Chceš žít v lepším světě? Začni ho měnit v sobě. Život je dobrý učitel. Když nepochopíš lekci, zopakuje ti ji!

Redakce AE News přináší další zajímavý článek na téma sebezdokonalování od Vabia. Pokud se zajímáte o New Age a teorii tzv. „Indigových dětí“ (Indigo Children), tak tento článek vám bude velice blízký. Článek popisuje v podstatě jinými slovy tzv. „cestu k sobě“, což je základní stavební kámen hnutí New Age. Pozn. -VK-

Opakování je prý matka moudrosti. Pokud však neustále opakujete ty samé chyby, tak je to spíš známka hlouposti. Každému z nás se v životě pořád něco opakuje. Pokud vám to vyhovuje, tak gratuluji. Pokud se vám to nelíbí a rádi byste ten „věčný“ cyklus jednou provždy přerušili, tak pak je dobré někde a někdy s tím začít. Takže co třeba tady a teď? Prostě se pro to rozhodněte.

V předchozím článku [1] byly uvedeny tři zásadní věci, které každému, kdo si je plně začne uvědomovat, prostě musí změnit dosavadní život. Pokud to tak dosud někdo neměl, tak, v okamžiku, kdy tyto tři věci vnitřně přijme (tzv. za své), už prostě nemůže dělat pořád do kolečka to co dělal dosud. Dokonce se ani nemůže na věci okolo sebe byť jen dívat stále stejně / stejným způsobem. Ten starý úhel pohledu již prostě nebude v souladu s „nově“ přijatými třemi jednoduchými myšlenkami. A tak se zcela jednoduše může úplně každý začít dívat na svět novým úhlem pohledu.

Dovolím si zde, ty tři, pro někoho nové a zcela zásadní, pro někoho pobuřující a zcela nesouhlasné, pro někoho logické a jediné možné, myšlenky znovu uvést a i trochu rozvést:

1. na počátku všeho je myšlenka


2. co mi vadí, je můj problém


3. jediný, kdo může vyřešit můj problém, jsem jen já sám / sama

ad 1.) Na počátku všeho je myšlenka

Těším se na diskuzi pod článkem, resp. vyzývám všechny, kdo s tím nesouhlasíte, abyste se nebáli, ozvali se a napsali / popsali byť jen jeden případ / činnost / událost / cokoliv, kde toto jednoduché pravidlo neplatí.

Ráno vstaneme (ale už večer uléháme s myšlenkou na probuzení / vstávání). Vykonáme hygienu, dáme si snídani, jdeme dělat činnost, která nás (ne)baví, atd. až do večera než uléháme a usínáme. Těch myšlenek nám za jeden den proběhne hlavou takové množství (jsou uváděna různá čísla, ale přes tuším 20 000 to bylo vždy, tj. minimálně každých cca 5 sekund včetně spánku nám projde hlavou nějaká myšlenka), že kdybychom si je všechny měli reálně uvědomit, tak, troufám si říci, možná ani neodejdeme z domu a možná bychom se nezvládli ani nasnídat :o).

Ale i kdyby těch myšlenek bylo třeba jen 10%, tedy 2000 za den, a každou cca druhou minutu vám prošla hlavou byť jen jedna, tak si opět troufám tvrdit, že si je stejně nebudete všechny plně uvědomovat. A ani pamatovat, byť třeba jen do druhého dne (a to myslím jen ty co proběhly v bdělém stavu).

Takže, abychom mohli normálně fungovat, tak některé myšlenky (přesněji absolutní většina z nich) přijdou a bez vlivu / dopadu na nás zase odejdou. Protože, každá myšlenka je ve své podstatě zcela neutrální. To, zda bude tento základní stav změněn, tak o tom si rozhodujeme každý sám v sobě. To je absolutně nezpochybnitelné právo / možnost každé bytosti. Každý z nás si zcela sám v sobě rozhoduje o tom, jak k dané myšlence, která mu právě prochází aktuálně myslí, jak k ní přistoupí. Jakou jí dá nálepku / hodnotu / znaménko. Jinými slovy, zda ho vůbec neosloví a tudíž pro něj nadále zůstane zcela neutrální a žádnou nálepku / znaménko nedostane. Nebo zda daného člověka nějak osloví a on / ona jí přiřadí v podstatě doživotně znaménko plus či znaménko mínus. Přesněji řečeno, zda k té myšlence přidá svoji kladnou / pozitivní / příjemnou a nebo zápornou / negativní / nepříjemnou emoci.

To slovo „doživotně“ neberte absolutně, protože pokud by to tak bylo, tak by psaní tohoto článku postrádalo smysl. Ale jednoznačně to pro mnoho z nás (a pro mnoho z našich myšlenek) takto zcela absolutně bude. Mě z toho samozřejmě nevyjímaje. Doživotně bude platit pokud ty neustále se opakující věci budeme řešit takovým způsobem, že jejich opakování jednou pro vždy nezamezíme.

Možná dobrou, možná špatnou zprávou je / bude pro někoho skutečnost, že si takto ocejchováváme myšlenky jen ve svém mládí. Řekněme do puberty, do nějakých 16 let. Potom, po té pubertě, si ty kladně či záporně označené myšlenky už jen žijeme. Jak si to kdo uvařil, tak si to také opakovaně vychutnává.

Nespekulujme prosím nad tou číslovkou, není to až tak podstatné. Podstatné je, že, co se nám děje v 25-ti, 37-ti, 49-ti, 76-ti, atd. to jsou již a jen důsledky toho, co jsme si sami pro sebe nastavili ve svém mládí.

Takže v mládí jste herci / režiséři / producenti / kameramani / zvukaři / maskéry (vše v jedné osobě) svého života. Projdete si pubertou a pak se pohodlně usadíte do sedaček svého (vnitřního) kina a co jste si natočili, to si začnete přehrávat. Každý to své originální / jedinečné naprogramované promítání.

Některé díly života byly nezajímavé, tak je možná už ani více neuvidíte, ale jiné měly prostě šťávu / grády a tak si je budete „lépe pamatovat“ a budete je „chtít“ / „muset“ si přehrávat opakovaně, vícekrát, hodněkrát, mockrát a pokud neprozřete, tak to tak budete dělat až do konce svého životního představení. Tedy do své smrti.

ad 2.) Co mi vadí, je můj problém

V teoretické rovině se nad tím dobře souhlasně pokyvuje hlavou, že? Je to logické, jednoduché, věcné. Když však ale přijde na konkrétní věc, která mě osobně vadí, tak už to souhlasné přikyvování leckdo změní na nesouhlasné kroucení hlavou a nebo třeba i na zcela kategoricky jasné krátké trhnutí v gestu důrazného odmítnutí.

Avšak jednoduchost pravdy se těžko okecává, blbě maskuje či složitě se kohokoliv u ní přesvědčuje o opaku. Ne, že by to nešlo, ale efekt stejně není / nebude nikdy trvalý, účinný a tedy dlouhodobě jistý.

Nikdo nežije na světě v osamocení. Žijeme zde ve všudypřítomné interakce s dalšími lidmi, zvířaty, věcmi, událostmi, atd. Možná proto se lidem zdá, že tato prostá jednoduchá věc / myšlenka takto vlastně vůbec není. A tak si myslí, že je to jinak.

Jednoduchý příklad, viz. jeden z vložených obrázků v minulém [1] článku, kde si holčička / dítě nadšeně dovádí v kaluži. A jaká je „realita“ ve vnitřním kině její maminky (neříkám, že každé maminky, ale určitě velké části z nich). Ona se asi bude zlobit, bude možná naštvaná, pobouřená, rozčilená. To přece „to dítě ji rozčílilo“, protože ona přeci v té kaluži neskáče. „To ono zlobí“. „To ono nedělá to, co po něm chce“. Jinými slovy, něco jí vadí a hledá viníka někde jinde než v sobě samé. Vždy to přece vadí jí a ne té usměvavé holčičce.

A jak to je ve skutečnosti? Ve skutečnosti v tu chvíli probíhají dva na sobě zcela nezávislé, avšak spolu jednoznačně spojené / provázané a na sebe většinou i interaktivně reagující děje v osobním kině té holčičky a v osobním kině té její maminky.

Holčička je šťastná, např. proto, že to krásně cáká. Protože ta kaluž reaguje na její dupání a tak si „spolu spokojeně hrají“. A maminka? Ta si v tu chvíli pravděpodobně zcela nevědomky přehrává ve svém osobním kině momentálně nějaký krátký či delší, jednotlivý či často se opakující, šot ze svého dětství (samozřejmě pouze taková maminka, které by takové chování jejího dítěte nějak vadilo).

Může to být např. i velmi podobná situace (ale není to vůbec pravidlem), kdy si také chtěla hrát a bavit se, ale od své maminky se tehdy dozvěděla „Neskákej v té kaluži! To hodná / slušně vychovaná holčička nedělá! Podívej se na sebe, jak vypadáš! Budeš jako čuně.“. Tehdy jako malá holčička to ta současná maminka nechápala, nevěděla proč nemá skákat (= skvěle se bavit), proč se to nedělá, co by na sobě měla vidět a proč nebude hodná holčička, když bude dál v té kaluži skákat a proč by vlastně měla být prasátkem. Nicméně teď se jí to při sledování toho šotu znovu vrací. Vrací se jí ty myšlenky a s nimi i ty samé pocity, které si tehdy k těm myšlenkám zapsala. To naštvání a třeba i silné rozčílení, které vzniklo na základě změny skvělé nálady při tehdejším zásahu autority (=její tehdejší maminky). A o co více byla tehdy ta její nálada dobrá, tak o to více bylo tehdy to její naštvání / rozčilení silnější. A dost možná, že to tehdy ten den byla již 5 či 10 kaluž, kde se situace vždy zopakovala a její chuť si hrát a bavit se byla vždy ze strany autority (= její mámy) rázně a důrazně potlačena.

Takže šot rychlostí (že by světla) proběhl myslí / hlavou současné maminky a vyrojily se s ním např. tyto myšlenky s velmi silným historicky nabytým negativním nábojem. „Nechápu, proč si nemůžu hrát. Nechápu, co po mě chce. Nevím, proč to nemůžu dělat. Nejsem hodná holčička. Jsem prasátko. Nelíbím se jí.“ To malé dítě je, resp. tehdy bylo, v klinči svých pocitů a k tomu ještě pod vlivem verbálního i nonverbálního chování autority. A tu situaci, ať chce či nechce, prostě musí nějak vyřešit a tak to tedy i udělá. Např. udělá toto vnitřní rozhodnutí (opět to jsou jen další myšlenky, samozřejmě). „Budu hodná holčička. Musím ji poslechnout.“ Toto všechno, tyto všechny myšlenky, tehdy té současné mamince proběhly hlavou asi tak za 1-2 vteřiny. A tyto 2 vteřiny jí nastavily / nadefinovaly pocity pro uvedených 8 myšlenek na celý zbytek jejího život až do dnešního dne. Resp., lehce pohádkově: „Pokud tam ty myšlenky neumřely … nebo dokud neumře(la) ta současná maminka … tak tam žijí do dnes“.

Ta dnešní maminka samozřejmě může zareagovat jakkoliv (je to přece svobodná bytost s relativní možností vnitřní svobodné volby), ale s tímto právě přehraným šotem a především s těmi opětovně se připomenutými nepříjemnými pocity prostě jen velmi nepravděpodobně zareaguje tak, že se nic neděje. Či dokonce tak, že by byla upřímně ráda, že se její dítě dobře baví. Že je fajn, když je dítě šťastné, že se ty hadry vyperou a rychle zase uschnou, že jí nebude vadit, že půjde se špinavou dcerkou do MHD mezi lidi, atd. … a tudíž nestojí za to, aby dítě okřikovala a umravňovala. Jinak, hezky společensky, označeno / řečeno „vychovávala“. Takto se maminka bez pochopení skutečnosti, že co mi vadí je můj problém jen těžko zachová. Ono jí to možná v podstatě ani „nevadí“ a tudíž ani dost dobře neví, proč tu současnou holčičku začne okřikovat a umravňovat (v podstatě stejně jako to dělávala dříve její máma). Ale prostě to, z pro nás již objasněného vnitřního popudu, udělat MUSÍ, protože to nekonečné spektrum možností řešení té situace má z jedné strany velmi deformované historicky nabytými „zkušenostmi“. A život ji na tuto skutečnost samozřejmě (pro její dobro) rád opakovaně bude upozorňovat, protože jí tím dává šanci si to uvědomit. A samozřejmě především jí dává šanci si to již jednou pro vždy v sobě vyřešit.

Ještě je asi vhodné dodat, že existuje pouze velmi omezené množství variant toho vadění. Toho kdy v nějaké lidské interakci někomu ze zúčastněných něco vadí. Jsou to v podstatě jen tři možnosti. Protože (vezměme to pro změnu třeba z pohledu té holčičky):

a.) máme situaci, že skákání v kaluži holčičku baví a vadí mamince (=je to problém maminky),

b.) skákání v kaluži holčičku baví, ale vadí jí, že to její mamince vadí / bude vadit (= je to problém holčičky … a uvědomme si přitom, že vůbec není jisté, že to skutečně té její mamince vadí či bude vadit … ale ta holčička to takto má ve svém vnitřním kině nastavené, tj. vnímá to tak jako realitu / skutečnost, a proto je to pouze a jen její problém … samozřejmě, pokud by to skutečně vadilo i její mamince, tak je to též i problém maminky, ale dohromady to jsou již pak dva na sobě nezávislé nepříjemné pocity / problémy u dvou osob),

c.) holčičku sice to skákání v kaluži baví, ale protože už je „vychovaná“, tak jí to, klidně obojí zároveň, i vadí (= je to problém holčičky). Sice je to na jednu stranu absurdní, ale i tak to je běžný stav mnoha lidí.

Jiná situace nenastane. Buď mi něco vadí, nebo mi to nevadí a nebo mi vadí, že to podle mě vadí někomu jinému (bez ohledu na to, zda to tomu někomu jinému skutečně vadí).

ad 3.) Jediný, kdo může vyřešit můj problém, jsem jen já sám / sama

Když se chlapi budou bavit o té holčičce s tou maminkou a skákání v kaluži, tak si troufnu říci, že ve většině případů to budou chápat. Budou chápat co je tam napsáno a nebudou mít problém s tím souhlasit (protože se jich to pravděpodobně nebude tolik dotýkat jako žen / maminek).

Když si to budou číst ženy, tak tam už bude hodně záležet, co se té které přehrálo na pozadí za její osobní šot (přesněji co se Vám milá právě toto čtoucí ženo aktuálně přehrálo za šot z Vašeho mládí) a podle toho budou uvedený příklad hodnotit. Nezbývá než věřit, že většina z nich to také pochopí.

Ti, kteří pochopili, resp. ty, které pochopily, tak mají šanci přijmout poslední jednoduchou pravdu a to, že hledání viníka mimo sebe sama nikam nevede. Vždyť sedíte ve vlastním kině a přehráváte si vlastní nahrávky. Tak kdo za to může?

Nebo si snad někdo z vás dokáže namluvit / uvěřit / skutečně věří tomu, že ta maminka tím okřiknutím a umravněním toho dítka si v sobě vyřešila svůj problém? Že si tím vymazala ten šot, aby se jí již u další kaluže, a po dalším radostném skočení jejího dítěte do ní, znovu nepřehrál. Že pokud to dítě již je / bude vychované a každé kaluži se obloukem vyhne, tak, že si ten šot už nikdy při jakékoliv jiné situaci v obsahové shodě s myšlenkami („Nechápu, proč si nemůžu hrát. Nechápu, co po mě chce. Nevím, proč to nemůžu dělat. Nejsem hodná holčička. Jsem prasátko. Nelíbím se jí.“ + rozhodnutími „Budu hodná holčička. Musím ji poslechnout.“) daný šot již nepřehraje a tudíž ty nepříjemné pocity již nikdy nezažije. Myslím, že něco takového myslet zcela vážně je prostě bláhové.

Dává někomu z vás smysl takto „vychovat / vychovávat“ celý svět okolo sebe, jenom proto, aby se vám náhodou nestalo, že by se vám nějaký šot (klidně z možných tisíců uložených šotů) přehrál během života opět a znovu. To snad ne.

Pokud si toto uvědomíme, tak pak je snad již i jasné, že práci na sobě, na obsahu svého vnitřního kina, za nás nikdo nemůže udělat. Resp., že pokud to neudělám já (myslím tím každého z Vás a ne sebe :o), tak výsledky nebudou uspokojivé. Ano, je možné někoho sprdnout / seřvat / atd. nebo si dojít za někým se vykecat, nechat do sebe nalejt energii od někoho zvenčí, nechat si dát prášky na bolesti (v zádech, hlavy, čehokoliv), atd. Vše však bude pouze dočasné. Na chvilku si ten papiňák upustíme, ale on se zase časem dotlakuje. A tak se půjdeme znovu vykecat, atd., atd., atd. Tím se ovšem nic nezmění.

Změna může nastat pouze v okamžiku, kdy uchopíme otěže svého života do SVÝCH rukou a rozhodneme si ty SVOJE problémy (= věci co nám vadí) jednou pro vždy vyřešit. Tedy změníme na ně svůj úhel pohledu. Vyměníme / vyhodíme šoty ve své hlavě.

A nebojte se, on nám k tomu život vždy rád a velmi aktivně pomůže. Život je totiž dobrý učitel. Když nepochopíme lekci, tak nám ji zopakuje. A znovu, a znovu a znovu, až do okamžiku, kdy ji pochopíme a něco s tím uděláme. Nebo to bude dělat prostě až do okamžiku, kdy umřeme. A aby to nebylo z jeho strany tak zcela beznadějné (bez vyhlídky na úspěch), tak samozřejmě bude postupně zesilovat dávky / sílu / dopady těch udělovaných lekcí. Nepochopili jsme drobnou výtku, nevadí. Přijde silnější impuls. Nepochopili jsme. Nevadí. Přijde vážnější věc. Nepochopili, nevadí, velký průšvih. Stále to nechápeme, tak nějaká zásadní věc. Otázka života a smrti své či bližních. A tady se to buď změní a už to konečně aspoň trochu pochopíme a nebo to pravděpodobně skončí až tou smrtí nejdříve možná někoho blízkého a pak tou naší.

Tou lekcí od života může být absolutně cokoliv. Od např. drobného pozastavení se nad něčím, přes naštvání, rozčílení, deprese, nenávisti, žášti až po např. nesnesitelnost žití. Či skrze fyzické projevy od únavy, kašlíčku a rýmečky, horečky, přes úrazy, zlomeniny, operace, až po zdánlivě neléčitelné věci typu rakovina, Alzhaimer, AIDS, ebola, zhoršující se zrak a sluch, atd. až po tu smrt.

ROZHODNUTÍ není to samé jako rozhodnutí

Nemusíte tomu věřit, ale třeba to do té smrti stihnete pochopit. Pochopit to je fajn, ale samo o sobě to nestačí. Je potřeba najít v sobě i tu sílu na udělání rozhodnutí to změnit (a zde si dovolím odkázat na příspěvek z diskuse k minulému článku, kde paní [velmi srozumitelně o rozhodnutí vs. Rozhodnutí] píše.

Ano, není „Rozhodnutí“ jako „rozhodnutí“. Rozhodnutí, kde to toho vkládáte velká očekávání, výsledek má být pro vás zcela zásadní, je to pro vás nesmírně důležité, atd. se vám vysoce pravděpodobně nepovede naplnit a pokud ano, tak spíše s nepodstatnými výsledky a za příliš vysokou cenu. Prostě poměr cena / výkon bude stát za starou bačkoru. Je možné, že to i tak budete vnímat jako vaše veliké vítězství. Ale jenom proto, že si vůbec nedokážete představit jaký výsledek vám může nadělit osud / život / Bůh / vesmír.

Velmi názorně je to předvedeno v následujícím videu.

Pokud se rozhodnete vyřešit si to, co vám vadí, tak život …. a to je možné 100% slíbit …. se přímo přetrhne, aby vám s tím pomohl. Ikdyž, vlastně se nepřetrhne. Bude vám pomáhat pouze do výše či síly vašeho rozhodnutí. Ano, pokud bude vaše rozhodnutí dostatečně silné (ale silné rozhodnutí vůbec neznamená nějaké úsilí, které byste do něj měli vkládat), možná je vhodnějším slovním obratem „dostatečně hluboké vnitřní rozhodnutí“, tak budete přímo na každém kroku pomyslně zakopávat o to co vám vadí. A s vnitřním postojem, že to chcete řešit, přesněji chcete to vyřešit, k těm věcem můžete přistupovat již zcela jinak, než když si je ani pořádně neuvědomujete, když vám nedochází souvislosti, když logiku fungování vesmíru nechápete. V tu chvíli to totiž nevnímáte jako pomoc, ale jako den, kdy je všechno na posr…., kdy se proti Vám všechno spiklo, jako pátek 13., den blbec, atd.

„Proč bych si to měl(a) vyřešit? K čemu mi to bude? Co tím získám?“

Vnitřní klid, pohodu, pocit radosti, štěstí, lásky v podstatě pro každý okamžik zbývající části Vašeho života.

Pro ty, kdo něco takového berou jako pouhý bláznivý sen, jako výmysl, jako nemožnost, jako ezoterický kec a prostě jim to takto stručně napsat nestačí či to pro ně není dostatečně motivační, nikdy to nezažili a tak si to nedokážou vůbec představit, berou, že to není možné, nevěří, že by to tak mohli mít, atd. … tak pro ty je vhodné si zodpovědět nějaké takovéto otázky.

• Jsem (cítím se vnitřně) aktuálně / dnes / běžně / každý den v pohodě?


• Jsem zdravý / zdravá tak jak bych chtěl(a)?


• Jsem sám se sebou spokojený / spokojená?


• Jsem šťastný / šťastná?


• Mám vztahy s lidmi okolo sebe takové jaké chci?


• Líbí se mi moje vztahy s lidmi okolo sebe?


• Cítím, že mám všeho dostatek?

(To neznamená a zcela určitě tím není myšleno mít miliony na účtě, velký barák, tři auta, atd. Tím je myšlen vnitřní pocit jak svoji situaci vnímám. Třeba poustevník to tak může klidně cítit, když má tu svou jeskyni se studánkou a ví, že nic víc už nepotřebuje.)

• Když budu dělat stále stejné věci. Jaké mohu očekávat (že obdržím) výsledky?


• Opakují se mi nepříjemné věci?


• Zlepšuje se moje životní situace a nebo se zhoršuje?

Pokud si na otázky dokážete i upřímně (upřímně k sobě samým) odpovědět, tak víte jak na tom jste. Podle toho se můžete svobodně rozhodnout, zda je potřeba s tím něco dělat a nebo je vše tak, jak je uvedeno výše a vy ten vnitřní klid, pohodu, pocit radosti, štěstí a lásky v sobě TRVALE máte. A nebo je nemáte, ale ani je mít nechcete. I to je zcela v pořádku.

A pokud patříte mezi programové „pozitivisty“, tj. vyhýbáte se nepříjemným pocitům a nepříjemným věcem, děláte se sami před sebou lepší / jiní než jací jste, lžete si do kapsy, přesvědčujete se o čemkoliv (ikdyž hluboko v sobě víte, že to tak není), atd., tak vám u odpovědí doporučuji dát na první pocit a neposlouchat ty následující již čistě a jen racionalizující / okecávající / vysvětlující / přesvědčující / uklidňující myšlenky, které vás napadly, když jste si tu onu otázku položili.

Pohled za horizont aneb, co není zřejmé na první pohled

Nebuďme ve svých odpovědích prosím absolutističtí, relativní výjimky existují, bavme se o drtivé většině či běžném stavu.

• Co myslíte, komu se bude spolu s nepříjemným pocitem honit hlavou / myslí myšlenka např. „Jsem neschopný / neschopná“ ? Tomu, kdo je schopný a nebo tomu, kdo je neschopný?


• Komu se bude honit hlavou myšlenka „Jsem tlustý / tlustá“ ? Tomu, kdo má kila navíc a nebo tomu kdo je jako proutek?


• Komu se bude honit myslí myšlenka „Nemám na to“? Tomu, kdo má prázdnou či plnou peněženku (nebo bankovní účet).

To bylo asi docela lehké. Zcela logicky správně je: neschopný/á, tlustý/á a bez peněz. Ano, existují i extrémy, ale to sem teď opravdu tahat nebudeme. Stejně tak se nebavíme o těch, kterým nevadí, že jsou neschopní, tlustí a bez peněz.

Pojďme s tou samou jednoduchou logikou dále

• Komu se bude spolu s nepříjemným pocitem honit hlavou / myslí myšlenka např. „Chci to zvládnout“, „Musím to zvládnout“, „Nezvládnu to“, „Nevěřím, že bych to mohl / mohla zvládnout“, „Nemám na to“, atd.? Tomu neschopnému či tomu schopnému člověku?


• Komu se bude honit hlavou myšlenka „Chci být hubený / hubená“, „Musím víc sportovat“, „Po 18-té hodině už nebudu nic jíst“, „Musím si jít zaběhat / zacvičit / zaposilovat.“, „Budu držet dietu“ ? Těm tlustým a nebo těm hubeným lidem?


• Komu se bude honit myslí myšlenka „Chci být bohatý / bohatá“, „Musím víc makat“, „Chci si to koupit“, „Nemůžu si to dovolit“, „Je nespravedlivé, že on / ona to má a já to mít nemůžu“, „Já to chci taky (mít)“, „Už brzy si to určitě koupím / pořídím“, „Nemám na to“, „Závidím mu / jí / jim to“ ? Má ten člověk spíše prázdnou či plnou tu svoji peněženku.

I tady je to dostatečně zřejmé a opět je to zcela logické. Jsou to opět myšlenky pro neschopného, tlustého a bez peněz. Ano, opět to nemusí být zcela 100%, ale pro drtivou většinu to takto platí. Takže utěšovat se tím, že třeba zrovna já to mám u těchto pár uvedených myšlenek jinak, je utopie.

Připomeňme si část z nadpisu tohoto článku. „Život je dobrý učitel. Když nepochopíš lekci, zopakuje ti ji.“ Věřím, že mnohým z vás v tuto chvíli dochází či právě došel ten pohled za horizont.

Možná jsou to i dva pohledy za horizont či jeden pohled za dva horizonty. Takže o čem je řeč? Jak funguje, jak se točí tento svět? Podle jakých triviálně jednoduchých pravidel to tu funguje? Příroda možná sice vytváří složité struktury, ale ty vždy FUNGUJÍ NA ZÁKLADĚ zcela obecných a hlavně JEDNODUCHÝCH ZÁKONITOSTÍ.

Uvědomme si, že když budete mít v sobě myšlenky, které nám působí nepříjemné pocity, tak nás život dostane do takové situace, ve které nám ty myšlenky (včetně těch v mládí nabytých a nastřádaných nepříjemných emocí k nim přiřazených) prostě mohou přijít na mysl / projít hlavou. Tedy, musíme být neschopní, tlustí a chudí v rámci výše uvedených příkladů. Obecně pak každý budeme na tom nějak jinak / individuálně. Samozřejmě, každý podle svých nastřádaných myšlenek (spojených s nepříjemnými pocity).

Díky tomu nastavení do dané situace, kdy nám ta myšlenka opětovně projde myslí / hlavou, tak v tu chvíli (opět) máme tu jedinečnou šanci si uvědomit, že se nám něco nelíbí. Jedinečnost je v tom, že když si to uvědomíme a víme, že je to náš problém a chceme ho vyřešit, tak tím, že přijmeme danou myšlenku (smíříme se s ní), tak tím ten historický šot v našem osobním vnitřním kině navždy vymažeme.

Přesněji: tu myšlenku, tím jejím přijetím, v sobě očistíme od té negativní emoce a umožníme té myšlence být opět zcela neutrální a tudíž nás bude moci (třeba u někoho po 50-ti či více letech) navždy opustit. Už v nás prostě nikdy nemůže trvale být a působit nám (opětovně / opakovaně) nepříjemné pocity = zatěžovat nás. Po pubertě si již nové emoční zápisy k myšlenkám nepřidáváme a tudíž, když je pro nás myšlenka nově již neutrální, tak nás neovlivňuje ani teď a ani nikdy v budoucnu. Je nám to jednou pro vždy úplně jedno. A i kdyby nám znovu někdy přišla na mysl / prošla hlavou, tak nám bude opět zcela volná, zcela jedno a opět nás již nebude moci zatěžovat, protože stala se jednou pro vždy pro nás neutrální.

A aby to bylo zcela přesné, tak pokud nemáte v hlavě nepříjemně zapsánu myšlenku „Jsem tlustý / tlustá“ nebo „Chci být hubený / hubená“, tak vás život NEBUDE MUSET dostávat do situace, kdy by se taková myšlenka mohla prohnat vaší hlavou / myslí. A tak zcela přirozeným důsledkem očištění se od toho co mi vadí je stav, že věcí / situace/ podněty, které mi vadily JI&am