Přinášíme Vám rozhovor s místopředsedou politické strany NE BRUSELU – Národní demokracie a s kandidátem do Evropského parlamentu v letošních volbách, s kritikem dnešních politických poměrů v České republice, tak jako v Evropské unii. Ladislav Zemánek v rozhovoru pro renomovaný časopis Nové srbské politické myšlení (Nova srpska politička misao) hovoří o hrozbách, které pro Evropu představují EU a pokrokářské ideologie, i o mnohém dalším. Česká vláda už v roce 2008 uznala nezávislost Kosova, a to i přes odpor řady poslanců českého parlamentu. Přečtěte si rozhovor s politikem, který nazývá „import demokracie USA“ zločinem. Podle poslední vědeckých studií není USA demokratickou zemí, nýbrž tam vládne oligarchie. Demokratický deficit je v USA větší jak v Rusku.

Ladislav Zemánek

Jaký je názor českých občanů na tuto věc? Jaký je postoj Vaší strany k otázce Kosova?

Národní demokracie nezávislost Kosova jednoznačně odmítá. Byla to součást plánu na rozbití Jugoslávie a posléze Srbska, poštvání jednotlivých národů proti sobě a ovládnutí Balkánu Západem, především USA. Tento proces dosud neskončil, a proto nemůže být boj proti separatistickému Kosovu označován za zbytečný či anachronický. I kdyby se snad člověk smířil s odtržením tohoto historického srbského území, nemůže zůstat mlčet k tomu, jakou roli tento americký loutkový stát sehrává i nyní. Na jeho území se nachází obří americká vojenská základna a právě Kosovo slouží pro pašování drog do Evropy. Od začátku je to celé vlastně jeden velký byznys. Takže ať se na odtržení Kosova díváme z jakéhokoli pohledu, vždycky musíme dojít k závěru, že to byl prostě hanebný čin.

Stydím se za naše představitele, kteří Republiku Kosovo uznali. A snad se nebudu mýlit, řeknu-li, že ta část české veřejnosti, která se o tuto problematiku alespoň trochu zajímá, má podobný názor. Nikoli náhodou vláda uznala Kosovo z iniciativy tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, nedávného kandidáta na prezidenta a velkého přítele Václava Havla. Právě on je hlavním exponentem cizích zájmů v naší zemi, zájmů, které jsou protikladné tomu, oč bychom jako Češi měli usilovat.

V mnohých zemích bývalého východního bloku se dnes šíří rusofobní nálady. Na Rusko se pohlíží jako na zlé impérium a na NATO a Ameriku jako na přirozené spojence v boji proti „ruskému imperialismu“. Jak se díváte na úlohu Ruska v dnešním světě? Je Rusko přítelem České republiky?

Rozhodně je větším přítelem než současné Německo či Spojené státy. Rusko může velmi pomoci nejenom naší a vaší zemi, ale celé Evropě, ba křesťanskému světu jako takovému. Západní elity se v současnosti snaží zničit kořeny naší civilizace, snaží se zadupat křesťanství do země a vytvořit novou, takzvaně pokrokovou společnost, která by sice byla formálně založena na slavné triádě volnost-rovnost-bratrství z dob francouzské revoluce, ve které však člověk bude připraven o svou svobodu a jedinečnost. Bude otrokem bez víry, identity a vůle.

Proti tomuto zlu, o jehož existenci nelze pochybovat, stojí Rusko a poněkud šířeji řečeno celý pravoslavný svět, jenž si je této hrozby evidentně vědom a snaží se jí bránit. Nevím, zda uspěje, ale je naší povinností mu pomoci. Rozhodně není vše ztraceno, naopak se zdá, že se evropské národy začínají probouzet. Rusko může v tomto probuzení podle mne sehrát nesmírně pozitivní úlohu. Díky němu může Evropa přežít. Doufám, že si to v prvé řadě ruské elity uvědomují a že tyto naděje nezklamou.

Kromě toho český národ spojuje s Rusy i se Srby slovanství. I to by mělo být naší společnou devizou. Kvůli historickému vývoji sice Češi nepatří mezi pravoslavné slovanské národy, ale ani to nemůže být argument, že jednoznačně patříme na románsko-germánský Západ. Stojíme mezi Východem a Západem, nicméně v době, jako je ta naše, kdy nám toho skomírající Západ může nabídnout jen velmi málo, vidím naši orientaci jednoznačně. Varování před nenasytným a odvěkým ruským imperialismem se pouze snaží zakrýt tuto pro některé možná nepříjemnou skutečnost.

V té souvislosti musím zmínit i Ukrajinu. Naše strana byla jediná, která Rusku vyjádřila podporu a odmítla jednotné stanovisko parlamentních stran (snad s výjimkou komunistů), jež poslušně opakovaly verzi Bruselu a Washingtonu, že jde o spravedlivý odpor Ukrajinců proti nenáviděnému tyranovi. Že svržení demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče bylo správné a pučistická kyjevská vláda že je legitimní.

Osobně jsme byli na ruském velvyslanectví a ujistili jsme ruskou stranu, že se neztotožňujeme s těmito lžemi, které dennodenně opakují i média. Že si uvědomujeme, že jde o další část plánu na oslabení Ruska, jehož sílící vliv pochopitelně západní elity děsí. Po referendu, jež proběhlo na Krymu, jsme pak zaslali dopis s podporou tamnímu parlamentu. Já sám jsem také promluvil na demonstraci proti mediální propagandě a na podporu Ruska, kde jsem však byl jediný, kdo se odvážil pojmenovat skutečnou roli Bruselu v ukrajinské krizi a vyslovit požadavek na vystoupení České republiky z Evropské unie. To je věc, kterou naše strana považuje za klíčovou.

Osobně jste se účastnil předání protestní nóty OSN, v níž požadujete přezkoumání procesu s předsedou Srbské radikální strany Vojislavem Šešeljem. Jak byste charakterizoval haagský soudní dvůr?

Je to jeden z řady politických procesů, které haagský tribunál vede proti nepohodlným Srbům. To, že je Vojislav Šešelj pro domnělý verbální delikt už od roku 2003 držen v cele, aniž by se dočkal jakéhokoli rozsudku, že mu byla upírána některá práva, že se ho ve vězení stejně jako Slobodana Miloševiće pokusili otrávit, to vše dokonale vypovídá o zrůdnosti tohoto tribunálu.

Koneckonců jsou známy i okolnosti jeho zatčení. Objednal si ho tehdejší prozápadní premiér Djindjić, protože se obával nacionalistické Srbské radikální strany. A ne bezdůvodně – vždyť o pár měsíců později vyhrála volby. Haagský tribunál zkrátka se spravedlností a právem nemá vůbec nic společného, navíc je nelegitimní a slouží jako nástroj západních elit k prosazování mocenských zájmů na Balkáně. Správné řešení je jenom jediné: vězněné propustit a odškodnit, za spáchané bezpráví se omluvit a tribunál zrušit.

Jak se díváte na současnou Evropskou unii?

Evropskou unii odmítám. Nejenže bere členským státům nezávislost, ale co je ještě mnohem horší, prosazuje pokrokářskou ideologii, která ničí člověka, ničí přirozené hodnoty a z nich vyrůstající společenské normy, jež v minulosti garantovaly spořádaný život společnosti. To, že národům a jejich příslušníkům Brusel vnucuje homosexualismus, genderismus, lidsko-právní agendu a další podobné zhovadilosti, je neodpustitelné a neospravedlnitelné.

Často si vzpomenu na slavného ruského myslitele Vladimira Solovjova a jeho Legendu o Antikristu, v níž před více než sto lety až znepokojivě přesně popsal budoucnost Evropy. Spojené státy evropské, o nichž psal, pro něho byly nástrojem v rukou Antikrista.

Co pro Vás znamená být Čech? Jak bojovat proti zapomínání na předky a minulost národa? Kdo je zodpovědný za to, že nové generace vyrůstají, aniž by cokoli věděly o skutečné historii svého národa?

Co pro mě znamená být Čech – to je velmi důležitá otázka. Přesto mi ji dosud nikdo nepoložil, což myslím také o mnohém vypovídá. Řekl bych, že být Čechem pro mě znamená považovat se za součást jednoho konkrétního národního kolektivu, s nímž sdílím týž osud, týž jazyk, touž kulturu, historii i původ.

Zapomínání na vlastní minulost a naše předky jde ruku v ruce s prosazováním západního konzumního způsobu života, kterému je velmi obtížné vzdorovat. U nás se docela často používá pojem „debilizace národa“, jejž považuji za poměrně přiléhavý. Bohužel. Velká odpovědnost leží na elitách, které by měly dbát o zdravý rozvoj národa, které však už dlouho fatálně selhávají. Elity se nejen u nás zaprodaly cizincům a slouží jejich zájmům. Stejně jako média. Bude velmi obtížné tento stav zvrátit. Bude-li se však krize v Evropě prohlubovat, může dojít ke společenským zvratům, které neblahému vývoji posledních desetiletí učiní přítrž.

Pochopitelně ale velkou odpovědnost mají i řadoví občané. Především oni by měli začít požadovat změny a především oni sami by se měli snažit o to, aby kolektivní národní paměť už přestala být znásilňována a ničena.

Jaký je Váš pohled na utrpení, jež srbskému národu během 90. let způsobili Američané?

Američané a jejich spojenci způsobili lidem svými agresivními akcemi obrovské utrpení. Největší obětí se stal právě váš národ. Modlit bychom se ale měli za všechny oběti. Náš smutek je navíc umocňován tím, že Američané stále pokračují. V posledních letech jejich neblahá činnost dokonce sílí. Vidíme to v Afghánistánu, Iráku, v zemích zasažených tzv. arabským jarem a nyní i na Ukrajině. Všude, kde má Washington své zájmy, neváhá je prosazovat za jakoukoli cenu. A ještě svou agresi neváhá vydávat za boj za svobodu, demokracii a lidská práva. Útěchou nám může být, že velmocenská pozice USA je čím dál slabší. Na každého jednou dojde.

V České republice, stejně jako v jiných zemích, ničí západní elity tradiční hodnoty, mimo jiné tím, že podporují a propagují práva takzvaných LGBT menšin. Jaký je názor Váš a Vaší strany na tuto problematiku?

Už jsem to letmo zmínil. Naše strana považuje prosazování „práv“ těchto uměle konstituovaných menšin za součást plánu na rozbití tradiční rodiny a tradičních hodnot vůbec. Rozhodně nejde o méněcenné lidi, ale jsem přesvědčen, že by společnost neměla tolerovat politizaci těchto úchylek. Jejím cílem je vytvoření pravidla, že jde o něco zcela přirozeného a normálního. Jsem rád, že mohu být ve vedení strany, která se jako jediná u nás nebojí říkat pravdu a označovat věci pravými jmény. My považujeme homosexualitu za nemoc, jež by se měla léčit. A to především v zájmu těch, kteří jí trpí. Těm totiž šílení pokrokářů a všech samozvaných bojovníků za práva menšin jen škodí, což je mi upřímně líto.

Víme, že jste přijal pravoslavnou víru. Proč jste si vybral právě pravoslaví, když je v České republice spíše okrajové?

Musím říct, že to bylo skutečně těžké rozhodování. Vlastně celá má cesta k víře byl boj, ale jinak to asi ani nejde. Když jsem dospěl do fáze, kdy jsem cítil, že se chci nechat pokřtít, považoval jsem za jedinou možnost katolictví, protože v katolické církvi jsem viděl tradici – byť stále více ohrožovanou takzvanými modernisty – a kontinuitu, kterou protestanti jakéhokoli odstínu nemají a mít nemohou.

Přesně před rokem jsem ale díky svému učiteli z univerzity objevil pravoslaví. To mě okamžitě okouzlilo a niterně oslovilo. Dlouho jsem se ale vypořádával s problémem, že našemu českému prostředí je z křesťanských konfesí historicky vlastní katolictví, případně protestantismus, třebaže k nám křesťanství přinesli z Byzance sv. Cyril a Metoděj. Uvědomoval jsem si, že pravoslaví mě bude z českého prostředí poněkud vydělovat, že to přinese jisté praktické problémy. Ale rozhodlo srdce. A považuji to za jedno z nejšťastnějších rozhodnutí svého života, ne-li vůbec nejšťastnější.

Zdroj: http://www.nspm.rs