Až na několik výjimek by se dalo tvrdit, že slovo sociolog se bez nadsázky rovná diagnóze vážné mentální poruchy. Jaké jméno vyvstane člověku na mysli, vysloví-li se pojem sociolog? Jistě i bez vlivu současné kampaně do Evropského parlamentu, kde na špici kandidátky socialistů stojí zrovna jeden sociolog, Jan Keller, si jako sociologa představíme povýšeného, arogantního a hlavně zbytečného intelektuála, připraveného kdykoliv lidem povědět, proč nelze jejich životy nazvat jinak než ubohými a mizernými.

Komunista Keller

A je to právě sociolog Jan Keller, kdo dal čtenářům deníku Právo jednu z takových sociologických lekcí, když se pokusil popsat život jednotlivce, zastávajícího pravicové postoje, jako nekonečný zápřah, nikdy nekončící, ubíjející snahu o vyšší a vyšší výkony, jež pak vposledku nepřinese člověku nic jiného, než strádání a odcizení. Zastánci pravice prý podle Jana Kellera žijí neutěšený život: musejí neustále podávat perfektní výkony, aby si udrželi svou životní úroveň, ale zároveň se kvůli tomu musejí vzdát osobního života, rodiny, patrně i lásky. Jejich život je prý schizofrenický: pracují a pracují, snaží se o vlastní zajištění, bez státní záchranné sítě, již odmítají, ale kvůli svému vytížení se musejí vzdát rodiny, která by se o ně v jejich stáří vlastně měla postarat.

V čem se pan sociolog Keller plete? Prakticky ve všem. Už jeho základní premisa je naprosto mylná: nežijeme v systému, který by se třeba i zdaleka podobal pravicovému vidění světa. Pravicové hodnoty jsou svoboda, trh, kapitalismus, odpovědnost za svůj život, individualismus – v tom má pan sociolog Keller jistě pravdu. Jenomže když se podíváme kolem sebe, vidíme něco jiného.

Stát nám každodenně vstupuje do života, nařizuje nám, co smíme nakupovat, co smíme jíst, čím smíme svítit, s kým smíme uzavírat smlouvy (a občas i nařizuje, s kým smlouvu uzavřít musíme), co smíme vyrábět. A najdeme-li si v takto úzce vymezeném prostoru, jež nám stát navíc ještě krůček po krůčku umenšuje, něco, co bychom chtěli dělat, najdeme-li si cestu, jak být prospěšný sobě prostřednictvím prospěchu druhým, přijde opět stát a vyjádří, se zbraní v ruce, svůj nárok na minimálně polovinu toho, co vyprodukujeme. Žijeme v socialismu, bez ohledu na to, kdo právě vyhrál volby. Pravice živoří na okraji zájmu, zatímco převážnou část politického kolbiště si pro sebe zabrali socialisté všech možných barev a odstínů.

Když si spočteme všechny možné daně a poplatky, které na nás stát uvaluje, vychází nám, že přicházíme o polovinu toho, co vyprodukujeme. Pan sociolog Keller, pravděpodobně proto, že renomovaný sociolog z definice nesmí rozumět ekonomii, zapomíná, že ve svobodném systému by peníze, které dnes spolkne stát, z větší části je rozhází, a nepatrný zbytek hodí jako ohlodanou kost zpět občanům, zůstaly v kapsách lidí. Ti by s nimi mohli disponovat podle svého nejlepšího uvážení – třeba investovat do svých dětí, dát jim nejlepší možnou péči a vzdělání, dobře je vychovat, a mít potom ve stáří jistotu, že o ně, rodiče, bude postaráno. Takovou jistotu dnes, v socialistickém systému (eufemisticky označovaném jako sociální stát) občan vůbec nemá – nikdo z nás neuzavřel se státem žádnou smlouvu a nikdo si nemůže být jistý, jestli jej tzv. stát blahobytu, až začne beznadějně krachovat (a to se můžeme vsadit, že zkrachuje!), nehodí přes palubu.

Jestliže se tedy pravicově smýšlející lidé lopotí a pracují do úmoru, měl by si pan sociolog Keller uvědomit, že se bohužel lopotí pro stát, a co je nejhorší, valná část prostředků, které stát občanům ukradne prostřednictvím daňové konfiskace, je beznadějně promrhána.

Přeje si pan sociolog Keller ulehčit život pravicovým úderníkům, kteří v potu tváře budují lepší zítřky pro sebe a své rodiny? Není nic snazšího: knihovnu plnou spisů levicových teoretiků prodat do sběru, spálit diplom ze sociologie, rozloučit se s ČSSD, a začít zastávat ideu malého, co možná nejmenšího státu, co nejopravdovějšího kapitalismu, v němž bude každý jednotlivec svým pánem a jeho peněženka pro stát nedotknutelná.

Jenomže Kellerova představa pravicového workoholika je navíc směšná karikatura, ne nepodobná kresbičkám z komunistického humoristického časopisu Dikobraz, nad jehož stránkami si pan sociolog jistě krátil nudné chvíle strávené na stranických schůzích KSČ.

Jistě, dalo by se tvrdit, že produktivita je pravicovou hodnotou, jenomže to by také znamenalo celou věc zjednodušit na karikaturu. Produktivita je jednou z nejvyšších lidských ctností, je vyjádřením faktu, že produktivní práce je jediným prostředkem přežití, který má člověk k dispozici. Narozdíl od zvířat, které si jednoduše berou to, co jim příroda nabízí, člověk musí použít nejprve svůj rozum, vytvořit si racionální systém hodnot, na jejímž vrcholu stojí zachování vlastního života, a následně se chovat produktivně, získávat nižší hodnoty, směňovat je za vyšší – a prostě žít.

Produktivní práce neznamená bezmyšlenkovité a bezúčelné vykonávání opakující se, úmorné činnosti. Být produktivní neznamená udřít se k smrti. Naopak, jde tady o maximální a nejúčelnější použití vlastního rozumu.

Protože nic jako pravicový workoholismus, bezmyšlenkovitá práce v slepé honbě za úspěchem, který je pro člověka hodnotou sám o sobě, nikoliv hodnotou vedoucí k získání něčeho většího, v podstatě neexistuje, to, na co pan sociolog Keller útočí, je ve skutečnosti produktivita jako taková. Ale co tedy vlastně chce, když se snaží zesměšňovat racionální přístup k vlastnímu životu? Vyzdvihuje snad pohodlné lenošení v náruči státní sociální péče? Je zřejmé, že hodnotí podle sebe: sám nikdy nic nevyprodukoval, je etalonem unylé neschopnosti a zoufalé zbytečnosti. Měl by někdo brát vážně nepotřebného lajdáka, který ze sebe dělá odborníka na to, jak mají žít produktivní lidé?

Dlouhé vlasy, krátký rozum, nabízí se okřídlené rčení. Jenomže pan sociolog Keller ve skutečnosti není tak hloupý, aby doopravdy věřil tomu, co píše. Stručně řečeno, lže. Musí vědět, že současný systém nelze ani v nadsázce nazvat kapitalismem, uplatňovat v něm pravicové hodnoty je velice obtížné, ne-li téměř nemožné, a vidět pracovité lidi jako úderníky pravice nedává smysl – jejich námaha přichází z velké části vniveč a levice na ní bezostyšně parazituje. A musí vědět, že ve svobodnějším systému by byla příjmová úroveň občanů úplně jiná – lidé by měli daleko širší možnosti jak ve své produkci, tak ve spotřebě i v investicích.

Pan sociolog Jan Keller začal svou profesní dráhu jako člen KSČ, bez skrupulí kolaboroval s totalitním režimem, dvacet let pak jako příznivce levice kritizoval pravicové hodnoty a dnes, jako lídr socialistické kandidátky pouze jedná jediným způsobem, jakým jednat dokáže. Ale přece jen, ukazuje, že levice se alespoň trochu posunula: zatímco ideálem totalitního režimu bylo heslo „každý podle svých schopností“ zosobněné stachanovcem překonávajícím rekordy v produkci a lopotícím se v potu tváře pro lepší zítřky, dnes očividně slovy Jana Kellera vyzdvihuje levice jako vzor hodný následování povaleče a pohodlného lenocha závislého na státní sociální péči. Děkuji, ale nemám zájem.

Zdroj: ePortal.cz