Profesoři Jagellonské univerzity v Krakově se rozhodli neudělit čestný doktorát předsedovi Evropské komise Josému Manuelovi Barrosovi. Ocenění mělo být uděleno při příležitosti oslav 650. výročí vzniku univerzity, významné události, jíž se zúčastnili nejvýznamnější polští představitelé, včetně prezidenta Bronislawa Komorowského. Rektor univerzity Wojciech Nowak chtěl při této příležitosti ocenit Barrosa za zásluhy o rozvoj středovýchodní Evropy a sám Barroso byl o poctě informován. K udělení titulu však nakonec nedošlo. Návrh rektora, jehož schválení se původně zdálo být jen formalitou, nepodpořila většina profesorů Fakulty pro mezinárodní a politické studie.

Lucie A. Sulovská

Co polští profesoři vlastně Barrovi vytýkali? Inu, především maoistickou minulost. José Manuel Barroso byl v mládí znám jako radikální komunista, který patřil nejprve ke krajně levicové portugalské Federaci studentů marxistů-leninistů, aby později vstoupil do maoistické Portugalské komunistické strany pracujících – Revoluční hnutí strany proletariátu. Své přesvědčení začal pozvolna měnit až po výrazném neúspěchu strany ve volbách, načež v prosinci roku 1980 vstoupil do Partido Social Democrata – překladu nejspíše netřeba. Poláci jsou, vzhledem ke své minulosti zcela pochopitelně, na komunisty včerejší i dnešní poměrně citliví, tudíž nechuť valné části profesorů k udělení čestného doktorátu kdysi tak dravému soudruhu je vlastně pochopitelná. A ze dvou důvodů i chvályhodná. Jednak, čistě z morálního hlediska, coby úcta k památce tisíců a tisíců mrtvých Poláků, jejichž krev ulpěla na rukou rudých katů, jednak však také coby důkaz neprovázanosti současných elit s minulým režimem. Není sice možné vyvrátit, že někteří z profesorů si v minulosti také nezadali se soudruhy, avšak dnes to nejspíše stejně jako většina národa považují za hanbu.

Je tu však ještě jedna záležitost, která osobě Barrosa v očích profesorů nepřispěla – Barroso byl označen za podporovatele „genderismu“. Těžko říct, co vše lze pod tento pojem zahrnout. Přípona -ismus nevěstí nic dobrého, napovídá, že se z neorganizovaných snah o rovnost pohlaví stala ideologie snažící se o změnu poměrů, a sice nikoliv pouze kulturních a sociálních, ale také trestněprávních a jazykových. Genderismus vychází z domněnky, že ženství a mužství nám pouze implantovala společnost. Dále se také domnívá, že biologické pohlaví lze překonat možností svobodného výběru – jinak řečeno, na poruchy pohlavní identity nahlíží jako na normu, která by měla být společnosti přijímána nikoliv jako porucha (ba mnohdy dokonce oslavována). Odpůrci jej naopak obviňují ze snahy o vykořenění člověka, rozbití rodiny a varují před sociálním anarchismem. V katolickém Polsku se jedná o ideologii pochopitelně větší částí společnosti nevítanou.

Barroso nakonec obdržel jen jakousi medaili, jejíž udělení nemusel rektor konzultovat s ostatními profesory. Tuto maximálně trapnou situaci se Nowak snažil na poslední chvíli ještě zachránit, když vydal prohlášení, že aktivní politik nemůže čestný doktorát obdržet (ačkoliv se tak v minulosti několikrát stalo). Nedá se však tvrdit, že by to pomohlo situaci uklidnit – Barroso byl opravdu předtím informován, že mu bude udělen čestný doktorát, načež profesoři zamítli jeho udělení. Lze sice úspěšně pochybovat o tom, že celá záležitost předsedu Evropské komise nějak osobně zasáhla, několik pozitivních aspektů zde však přece jen nalezneme. Stateční profesoři si stáli za svým přesvědčením, čímž dokázali, že mají páteř. Nepodlehli politickému ani mediálnímu tlaku; rektor se nakonec podřídil hlasu většiny.

Jak známo, malé příčiny mívají často velké důsledky. Polsko možná vyslalo do Bruselu jistý, byť nepatrný, signál, že být loajálním partnerem ještě neznamená ztratit svou tvář.

Zdroj: Blog autorky