Majdanizace českého státu podle notiček americké ambasády a norských fondů. Máme my, Česko, vůbec nějakou hrdost? Gumová páteř jako nezbytná výbava úspěšného českého politika dnešní doby!

   Nedá mi to, abych se nevyjádřil k aktivitě (aktivitám) některých velvyslanectví, jak jinak než příkladných „demokratických“ států, které tak ostentativně projevují starost o naši společnost, potažmo Českou republiku, konkrétně USA, Velké Británie, Kanady, Norska a Jižní Koreje. Jakkoli naše masmédia věnují jen minimální pozornost dění v těchto státech (snad jen s výjimkou USA), jejichž představitelé se s takovým zájmem zapojili do péče naší republiky obávám se, že sami mají víc než dost vlastního másla na své hlavě. I když se to přímo nevztahuje k současnému zaměření, tj. k úsilí těchto ambasád o transparentní prostředí v České republice (rozuměj boj proti korupci), pak zcela jistě by bylo možno obdobným, dle mého názoru jistě krajně nevhodným či nežádoucím způsobem (vměšování se do vnitřních záležitostí státu) projevovat např. nesouhlas či kritiku svébytného Norska ve věci ochrany a zájmů dětí včetně mladých lidí, kteří žijí v podmínkách, které by mohly poškodit jejich zdraví a vývoj, tzv. Barnevernet.

     Pravda, naše orgány sice projevují nesouhlas s činností norských úřadů ve věci dětí české občanky, ale to je běžná forma mezinárodních jednání v případě, je-li k tomu dostatečně vážný důvod. Nic propagandisticky podobného se však nechystá ČR, natož se nějak spojovat s případnými spojenci a tímto způsobem vyslovit vážné obavy o správnosti počínání norských úřadů. Ani Velká Británie nemá „ani náhodou“ čisté svědomí a to v ne jednom případě, obdobné je to v případě Kanady a Jižní Koreje, kde zmíněná korupce má rozměry, o kterých nemáme ani ponětí. O tunách másla, které mají (obrazně řečeno) na hlavě Američané je lepší ani nezmiňovat, protože takto příkladný „nejdemokratičtější stát“ na světě je lépe nekomentovat.

Nicméně všichni dobře víme, že v úsilí aktivity velvyslanectví v zásadě nejde o upřímnou snahu a úsilí o vytvoření transparentního prostředí v České republice, ale zcela vědomě a bez uzardění lze říci, že vědomě, provokativně se vměšovat do vnitřních záležitostí státu. Co horší, že se k těmto nedůstojným a vůči platným mezinárodním úmluvám (OSN) nechali americkým kontroverzním velvyslancem Shapirem „naverbovat“ přátelé USA nejbližší, tedy velvyslanci(kyně) zmíněných ambasád.

     Jak uvádí portál amerického velvyslanectví [1], je provokativní „mise“ představitelů těchto velvyslanectví na téma boje proti korupci v ČR zřejmě zatím jen prvním krokem, protože jak předesílají, budou či hodlají pokračovat na téma:

• Financování politických stran 25.1.-31.1. 2016


• Open Government Partneship (otevřená data) 1.2.-7.2. 2016


• 
  Zákon o státní službě 8. 2 – 14. 2. 2016


• 
  Whistleblowers 15. 2. – 21. 2. 2016


• 
  Státní zástupci 22. 2. – 28. 2. 2016


• 
  Veřejné zakázky 29. 2 – 6. 3.2016.

    Jak z uvedeného vyplývá, představitelé vyjmenovaných velvyslanectví budou naše představitele (zajímavé by bylo znát, komu jsou a budou přednášky určeny) učit a vzdělávat, ale na druhé straně také určovat a diktovat, jak správně a účinně v reálu postupovat v té které oblasti daného „proškolovaného“ tématu. Aktivitu pana velvyslance Shapira lze parafrázovat pověstným sloganem V.I. Lenina: učit se, učit se a zase učit se! To by bylo, aby Shapiro ty české politické řiťolezce nezpracoval k obrazu svému. Myslím, že při dostatečné monetární odměně má velkou šanci uspět.

     Není pochyb o tom, že aktivita amerického velvyslance Shapira je mimořádně usilovná, o to více je zarážející, že se k těmto provokativním aktivitám uchýlili ambasadoři(rky) zemí, se kterými máme relativně výborné diplomatické. Jsme malá země uprostřed Evropy, zájem USA o Evropu je evidentní a povolíme-li uzdu ani ne tak fantazii, jako střízlivému a reálnému pohledu na vývoj událostí v Evropě za poslední dva roky zjistíme, že podobné úsilí či snahu korigovat interní politickou činnost začaly USA již na Ukrajině a také víme, jak to dopadlo.

Nejen já, ale celá řada občanů nechápe a klade si otázku, jak je možné, že si může nějaký člověk, notabene cizinec v diplomatických službách osobovat právo a určovat, co je správné a co ne, co dělat a jak dělat, komu či koho naslouchat a nechat si radit atd., a ještě si k tomu vzít „posily“, snad v domnění, že to nebude tak průkazné, že jde o iniciativu USA. Ale co horší, že se vůči těmto praktikám vůbec, nebo pokud snad ano pak naprosto nedostatečně brání jak vláda, tak politická reprezentace (rovněž snad kromě politiků KSČM). Přijde mi to, jako by ani neměli důvod se nějak proti takovým praktikám ohrazovat či protestovat, jako by všechno bylo předem dané a kroky a také politika České republiky je předem konzultována s „americkými přáteli“, či spíše chlebodárci.

     Pozoruhodné na tom je, i když to může být taktický způsob politické diverze, že podobnou péči a starost si USA nedělají např. se Slovenskem , Polskem, případně s Maďarskem. Nabízí se jisté vysvětlení a sice, že např. zatímco prezident ČR Zeman je v hledáčku kritiky západních zemí, konkrétně USA, prezident Slovenské republiky pan   Andrej Kiska je coby zastánce a stoupenec západní politiky „free“ a Slovensko je „zatím“ mimo zájem. Polsko samo o sobě má zcela jednoznačně západní vítr ve svých plachtách, má svého člověka v čele EU, polská politika má dostatečně západně kvalifikované lidi, kteří mají smysl pro potřeby USA a NATO. Maďarsko jako takové lze jen velmi složitě komentovat, protože jeho politika jeho politika je poněkud rozpačitá a někdy svými postoji k Rusku, uprchlické krizi a následně vůči západu občas i dost kontroverzní, přesto je Maďarsko také „zatím“ mimo sféry vlivu amerických zájmů. Nelze však nevidět, že jde o členy tzv. Višegrádské čtyřky a Česko je relativně nejvíce v zájmu západní politiky zvláště, když má co do činění s prezidentem, jako je Zeman.

     Buď jak buď, iniciativa amerického ambasadora Shapira (např. červené karty) v ČR je z pohledu řadového občana kontroverzní a naprosto nepřijatelná. Na druhé straně je zcela nepochopitelné pak, jak ležérně, zda-li vůbec, na tuto situaci reaguje vláda a politická reprezentace. Jak výše zmíněno, vše se jeví jako nic mimořádného a naopak se snad najdou i takoví, kteří počínání velvyslance či velvyslanců schvalují a podporují. O jaké lidi, resp. politiky jde je jasné, avšak nepochopitelné je, že ani občané se těmto bolševickým praktikám a tendencím (viz dřívější vliv, direktivy a usměrňování ze strany bývalého SSSR na politiku ČSSR) nikterak výrazně, zda-li vůbec, se nebrání a neprotestují. Z toho vyplývá, že podstatná část občanů má už buďto dostatečně vymyté mozky, nebo tyto události vzhledem k svému nezájmu z přizdisráčské, nic moc říkající politiky vlády a politiků vůbec neregistrují. Kéž by své „nasrání“ (je-li tomu skutečně tak) dali dostatečně jasně najevo ve volbách. Kéž by, ale ze zkušeností o tom lze také úspěšně pochybovat. Nebo se snad konečně něco změní?

Jiří B a ť a , 28. ledna 2016