Pozvání spřáteleného think-tanku The Danube Foundation přednést projev o našich pocitech z 10 let v EU (anglický text je na www.klaus.cz) a dvoudenní mezinárodní konference Transition in Perspective (mé krátké úvodní poznámky, malá část mého širšího textu, který bude až na podzim knižně publikován v USA, jsou také na mém webu) mne po roce a půl od mé „rozlučkové“ prezidentské návštěvy přivedly opět do Budapešti. Tehdy sněžilo, teď byly krásné jarní dny a Budapešť se předváděla v celé své kráse.


Cestoval jsem autem. První zážitek na cestě mezi Bratislavou a Budapeští je největší koncentrace „větrníků“, novodobých větrných mlýnů, jakou jsem kdy viděl. Asi to na maďarské rovině pořád fouká (a skutečně foukalo, větrníky se točily). Opravdu je to převážně rovina a nížina. V autě jsem na navigaci sledoval, že nejvyšší „hora“, kterou jsme při dvouhodinové cestě vyjeli, bylo 265 metrů nad mořem, nejnižší přesně 100 metrů. Něco takového je při dvou hodinách cesty kdekoli v České republice nemožné.

Země – silnice, pole, vesnice, ale i hlavní město – vypadá velmi spořádaně. I Budapešť leccos vyspravila, je to velmi sebevědomě působící velkoměsto a i když nemá pražské Staré Město a Malou Stranu, musí být turisticky velmi zajímavé. Dunaj dodává něco, co naše malé řeky nemohou nabídnout. Můj anglický přítel, který do předloňska žil čtyři roky v Praze, říká, že je v Maďarsku daleko lepší kuchyně než u nás, což musím potvrdit. Česká kuchyně se „rozplynula“, mezinárodní kuchyně ji zcela vynulovala. To se s maďarskou kuchyní nestalo. I ta barack palinka je pořád dobrá.

Česko je přikrčené, moc si nevěří a pasivně se veze, Maďaři jsou nesmírně sebevědomí ve svém chování doma, ale i v nejrůznějších mezinárodních institucích. O svou zemi se asi mohou opírat, což se o nás říci nedá. A to platí i v situaci, kdy je země – přes politicky neotřesitelné postavení premiéra Orbána a jeho Fideszu – hluboce rozpolcena. V Maďarsku volby někdo vyhraje a někdo prohraje, u nás máme pocit, že jsme prohráli všichni. U nás jsou politické střety tak nějak povinné, v Maďarsku – zdá se mi, a ten obrat „zdá se mi“ bych měl nepřetržitě opakovat – opravdu autentické.

Zejména maďarští intelektuálové (a měl jsem stejný pocit jako na památné konferenci v Györu na jaře roku 1989) jsou nesmírně socialističtí a dnešní Orbánovu vládu skutečně nenávidí. My jsme mnozí smutní ze sobotkovsko-babišovské vlády, ale nenávist to není. Jeden z významných maďarských reformátorů (krátkou dobu ministr financí) dělí vývoj Maďarska po roce 1989 (ač v Maďarsku evidentně žádná revoluce tehdy nebyla) na tři dekády:

- období radikálních reforem (nám se nikdy radikální nezdály, spíše jsme měli pocit, že si Maďaři myslí, že už byli za kádárova „gulášového socialismu“ dost zreformováni a že proto žádné další reformy nepotřebují);

- období nereforem v první dekádě 21. století;

- období zbavování se demokratických institucí, degenerace a pád, směřování k autoritativnímu státu po roce 2010, v éře první a druhé Orbánovy vlády.

Nestor maďarských ekonomů (opět nebudu jmenovat) říká, že Maďarsko udělalo „U-turn“. Kriticky hodnotí všechny postkomunistické transformace (protože nebyl žádán, aby byl jejich významným aktérem) a říká, že ve většině zemí vznikly „postkomunistické autokracie“. Za prototyp považuje Rusko (kupodivu ale nikoli Ukrajinu) a od roku 2010 i Maďarsko! Z osmi Maďarů na konferenci (z jiných zemí byli 2 – 4) proti tomuto výroku nikdo neprotestoval. Dnešní Maďarsko mu připomíná Německo na konci Výmarské republiky! Nedávnou Ženevskou konferenci srovnává s Mnichovskou konferencí! Je to vlastně zajímavé – zde přítomní Rusové kritizují Putina, Maďaři Orbána. Klasická intelektuálština.

Mé hodnocení deseti let v EU přijalo maďarské publikum (to bylo mimo onu mezinárodní konferenci) s porozuměním a potleskem, ale i se slovy, že tak ostře to nikdo v Maďarsku nevidí. Na konferenci (50 účastníků z asi 15 zemí) jednoznačně – zejména mimo zemí střední Evropy – převládá názor, že „lepší EU než oligarchové“. Marně se snažím říkat, že to je výrok bez skutečné analýzy EU, jejích problémů a jejích perspektiv a že každá post-komunistická transformace neskončila oligarchickým systémem. Převládá pocit, že nám EU skutečně pomáhá, což jsem se jim snažil rozmlouvat. (Maďarsko však – jako země s nižším HDP na hlavu – dostává daleko více než ČR a překvapilo mne, že má i nižší povinnost kofinancování, jen 5 %, což je obrovská výhoda.)

Konference ukázala známý fakt – mimořádně zajímavé referáty autentických reformátorů (zejména z Ruska, Polska, i Slovenska), nezajímavé vystoupení evropských výzkumníků a úředníků a stále stejné omyly novodobých amerických „kremlologů“ ze západního pobřeží USA, kteří se v hodnocení postkomunistické transformace mýlí stejně tak, jako se mýlili v minulosti v hodnocení vývoje v komunistické éře.

Někdo v kuloárech poznamenal, že je to první taková konference, která není výslovně antiruská. Budoucnosti se evidentně obávají bývalí ruští reformátoři, kteří mají strach, že se dnešními událostmi „Rusko dostává do největšího konfliktu se světem za dobu jejich životů“, což oni osobně nemohou potřebovat. Ukrajinský ministr říká, že „začínají jít cestou, kterou měli jít před 20 lety“ a že „Majdan is still there“ a „we listen“. Nevím, posledních osm let se živil jako poradce malajsijské vlády.

Asi bych měl přiznat, že jsem tam nebyl z ČR sám, byli tam i Vladimír Dlouhý a Dušan Tříska. Byl tam i slovenský kolega Ivan Mikloš a snad ho doma nepoškodím, když napíšu, že tam ve svém projevu řekl, že „je rád, že byli v momentu transformace spolu s námi“.

Zdroj: klaus.cz