Tak sakra, kde je (konečná) pravda?

     Zajímavým, neřku-li až kontroverzním výkladem odsunu Němců z poválečného Československa se vyjádřil česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík [1], autor množství článků a esejí, zaměřených  na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce.

     Je logické, že názor na vysídlení a odsun německého obyvatelstva po II. světové válce z osvobozeného Československa již z principu nemůže být jednotný. Mimo jiné také proto, že jak sám pan Krystlík zmiňuje,  kdekterý Čech má mezi svými předky Němce či Žida… Je proto zřejmé, že ti, kteří mají své příbuzenstvo, resp. kořeny v německé či židovské identitě mají, díky stávajícímu režimu, možnost se k těmto kořenům hlásit a z čehož také vyplývá, že je celkem přirozené, že se snaží hájit rodinnou čest nebo jiné znaky související  identity. Jak z výše uvedeného vyplývá i pan Krystlík má jisté vazby na německou identitu, lidově řečeno, koluje v něm německá krev. To jej individuálně opravňuje k víceméně subjektivnímu hodnocení, kde převládají prvky německé naciálnosti. Plným právem. Jenže jeho histografie, resp.  výklad událostí jde proti jiným, oficiálním historickým a faktografickým hodnocení a zdá se, že by je rád „přetrumfnul“ svými názory.

     Zcela jistě nebude sám s vyjádřeným hodnocením, jak je uvádí v rozhovoru pro Parlamentní listy.cz, ale bude mít řadu sympatizantů a podporovatelů, neboť i jim jde (zřejmě) o totéž, jako panu Krystlíkovi: vyjevit „pravdu“ k obrazu svému. Jenže je otázka, zda jeho názory, potažmo zdůvodnění a předložená fakta jsou sto přebít oficiální a státem i mezinárodně) potvrzená historická fakta, která dokonce mají, podle oficiálních dokumentů, statut a mezinárodní charakter jako dokument o ukončení II. světové války a následné opatření související   s ukončením války.

Tedy včetně mezinárodně schváleného „odsunu“  německého obyvatelstva z osvobozeného území Československa.  (viz Postupimská dohoda: Tři vlády vítězných mocností prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. )Jiná věc je tzv. úhel pohled a hodnocení, jak byl tento odsun realizován.

     Nicméně i nadále dochází k přetrvávajícímu rozporu v názoru, zda šlo o tzv. odsun, nebo vyhnání. Německá strana trvá na stanovisku, že šlo o násilné „ vyhnání“ Němců, zatímco česká strana trvá na mezinárodně   a vítěznými stranami schváleném  poválečném opatření, tedy „odsunu“ německého obyvatelstva. Nepochybně se mohou najít odlišnosti v popisu a způsobu přístupu Čechů k německým občanům při jejich odsunu, protože emoce, které zůstaly v českém lidu po skončeném válečném utrpení, jsou jen těžko udržitelné a vyjádřitelné.

Zda šlo, jak pak Krystlík zmiňuje, nikoli o živelné a násilné projevy samotných Čechů k Němcům v době jejich odsunu, nebo o „státem“ předem řízenou deportaci, resp. že „vyhnání“ Němců z ČSR bylo „součástí oficiální a promyšlené státní politiky“, je otázka hlubší historické analýzy. Nepochybně i zde bude svou roli hrát fakt, pro kterou stranu  to které srdce víc bije. To svým způsobem  nasvědčuje i cítění i pana Krystlíka, když odsun Němců pojmenovává jako „vyhnání“. V podstatě jde sice o jedno a to samé, nicméně rozhodující je racionální chápání tohoto aktu, který má de facto ospravedlnit Němce z jejich násilného obsazování českého pohraničí na úkor „násilí“, které bylo spácháno Čechy na „ubohých“ Němcích při jejich odsunu.

      Avšak s čím nelze zásadně souhlasit je hodnocení pana Krystlíka na vystoupení Milana Štěcha na tradiční tryzně za oběti nacismu v Terezíně který zmínil, že zločiny během odsunu byly dílem jen konkrétních jednotlivců, zatímco nacistické zločiny za okupace (a celé války) byly součástí oficiální a promyšlené německé politiky. Podle pana Krystlíka to lze také chápat tak, že pokud je Němcům připisována vina za nacionální socialismus, pak by analogicky také znamenalo, že Češi jako národ jsou do jednoho vinni za zločiny komunismu v Československu. Pan Krystlík zde nejen míchá vejce a brambory, ale také mu jaksi rovněž analogicky nedochází, že to byli Němci s Hitlerem v čele, kdo rozpoutal II. světovou válku. Tedy, že zcela logicky nebýt jí, nemuselo ani dojít ke všem negativním, tragickým událostem, které se dnes pan Krystlík snaží obhájit vlastní, subjektivní analogií přesto, že oficiální dokumenty zní naprosto jednoznačně a objektivně ve prospěch tehdejší ČSR.

      Bohužel, stejný názor dosud přetrvává i u Němců, přesněji řečeno v Sudetoněmeckém landsmašaftu. Proto ta  neustálá snaha SL donutit ČR, aby se, nejlépe až s hlavou u země, s pokorou omluvila. Takže nadále platí: Kde je pravda, resp. kdy se landsmanšaft konečně smíří s tím, jaká jsou oficiální, mezinárodně potvrzená fakta a skutečnosti? To, že svého času V. Havel, později P. Nečas a  naposledy D. Herman blekotali před zástupci SL něco na způsob omluvy neznamená, že stejný postoj zaujímají i občané ČR. Na to si budou muset počkat a stejně se toho nedočkají.

Jiří  B a ť a , 19. května 2016