Mrazí mě při pomyšlení, jak musí být šílení sebevražední atentátníci, co zabíjejí civilisty tím, že se s dynamitem kolem pasu sami odpálí. Nejhorší míra fanatismu. Nikdy by mě nenapadlo, že tací lidé jsou i mezi námi v Česku, byť nejsou islámského vyznání. Je šokem poznání, že stačí jen patologická nenávist ke všemu ruskému, aby se takový autor v nebetyčné zášti sám obětovat, aby zabil nesnášené Rusy.

Břetislav Olšer – publicista

Stačí jen titulek: „Rudá armáda znásilňovatelka a zlodějka“. Verbální atentát. Dalo by se stejně napsat o každé armádě, včetně té americké. Ovšem tento zmíněný psychopat má na mysli tu Rudou armádu, co přešla tisíce kilometrů od Stalingradu až do Berlína. Dokáže si tento „člověk“ vůbec představit, čím tito vojáci prošli? Ne dny, ani měsíce, ale roky museli prožít pod každodenní palbou granátů a raket, každou vteřinou pod kulkami ze samopalů, dělostřeleckých střel a v riziku explozí min? Přitom se museli dívat na tisíce svých zmasakrovaných spolubojovníků a jít ze zákopu do zákopu, v blátě, bez pořádného spánku a jídla, bez jakékoli hygieny, venčit se jako psi. Nic jiného, jen v nekonečném ohrožení života chůze bez vhodného oblečení a obutí v třeskutých mrazech, sněhu, dešti, pouštním žáru…

Doporučil bych tomuto maniakovi, aby se utábořil alespoň na týden bez stravy a pití, bez spaní a hygieny, jenom v blátě, třeskutých mrazech nebo ve sněhu. Bez lékaře, samá infekce, cholery, tyfus, dizentérie, zranění, záněty z odřenin…Jak dlouho by to asi vydržel? Dva dny, kdeže dva roky. Sám jsem absolvoval stejnou cestu od Stalingradu, přes Kursk, Moskvu, Petrohrad, Kyjev, Sokolovo, Charkov, Lvov a Duklu až po Prahu. V míru a s pietou v duši při stovkách památníků milionů zahynulých vojáků; kde by mě napadlo, že si někdy někdo dovolí snižovat statečnost těch, kteří ty nepředstavitelné útrapy přežili…

Jak si žije tento duševně retardovaný jedinec, který má práci, snídaně, pohodlný byt, ústřední topení, koupelnu s teplou vodou, skříně plné oblečení, k tomu televizi, gauč. Snažil si někdy jen představit to ukrutné utrpení války s 27 miliony mrtvých Rusů?. Individuum, co se vyspí na čerstvě povlečené posteli, jede do práce autem nebo tramvají, bez toho, aby se musel skrývat před střelami a minami? S manželkou, milenkou nebo milencem, jemuž neschází ani sex, ani marná snaha jeho rodičů, aby s něho vychovali slušného člověka, co plivá po ruských vojácích a tleská pomníku americkým vojákům v Plzni: „Díky vám, Ameriko…“ Ano, má na mysli tu Ameriku, jejíž počet vojáků padlých při osvobozování Československa se odhaduje na osm desítek, zatímco těch nenáviděných Rudoarmějců padlo jen v ČSR přes 150 tisíc. A to též díky tomu, že zatímco oni bojovali od roku 1941, druhá fronta Spojenců zaútočila až v polovině roku 1944. kdy už byla válka téměř u konce… Občanů Československa zahynulo v období druhé světové války 360 000, z toho na frontě, v povstání a na popravištích 156 000, v koncentračních táborech 195 000 a nuceně nasazených 6400.

Kdyby si úděsné válečné podmínky Rudé armády tas zvláštní bytost soudně promyslela, pak by se nedivila, že za tři roky v nelidských podmínkách se takový voják změní v uzlíček nervů, co ho zajímá jen pudové uspokojení základních potřeb, ať to stojí, co to stojí. Zvířecí pud a chtíč. Proto si „ve vedlejší vesnici propůjčili několik domů, z kterých se doslova stala soustava nevěstinců. Ženy, které se nejdávnějším řemeslem neživily dobrovolně, však znásilňovali i na veřejnosti. Lidem pak sebrali, co se jim líbilo. Například budíky a kola, které pak skončily hozené na pokraji silnice. Budíky odhodili hned, jak začaly tikat, protože si mysleli, že jsou to bomby a kola odhodili následně také, protože nejela sama, ale muselo se na nich šlapat…“ Je možné toto vše vyčítat těm, co tři roky neviděli vodu na umývání, chleba na jídlo, neznali ukojení základních lidských potřeb. Jak by si náš geneticky postižený autor asi žil, pokud vůbec, kdyby světu dnes vládli nacisté a fašisté? Proč nevzpomene znásilňování na Filipinách, Okinawě, Vietnamu, Koreji, Iráku, Afghánistánu a jinde, kde se „vydovádějí“ chlapci z dobrých amerických rodin, co mají skvělý žold a vše, nač si vzpomenou, Skautíci USA…

Dnes místo toho s velkou pompou slavíme den osvobození. Samozřejmě zásluhou US Army. Proč náš psychopat nenapíše, že už v polovině února jsme si vzpomněli obětí tragického bombardování Prahy. Americká vojska však Prahu a další města bombami zasáhla i v čase, kdy bylo jasné, že se válka chýlí ke konci a fašistické Německo bude poraženo. Byla likvidace českých průmyslových a chemických podniků, či důležitých dopravních uzlů byla záměrem nebo omylem? Skutečný důvod? Američané chtěli zničit budoucí konkurenci, která se mohla dostat do rukou Sovětům. Bylo to pro mě náročné, prostudovat městské kroniky, historické eseje a dějiny osvobozování Československa.

Závěry jsou chronicky známé, ale je třeba je opakovat do omrzení. Fakte nejsou fabulace beletrie, jsou daná; počty mrtvých, zničených domů, vypálených raket, spadnutých bomb… Tato fakta se musí prostě odněkud opsat, což činí historici i novináři. Pravda za to stojí. Američané mohli osvobodit Prahu, ale nesměli? Důkaz; také Rokycany se staly předmětem náletu, první se uskutečnil 15. února 1945. Byly zničeny čtyři lokomotivy, což se setkalo se souhlasem veřejnosti. Obdobně byla ničena německá doprava. Poté přišel 27. dubna nálet na civilní objekty. Další nálet ještě 29. 4. 1945, ale již v pondělí 7. května ve čtyři hodiny ráno vjely do Rokycan americké tanky. Mohli být Američané v Praze 4. května 1945 i bez zákazu Stalina…? Rokycany totiž leží na soutoku řeky Klabavy a Holoubkovského potoka, 17 km východně od Plzně a 45 km západně od Berouna. Jak daleko je to do Prahy…?

Únorové bombardování Prahy je navíc označováno jako tragický omyl; piloti si prý spletli Prahu s Drážďany. Ne náhodou je proto mnozí považují za zločin, který nesnese žádnou omluvu. Za jasného počasí totiž padaly bomby na místa, kde nebyla žádná vojenská technika ani žádný průmysl důležitý pro skomírající nacistickou armádu. Znovu začaly bomby padat na Prahu 25. března 1945. Bylo to za měsíc už podruhé – a lidé po minulé zkušenosti věděli, že Američané bombardují plošně. Nejvíc bomb padalo v Libni a Vysočanech, kde tehdy stály rozsáhlé průmyslové komplexy vyrábějící zbraně. Bomby ale 25. března padaly také ve Kbelích a Letňanech, kde stála strategická letiště. Spekulovalo se také, že hlavním cílem útoku je továrna Marconi Radioslavia. Právě v ní se měla vyrábět německá atomová puma. Při tomto útoku bylo usmrceno 235 osob a dalších 417 bylo zraněno.

Celkem bylo v Libni a Vysočanech zničeno nebo vážně poškozeno na šedesát továrních objektů. V sutiny se proměnily Českomoravské strojírny, Českomoravská Kolben Daněk, Vysočanská mlékárna, hlavní sklady firmy Julius Meinl, továrna na stroje bratří Prášilů, Ottova chemická továrna, libeňský lihovar, parní mlýny Františka Odkolka nebo továrna na celuloidové zboží a další „vojensky důležité“ podniky. Během půldruhé hodiny přes poledne dopadlo na Prahu 12 tisíc bomb o průměrné váze 250 kilogramů. Krutou daň si bombardování vybralo také mezi obyvateli obcí Letňany, Satalice, Kbely a Čakovice, které v roce 1945 ještě ležely za hranicemi Prahy.

Cílem spojeneckých náletů se na konci války stala i jihočeská nádraží, ale nejen ona. Jeden z nejtragičtějších náletů se odehrál 23. března 1945, při kterém především v jižních Čechách zahynuly stovky osob, včetně civilistů. Na jihu Čech sice nebyly rafinerie a ani velké průmyslové podniky, zato zde byly významné železniční křižovatky. V malém pohraničním městě České Velenice na Třeboňsku se křižovaly významné železniční tratě do Vídně, Prahy, Plzně a Lince, zdejší nádraží bylo stále plné vojáků, zajatců i uprchlíků. Navíc ve městě fungovaly velké železniční opravny, které zaměstnávaly stovky dělníků. První bombardéry se nad Velenicemi objevily 23. března krátce před polednem. Během necelých dvaceti minut celkem 138 letounů B-24 Liberator 55. bombardovací perutě amerického letectva z jihoitalské základny shodilo na město kolem 2600 pum různé hmotnosti od 50 do 500 kg. Následky byly tragické. Zahynulo kolem 150 místních obyvatel a přes 1100 (podle některých zdrojů 1300) vojáků, zajatců, dělníků i uprchlíků v transportech. Byly zcela zničeny železniční dílny i vlastní seřaďovací nádraží a zasaženo bylo i téměř 200 domů souměstí České Velenice – Gmünd.

Poté 23. března 1945 při návratu z náletu na cíle v okolí saských Drážďan zamířilo několik létajících pevností B-17 k náhradnímu cíli – českobudějovickému nádraží. Přímý zásah dostaly výtopny, skladiště, nákladní rampy a dva mosty. Zahynulo zhruba 50 osob, převážně železničářů. Následující den nálet spojenců pokračoval. Až devadesát amerických strojů B-24 shodilo na město více než tři tisíce pum, které zasáhly krom nádraží i obytné domy, zejména v Havlíčkově kolonii, Pětidomí a Suchém Vrbném. Zničena byla i úřadovna gestapa. Nálet si vyžádal více než 200 obětí a obrovské materiální škody.

Americká letadla napadla 25. března 1945 též Cheb a zničila i obytné domy v dnešní Žižkově, Havlíčkově, Riegrově a Palackého ulici. Při náletu bylo zabito na 800 osob, včetně mnoha politických vězňů. Americké bomby zasáhly zajatecký tábor; přes 70 francouzských antifašistů a nezjištěný počet sovětských zajatců při tom zahynulo, těch, co prošli útrpnou pouť až od Stalingradu. Další velký nálet spojenců postihl město 8. dubna 1945. Bylo při něm zničeno nejen nádraží, důležitý dopravní uzel, ale v troskách skončila odhadem asi třetina Chebu. Přestože již 18. dubna 1945 překročila americká vojska u Trojmezí české hranice a do Chebu to měla jen několik desítek kilometrů, o dva dni došlo k bombardování chrámu sv. Mikuláše v Chebu.

V roce 1944 byla zahájena bitva o benzin. Německo mělo nedostatek pohonných hmot, vyrábělo syntetický benzin. Ten se vyráběl i u nás, nejvýznamnější rafinerie byla v Záluží u Mostu. Ta se stala společně se Škodovkou v Plzni nejčastějšími cíly britského a posléze amerického taktického letectva. Při bombardování menší rafinerie 22. března 1945 bylo zničeno také město Kralupy nad Vltavou. Tehdy zahynulo 145 českých obyvatel. Na počátku války byla kralupská rafinerka začleněna do německého koncernu Benzin-Benzol-Verband-Bochum, výroba benzinu v tomto závodě ale byla roku 1943 zastavena jako neefektivní. Poprvé se Američané o zničení Kralupolu pokusili 28. prosince 1944. Druhý úder pak přišel 22. března 1945. Svůj náklad bomb tehdy shodilo za půl hodiny na město asi 125 letadel. Celkem na město dopadlo 1256 tříštivých bomb o hmotnosti 316 tun.

Bombardování ale nezasáhlo jen Kralupy – část letadel zřejmě omylem shodila svůj náklad na nedaleké Neratovice. Jejich bomby zničily desítky obytných domů a usmrtily 52 lidí. Koncem války bylo několikrát napadeno i Ústí nad Labem. Tak například krátce po poledni 17. dubna 1945 přiletělo od jihu několik bombardovacích svazů, a otočilo se nad chemičkou. Jejich cílem bylo zřejmě zničit dopravní tepny. Proto bomby dopadaly na nádraží a pozabíjely mnoho zde pracujících vězňů. Zasáhly i centrum města, zničily i početné obytné domy. I další dubnové nálety způsobily ve městě značné materiální škody. Při nich bylo mimo železničních objektů zničeno 165 domů, těžce poškozeno 65, středně 85, lehce přes 500 objektů, zahynulo asi 1200 lidí, a několik set jich bylo bez přístřeší. Životy občanů ohrožovaly narušené zdi, které hrozily zřícením, a velké množství nevybuchlých bomb o váze 250 a 500 kg, které byly pomalu odklizovány vězni z Litoměřic.

Plzeň byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších měst v Československu. Proč se však, pouhých dvacet dní po vyhlášení Košického vládního programu, 25. dubna 1945, stala plzeňská Škodovka terčem jednoho z posledních spojeneckých náletů, si lze jen těžko vysvětlit jinak, než jako snahu oslabit český poválečný průmysl. Několik set amerických bombardérů tehdy svrhlo přes pět tisíc tříštivých, fosforových a zápalných bomb, 29 objektů závodu bylo úplně zničeno, 21 velmi těžce poškozeno a 33 poškozeno těžce. Závod byl bez proudu, komunikační spoje prakticky neexistovaly. V té době, těsně před koncem války, nacisté nemohli z Plzně odvézt již ani šroubek pro frontu. Přesto byl tento průmyslový gigant fakticky zničen. Předtím (17. dubna 1945) americké bomby zabíjely v dělnických čtvrtích Škvrňany a Karlov, které byly téměř zničeny, fakticky zničeno bylo plzeňské seřaďovací nádraží.

Přes těžké ztráty na majetku se podařilo již v květnu 1945 obnovit některé základní funkce Škodovky, na něž později navázal další rozvoj výroby. Od léta 1944 se nad územím protektorátu „Böhmen und Mähren“ začaly pravidelně objevovat americká stíhací a bitevní letadla. Nad Moravou a Slezskem to byly především letouny P-51 Mustang a dvoutrupé P-38 Lightning 15. americké letecké armády, které sledovaly provoz na železničních tratích a sváděly „boj o koleje“. Zatím sice jen jako doprovod bombardovacích svazů, které příležitostně ničily i cíle na železnici. Od 22. února 1945 byly tyto nálety prováděny již „oficiálně“ a systematicky v rámci operace „CLARION“. Jejím cílem bylo rozvrácení německé dopravní sítě.

USAAF, která měla svoji základnu na jihu Itálie, „navštívila“ Brno celkem čtyřikrát, koncem srpna, v říjnu, listopadu i prosinci 1944. Z historického hlediska velmi krátká doba více než čtyř měsíců však dokázala v Brně způsobit takovou zkázu, na kterou nedokázali pamětníci zapomenout ani po 65 letech. Desítky obětí a nemenší počet raněných osob, stejně jako stovky poškozených nebo zcela zničených budov, bylo opravdu smutnou podívanou. Nejčernějším dnem pro Brno se bezesporu stal 20. listopad a v pořadí třetí nálet amerických bombardérů. Konečná bilance byla opravdu hrozivá.

I takový je skutečný obraz osvobození Československa americkou armádou. Že nemáme být zač vděční Rudé armádě, že jí šlo pouze o mocenské zájmy? A o jaké zájmy šlo Spojeným státům? Dočista stejným, jež sedmdesát roků po válce dál řídí svět stovkami svých vojenských základen po celém světě. Veletrhy zbraní od Koreje, Vietnamu, Iráku, Afghánistánu a bombardování Bělehradu, až po bezletovou zónu v Libyi a končící čerstvě Majdanem a vojsky NATO na desítkách míst kolem Ruska. Zkrátka, „postarabská revoluce“ v režii US Army. Pokusil se někdo spočítat, zdali důvody náletů kvůli genocidám nevykazují náhodou víc obětí, než samotné genocidy…? Že USA bojovaly nejen v Evropě, ale také v Tichomoří, s Japonskem? Ale sovětská armáda neútočila pouze ze Stalingradu na Berlín, ale též v Mandžusku a na Japonsko…

A takto pokračuje mírumilovná činnost amerických poradců dnes v Oděse…

Inu, nikdy by mě nenapadlo, že na počátku třetího tisíciletí bude ještě existovat psychopat se schizofrenním pomatení smyslů, jež si v ničem nezadá s patologií nenávistného islamistického atentátníka; ráno vstane, opáše se dynamitem a odpálí na pomníků padlých Rudoarmějců…

Zdroj: Blog autora