ani nemohlo být.

Jistě: záhy se dospělo k jakési formě hospodářského společenství. Uskutečnilo se Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a společný trh, ve Štrasburku se zabydlel onen spolek rekreantů, jímž je evropský parlament. Avšak pro hlubší jednotu se nedostávalo čehosi podstatného: politické vůle. A politická vůle nemohla být improvizována těmi, kdo svůj život strávili podrýváním politické vůle zemí, v nichž se narodili. Vůle k moci a nezávislosti Evropy nemohla vzejít od kliky hlasatelů demokracie a rezignace.

Evropa Schumannova, Spaakova, De Gasperiho, těch kvákalů a kňouralů – a také Evropa Wilsonova, Saragatova a Brandtova – nevznikla a nikdy nevznikne. Z notorických opovrhovatelů jakéhokoli nacionalismu – nacionalismu jakožto hrdosti, nacionalismu jakožto síly, nacionalismu jakožto odvahy – se nemůže zrodit nová autorita a legitimita většího národa [nazione]. Ani z těch, kteří teoretizují o nedůvěře k vlasti jako takové, se nemůže zrodit láska k vlasti největší.

Proto prapor Evropy paradoxně zůstal v rukou bývalých nacionalistů. Těch, kteří ho svírali již ve druhé světové válce, která nebyla jen občanskou válkou nacionalismů, ale i válkou nacionalistů na cestě k Evropě. Jak jinak by se dal označit konflikt, v němž jsme nacionalisty viděli shromáždit se v jedné internacionále? V němž jsme je viděli spojit se ve Waffen-SS, v „internacionálním společenství” (übervölkische SS-Elite, pozn. red.)? Nacionalisté skončili tak, že se stali – řečeno s Nietzschem — „dobrými Evropany”, kdežto antinacionalisté, kteří v roce 1945 zvítězili, se projevili jako Evropané špatní, stejně jako byli již špatnými Němci nebo špatnými Italy. Takto se antifašismus — zaklínadlo, které se někomu naivnímu zdálo otevírat cestu k Evropě – stal heslem Antievropy.

Podívejme se pravdě do očí: antifašismus, o němž se neustále mluví, není svoboda, není to demokracie ani socialismus. Je to – především — zachování ducha Jalty v Evropě. Je to záruka politiky určené zamezit revoltě Evropanů proti Rusům a Američanům. Antifašismus je sebezapření, zbabělost, otrocké akceptování katastrofy z roku 1945. Ve jménu antifašismu se svědomí starých stran postavilo proti pokusu OAS udržet evropské pozice v severní Africe, je to jen ze strachu před obviněním z fašismu, že vlády evropských států hanebně zanechaly Afriku černochům a chaosu. A čím dál tím víc ničemný duch antifašismu přiměl evropské národy podepsat „malou Jaltu“, úmluvy o nešíření jaderných zbraní. Ve jménu antifašismu postavil Ulbricht Berlínskou zeď, a kvůli antifašismu Sověti a Američané střeží Rudolfa Hesse, berlínského vězně. Tento antifašismus tu následně stále poroste, zatímco se bude zpronevěřovat a zříkat zájmů Evropy.

Dnes vidíme až moc jasně, že Evropa se nikdy nemůže zrodit z ducha komunismu a demokracie. Nezrodí se z těch, kdo v Evropu nevěří – naopak jí nedůvěřují jako herezi, která může otřást svatosvatými sovětskými dogmaty i americké super-demokracie. A cítíme, že jen minulé — „fašistické” – nacionalismy mohou zformovat avantgardu, kolem níž v budoucnu povstane evropská internacionála.

Avšak právě proto je nezbytné opět zavést různé nacionalistické „hlídky”, jak se rýsovaly ve třicátých letech a zformovaly v letech čtyřicátých, ve smyslu jejich evropské mise.

Dezertovat z této přední linie vývoje kvůli lebedění si v nostalgii po Carsu a Piavě je nepřípustné; není ani povoleno vzpírat se logice a osudu nadčasového nacionalismu, který se dnes již nenazývá italský národ [Nazione-Italia], ale evropský národ [Nazione-Europa].

Pravice má ještě důvod existovat jako politická síla, která svou legitimitu nenabývá z propagandy Moskvy a Hollywoodu. To jí dodává mravní význam o hodně větší než její skromné počty.

Pravice je něco jako poslední kout Evropy, kde prosvítá paprsek nezávislosti. Jen paprsek a ne bez mračen. Ale tento opuštěný úsek veřejného mínění je jediný, kde velká lež roku 1945 — lež o osvobození Evropy – neměla odezvu.

Pravice je svědomí Evropy, svědomí, které by se z nehodnosti a lenivosti chtělo utopit, ale které stále vyplouvá.

Je to dnes v Evropě velký úkol, který je třeba splnit: úkol znovu v Evropanech probudit vědomí jejich síly.

Je to nezbytnost znovu rehabilitovat ony politické a vojenské síly, které se „převychovatelé“ po roce 1945 snažili smazat.

Tento úkol by mohla provést pouze Pravice; jen ona by z této nezbytnosti mohla vysvětlovat a svědčit.

Zdroj: Adriano Romualdi – Kultura pro Evropu

Knihu si môžete zakúpiť v našom kníhkupectve