Dienstbier by chtěl „pomoci“ dlužníkům delšími osobními bankroty. Odtržení od reality dosahuje u politiků nevídaných rozměrů!

Problematika vysokého počtu exekucí a především vícenásobných exekucí trápí nejen dlužníky a věřitele, ale i politiky. Když jsem si ale dnes přečetl nápad pana Dienstbiera [1], tak mi doslova zaskočilo v krku. Až tak? Podle bývalého neúspěšného kandidáta na prezidenta by měli na osobní bankrot dosáhnout i lidé, kteří nedokáží podle současného zákona o insolvencích fyzických osob zajistit splacení 30% svých dluhů do 5 let. Prý by se měla lhůta splácení prodloužit a lidé by museli ukázat, že se hodně snaží splatit tolik, kolik to jen půjde. Lhůta by se měla prodloužit možná na 6 nebo 7 let, možná i 8 roků a výsledkem změny by bylo oddlužení lidí, kteří mají mnoho exekucí a na osobní bankrot podle současného zákona nedosáhnou.

Tito lidé končí obvykle na černém trhu práce, protože oficiálně pracovat by znamenalo přijít o většinu peněz, protože exekutoři by hned výdělek obstavili a nechali by člověku životní minimum. Takže pan Dienstbier bouchl do stolu a přišel s nápadem, že když lidé budou splácet déle a méně, že dosáhnou na oddlužení. Bože, do čeho jsi to duši dal? Člověk, který spadne do exekucí (hovořím o množném čísle), tak má asi tak půl milionu jiných starostí, než se starat o to, jak splatit věřitelům 3 nebo 4% z dluhů, a to za cenu přežívání na životním minimu po dobu bůhví kolika let. Dlužník obvykle má rodinu, má děti, má byt v pronájmu, protože vlastní byt nebo dům už dávno nemá, protože to je první věc, na co Dr. Hyena (rozuměj exekutor) hodí své oko ve chvíli, kdy dlužník má první malou exekucičku za neplacení odvozu popelnic. Jistě, to je extrém, ale vícenásobný dlužník prostě již nemovitosti dávno nemá. Jediné, co může mít, je mzda nebo plat, na kterou exekutor číhá jako hladový vlk na povážlivě vychrtlého zajíce po extrémně dlouhé zimě na Yukonu.

Hra na schovávanou, štěkací pes a práce „na Černocha“

Pravda je taková, že lidé se naučili v dluzích chodit. Pokud člověk ví, že už nezvládne splácet, začnou se kupit upomínky, začnou vyzvánět cizí telefonní čísla a různé vymahačské firmičky typu Intrum Iustitia, tak už se člověk veze a každý chce zaplatit. Následuje obstavený účet v bance, první plombička na katastru nemovitostí, po ní druhá, třetí… osmá, hele, před barákem stojí auto a někdo zvoní, to bude kolektor, přišel si pro splátku od té zelené bestie Cetelemu. Koupíme si psa, vlčáka, to zabere. A opravdu. Následuje odpojení domovního zvonku, protože naštvaní věřitelé zkouší triky, jak dostat člověka z baráku nebo z bytu ven, přilepí na domovní zvonek isolepu, aby tlačítko bylo stále sepnuté a zvonilo. To jistě rozhodí nervy dlužníkovi. Merde! Odpojení zvonku vyřeší problém. Na chvíli. Pes venku sice štěkotem pravidelně oznámí, když přijde k brance věřitel nebo vymahač, ale štěkot brzy ustane, otravný potížista odejde. Mámo, postav na kafe, už odtáhnul!

Pokud je v rodině jeden dlužník, obvykle trpí celá rodina. Jiná situace nastane, když dluží všichni v rodině, to je v Česku nový trend. Holt, dobrej oddíl. To je totiž potom o zábavu opravdu postaráno. V takové chvíli jde rodina na pracák a na sociálku, na každou osobu se zažádá o dávky a na ně exekutor sáhnout nesmí, je na to judikatura hned několika soudů. Dávky jsou totiž vypočítávány podle sociální potřebnosti, z titulu nouze či nezbytné potřeby a na tyto dávky exekutor sáhnout nesmí. Dlužná rodina potom žije na útraty státu a systému, s deseti i dvaceti exekucemi v celé rodině. A pan Dienstbier si myslí, že lidé budou 8 let za ty samé peníze, které berou od sociálky, zařezávat osmičky, resp. dvanáctky v montovnách a vstávat ráno v půl čtvrtý?

Jumbo dlužník, který zvládal platit, ale přišla nehoda

Vezmeme si model jiné rodiny. Ta se dostala také do dluhů. A také do více exekucí. Ale jinou cestou. Manžel vydělával velké peníze, soukromý podnikatel. Dostatečný příjem. Takže hned hypo na krku, náročná manželka, která nic lacinějšího, než od Prady na sobě nenosí, lízačky na auta, desítky spotřebáků, nejen od Cetelemů, ale prakticky od všech, protože je to tak snadné, i v tom Tescu vám skrze rozhlas z tlampačů ze stropu nabízí, abyste navštívili stánek Tesco finančních služeb. Jdete koupit mléko a odejdete s novou televizí a sekyrou 15 klacků na novém úvěru. Ale splácíte, není problém. Až do chvíle, kdy manžel spadne v práci z lešení z osmi metrů, skončí na vozíku. Invalida, klempírování po špitálech. Něco uhradí úrazová pojistka, ale manžel bohužel přežil, a proto se na pojistce tolik nedostane, jako když je tam smrťák.

Firma jde do kytek, zástupce je nemehlo. Firma končí. Jsou sice nějaké úspory, půl roku to jde. Úspory vyschnou. První upomínka na splátku. Druhá. Pak desátá. No, a potom už to následuje podobně, jako v předchozím odstavci o první rodince, nákup štěkacího psa, odpojení zvonků, hry na schovávanou se vzteklými věřiteli, změna čísel telefonů, přechod na anonymní předplacenky a poskytování čísel jen rodině a rodičům, aby se nikdo nová čísla nedozvěděl a neotravoval. Potom exekuce na barák, stěhování do nájemního bytu. Sociálka, pracák, dávky. Exekuce na barák nepokryje dluhy, protože v dražbě se barák za 4 mega prodal až ve 3. kole dražby za slabé mega. Exekuce pokračují, ale už nemáte majetek, kromě osobního. Ten moc nehodí, takže exekutoři na něj kašlou ve chvíli, kdy dluhy přesahují úroveň, kdy by stačilo provést exekuci jen movitých věci.

Když někdo dluží a ví, že bude dlužit a poveze se na vlně exekucí, zavčas to začne ošetřovat. Pokud má auto psané na sebe, prodá ho leasingovce na zpětné financování. To je poslední trend. Tím ho ochráníte a získáte navíc prašule, auto patří najednou leasingovce, vy ho jen splácíte. Exekutor na něj sice v dopravním registru hodí plombu, ale exekutor auto zabavit nemůže. A vy po splacení leasingu si ho „zapomenete“ na sebe přepsat. Leasingovka to neřeší, protože jí to nic nestojí a není za nic zodpovědná, auto je psané na vás, ale leasingovka je uvedená v registru vozidel jako věřitel, resp. jako břemeno a exekutor nesmí na vůz sáhnout. Leasingovka vám pošle výzvu, abyste si vyzvedl na pobočce papíry k přepisu vozu po ukončení leasingu a odkupu vozu za zůstatkovou cenu. To sice uděláte, papíry převezmete, ale přepis na dopravním inspektorátu už neprovedete. Auto tak zůstává psané na finanční leasingovou instituci, resp. zůstane tam blokace leasingovky. A zůstane tam napsaná tak dlouho, dokud auto nepřepíšete na sebe se zmocňovacími papíry, které jste dostali od leasingovky po splacení vozu. Pokud máte auto na leasing od počátku, máte o starost méně a nemusíte řešit zpětné financování.

Dlužník se musí naučit chodit mezi exekucemi

Obstavený bankovní účet je nepříjemnost, ale řešení je v pohodě. Musíte sehnat příbuzného nebo dobrého kamaráda, který vám otevře účet a vás přidá na seznam disponentů k účtu. O takovém účtu se exekutor nedozví, protože není psaný na vás. Disponenti se neodhalují exekutorovi ze strany banky. Dalším řešením je Blesk peněženka. Bez registrace. Takových karet můžete mít desítky. Když přerostou dluhy přes hlavu, člověk se buď sesype, anebo se v tom naučí chodit. Vlastně mu nic jiného ani nezbývá. Systém oddlužení v ČR je vtip a neřeší hlavní problém, nízké výdělky obyvatel a vysoké ceny vzhledem ke mzdám. Zatímco ceny zboží a služeb jsou v ČR srovnatelné s Německem, nejbohatší zemí EU, mzdy dosahují v ČR jen 30% průměrné německý mzdy, u mediánové mzdy je to dokonce jen 21% a v některých oborech (zdravotnictví, farmacie, věda a výzkum) je to méně než 20 procent.

V takové situaci jsou lidé nuceni a doslova provokováni reklamami v televizi a tisku k půjčkám, protože bez půjček by si občané v ČR nemohli dovolit životní standard, který je třeba právě v Německu, tzn. pěkné domy, byty, nová a drahá auta, značkové oblečení, spotřební elektronika, zahraniční dovolené. A ne každý dokáže splácet stabilně 5, 10 nebo 25 let. Je potom logické, že dlužníci potom budou raději pracovat načerno a budou žít mimo systém. A to je ta lepší varianta. Ta horší je, že tento systém vychová armádu lidí, která si zvykne žít na sociálních dávkách kvůli permanentním exekucím a dluhům, které sice vytvořili sami, ale systém je k tomu vybízel a de facto okolnostmi donutil, aby se zadlužili.

Realita je jasná: Každodenní masáž v televizi, tisku a rozhlasu, která provokuje lidí k tomu, aby si brali půjčky a zoufale nízká cena práce v ČR jsou hlavními viníky exekucí v ČR. Pan Dienstbier by si měl uvědomit, že ke vzniku dluhu je potřeba vytvořit podmínky. Půjdete si půjčit peníze, když jdete nakoupit rohlíky a máslo? Asi ne. Jdete si půjčit peníze, když si jdete koupit telefon? Asi také ne, ale tady už to není tak jednoznačné. Dnes si lidé půjčují peníze i na koupi telefonu. A když se koupí televize? Nebo lednice? Pračka? Auto? Dříve bylo zvykem si nejprve peníze našetřit a teprve potom se věc šla koupit. Člověk musel čekat, neměl to hned, ale nebyly potom dluhy. Možná by bylo načase lidi opět naučit šetření a trpělivosti. Ubylo by exekucí. Osvěta lidí, výchova v rodině, naučit děti hodnotu peněz, učit k trpělivosti, že věc se může koupit tehdy, až si na ní člověk našetří. Ale realita NWO je neúprosná, protože mnoho lidí oprávněně namítne, není z čeho spořit! Ale to už není o exekucích, to je o politickém směřování ČR v rámci procesů NWO. Od vyspělé průmyslové země k rozvojovému státu s chudým a zadluženým obyvatelstvem v rámci globálního chudnutí. A toto nelze vyřešit sebelepším zákonem o osobních bankrotech, pane Dienstbiere.

-VK-

Šéfredaktor AE News