Není kašpar jako kašpar. Jeden z Kašparů však je velký vzdělanec a myslitel. Je jím pan J. M. Kašparů

     Nejsem si jistý, zda toto jméno běžné veřejnosti něco říká, proto musím pro lepší pochopení jeho osobnosti uvést alespoň jeho tituly:  doc., PaedDr., MUDr. et MUDr., PhD., dr.h.c. Pan Jaroslav Maxmilián Kašparů jako spisovatel, známý též pod autorským jménem Max Kašparů, je český řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský terciář, autor duchovní literatury a esperantista, člověk společensky angažovaný, který žije a působí v Pelhřimově. Byl rovněž zapsán do České knihy rekordů  jako český občan, který je  držitel největšího počtu vysokoškolských titulů. Není tedy pochyb, že jde o člověka všestranně nejen vzdělaného, erudovaného, ale i orientovaného na politické a společenské dění. (Více viz. zde).

     Jeho společenská, ale i politická angažovanost mu dovoluje logicky a filozoficky uvažovat, ale i hodnotit, činit osobní názory a závěry, např. jak se mění hodnoty života , coby  zhoubný vývoj a přeměna sedmera hlavních lidských hříchů v dnešním světě. Nelze, než mu dát zapravdu, ale také se zamyslet, kde jsou kořeny a příčiny změn těchto  historických člověčích traumat, sedmi základních hříchů, které lze považovat za klasický opak kladů etických zásad člověka a společnosti.

     V podmínkách České republiky, ve které k těmto změnám bylo našlápnuto, resp. byl dán impulz tzv. listopadovou revolucí v r. 1989, což však nebylo nic jiného, než ze strany USA dlouhodobě připravované a plánované nenásilné a nekrvavé (budiž jim to ke cti) za pomoci vyklonovaného usáckého demokrata Havla převzetí moci, čímž se měl definitivně odstranit komunistický režim a jeho vliv na společnost. Převzetí se zdárně  podařilo, implementaci demokraticky kapitalistického režimu nic nestálo v cestě. Guru, duchem velká osobnost (malý vzrůstem) Václav Havel svými proslovy, projevy, vizemi  a sliby otevřel stavidla řadě nadrženým proklamátorům  a podporovatelům demokracie, občanských práv, svobody slova a podnikání a kdo na to měl, neváhal. Zvláště lidé kolem V. Havla (včetně Havla samotného) se činili seč jim síly stačily.

     Ale ani ostatní občané na tom nebyli zkrátka, sice ne materiálně či finančně jako ti kolem Havla, ale na ně, bohužel podle očekávání, zapůsobily i líbivé Havlovy proklamace o lepší budoucnosti:  “ Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat..“ Nebo také:

     “ Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti, či lidé jakkoli hendikepování. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny  ty ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný“! „ Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím“.

      Vezme-li naplnění tohoto rčení od konce, pak dnes většině občanů ČR je naprosto zřejmé a pochopila, kdo Havel byl a co si myslel. Jenom jistá skupina lidí to jaksi nechce přiznat, protože by tím ztratili dohořívající svíčičky „pravdy a lásky“ , které jim ještě dovolují tanečky kolem pomyslného Havlova piedestalu, ale také proto, že nejen že nemají smysl pro čest, ale že jim to nedovolí tuny másla na hlavě a špatné svědomí, i když to je snad to poslední, z čeho mají nějaké výčitky.

     A jaké jsou tedy dnešní demokratické a kapitalistické výsledky? Implementace liberálního kapitalismu a americké prodejné demokracie se ujala velmi rychle, žel  (na štěstí) ne u většiny občanů, ale u již zmiňovaných pomocníků, druhů, přátel, pochlebovačů, nadšenců  a podržtašek kolem Václava Havla (jmenovat  není vůbec důležité, jsou dostatečně známí a jejich jména by znamenalo napsat dlouhý seznam alespoň stovky těchto „šťastlivců“ ). Občanům zbyla, jak praví básník, jen „naše řeč“, mnohým oči pro pláč! Sliby, prognózy a vize se nenaplňovaly  (kromě u těch výše zmíněných) a pomalu a jistě docházelo k destrukci všech morálních, etických a společenských hodnot.

      Pravda a láska rychle vítězila v kruhu vyvolených, jejichž konta se povážlivě naplňovala šestimístnými čísly, jejich majetky rostly, zatímco prostý lid se nestačil divit. Nicméně i na ně dopadla nejen frustrace  z přeměny společnosti, ale zapůsobil svůdný vliv bohatého okolí, jakkoliv k jejich kontům měli, mají a dlouho budou mít stejně daleko jako ke hvězdám. Peníze kazí člověka, praví jedno přísloví, zkažený, ale bohatý člověk působí na okolí a chudé okolí podléhá. Klesá morálka, kapitalistické manýry, byznys,  chápání demokracie,  občanských práv, svobody slova mění  a ničí zažité, společensky prospěšné normy, bourá a ničí morálku, vytlačuje etiku, mění svět kolem nás. A tuto realitu výstižně vyjádřil pan Kašparů ve svém hodnocení:

Jak se mění hodnoty života – zhoubný vývoj sedmera hlavních hříchů

Hodnotový svět předchozích generací znal tzv. Sedmero hlavních hříchů.

Pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost.

Postupem času se jejich obsah proměnil do dnešní podoby a

z pýchy se stalo zdravé sebevědomí,

z lakomství zákon ekonomiky,

nestřídmost se povýšila na vyšší životní úroveň,

závist v boj o spravedlnost,

hněv ve zdravou reakci na nekorektní jednání druhých,

smilstvo v prevenci proti neurózám,

lenost se proměnila v prokrastinaci.

(Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti…)

Díky této moderní nomenklatuře zbavil se starý kontinent těžkých hříšníků.

Připočteme-li k tomu ještě jiné, dnes už málo známé, skoro archaické pojmy jako na příklad

hulvátství, které se změnilo ve svobodu projevu,

okrádání definované jako svobodný trh,

zanedbanou výchovu dětí jakožto tvorbu vlastního názoru potomstva,

neúctu k tradici proměněnou ve vítězství zdravého rozumu

likvidace pozitivních hodnot jakožto zbavení se předsudků,

nacházíme se v aktuálně nám známém prostředí uprostřed Evropy.

Svoboda se povýšila na svévoli jednotlivce,

tolerance se proměnila v ustupování zlu

a korektnost v povinný názorový koridor.

Lépe to popsat, vyjádřit a vyhodnotit to ani nelze.

Jiří  B a ť a , 1. května 2016