Byl Karel Čapek jasnovidec? Předpověděl zaplavení Evropy migranty! Dnes totiž nečelíme uprchlické krizi, ale válčíme s mloky!

Už jako jinoch jsem měl rád knihy spisovatele pana Karla Čapka a troufám si říci, že jsem je již tehdy všechny přečetl. Pod úhlem dnešních událostí se mi zcela logicky vynořila vzpomínka na knihu Válka s mloky a já se k ní znovu vrátil. Teprve dnes se však musím sklonit před genialitou a jasnozřivostí pan Čapka. Historicky vzato ji jistě nepsal k dnešní situaci, ale k tehdejší rozpínavosti Německa (…ale copak dnes takové není?). Jenže když si ji přečtete dnes, s údivem zjistíte, že ona v mnohem a mnohem větší míře popisuje dnešní situaci s migranty, než tehdejší s nacistickým Německem. Tak si dovolím Vás pozvat na malou procházku tímto fiktivním příběhem pod paprsky dnešních událostí.

Kniha začíná vystoupením nějaké vcelku bezvýznamné osoby kapitána van Tocha. V něm se snoubí člověk s až příliš citlivým srdcem, současně ale s obchodním duchem a neurvalou povahou. Zapamatujte si tyto povahové vlastnostmi, srovnáme je s dneškem. On objeví jakýsi neznámý druh zvířete, to sice připomíná některá známá zvířata, ale svými schopnostmi je jedinečné. To ovšem objeví pan van Toch až později. Zvíře se nejvíce podobá na mloka stojícího na zadních nohou. Zvířata, která jsou tmavá, s nejasnými cíli, působí neutrálně, ale vlastně není zcela jasné, o co jim jde. Žijí izolovaně a mají svůj život i své problémy, hlavně jsou ohrožována žraloky, žijí totiž v mělké vodě u břehu v moři.

Proto se tak moc nerozmnožují, nikomu neškodí, žijí si zkrátka ty své životy se svými starostmi. Kapitán van Toch je začne sledovat a vžívá se do jejich životů, pak mu jich začne být líto. Pojmenuje je Tapa-Boys, i když domorodci, kteří zvířata znali a báli se jich, jim říkali Čerti. Kapitán van Toch jim začal kupovat nože, aby se mohla bránit žralokům (to je přece lidské, musíme pomáhat těm, kdo jsou v nebezpečí), protože je ale také i obchodníkem, přemýšlí, jak by je mohl využít ke svému obchodu (samaritánství s puncem podnikatelského záměru – nu není to tak trochu jako Německo a záchrana imigrantů?).

Zjistí, že jsou schopna mu vynášet z moře perlorodky a tak s nimi naváže jakousi spolupráci – za přinesené škeble dostanou nůž, nebo žrádlo. Tady bychom mohli udělat malý pomyslný most k dnešku. Dnešní politici a ,,Sluníčkáři“ také mají na mysli, jak pomoci těm ,,objeveným“ a tak slibným ,,chudákům“. Ti již léta žijí kdesi ve svých zemích, bojující, spokojení i nespokojení, žijí své životy se svými starostmi. A náhle jim do životů vstupují ,,chytří spasitelé“ paní Merkelová a jiní, kteří je chtějí zachraňovat a současně na tom cosi vydělat. Ti všichni jsou van Tochové dnešní doby.

Ale vraťme se zase k příběhu. Kapitán van Toch hledá další lidi s kapitálem, kteří by mu pomohli jeho myšlenku rozvinout do širších rozměrů, oni se mu totiž ti, jak říká ,,ti ještírkové hrozně rozprasili“ – tedy mloci se rozmnožili, protože už jim nehrozilo nebezpečí od dravců. Van Toch najde nějakého dávno zapomenutého rodáka (EU si vzpomene i na malé bezvýznamné státy, i ty by se mohly podílet na úžasném plánu, že?) a přemlouvá jej, aby mu pomohl to ,,rozjet ve velkém“ (i EU zná jen velké plány – my to zvládneme).

Tomuto podnikateli jménem Bondy se do toho nejdříve moc nechce, ale nakonec půjčí své lodě (jako dnes pašeráci), aby se mohli Mloci rozvážet po různých ostrovech (státy EU) . Jde přece o podnikání, na kterém všichni vydělají (to nám politici a neziskovky říkají také, že?) Tak jsou Mloci distribuováni na různá místa a už ani není přehled kolik a kam (povinné kvóty, nekontrolovaný pohyb imigrantů po Německu). Mloci se velice dobře rozmnožují, a protože už nemají přirozených nepřátel, množí se o to více (tu už snad ani nemusím dávat příměr k příkladné porodnosti imigrantů, která spasí) nebo snad sprasí? (Evropu).

Popularita a oblíbenost Mloků roste, píší o nich noviny všech zemí, jejich cena roste a jsou ,,dobrým obchodním artiklem“. Kde kdo se podílí na jejich šíření a tak není divu, že zaplavují celou zeměkouli. Obchodní firma pana Bondy už nezvládá tak velký byznys a přibírá mnoho dalších a dalších firem, korporací, vlád, politiků. Všichni se chtějí podílet na něčem tak výnosném a populárním (jde si na tom přece pěkně vylepšit kariéru i konto, není-liž pravda?).

Po objevu tohoto ,,nového druhu“ jsou všichni nadšení jeho schopností se učit a napodobovat lidské jednání. Nakonec se zjistí, že se dokážou naučit i lidské řeči. Mnozí ochránci lidských i zvířecích práv nacházejí novou sféru, ve které se mohou realizovat (jako dnes Sluníčkáři). Ženské spolky, charitativní organizace, lidumilové všech názvů a druhů, ti všichni se předhánějí ve snahách Mloky změnit, polidštit (integrovat, by nám řekli dnes). Zřizují pro ně speciální školy, učí je různým dovednostem. Vznikají literární mločí styly, mločí poezie, mločí kultura. Všichni se doslova předhánějí z nich vytvořit ,,svého člověka“, podle svých představ, přizpůsobit ho, domestikovat, asimilovat.

Ale vraťme se zase na okamžik do naší dnešní reality. Do snahy přizpůsobit naše školství příchozím imigrantům, změnit naše zvyky, vymazat i historii, jen aby se jim mezi námi líbilo (my jsme to bláznovství dotáhli dále, než šílené lidstvo od p. Čapka – my nechceme asimilovat příchozí, ale sebe!). Na jedné straně až hysterická snaha se přizpůsobit, na straně druhé výroky o tom, jak na tom vyděláme a jak šťastní budou příchozí. Tak i s Mloky to probíhalo po vícekolejné trati, ale vnější proklamace byla velmi podobná té dnešní.

No posuďte sami z těchto citací z knihy staré 66 let, jestli vám to snad něco nepřipomene: ,,Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, než se se světem stane něco dobrého nebo zlého. Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, při dnešní organizaci transportu by se dalo se vším všudy pořídit za tři léta. Jinak na tom nemůžeme vydělat. Podobně tomu bylo s likvidací říše Římské, s kolonizováním pevnin, vyvražděním indiánů, a podobně. To vše by se dnes dalo absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům…“

Tak hovořily románové postavy a velmi podobně hovoří dnes reální lidé z různých států a zemí. A jestliže nalézáme tolik podobného v naší realitě ve srovnání s tou románovou, pak bude jistě příhodné se podívat, kam to lidi dovedlo… Mloci si žili svůj život uprostřed lidské společnosti. Ta jim nikdy neporozuměla a nikdy také, až na pár jednotlivců, nedošlo k nějakému užšímu sblížení mezi lidmi a Mloky. Přes všechny ušlechtilé snahy a řeči zůstali Mloci především nástrojem pro naplňování osobních ambicí a cílů některých lidí. A byly to cíle zásadně mocenské a finanční (ta humanita byla vždy jen zástěrkou pro lidi, kteří na to slyší), jako ostatně vše v lidských dějinách.

Protože Mlokům nikdo neporozuměl a ani se o to vlastně nikdo nesnažil, protože je každý chápal jen podle své představy, bylo logické, že každý jen ,,předpokládal“, že se budou chovat jako lidé. O to větší bylo překvapení, když se náhle Mloci po celém světě pozvedli jako inteligentní a dobře organizovaná a řízená masa se zcela jasným cílem a naprosto konkrétními záměry. Dnes by nás už ani nemělo překvapit, že tyto záměry byly výhodné jen pro ně a byly na úkor lidí.

Ne, že by měli Mloci něco přímo proti lidstvu, oni jen chtěli, aby se splnily jejich potřeby-mysleli tedy na sebe a celá ,,humanita a lidskost“ o které blábolilo lidstvo jim byla zcela lhostejná. Jejich potřeby vycházely z toho, že hostitelé (lidé) jim musí dodávat to, co oni potřebují a plnit jejich příkazy a nakonec jim musí jít prostě z cesty a nepřekážet jim. Protože však mločí potřeba vycházela z územních požadavků, muselo lidstvo opouštět své státy a obrovská území. Mloci zkrátka potřebovali ta území, nebylo v tom ,,nic osobního“.

A tak bylo lidstvo vytlačováno stále dále a dále, hlouběji do vnitrozemí. Směrem k horským masívům, protože, podle rozhodnutí Mloků: ,,.. hory se budou bourat až nakonec…“ A to je závěr této apokalypsy…pošetilé lidstvo míří ke svému zániku, který si samo vyvolalo a už je nedokáže zastavit. Svou nenasytností, nedostatkem ostražitosti, bláhovou otevřeností, hloupou naivitou, která nemyslí na zítřek, absencí pudu sebezáchovy, kdy tupě samo vyvolává nebezpečí, kterému nakonec podlehne…

Tak, jako dnes. Přesně tak, jako dnes, kdy mocní nechtějí myslet na zítřek, ignorují zcela zjevné nebezpečí, před kterým je varuje každý jen trochu soudný člověk. Ne, nechtějí slyšet, nechtějí myslet, jen stále a tvrdošíjně vykřikují fráze o lidskosti, solidaritě. Copak je lidské se zničit? Copak je solidární se zničit s druhým, který je tak hloupý, že si pouští hroznýše do postele a libuje si, jak jej má rád, když se kolem něj láskyplně omotává? …A on když tak pěkně žere, …tak prostě nemůže být nebezpečný, to je jen pomluva lidí, kteří ho tak dobře neznají. Jsou to zlí lidé, had je dobrý – a oni špatní.

A jako se Mloci zdáli být lidem užiteční, aby se až pozdě zjistilo, že oni mají své záměry, svoje životy a cíle, které přece zákonitě vycházejí z toho, aby se oni, Mloci měli dobře, ne hostitel. Tak stejné je to i dnes. Kdo dnes opravdu ,,rozumí“ imigrantům, kdo zná jejich povahu, kdo může říci, jak se budou chovat, když námi jim poskytnutý svět nebude podle jejich představ? To je přece to prvořadé o co se musím zajímat, než někoho pustím do svého domu. Nejen co mi říká ve dveřích, když chce za každou cenu dovnitř.

Potřebuji mít nějaké reference, jak se chová, jak reaguje, jaký bude, když přijdou problémy, bude je zvládat, nebo je to labilní povaha, která se hned zdivočí a všechno rozbije? Tak by se ptal každý člověk, který by si chtěl pustit do domu neznámého člověka. A kdyby to byla větší skupina lidí, které ani nerozumí, jen ví, že jsou úplně jiní, než on, pak by jej tyto otázky zajímaly o to více. No, a kdyby se pak ještě dozvěděl od sousedů, že u nich již takoví lidé léta žijí, pak by ihned jel prozkoumat, jak bude vypadat jeho soužití s cizinci, což by jednoznačně mohl poznat u sousedů.

A kdyby tam zjistil, že příchodem těchto cizinců nastaly sousedovi velké problémy, těžkosti a svízele, pak by se obrátil k příchozím a řekl by: ,,Lituji, rád bych vám pomohl, ale nesmím ohrozit svou rodinu a svůj život. Tady máte trochu peněz, zkuste se postavit na vlastní nohy a pak, až něco dokážete, dejte vědět, rád vám zase nějak pomohu, pokud i vy se o to budete sami snažit…“

Tak co, poučíme se od pana Čapka, nebo vytvoříme materiál pro další knihu se stejným námětem? Otázkou pak zůstává – kdo ji napíše?

Váháte s odpovědí, nevíte, jestli máte být Sluníčkáři, nebo Fašouni? Přečtete si Válku s mloky, možná se Vám vyjasní, co je nutné dělat a co je nezbytné nedělat.

Možná přitom i objevíte ,,…kde udělali soudruzi z NDR chybu…“ (oblíbená filmová fráze z Pelíšků, dnes však o to výstižnější).

Přeji Vám prohlédnutí, než se ozve, jako v knize: ,,Hallo, vy lidé! Tady Itálie, tady Německo, tady Nizozemí, tady Francie. Litujeme lidských životů. Nechme vám působit zbytečné ztráty, chceme jen, abyste vyklidili území, které potřebujeme. Vaše zbraně se osvědčily, děkujeme vám.

Hallo vy lidé, volám Itálii, okamžitě vykliďte území Benátky – Padova – Udine. Vaše lodě jsme museli potopit, chovali se nepřátelsky. Litujeme vašich obětí….pauza – z reproduktoru se ozývá zlověstné hučení moře…

Hallo volám Německo, zvyšuji objednávku výbušnin, dodejte je do zítřka.

A nyní vám zahrajeme z vašich nahrávek úspěšnou salamandří skladbu – Triton z filmu Poseidon…“

-ZF-