Putin v boji s pátou kolonou

Koncem roku uvedla německá ZDF dokument „Putin, muž moci„, pro který si dokonce vyrobila „důkaz“ o putinově politice na Ukrajině. Nyní televize BBC uvedla dokument, obviňující Putina z korupce „Putin a jeho bohatství“ a široce o tomto dokumentu informuje a ve stejné době jej Velká Británie obvinila z vraždy Alexandra Litviněnka. K tomu se jeho asistent a poradce na Abcházii, Osetii a Gruzii Surkov setkal s Viktorií Nuland, zatímco šéf ruské Sberbank Herman Gref se na Gajdarském fóru vyjádřil, že „Rusko je poražená země„, čímž měl na mysli ruskou ekonomiku, sázející na ceny ropy a vinící Rusko, že se „uzavírá do sebe“ a „nechce pracovat na tom, co svět nabízí“. Ruský ekonom, bývalý ministr financí a současný předseda Výboru občanských iniciativ (!) Alexej Kudrin, který už v červnu 2015 volal po předčasných volbách,  nevylučuje návrat do Kremlu, podmiňuje to však reformou „putinismu„.

Kreml všechna obvinění vyvrací, viz naposledy reakce na dokument BBC, fakt je ale ten, že – slovy Pjakina podpindosníci – jako by se domluvili a spustili informační kampaň proti Putinovi ze všech stran. Narazila jsem na článek blogera, který si říká Saker (jeho články publikuje Zvědavec) a který dle mého shrnuje, co se děje.  Článek, který v překladu vyšel zde, vkládám:

Putin a pátá kolona

Putin postavil Rusko znovu na nohy. Coby velmoc, schopnou úspěšně čelit anglo-sionistickému impériu. Píše The Saker, což je pseudonym „vojenského experta z Floridy“. Nastoluje však i rub téže mince.

Za Jelcina – píše autor, proslulý špičkovou informovaností – měli ruští ministři menší moc, než západní ´poradci´, kteří Rusko změnili v kolonii Spojených států. Rusko bylo v 90. letech pod kontrolou USA přinejmenším tak, jako Evropa a Ukrajina dnes. Výsledky byly skutečně katastrofální: ruské přírodní zdroje byly drancovány, miliardy dolarů rozkradeny a zašantročeny na západní offshore účty a ruský průmysl zničen. Za doprovodu bezprecedentní vlny násilí, korupce a bídy. Ruská federace byla na samé hraně rozpadu na pidistáty. Nastal čas hrůz, srovnatelných jen s velkou válkou. Rusko se ocitlo na pokraji exploze a něco se podniknout muselo.

Putin se těší „podpoře šokujících 90-ti procent populace. Přesto je tu však stále klíčový problém, jejž se mu řešit nedaří“: „Kreml ne a ne dosáhnout racionální reformy ruské ekonomiky“. Příčiny sahají až do dob, kdy se Putin stal prezidentem poprvé. A „dvě ostatní mocenská centra“ (míněno kromě už zmíněných zahraničních „poradců“)  – tedy „oligarchové a bývalá KGB“ – byla nucena hledat řešení krize. Našla je v myšlence sdílené moci.  Oligarchů, reprezentovaných Dmitrijem Medvěděvem a bývalé KGB – Vladimírem Putinem. Kompromis dvou stran ve víře, že každá  dokáže tu druhou blokovat a právě tato kombinace velkých peněz a velkých svalů zajistí zemi dostatečnou stabilitu.

„Medvěděvově skupině říkám „atlantičtí integracionisté“ a lidem kolem Putina zastánci „euroasijské suverenity“. První z nich stojí o to, aby Rusko coby rovnoprávného partnera akceptoval Západ.“ O kompletní integraci Ruska do anglo-sionistického impéria. Kdežto cílem těch druhých je naprostá suverenizace Ruska a zformování multipolárního mezinárodního systému za pomoci Číny a dalších zemí BRICS.“

Atlantičtí integracionisté ovšem nepočítali s tím, že Putin je sice pomalu, ale systematicky začne vytlačovat od moci.“ Napřed profláknuté oligarchy typu Berezovského a Chodorkovského, pak i lokální oligarchy gubernátorské mafie, etnickou galerku, zkorumpované činitele průmyslu atd. Že obnoví mocenskou vertikálu a rozdrtí wahhábistické vzbouřence v Čečensku. A dokáže se zbavit i nejhorších ministrů typu Serďukova a Kudrina.

Putinovi se však zatím nepodařilo

• – Reformovat ruský politický systém


• – Nahradit pátou kolonu v Kremlu a jeho okolí


• – Reformovat ruskou ekonomiku

Současná ruská Ústava a vládní systém jsou čirým produktem amerických „poradců“ po rozdrcení opozice v roce 1993, které Jelcinovi umožnilo vládnout až do roku 1999. Je paradoxní, řeční-li Západ dnes o Putinovi jako o despotickém prezidentovi, jestliže on sám zdědil politický systém, projektovaný právě Západem.

Avšak hlavní překážkou reformy politického systému je odpor prozápadní páté kolony v Kremlu a jeho okolí. Té, co Rusku oktrojuje „politiku  „Washingtonského konsensu“, navzdory evidentním důkazům, že má pro Rusko špatné, ba dokonce katastrofální důsledky. Že to Putin chápe, je mimo  pochybnost, není však zmíněný trend, aspoň prozatím,  to zvrátit.

Kdo onu pátou kolonu představuje? Vybral jsem jména, zmiňovaná ruskými analytiky nejčastěji: bývalý první vicepremiér Anatolij Čubajs, první náměstkyně šéfky ruské centrální banky Ksenija Judajevová, vicepremiér Arkadij Dvorkovič, první vicepremiér Igor Šuvalov, guvernérka ruské centrální banky Elvíra Nabiullinová, ministr hospodářského rozvoje Alexej Uljukajev, ministr financí  Anton Siluanov a premiér Dmitrij Medvěděv.

I to je logicky jen částečný seznam – ten skutečný je delší a sahá do ruské mocenské struktury hlouběji. Figurují v něm jak nebezpeční ideologové typu Kudrina a Čubajse, tak tuctové postavy bez imaginace typu Siluanova a Nabiullinové. Sám o sobě z nich Putina není s to ohrozit nikdo. Coby skupina a v dnešním politickém systému jsou ovšem protivníkem, jejž podceňovat nelze a který Putina blokuje. Věřím však, že přípravy na její vytlačení už jsou v běhu.

Jedním z možných signálů je fakt, že ruská média, blogosféra i ta velká korporátní, jsou teď velice kritická vůči hospodářské politice premiéra Dmitrije Medvěděva. Většina ruských ekonomů se shoduje, že příčinou momentální ekonomické krize v Rusku není pokles cen ropy či západní sankce, ale zmatečná rozhodnutí ruské centrální banky (typu plovoucího kursu rublu či vysoké úrokové sazby) a absence vládních kroků na podporu skutečné reformy a rozvoje ruské ekonomiky.

Zvlášť pozoruhodné je to, že slovní oponenti páté kolony teď v ruských médiích, a to i státním VGTRK, disponují  kvanty vysílacího času. S lídry opozice vůči stávající hospodářské politice typu Sergeje Glazeva, Michaila Děljagina či Michaila Chazina teď běží rozsáhlá interview, cupující  ekonomickou politiku Medvěděvovy vlády. Putin sám přitom nic viditelného nepodniká. V posledním každoročním projevu o stavu země práci centrální bank dokonce pochválil. Co se to tedy vlastně děje?

Putin je předně, což je pro lidi, vystavené západní propagandě představitelné jen obtížně, limitován čistě vládou zákona. Nemůže prostě jen tak vyslat speciální síly a nechat všechny ty týpky za korupci, jiné delikty či sabotáž jednoduše pozavírat. V Rusku to sice leckoho štve, tak to však dneska chodí.

Teoreticky sice Putin může odvolat vládu jako celek (či její část) a jmenovat i  jiného guvernéra centrální banky. Problém je ovšem v tom, že by to vyvolalo extrémně tvrdou reakci Západu. Michail Děljagin nedávno prohlásil, že pokud by Putin podnikl právě to, Západ zareaguje ještě ostřeji než po zpětném připojení Krymu k Rusku. Má pravdu? Možná ano. Osobně ale soudím, že Putin se neobává jen reakce Západu, ale i ruských elit, zvlášť těch za vodou, jež mají Putina v nelásce všeobecně a podobnou čistku by vnímaly jako atak na své osobní a životní zájmy. Kombinace americké subverze a lokálních velkých prachů je v Rusku krizi určitého druhu nepochybně s to vyvolat.

Tady se ovšem rýsuje i paradoxní moment: mezi Ruskem a Západem panuje  z jedné strany konfrontace už od momentu, kdy Rusko zabránilo USA v napadení Sýrie. Ukrajinská krize to vyhrotila ještě víc. Přidá-li se k tomu i pokles cen ropy a západní sankce, lze říci, že Putin teď potřebuje hlavně předejít všemu, co krizi zhorší ještě víc.

Není však právě dnešní riziko důvodem celý dům od páté kolony konečně vyčistit? Je to„jen Putin, kdo zná odpověď, neboť jen on zná všechna fakta. A tedy i to, že lidová nespokojenost s ekonomickým blokem vlády a s centrální bankou roste nepochybně víc, než co jiného. Zatímco většina Rusů vnímá ekonomickou politiku Medvěděvovy vlády, vztek, znechucení a frustraci, Putinova osobní popularita roste ke hvězdám. Navzdory citelným ranám, jež ruské ekonomice zasazuje anglo-sionistické impérium.

Má ryze osobní interpretace zní následovně: Putin to nechává dojít ještě hůř, protože ví, že se hněv lidu obrátí ne proti němu, ale proti jeho nepřátelům. Což nejde o to samé, co ruské bezpečnostní síly dělaly v 90. letech? Nenechaly snad i tehdy, dřív než postrčily k moci Putina, dospět v Rusku krizi až nadoraz? Nepočkal Putin, dřív než dal zelenou armádě, až na moment, kdy čečenští wahhábisté napadli Dagestán? Což Rusko nenechalo, dřív než mu zlikvidovalo v podstatě celou armádu, Saakašviliho napřed zaútočit na Jižní Osetii? Nepočkal si snad Putin, dřív než otevřel „vojentorg“ (vojenské dodávky) a „severní vítr“ (dislokaci dobrovolníků), na útok Ukronácků se vším všudy?“

Putinovi kritici budou tvrdit, že zaspal a zůstal zaskočen. Že reagoval „pozdě a nedostatečně“. Teprve ve chvíli, kdy se to „zvrhlo v pohromu“. Má odpověď bude jednoduchá: a čím to skončilo? Což to není tak, že Putin pokaždé dosáhl právě toho, oč šlo jemu?

Jsem přesvědčen, že Putin ví velice přesně, že skutečnou základnou jeho moci není primárně armáda či bezpečnostní služby, ale ruský lid. A tedy že chce-li cokoli podniknout, zvlášť jde-li o nebezpečný krok, musí mít jistotu, že za ním ruský lidi stojí téměř bezpodmínečně. Že„může podniknout riskantní krok, jen a když je krize už evidentní úplně všem a ruský lid po něm ten riskantní krok chce a je připraven, nebude-li vyhnutí, nést i následky. Což byl přesně případ opětovného připojení Krymu či ruské vojenské intervence v Sýrii. Situací, kdy  lidé už sice nesou následky Putinova kroku, ale akceptují je v přesvědčení, že jiná možnost k dispozici není.

Takže i dnes Putin buď „zaspal“ a reaguje se zpožděním anebo nechává situaci záměrně vyhrotit až do úplné krize a jednat bude teprve ve chvíli, až ho ruský lid plně podpoří. A jemu samému nepřipíše jak vinu za krizi, tak za cenu, již si vyžádá její řešení.

Nejpravděpodobnější se zdá být následující verze: Putinovi se zatím, což je evidentní, nepodařilo vyrovnat s pátou kolonou v Kremlu a jeho sousedství a situace se zhoršuje. Poslední Kudrinův pokus dostat se zpátky do vlády měl spíš posloužit mediální páté koloně v Rusku (a v zahraničí) a podle očekávání se nezdařil. To ovšem demonstruje, že atlantickým integracionistům roste sebedůvěra.  A cosi je na spadnutí už velice brzy.

……………………………………………..

Komentář

V žádném případě si nemyslím, že Rusko rovná se Putin – bez patřičného zázemí není v silách žádného jednotlivce, aby vládl nějaké zemi, natož tak veliké. Tak či tak je Putin současným vývěsným štítem Ruska a tedy personou nb. 1. A napadat a dehonestovat Putina je totéž, co napadat politický kurz, který Rusko po Jelcinovi nabralo, resp. napadat stalinismus, ke kterému se tento kurz očividně hlásí. Otázka je, proč to Rusko dělá. A napadá mě, že za ty roky pokusů o likvidaci ruského národa to prostě dělá z čistě obranných důvodů. Něco mi říká, že na rozdíl od všech těch oligarchů (chazarských?) existují lidé, kterým není jedno, jestli Rusů zůstane jen 50 či dokonce 15 milionů a že v plánech GP bude jeho území sloužit pouze pouze jako koloniální oblast přírodních zdrojů.

Valerij Pjakin pravidelně varuje všechny ty vlastizrádce, že padne-li Rusko, padnou s ním. Pokud jde o Ukrajinu, tam prý už existuje plán, že kus si vzhledem k historickým nárokům zabere Polsko a kus bude tvořit samostatný stát Novorusko – kam se pak přidají? K tomu bych dodala, že pokud jde o Rusko jako takové, zakrátko možná bude stejně jako USA i ono čelit Číně (zde zbývá jen věřit, že roli příštího policajta světa na způsob USA Čína nepřijme).

V neposlední řadě: Za Putina se Rusko dostalo do pozice, že bez něj není možné vyřešit situaci na Blízkém východě, bez něj není možné vyřešit uprchlickou krizi a ani řešit ekonomickou situaci Evropy. A nejen v souvislosti s tím Německo a Francie stále více volají po zrušení antiruských sankcí.

A jestli si někdo myslel, že boj se staletí trvající antiruskou mocí se obejde bez kompromisů, na které byl nucen (velmi moudře) přistoupit i Putin, tak to zřejmě byl veliký idealista…

V neposlední řadě – velmi se zapomíná, že to nebyla ruská technika, ale ruská (slovanská) duše, schopná pro ideál „vlasti a rodiny“ – rozuměj vlastenectví,  vydržet cokoliv a která díky tomu zvítězila jak nad Turky, tak nad Napoleonem i nad Hitlerem.

-Pozorovatelka- 27.1.2016