Vývoj v letech následující po „listopadu 1989“ byl i v českém školství, mohu-li soudit, nesen na vlně tehdy populárního a chytlavého sloganu „návratu do Evropy“. Od té doby, obávám se, obsah tohoto hesla vnáší do českého prostředí mnoho povrchních i zkratkovitých řešení, nemístně trivializujících přístupů včetně vysloveně cizorodých a škodlivých postupů. Předvolební slogan „návratu do Evropy“ však v českém vzdělávacím systému neoddiskutovatelně vytvořil úrodné podhoubí pro vznik nové ideologické doktríny, která byla významnou příčinou postupného, dlouhodobého a proto neviditelného procesu eroze forem a obsahu vzdělání.


S nově nabytou svobodou slova a svobodou vyjadřování (v kombinaci s „návratem“) naložilo české školství po svém. Ze dne na den považovalo vše minulé za překonané – bez ohledu na to, zda šlo o obsah formovaný komunistickou ideologií nebo osvědčené didaktické postupy „české školy“ po desetiletí fungující dobře.

Objektivně řečeno, nemyslím si, že po dekádách existence jedné „správné“ ideologie se takové spontaneitě dalo účinně čelit a vím, že k tomu ani přílišná vůle nebyla.

Do škol byly překotně zaváděny „západní“ novinky: srozumitelné známkování výkonů žáků bylo zavrženo jako diskriminující a příliš formální hodnocení, jenž prý nemůže náležitě zhodnotit osobnost žáka či studenta. Namísto toho byla zaváděna slovní hodnocení, přestože se ve středoevropském prostoru dávno předtím ukázala jako problematický způsob posuzování výkonu a znalostí dětí.

Stále důsledněji se prosazoval přístup „nepřetěžování“ žáka. Dokonce i uspořádání tříd bylo podřízeno módním novinkám a vrhlo se směrem k pojetí vyučování jako volné (tedy nezávazné) diskuse mezi žáky a jejich pedagogy.

Vše, co přicházelo z „Evropy“ bylo z jakýchsi důvodů považováno za pokrokovější a lepší. A to i přesto, že právě v oné „Evropě“ se některé postupy již před tím ukázaly nevhodné a pozornější analýzy již tehdy mohly signalizovat diskutabilnost či dokonce škodlivost takového přístupu.

Nedůvěra ve vlastní schopnosti a bezbřehý liberalismus, vykládaný a vážně obhajovaný jako „nedotknutelnost práva na svobodu slova učitele“, vnesly do českého vzdělávacího systému chaos nekriticky adorující vše nové. Širokopásmová a zdivočelá liberalizace českého školství postupně opouštěla tradiční řád i strukturu.

To vedlo – včetně absence vůle k disciplíně (bez které jsou dobré vzdělávací výsledky nemožné), včetně fetišizace „nároku“ na volný čas (žáků i učitelů) a rozostření obsahu vzdělání (což vyústilo v tragický fakt, že děti ani rodiče vlastně neví, jaké znalosti a dovednosti mají v jaké vývojové fázi vzdělání ovládat) – ke kopírování nepřirozených hodnotových rámců a slepému přejímání cizích symbolů.

Vnucené cizí symboly a hodnoty

Na chodbách škol tak vlají tibetské šátky a tibetská vlajka spolu s heslem „svobodu Tibetu“. Školy slaví „Den Země“, „Den vody“, „Den zdravého životního stylu“, Chvilku pro odpočinek“, „Týden separace odpadu“ či „Den Evropy“.

Vím to. Po celých deset let výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu pravidelně pořádám a navštěvuji besedy se žáky a studenty nejrůznějších stupňů škol a vzdělávacích zařízení rozdílných zaměření.

Vždy a všude se nejprve ptám, zdali vědí, co je napsáno na pamětních či zakládacích deskách jejich škol, obvykle umístěných hned vedle hlavního vchodu. Málokdo to ví. Zeptáte-li se ovšem na to, proč na chodbě visí tibetská vlajka, odpoví vám (ne)překvapivě mnohem více studentů.

Zpravidla se tomu podivím, což vede nejen k nechápavým pohledům studentů, ale zejména pobouřeným reakcím jejich učitelů. Ti mi obvykle začnou bojovně namítat „co je špatného na tom, že jsou děti vychovávány k úctě ke svobodě (Tibetu), k pokoře před přírodou či hospodaření s pitnou vodou“. Vysvětlit svoji pozici pak bývá neskonale složitější, než prvoplánově mávat nad hlavou praporem antikomunismu.

Neviditelná zákeřnost ideologie europeismu

K destrukci našeho školství průběžně přispívá také médii, europolitiky a nevládními organizacemi milovaná floskule o jakési „evropské znalostní ekonomice“.

Prázdné heslo chruščovovských časů, řekl bych. Bezobsažná doktrína bohatě dotovaná z rozmanitých bruselských fondů.

Politicky korektně se sice říká, že obsah vzdělávání není z úrovně Evropské unie nijak ovlivňován, ale pravda to není. Prostřednictvím nejrůznějších nevládních organizací čerpajících „úspěšně“ finanční prostředky ze spleti dotačních titulů je k nám importován „evropeismus“ všemi možnými kanály.

Byl jsem před pár lety pozván jistým ředitelem do jeho základní školy v Jihlavě. Pro asi 50 dalších ředitelů škol tam pořádal produkci „moderní evropské koncepce vyučování“, na jejíž zpracování a uvedení do života mu jakási pražská nevládní organizace, jejíž nadšený zástupce byl přítomen, zprostředkovala významný finanční obnos z „evropských“ zdrojů. O co šlo?

Předstupovaly před nás dvojice žáků, které si navzájem kladly předem připravené a nazpaměť naučené otázky, jimiž nám demonstrovaly zavedení nového moderního vyučovacího předmětu „při-vý-děj“ na své základní škole.

Podstata byla prostá: děti se ráno před vyučováním sejdou a diskusí se rozhodnou, zda budou mít následující dvě hodiny přírodopis, výtvarnou výchovu či dějepis. Jejich rozhodnutí učitel respektuje.

Nevěřil jsem svým uším a opakovaně se ptal, zda to vše je myšleno vážně. Bylo. A dokonce již z evropských fondů i proplaceno (o čemž, bohužel, svědčil opulentní raut ve školní knihovně po skončení akce).

Ano, tvrdím, že rozklad a chaos českého vzdělávacího systému k indoktrinaci dětí v současných českých školách otevírá doširoka dveře.

Ona indoktrinace však není prováděna brutální, viditelně zdiskreditovanou a jasně odlišitelnou ideologií, ale prostřednictvím jemného sofistikovaného přediva multikulturní nápodoby importované ze západního zahraničí.

Tato indoktrinace je také o to snadnější, o co rychlejší je proces rozpadání tradičních rodinných hodnot.

Tam, kde chybí milující ruka mámina a vlídný otcovský vliv současně, je jednoduché dítěti namluvit, že je přirozené, aby v rodině byli dva tatínkové nebo dvě maminky.

Přesvědčujte dítě o nenahraditelnosti rodinného kruhu jako základním místě výchovy, výchozím bodu jeho poznání i hlubině bezpečí, když je jeho rodinou průchozí byt a ono zná už třetího „tatínka“.

A tam, kde je narušena či dokonce neexistuje funkční mezigenerační rodinná vazba, je podstatně snadnější vést dítě k přesvědčení, že se o jeho budoucnost nemá starat rodina, ale stát.

Závěr

Stav školství je odrazem stavu společnosti. Hodnotové postoje společnosti se do vzdělávání přelévají. Pokud společnost podlehne víře v cizí symboly a nedůvěře ve vlastní síly, nedá se očekávat, že by se průmět těchto selhání nepromítnul do vzdělávání. Naopak, kvalita a úroveň vzdělávání reflektují a absorbují všechny společenské pohyby.

Míru současné indoktrinace našich dětí prostřednictvím českého vzdělávacího systému považuji za větší a významně nebezpečnější, než tu z posledních let éry komunismu.

Je totiž jemná, sofistikovaná. Nemá zdiskreditované obrysy, rozdíl mezi správným a nesprávným je rozmlžený a nezřetelný. Její zhoubné důsledky jsou sice již pečlivějším pohledem patrné, nejširší veřejnost je však ještě nevnímá. Parafrázováno s Hayekem: současná doba má schopnost vymýšlet vlídné a líbivé názvy ke starým a dávno překonaným obsahům.

Indoktrinaci napomáhají jak kolaps a chaos českého vzdělávacího systému, tak rozpad rodinných hodnot.

To však nejsou výhradně specifické české problémy. Naopak, tyto české problémy považuji za přímý důsledek hodnotových zmatků a ideového tápání prostoru Evropské unie.

Fetišizace sloganu z počátku 90. let minulého století „zpátky do Evropy“ českému vzdělávacímu systému nepřinesla žádoucí obohacení tradičního českého vzdělávacího systému o – v čase a středoevropském prostoru – osvědčené metody, ale formu chiliastického obdivu a nekritického kopírování „všeho ze zahraničí“.

Chtělo by se říci, že pomoc nemusí být až tak obtížná. Že může spočívat v rozvaze a nadhledu pedagoga.

Ale jsou to právě oni, kteří rozpoznávají v ideologii europeismu, multikulturalismu nebo boje s globálním oteplováním skryté útoky na svobodu člověka? Či to jsou právě oni, kteří jsou v současnosti významnými světlonoši tohoto „pokroku“ měřitelného úspěšností čerpání evropských dotací?

Obávám se, že to druhé je pravda.

Zdroj: EUportal.cz