Ekonomická viabilita supersystémů odhaluje samotnou podstatu úpadku západní civilizace. Společným jmenovatelem je lidská touha po lepším životě. Schizma dualistického syndromu je všude kolem nás!

Poslední článek [1] o koncepci systému odmítnutí Nového světového řádu ponechal mnoho nezodpovězených aspektů takového procesu a jak je vidět i z diskuse níže pod zmiňovaným článkem, je potřeba jít ještě hlouběji ve vysvětlení procesům které nás obklopují v Evropě posledních 27 let. Tento článek je svým obsahem doplněním teorie systémů, ale kdo se o problematiku zajímá, určitě se dozví několik podstatných zajímavostí. Principiálně události v Evropě i v České republice lze zcela jednoznačně vnímat jako vnitřně-vnější procesy, kdy vývoj společnosti a potažmo civilizace je definován zvláštní věcí, která se nazývá „Dualistický syndrom supersystémů“ a je to regulační mechanismus každého režimu, společenství nebo útvaru. Jeho pochopení nám pomůže vysvětlit naší vlastní povahu.

Axiomatické váhy společnosti

Každý společenský systém lze zjednodušeně zobrazit jako miskové váhy, kdy na každé misce je jeden ze dvou určujících faktorů společnosti. Společenské zřízení může mít mnoho podob a názvů, říše, království, konstituční monarchie, feudální systémy, kapitalismus, socialismus, komunismus, hybridní systémy jako např. Evropská Unie nebo Čína atd. Ve skutečnosti všechny tyto systémy se snaží o ekonomicky a fyzikálně vyloučený proces, aby váhy dualistického syndromu začaly fungovat tak, že obě misky mají jít dolů nebo nahoru současně. Z tohoto násilného procesu vzniká potom „zlom dualistického systému“ a obrazně řečeno dojde ke strhání vah. Společnost má tak málo svobod (anebo zdrojů), že dojde k obrovskému tlaku na opačnou misku vah, ale síla spočívající na první misce je už tak velká, že se váhy strhají. Propukne tak revoluce, povstání, exodus, emigrace, občanská válka, případně se zhroutí civilizace, pokud problém postihl více zemí.

Současnou migrační krizi lze považovat za počátek zlomu dualistického systému, kdy procesy migrace jdou proti základním svobodám západní civilizace, elity se snaží migranty násilně integrovat proti vůli obyvatel a ekonomické misky vah přestávají být prioritní a prudce se začíná tlačit na misku svobod.

Společenské systémy jsou nastavené tak, že je definují dva axiomy, které jsou ale vzájemně k sobě v antagonistickém postavení. Jedná se o tyto dva axiomy:

• Každý člověk ve společnosti chce maximum svobody


• Každý člověk ve společnosti chce maximum zdrojů

Svoboda člověka ve vztahu ke zdrojům, potažmo k penězům, je ve zvláštním a neurčitém postavení. Na první pohled není zřejmý antagonismus. Když má člověk více svobody, ne nezbytně musí mít méně peněz. Naopak, svobodný člověk by měl mít teoreticky tím více peněz, čím svobodnější prostor se mu dostane ke své realizaci. Toto je základní teze kapitalismu. Nebo spíš byla. Nebo ještě lépe, nikdy nebyla doopravdy. Jak se totiž ukázalo v praxi, oba dva axiomy jsou k sobě v lineárním vztahu jen do chvíle, kdy zdroje ve společnosti jsou rozmístěny rovnoměrně a lidé mají ke zdrojům svobodný přístup. V okamžiku, kdy toto neplatí, oba dva axiomy se začnou k sobě najednou chovat jako dvě misky vah v antagonistickém postavení. Když jedna miska je těžší, je na ní kladen větší důraz, druhá miska trpí a jde nahoru, její význam klesá.

Závislost na zdrojích

Od narození je dítě vychováváno k urputné společenské soutěži o zbývající zdroje. Dítě je nuceno, aby se učilo, aby mělo nejlepší vzdělání, aby získalo potom dobře placené zaměstnání, vysokou pozici, aby mělo hodně peněz, mohlo mít pohodlný život, rodinu a spokojené stáří. Vzhledem k tomu, že zdroje ve společnosti už nejsou volné, vzniká vazalský vztah.

• Občan je závislý na zaměstnavateli


• Podnikatel je závislý na zákaznících a na trhu


• Trh je závislý ekonomickém výkonu státu, na spotřebě a obratu


• Stát je závislý na půjčkách od mezinárodních bank na kapitálových trzích

V tomto postavení, kdy zdroje jsou vlastněny úzkou skupinou osob na světě, dochází k antagonistickému chování obou axiomů. Čím více peněz a obecně zdrojů chce jedinec nebo objekt získat, tím více své vlastní svobody musí obětovat. Toto je odpověď na otázku, proč tolik subjektů v ČR pracuje proti zájmům republiky, proti svobodě, protože tyto subjekty vyměňují svojí svobodu za peníze a zdroje. Nejhorší na tom je, že nejde jen o neziskovky a organizace, ale o obyčejnou majoritní veřejnost.

Prodej svobody za zdroje

Na základě dualistického syndromu by osvobození od bank a od vazalství státu na cizích bankách a fondech znamenalo, že mohutným tlakem na svobodu by ve společnosti začaly ubývat zdroje. Zatímco miska vah se svobodou by byla těžší a těžší s větším významem, miska zdrojů by se marginalizovala, byla by lehčí a lehčí, až by zcela majetky a zdroje nebyly ve společnosti potřeba. Teoreticky. Společnost by se místo majetkově založené stala společností intelektuální. Nepotřebuje-li člověk zdroje, je absolutně svobodný. Ale to je pouze teoretická rovina.

V praxi nikdy nemůže dojít k maximálnímu vychýlení misek vah, protože bez zdrojů a pouze o absolutní svobodě nemůže společnost přežít, a naopak, při absolutním majetku nelze udržet společnost pohromadě, jestliže nemá žádné svobody. Ideální stav lze popsat tak, že misky vah jsou přibližně v rovnováze a objem zdrojů a peněz ve společnosti odpovídá svobodám. Ve skutečnosti však občané prodávají svojí svobodu za zdroje a misky vah nikdy v rovnováze nejsou a nebudou, miska zdrojů je prudce vychýlena a je těžší a prioritnější, než svoboda.

• Prodej svobody za mzdu ze strany zaměstnance


• Prodej svobody za tržbu a zisky ze strany podnikatele


• Prodej svobody za uvázání si hypotéky na krk


• Prodej svobody za spotřební úvěry a půjčky


• Prodej svobody občana za služby a ochranu ze strany státu


• Prodej svobody občana za výplatu důchodu


• Prodej svobody státu za úvěrování státních deficitů od cizích bank


• Prodej svobody státu za čerpání dotací od cizích subjektů (od EU, Norské fondy atd.)

Dualistický syndrom je neúprosný v prostředí obsazených zdrojů. Je pouze jedna skupina osob, pro které dualistický syndrom neplatí, a to jsou bankovní elity. V jejich případě jsou zdroje vyráběny z ničeho, tisknutím peněz a vytvářením dluhu a závazků jednotlivých států, které potom tyto tištěné papíry a dluhy berou na svá bedra jako vazalské chomouty. A spolu s tím do těchto chomoutů navlékají své vlastní občany a obyvatelstvo. Jenže odmítnutí chomoutu znamená přijít o zdroje a o přístup k nim.

Nové volné zdroje na oběžné dráze Země?

V různých návrzích restartu systémů se hovoří o tom, že situaci lidstva a svobod by vyřešilo objevení nových zdrojů. Nejbližší zdroje poletují ve vesmíru jako komety a kusy obrovských skal, které ukrývají množství cenných kovů a minerálů. USA s tímto procesem už dokonce začali [2]. Problém s těmito zdroji, kromě problémů technických, je v tom, že volnost těchto zdrojů je pouze teoretická, protože v praxi se k ním dostanou jen některé státy světa v budoucnu a jmenovitě jen některé soukromé nebo státní firmy. V případě státní firmy by ještě šlo uvažovat o situaci, zcela hypotetické, že někdy v budoucnu státní české firma vytěží v blízkosti planety Země několik tisíc tun drahých kovů, na Zemi je prodá a ze zisku, který bude činit několik bilionů korun zafinancuje provoz státu, výplaty důchodů, výstavbu a údržbu infrastruktury a zrušení daní, nepodmíněnou mzdu a další nové progresivní věci, které by vedly razantně k posílení občanských svobod, aby lidé nemuseli prodávat svobodu svojí a své země nadnárodním bankám za dluh.

Jenže takto idealistické řešení nalezení volných zdrojů v blízkém vesmíru je zatím jen hypotetické, protože i kdyby ČR disponovala raketodromem, technologií a kosmonauty, ve společnosti chybí národní elity, které by tento proces garantovaly, aby nedošlo k tomu, že by vláda přenechala těžební práva ve vesmíru soukromé cizí firmě, která by z toho profitovala do vlastní kapsy a ministr financí by namísto přerozdělení zisků z těžby naopak zavedl další daně a registrační pokladny. Když by teď došlo k objevení volných zdrojů, např. pod povrchem ČR, tak za současného stavu by se hledaly hned cesty, jak ty zdroje zprivatizovat, nejlépe cizím firmám. O tom není třeba pochybovat.

Jak tedy vidíte, dualistický syndrom je obrazem stavu země a stavu českých elit. Bez ohledu na to, jestli volné zdroje jsou nebo nejsou, řídící elity jsou nastaveny pro-západně. Omezení spotřeby z vlastního rozhodnutí je do značné míry cestou k osobní svobodě. Tento proces osvobození je ale limitní, protože nemůže být absolutní. Režim Vám neumožní vychovávat děti alternativně, bude totiž chtít děti vychovat za vás ve svém školském systému. A dítě, které takto vyroste, se zařadí v rámci dualistického syndromu na misku vah se zdroji, která bude představovat vyšší prioritu pro jedince, než je svoboda. Jedinec bude chtít bydlet, vezme si hypotéku od FEDu, skrze českou banku s cizí vlastnickou strukturou. Vezme si auto na leasing, resp. na financování. Bude prodávat svoji svobodu, každé ráno bude chodit do práce a pracovat u pásu v montovně cizí firmy za podprůměrnou mzdu.

Svoboda je stavem mysli

O svobodě se říká, že je to stav mysli. Pro otroka z Afriky je život v Evropě nedozírnou svobodou. Pro Indiána v rezervaci, kterou neobhání žádný plot a může jít kamkoliv, je to přesto otroctví a nesvoboda. Stav mysli definuje svobodu. Mnoho lidí, kteří jsou zadluženi do konce svého života, kteří jsou dnes mladí a možná se ani důchodů nedožijí, protože v té době už důchody nebudou existovat, jsou schopni se hádat do krve, že současný systém je svobodný, a že žijí ve svobodě. Ve stavu své mysli je ekonomické vazalství pro ně věc, která nijak neovlivňuje jejich vnímání svobody.

A přesně takto funguje česká mainstreamová společnost. Lidé neuvěří, že nejsou svobodní. Musí vyrůst nové elity, nová generace, která nabídne lidem více zdrojových jistot, ale takových, které neoslabují svobody občanů a národa. Do značné míry budou muset nové elity zajistit nové volné zdroje, aby ekonomická viabilita, tedy životaschopnost, nového společenského systému byla zaručena. Problematiku volných zdrojů řešil Karel Marx cestou znárodňování. Už v 19. století bylo zjevné, že volných zdrojů je velmi málo a nebudou stačit na ekonomickou viabilitu dělnické revoluce a nového řádu socialismu a později komunismu.

Revoluce umírají pro nedostatek zdrojů na udržení jejich ekonomické viability

Dnes je možné na alternativních fórech vidět diskuse, které se polarizují od mírných změn ve společnosti až po násilné revoluce a státní převraty na záchranu Evropy. Všechny tyto výzvy postrádají ekonomický rámec přežití revolučního procesu. Tyto násilné procesy nemají ekonomickou viabilitu, protože se opírají pouze o přerozdělování zdrojů, které dnes už někdo vlastní. To znamená, že výzvy obsahují nápady jako znárodňování soukromých majetků cizích bank a firem. Málokdo si uvědomuje, kolik majetků vlastní české poctivé firmy v zahraničí, soukromé i státní, které by v odvetě západních elit přišly o své majetky, pokud by ČR začala znárodňovat. Příkladem budiž ČEZ, státní firma. Ani znárodněním majetků by ale země nezískala dostatečný objem zdrojů na udržitelné financování svého provozu. Revoluce mají pokaždé stejný problém. Jejich plán končí u převzetí moci v zemi, ale nemají plán ekonomického přežití po revoluci. Poslední revoluce na Ukrajině je toho neblahým důkazem.

Dnešní ekonomická viabilita západní civilizace je založena na laboratorní ekonomii. Ta se liší od přirozené ekonomie v tom, že řídící mechanismy západních centrálních bank ovlivňují oběh peněz v systému tak, že řídí spotřebu a obrat v ekonomice, takže lidé mají stále něčeho nedostatek, aby byli nuceni pracovat a vytvářet ekonomickou činnost a zadlužovat se, a tím se stávat nevolníky, aby se lidé nemohli věnovat otázkám svobody. Kdo začne přemýšlet o svobodě, začne být nepohodlný systému založeném na spotřebě. Revoluce začíná myšlenkou o svobodě pro všechny. Systém NWO chce tyto myšlenky na revoluci jednou provždy vymazat, a to tím, že lidé budou příliš zaměstnáni jinými úvahami, a to myšlenkami o vlastní přežití v mohutném zadlužení a myšlenkami o zábavním průmyslu, který má široké masy odreagovat.

Každý se chce mít lépe. Od okamžiku narození až po smrt. Mít se lépe může být definováno dvěma světy. Mít více peněz. Anebo mít více svobody. Ve světě omezených zdrojů jsou ale tyto dva cíle současně nedosažitelné. Je tedy úkolem rodiny, aby dětem vštěpovala zásady nadřazenosti svobody nad majetkové cíle ve společnosti. Tento model musí razit nové národní elity, které půjdou lidu příkladem. Bez nich nebude transformace společnosti možná. Společnost musí být jinak nastavená, nesmí být vytvářen takový důraz na majetek a zdroje. A takový přístup nelze čekat od lidí vychovaných pro tento současný systém. Je před námi dlouhá cesta, od rodiny, výchovy nové generace, transformace společenských priorit, hledání nových volných zdrojů v cestě za svobodou.

-VK-

Šéfredaktor AE News