Jsem čtenáři těchto stránek průběžně vyzýván, abych se vyjádřil k tomu či onomu výroku či činu papeže Františka. Jak jsem již dříve napsal, kdykoli se v tomto smyslu vyjadřuji, nečiní mi to sebemenší potěšení. O co raději zde dávám prostor pro pozitivní prezentaci katolické nauky a „návody“, jak si v současné církevní krizi, jež se nepřestává prohlubovat, katolickou víru nejen uchovat, ale dokonce posílit. Za tím účelem vychází již devátým rokem i časopis Te Deum, který, dle svědectví řady jeho čtenářů, pomáhá se v dnešní nelehké situaci lépe orientovat a přimknout se k těm církevním subjektům, jež katolickou víru v její plnosti a integritě zachovávají.

Michal Semín

Přesto jsou chvíle, kdy k některým výrokům nejvyšší církevní autority a jeho nejbližších spolupracovníků nelze dost dobře mlčet. Nikoli proto, abychom se utvrzovali v kritickém postoji k současnému papeži a podobně smýšlejícím biskupům, ale proto, že výklad víry a křesťanské morálky je účinnější, je-li současně poukázáno na zla, jež je aktuálně ohrožují.

Také nelze přehlížet skutečnost, že mezi čtenáři těchto článků je mnoho věřících, kteří cestu ke katolické tradici teprve hledají a dosud si plně neuvědomují, že progresivistický a neomodernistický směr, zvolený pokoncilní církevní hierarchií, je do té míry škodlivý, že je třeba hledat všechny oprávněné a situaci přiměřené prostředky, jak se z jeho vlivu vymanit. Takový krok se obtížněji koná, neexistuje-li dostatečné poznání závažnosti současné situace. Pokud se tedy odvažuji kritizovat některé výroky či postoje papeže či biskupů, není to nikdy samoúčelné. Pochopíme-li však, že jejich smýšlení a jednání nepřispívají k předávání svěřeného pokladu víry, ale spíše k jeho demontáži, je i příklon k plnosti pravdy pevnější a rozhodnější.

Tolik na úvod a nyní k vlastnímu tématu této úvahy. Mnozí konzervativněji smýšlející věřící o předchozích pontifikátech soudili, že navzdory omylům ekumenismu a vstřícného postoje k moderním ideologiím, byl hynoucí křesťanský řád ve společnosti oživován alespoň věrným zastáváním katolické nauky o manželství a řádu předávání života. Považuji tento názor za přinejmenším sporný – viz můj starší článek – nelze však popřít, že jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI., zastávali neměnné učení Církve o nerozlučitelnosti manželství, nedovolenosti užívání antikoncepce či zlu umělého oplodnění.

Aktivisté, probouzející svědomí lidí v otázce provádění potratů, se mohli na tyto papeže odvolávat a spoléhat se na jejich podporu. S nástupem papeže Františka se však dosavadní situace mění. Jakkoli nemám důvod pochybovat o tom, že František potraty neschvaluje, z jeho vlastních slov víme, že za větší mravní zlo, než jsou vraždy nenarozených dětí, považuje opuštěnost starých lidí či nezaměstnanost lidí mladých. Největší obavy aktivistů pro-life, a jsou to obavy každého skutečného katolíka, však míří jiným směrem – ke zpochybnění nerozlučitelnosti manželského svazku, o něž již delší dobu usilují mnozí vlivní hybatelé církevního dění. Plánovaný říjnový synod o rodině jim k tomu dává mimořádnou příležitost. V souvislosti s ním se hovoří o potřebě řešit situaci, kdy velký počet katolíků žije po rozvodu v novém civilním „manželství“, čímž je jim znemožněno účastnit se svátostného života Církve. Podle dosavadních náznaků se zdá, že tím, od koho se čekají změny, nejsou cizoložné páry, ale Církev. Podkladem k nastolení agendy změn byl celocírkevní dotazník, jehož adresáty nebyli, jak tomu dosud bývalo zvykem, biskupové či kněží, ale laici, v morálních otázkách dnes velmi často nepoučení a dezorientovaní. Ze šetření v německy mluvících zemích vyplynulo, že zde žijící praktikující katolíci o předmanželském soužití, antikoncepci či homosexualitě smýšlí v naprosté většině stejně, jako jejich liberální bezvěrečtí spoluobčané.

Pokud bychom hledali jedno téma, jež papež František rozvíjí s velkou oblibou a proto i relativně často, je jím nejspíš Boží milosrdenství. Je jistě správné o něm kázat, problém však nastává tehdy, vládne-li v něm mlčení o Boží spravedlnosti. Nelze nevidět, že papež v mnoha svých homiliích a rozhovorech pro média vykresluje kontrast mezi požadavkem, vznášeným Božím či církevním přikázáním na člověka a situací konkrétní lidské osoby, jež se má jimi řídit. Toto napětí přitom prezentuje způsobem, z něhož by se dalo usoudit, že mravní normy považuje za pouhé ideály, jež v mnoha konkrétních životních situacích nelze reálně uskutečnit.

Jedním z důvodů, proč se domnívám, že se v této interpretaci nemýlím, plyne z faktu jeho nepopiratelného myšlenkového souznění s kardinálem Walterem Kasperem, o němž krátce po svém zvolení papežem prohlásil, že patří mezi jeho nejoblíbenější teology. V jedné ze svých prvních papežských homilií zvláště vyzdvihl Kasperovu knihu „Milosrdenství – podstata evangelia a klíč ke křesťanskému životu“, když o ní prohlásil, že mu „přinesla mnoho dobrého“. A je to právě Kasper, kdo se odvolával na Boží milosrdenství ve své řeči, vyžádané papežem Františkem na úvod únorové konzistoře, v níž argumentoval ve prospěch umožnění přístupu ke svatému přijímání osobám, jež žijí v cizoložném svazku. Kardinál Kasper navštívil v minulých dnech USA, aby zde propagoval anglické vydání této své poslední knihy. V rozhovorech, jež poskytl, jakož i během své přednášky na Fordhamské univerzitě, pronesl výroky, jež jsou pro něj typické, tentokrát se však tvářil, že tak činí s plným vědomím a podporou Františka. Kasper v rozhovoru pro WNYC Radio mj. konstatoval, že „některé rozvody jsou nutné. A pak je důležité zdůraznit, že milosrdný Bůh dává každému novou příležitost, nový začátek. Církev by tedy měla jednat stejně… Církev není proti kontrole porodnosti, jde jen o volbu metod. Nechci však zabíhat do podrobností… jde v zásadě o věc svědomí a osobní odpovědnosti.“ V témže rozhovoru mj. poznamenal, že papež František považuje každé druhé svátostné manželství za neplatné!

V rozhovoru pro liberální jezuitský časopis Commonweal pak tvrdil, že vysoké nároky Církve v oblasti nauky o manželství je třeba chápat na způsob „ideálu“ a že je Církev nemá vyžadovat bez ohledu na dané životní okolnosti. „Že osoby, žijící v novém svazku, mají spolu žít jako bratr se sestrou? Pokud tak žijí, zasluhuje si to úctu. Jde však o heroický akt a heroičnost není určena pro běžného věřícího“.

Během své univerzitní přednášky otevřeně kritizoval kardinála Müllera za jeho údajně rigidní naukové postoje (což vzhledem k poněkud heterodoxním názorům současného prefekta Kongregace pro nauku víry např. v otázce transubstanciace, trvalého panenství Panny Marie či teologie osvobození a vyhraněně nepřátelskému postoji k FSSPX, jen vypovídá o hloubce krize, v níž se nacházíme), zatímco na adresu papeže Františka poznamenal, že když se u někoho setká s obviněním z hereze, nijak jej to netrápí. „Jde to jedním uchem tam, a druhým zase ven“, citoval Walter Kasper papeže.

Kardinál Müller pokáral 30. dubna společnost, zastřešující ženské řeholní řády v USA (LCWR), za to, že zastává panteistické názory a že propaguje učení, neslučitelná se základními pravdami víry o stvoření, dědičném hříchu, Božím vtělení a díle vykoupení. Jednou laureátek teologické ceny, udělované LCWR, je i feministická teoložka Elisabeth Johnsonová, jíž vzdal kardinál Kasper v diskusi po přednášce hold. Že její názory, jakož i názory jejích stoupenkyň, považuje kardinál Müller za nekatolické? Co na tom, pravil Kasper, „o mně se také tak smýšlí, takže jsou kritizované teoložky v dobré společnosti…“

Zdá se, že W. Kasperovi narostl s novým pontifikátem hřebínek. Soudím tak i ze závěrečných slov rozhovoru pro časopis Commonweal: „Mám takový dojem, že papež František je rozhodnut provést určité změny. Ostatně již některé učinil. Myslím, že zde není možnost návratu… Papeži Janu XXIII. bylo dáno jen pět let, a změnil mnohé. S papežem Pavlem VI. přišly další nezvratné změny. Papež František nemůže plánované změny uskutečnit sám; uvažuje v kategorii procesu. Chce zahájit proces, který půjde za hranice jeho pontifikátu. Bude mít příležitost, domnívám se, jmenovat 40 procent kardinálů, a ti budou volit nového papeže. V tomto smyslu může předznamenat výsledek příští konkláve.“

Pokud má prelát s podobnými názory papežovu plnou důvěru (František o jeho teologii, relativizující manželskou nerozlučitelnost prohlásil, že vznikla „na kolenou“), pak opravdu nelze vyloučit, že přes veškerou opozici z řad konzervativnějších členů biskupského sboru a kardinálů bude z „pastoračních důvodů“ lidem žijícím v nelegitimním svazku umožněno přijímat Tělo Páně. To naznačuje i generální sekretář synodu biskupů a další vycházející hvězda Františkova pontifikátu, kardinál Lorenzo Baldisseri, jenž v rozhovoru pro křesťanský týdeník Tertio prohlásil, že je třeba učení o manželství přizpůsobit dnešní době. „Církev nežije mimo čas, evangelium musí být poznáno a zakoušeno dnešními lidmi a jeho poselství musí přitom respektovat integritu příjemce“. Naznačuje, že Církev hodlá naslouchat výsledkům dotazníkové akce a účinně reagovat na očekávání respondentů. Baldisseri patří mezi kardinály (byl jmenován současným papežem), kteří otevřeně podpořili Kasperův postoj k rozvedeným a „znovu sezdaným“.

Nejde tu přitom jen o útok na nerozlučitelnost a integritu manželského svazku, v sázce je mnohem víc. Bude-li umožněn přístup ke svatému přijímání osobám, žijícím objektivně ve stavu těžkého hříchu, půjde o výraz naprosté absence eucharistické úcty a tedy i bázně Boží, bez níž není možné dojít spásy.

Takové jsou důsledky falešně chápaného milosrdenství, jež papeži Františkovi a jeho ideovým stoupencům slouží jako nástroj k ničivé transformaci Církve. Jak se takové „milosrdenství“ snadno promění v až nepochopitelnou nelidskost, lze doložit na Františkem pronásledovaných Františkánech Neposkvrněné. Papežem jmenovaný komisař Volpi, jednající s plným vědomím a souhlasem papeže, zakázal 81 letému P. Stefanovi Manellimu, zakladateli FN, navštívit 1. května hrob svých rodičů, jmenovaných v letech 2008 a 2009 „služebníky Božími“, a sloužit zde mši svatou.

Jako by postoj milosrdenství byl určen jen těm, kdo se protiví učení Církve, zatímco pro ty, kteří pravdy víry, vhod či nevhod, hájí a upozorňují na duchovní nebezpečí, plynoucí z novátorské horečky, jež zachvátila koncilovou Církev, jsou po ruce jen slova pohrdání a církevní tresty.

Jak dlouho ještě, ó Pane?

Zdroj: stjoseph.cz