Pavel Kaifáš: Jan Rys a společenský kontext reedice jeho díla

Jen málo lidí má v českých dějinách tak špatnou pověst jako Josef Rozsévač, známý spíše jako Jan Rys. Tento novinář a politik se totiž vedle protektorátního ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce či novináře Aloise Kříže stal hlavním symbolem kolaborace.

Chcem si kúpiť knihu Jan Rys: Hilsneriáda a TGM

Josef Rozsévač se narodil 1. listopadu 1901 v Bílsku u Hořic. Studium na lékařské fakultě nedokončil, zato se začal výrazně angažovat v nacionalistické, silně protiněmecké a ideami italského fašismu inspirované organizaci Vlajka, s níž byly za první republiky spojeny takové osobnosti jako Karel VI. Schwarzenberg, poslanec, senátor a také rektor Univerzity Karlovy František Mareš či Viktor Dyk. Rozsévač odmítal liberalismus i komunismus stejně jako zednářskou povahu první republiky. Své názory vtělil do dvou knih, jež vydal pod pseudonymem Jan Rys: Židozednářství – metla lidstva (1938) a Hilsneriáda a TGM (1939).

V té době už byl předním představitelem Vlajky. Jeho radikalismus se projevil i v postoji k druhé republice a jejím čelním osobnostem, především ministerskému předsedovi Rudolfu Beranovi. Podle Rysa sloužila nová česká vláda zednářům a Židům. Na rozdíl od Národní obce fašistické (NOF) Radola Gajdy se Vlajka odmítla připojit k vládní Straně národní jednoty, která byla spolu s opoziční Národní stranou práce jedinou povolenou českou politickou stranou. V listopadu 1938 byla činnost organizace úřady zastavena, v únoru následujícího roku pak následovalo zatčení Rysa a dalších vlajkařů a jejich uvěznění na Pankráci. U Rysa policie dokonce našla seznam nové vlády, v jejímž čele měl stát on sám (zahraniční politiku měl mít na starosti Jindřich Thun-Hohenstein, průmysl Jan Baťa).

Vlajkaři udržovali styky s Berlínem a od září 1938 až do zániku organizace usilovali o získání podílu na politické moci. 15. března 1939, v den, kdy na české území vstoupily jednotky Třetí říše, se dohodli na převzetí moci s Akcí národní obrody (ANO), která taktéž kriticky vystupovala proti druhorepublikovému režimu, a na vytvoření Českého národního výboru. K němu se okamžitě přidal čerstvě rehabilitovaný generál Gajda se svou NOF, ovšem také někteří agrárníci a sociální demokraté. Předsedou nové vlády se měl stát právě Gajda, jejím místopředsedou pak Rys. Proti aktivitám Českého národního výboru se ostře postavili premiér Beran i prezident Emil Hácha, jemuž se nakonec podařilo získat podporu Němců a vytvořit Národní souručenství, jedinou politickou stranou v Protektorátu Čechy a Morava.

Vyhlášení protektorátu Vlajka přivítala a 28. dubna si do svého čela zvolila Jana Rysa. Nové poměry si žádaly revizi starého programu; v novém tak byl deklarován veskrze kladný vztah k Říši a nacionálnímu socialismu, nesmiřitelný boj s bolševismem, marxismem a benešismem, jakož i nutnost implementace norimberských zákonů. Vlajka se v srpnu 1939 rozhodla Národní souručenství opustit a vsadila na vlastní politiku spočívající na kritice protektorátní vlády, sjednocení nacionálněsocialistických organizací a následném převzetí moci. Zdálo se, že se Rysovi toto úsilí daří, když v listopadu téhož roku vytvořila Vlajka, Svatoplukovy gardy (zformované podle vzoru německých SA) a Národní arijská kulturní jednota společný blok – Český nacionálněsocialistický tábor (ČSNT), jenž se stal největší fašistickou organizací v protektorátu s počtem kolem třinácti tisíc členů. ČSNT byl veden Rysem; přes jeho úsilí se však blok již v únoru 1940 rozpadl.

Výraznou akcí Vlajky, která zároveň znamenala počátek ochlazování vztahů s německými úřady, bylo obsazení ústředního sekretariátu Národního souručenství v pražské Dušní ulici, k němuž za asistence oddílu SS došlo 8. srpna 1940. Protektorátní vláda zahájila vůči Vlajce perzekuce, některým německým představitelům (především státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi) se zase nepozdával avanturismus a krajní radikalismus vlajkařských akcí, které mohly zhoršovat bezpečnostní i politickou situaci v protektorátu. Navzdory velké podpoře ze strany gestapa se Rysovi dlouhodobě nedařilo dosáhnout legalizace Vlajky a naprázdno vyšlo i jeho úsilí o nalezení modu vivendi se státním prezidentem Háchou a předsedou vlády Jaroslavem Krejčím, realizovány nebyly plány na zformování a vyslání dobrovolnických jednotek na východní frontu ani požadavky podílu na moci. Říšské autority daly před vlajkaři přednost aktivistickým novinářům kolem Emanuela Moravce, Vladimíra Krychtálka a Karla Lažnovského (ten byl v rámci tzv. chlebíčkové aféry v říjnu 1941 z popudu tehdejšího premiéra Aloise Eliáše, následně zastřeleného za odbojovou činnost, zavražděn).

Poté, co se stal Moravec na začátku roku 1942 ministrem školství a lidové osvěty, nabídl Rysovi a jeho kolegům účast na svých nových vzdělávacích koncepcích, jež měly být prováděny ministerstvem školství, Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a dalšími institucemi. Rys, který po celou dobu proti Moravcovi brojil a očerňoval jej, spolupráci kategoricky odmítl a ve svých útocích pokračoval. Když nepomohlo ani zastavení činnosti Vlajky, byl z rozkazu vydaného Frankem v prosinci 1942 do konce války internován v Dachau. V lednu 1943 pak Thun-Hohenstein politickou činnost organizace oficiálně ukončil. Po válce byl Rys Američany vydán československým úřadům, spolu s předními představiteli Vlajky (Josefem Burdou, Jaroslavem Čermákem, Otakarem Polívkou, Václavem Cyphellym, Jindřichem Streiblem a Thunem-Hohensteinem) postaven před soud, odsouzen k smrti a 27. června 1946 popraven.

***

Rysova kniha o hilsneriádě a roli pozdějšího československého prezidenta Masaryka v ní čekala na své druhé vydání sedmasedmdesát let. Oficiální česká historiografie a režimní propaganda (ať už komunistická, anebo liberální) tuto knihu odsoudily a daly jí punc odpudivého antisemitského pamfletu. Budiž. V každém případě by však měla platit zásada audiatur et altera pars, měly by být slyšeny obě strany a prostor dáván všem, kteří mají co říci. I na hilsneriádu existují různé názory. Proč by měl být slyšen výhradně hlas Masarykův?

Chce-li se skutečně současný liberální režim nazývat svobodným a demokratickým, jak s oblibou při každé možné příležitosti činí, nechť umožní opravdu svobodnou diskusi, svobodnou politickou soutěž, svobodné historické bádání. Dnes nemáme nic z toho. Občanské svobody jsou čím dál více oklešťovány, paradoxně pod záminkou lidských práv a tolerance, o výsledcích voleb rozhodují bohatí sponzoři a reálnou politickou moc mají v rukou ti, jimž lidem nebyla nikdy svěřena. A proti politikům, ale i běžným občanům, kteří proti liberálnímu režimu vystoupí víc, než sluší a patří, jsou vedena trestní stíhání a tu a tam jsou zavíráni do vězení. Svoboda slova? Iluze. Političtí vězni? Realita.

Rysova kontroverzní kniha vychází v době, kdy se o hilsneriádě a židovské otázce vůbec začíná mluvit čím dál hlasitěji. Může za to mohutná migrační vlna, která se dala do pohybu poté, co západní velmoci úspěšně rozvrátily Blízký východ a severní Afriku. Tato migrační vlna totiž může vést nejen k islamizaci starého kontinentu, ale také k výraznému posílení antisemitismu, který je v islámském prostředí značně rozšířen. Mezi evropskými Židy tak opět sílí strach a spolu s ním i židovská emigrace do Izraele. Růst protižidovských nálad v evropských zemích je ale rovněž spojen s hlubokou krizí, v níž se Evropa nalézá. Rozvrat našeho kontinentu je svázán s procesem budování Nového světového řádu, jedné globální civilizace, v níž úzce materiální zájmy a jejich primitivní uspokojování budou alfou a omegou zotročeného člověka, pro kterého budou Bůh, národ, vlast, tradice, svoboda, morálka, právo, odpovědnost jen prázdnými a nesrozumitelnými slovy. A právě mezi inženýry nového světa hledá čím dál více lidí Židy, zcela v souladu s logikou Protokolů sionských mudrců. Přirozeně se to pak odráží v růstu antisemitismu, skutečného i domnělého. K němu však přispívá i fakt, že židovská otázka se po druhé světové válce stala tabu, že z holocaustu se stal mýtus a že všichni ti, kteří se odváží byť jen zapochybovat o oficiální verzi událostí, jsou společensky diskreditováni a zpravidla také trestáni. Silné židovské lobby je tolerance a porozumění cizí, proto jsou nepohodlní perzekvováni a židovské zájmy zpravidla dobře chráněny.

Podíváme-li se do novin či do televize, všude je židovská tematika silně přítomna. Ve většině případů je pak tato produkce zacílena na posilování židovského mýtu. Leitmotivem bývá Žid jakožto oběť nespravedlnosti, křivdy a násilí ze strany většinového obyvatelstva, lhostejno jakého. Do tohoto schématu zapadá i nejnovější počin režiséra Viktora Polesného, dvoudílný televizní film Zločin v Polné (2016), zpracovávající téma hilsneriády. Ta se opět dostala do mediálního zájmu poté, co rozvířili prach představitelé Národní demokracie Adam B. Bartoš a Ladislav Zemánek, kteří u příležitosti výročí vraždy Anežky Hrůzové, za niž byl odsouzen právě Žid Leopold Hilsner, navštívili v březnu 2015 Polnou na Vysočině i nedaleký háj Březinku, v němž k tragické události o Velikonocích 1899 došlo. V souvislosti se smutným výročím deklarovali, že vražda nevinné křesťanské dívky semkla český národ a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky s tím, že ta na uspokojivé řešení dosud čeká. Za prosté konstatování holého faktu si vysloužili obvinění za dva trestné činy se sazbou do tří let odnětí svobody. Liberální štváči i státní autority si zřejmě neuvědomili, že po řešení židovské otázky volal sám otec sionismu Theodor Herzl, a to už v samotném podtitulu svého programového díla Židovský stát (Der Judenstaat).

Není cílem těchto řádků jakkoli hodnotit předkládané Rysovo dílo; v každém případě by však jeho reedici měli ocenit nejen ti, kteří se s ním ideově ztotožní, nýbrž všichni, kterým leží na srdci svoboda a kteří se nebojí svobodné a čestné polemiky. Útočit na ni naopak budou všichni ti, již jen zneužívají hesel o demokracii, lidských právech a toleranci k posilování své moci a rozvratné liberální ideologie. Tuší totiž, že jim začíná zvonit hrana.