Když jsem se tady nedávno vyznával z bezradnosti před nacházejícími volbami do EU, někteří z diskutérů mi obětavě doporučovali Stranu Svobodných Občanů pana Macha. Pravda, mohlo to být i horší, ale zřejmě jsem už na blogu dostatečně politicky vyprofilovanej, než aby někdo mařil čas tím, že by mi vnucoval komunisty, sociální demokraty, Babišovce, případně Japonce. Jsem ovšem beznadějnej nevděčník, nenechám si poradit – také nad těmi Svobodnými jsem už dávno zlomil hůl.

Nový eurospojenec

S respektem musím konstatovat, že Petr Mach si k založení své nové strany vybral tu úplně nejsprávnější chvíli. V roce 2009 bylo už většině myslících lidí zřejmé, že v ODS je něco špatně a nová pravicově proklamovaná strana, s novými lidmi, nenamočených ve starých aférách, veřejně podporovaná tehdy populárním prezidentem Klausem, měla obrovský potenciál.

Je mi dnes trochu stydno, ale v jednom z tehdejších blogů jsem odhadoval, že v nejbližších volbách by Svobodní mohli získat tak něco kolem 20 % voličských hlasů. Nevím, kde soudruzi z NDR udělali chybu, jisté ale je, že jak plynuly měsíce a roky, zmíněný potenciál se kvapem vytrácel. Na rozdíl od ODS v nejlepších letech, Svobodní jen dokázali, že nic nedokážou! Že jsou jaksi jaloví.

Všichni ti úžasně trpěliví, věčně doufající, ale alespoň trochu rozumní příznivci Svobodných už museli definitivně vystřízlivět v průběhu loňských prezidentských voleb, kdy tahle partička ani nedokázala obstarat potřebný počet podpisů pro kandidaturu Ladislava Jakla. Definitivně tak potvrdila smutný fakt, že je to jen takový odpadkový koš hlasovacích lístků pravicových voličů.

Abych byl ale spravedlivý – existují i experti přesvědčení, že impotence je léčitelná.

Zdroj: Blog autora