Lucie A. Sulovská

Ach, ty pojmy…

Prvním znakem levičáka bývá naprostý hokej v pojmech. Pro českého levičáka je slovo „církev“ buď synonymem pouze pro církev římskokatolickou, nebo naopak pro všechna náboženství světa. Typickým tématem, v němž se podobná absence vědomostí projevuje, jsou například církevní restituce. Ačkoliv se týkají 17 církví, včetně Federace židovských obcí, oním nenažraným zlodějem je jakási jedna „velká a zlá církev“, přičemž má na mysli téměř vždy církev římskokatolickou, což si ovšem člověk musí domyslet. Onu imaginární, neexistující „církev“ potom vesele obviňuje z upalování čarodějnic, pedofilie, krádeží a podobných lahůdek. Pro českého levičáka prostě není rozdíl mezi knězem Federicem, co vede svoji farnost na jihu Itálie, pastorem Johnym majícím svůj sbor někde v Alabamě, rabínem Efraimem, který pečuje o svou židovskou komunitu v New Yorku a imámem Mohamedem z Rijádu.

Dalším bonbonkem je potom zcela špatné užívání pojmu „farář“ jakožto synonyma pro slovo „kněz“, ačkoliv farář je sice obvykle knězem, ale rozhodně ne každý kněz je farářem. Jako faráře označujeme správce určité farnosti, instalovaného faráře. Například řeholní kněz žijící v klášteře, nebo kaplan – vojenský, univerzitní, nemocniční, dvorní – farářem prostě není, pokud tedy není zároveň správcem farnosti. V římskokatolické církvi se jako kaplan označuje taktéž osoba – obvykle, leč nikoliv vždy – mladého kněze, spolupracovníka faráře, který se s ním dělí o nejrůznější povinnosti, někdy je přidělen k filiálnímu kostelu, či kapli.

Historie

Historia magistra vitae, ovšem nikoliv v případě, že jediným zdrojem Vašich vědomostí byla soudružka učitelka, Jiráskovy romány a filmy Otakara Vávry z padesátých let. Nejznásilňovanější postavou českých dějin je bezesporu Jan Hus. Právě tohoto nebohého katolického duchovního si vzal český levičák jako rukojmí v boji proti církvím, zejména tedy církvi římskokatolické. Levičákova představa o Husovi je zhruba taková, že se jednalo o jakéhosi prvního komunistu, sekulárního humanistu, společenského liberála, svobodomyslného člověka, jakéhosi asketu žijícího v chudobě, zapřísáhlého bojovníka proti církvi a pyšného otce českého antiklerikalismu. Levičákovy znalosti jsou prachbídné a už vůbec si neuvědomuje, že pokud by obživlý Hus dostal sirky, slámu a dostatek času a prostoru, byl by jej s gustem sám upálil.

Hus rozhodně nebyl žádný volnomyšlenkář. Jeho názory byly i na svou dobu prudérní – bojoval například proti tanci, který považoval za nemravný. Nebyl ani moc velkým přítelem žen, o čemž svědčí třeba následující vyjádření: „Žena je vyslankyní ďábla, protože její krása vede člověka pouze ke smilství.“ Kdyby však například tento Husův výrok použil Otakar Vávra ve svém ideologickém filmu, většina lidí by si pravděpodobně zaťukala na čelo, co to bylo za bláznivého náboženského fanatika. Hus také nebyl vysoký a štíhlý jak jej Vávra zobrazil, podle dobových záznamů byl malý a trpěl nadváhou. Jenže viděli jste už malého a tlustého filmového hrdinu? Právě tak navíc komunisté s oblibou zobrazovali kněze, tudíž bylo nutné Husa razantně odlišit. Hus nebyl ani žádný asketa – ve své době patřil coby rektor univerzity samozřejmě mezi nejbohatší kněze v Praze. Sám Hus nijak nebrojil proti upalování kacířů v době, kdy netušil, že sám na hranici skončí, ba spíše naopak.

Dalším rozšířeným omylem je, že Hus byl upálen za kritiku nešvarů středověké církve. Tato kritika byla jistě oprávněná a správná, což ocenil i papež Jan Pavel II. Nebyla však v jeho době rozhodně ojedinělá a Hus za kritiku církve upálen nebyl. Za kacíře byl prohlášen kvůli názorům, které byly a dodnes jsou v rozporu s naukou katolické církve. Pro člověka neznalého teologie jsou tyto záležitosti španělskou vesnicí, takže jen velmi stručně. Tvrdil, že jediným pramenem víry je Písmo, ačkoliv nauka mluví o Písmu a tradici, což Hus ignoroval. Tvrdil, že katolická církev nemá ustanovenou viditelnou hlavu a papežství bylo založeno až císařem Konstantinem, přičemž ignoroval Kristova slova Petrovi. Tvrdil, že duchovní ve stavu těžkého hříchu neplatně uděluje svátosti, což by znamenalo, že nikdo by si nemohl být jistý, zda byl platně pokřtěn, nebo oddán, protože těžko s jistotou víme (jelikož jim při aktu nesvítíme), zda nemá náš duchovní například nějakou milenku. Dále Hus hlásal, že světský představený ztrácí svůj úřad a poddaní ho nejsou povinni poslouchat, pokud žije ve smrtelném hříchu – to by však vedlo k totální anarchii (a mimochodem náboženské diktatuře).

Za tyto své postoje byl Hus římskokatolickou církví prohlášen za kacíře a tehdejší světskou mocí, která kacířství trestala smrtí, upálen. Dnes by své názory pravděpodobně musel vysvětlovat Kongregaci pro nauku víry v Římě a pokud by na nich i nadále trval, rozhodla by tato instituce nepochybně úplně stejně, jako kostnický sněm. Protože však dnešní světská moc, především díky sekulárnímu charakteru státu, kacířství netrestá vůbec nijak, vrátil by se Hus normálně do Česka, kde by si mohl klidně založit například obchod se smíšeným zbožím a dál si hlásat svoje teze třeba na hlavním nádraží.

Majetek církve římskokatolické

Půvabné jsou též představy levičákovy o majetku církve římskokatolické a způsobech jeho nabytí. Levičák se pravděpodobně domnívá, že české země měly nejbohatší čarodějnice na světě, protože velkou část církevního majetku přisuzuje právě procesům s čarodějnicemi. Upálených bylo sice na našem území maximálně několik stovek lidí, v levičákových představách však toto číslo nabývá desetitisícových podob. Že i ony proslulé čarodějnické procesy na Severní Moravě nevedl žádný kněz, ale světský, nedostudovaný právník, majitel hostince a bordýlku Jindřich Boblig z Edelstadtu, proti němuž se postavili především kněží (Kryštof Lautner, Tomáš König, Eusebius Leandr Schmidt, Jiří Antonín Lachnit, Jan František Pabst), jeden z nich (Lautner) za to zaplatil i životem, přičemž další se zachránili jen shodou okolností (König přirozenou smrtí a Pabst útěkem), pak už zcela ignoruje.

Přestože naprostá většina církevního majetku vznikla dary, což je ověřitelné, levičák tomu nevěří, jelikož jednak je sám se solidaritou na štíru a jednak se domnívá, že když on církev nepotřebuje a je mu nesympatická, pak to tak musí mít naprosto všichni. Většinu majetku církvi darovali bohatí – hlavně šlechta. Například Zbraslavský klášter založil a církvi věnoval – samozřejmě i s okolím – král Václav II. Klášter Nanebevzetí Panny Marie v Dolním Ročově zase církvi věnoval rod Kolovratů. Během husitských válek byl poškozen a téměř dvě století chátral, přičemž po roce 1620 se začal opět zmáhat. Za pomoci koho? Opět Kolovratů, kteří byli i nadále štědrými donátory. Hlavní zdroj příjmů tvořilo panství Líšťany (ves a dvůr v Líšťanech a v Dolním Ročově a ve Oulovice) – opět církvi darem rodu Kolovratů. Oba dvory patřily konventu až do roku 1950.

Mezi donátory však patřila nejen vysoká šlechta, ale také měšťanstvo, statkáři, inteligence, nejrůznější spolky, nebo i prostí lidé. V tomto směru nelze levičákovi než doporučit, aby v pátek, kdy se koná akce Noc kostelů, zvedl zadek a vyrazil do nejbližšího chrámu. Tam nechť se pořádně rozhlédne kolem sebe a já mu zaručuji, že pomalu na každé pozlacené klice, nebo vitráži, nalezne jméno člověka, který jí obvykle před sto a více lety kostelu daroval.

Jak je to s tou vírou?

Onen již zmiňovaný problém s pojmy levičák nemá zdaleka jen v případě církví a náboženství. Ten samý problém má i s ateismem, jak jistě potvrdí i všichni skuteční ateisté. Skutečných ateistů je obecně málo, a to i u nás. Jsou to obvykle lidé velmi vzdělaní a inteligentní,  kteří umí alespoň rámcově načrtnout, proč nevěří a se kterými se dá vést občas i konstruktivní dialog. Také jsou ve své nevíře více, či méně důslední. To však neplatí u levičáka. Levičák totiž zaměňuje ateismus s nenávistí k církvi (církvím). Ačkoliv se obvykle prohlašuje za ateistu, nemá problém v ranním Blesku pročíst horoskopy, zavolat do ezoterického pořadu, věřit v moc amuletů, nebo podobných konin. Často si levičák udělá nové náboženství z konspiračních teorií – oblíbená bývá například ta, jak si Američané sami shodili dvojčata.

Samostatnou kapitolou je pak odvolávání se na Boha v případě, že je to jediná definitiva. Například v případě, kdy zemře nějaký jedinec, který si dle levičákova mínění zasloužil světský trest. Pak levičák najednou uvěří v existenci pekla a odvolává se k „nejvyšší instanci“, která onoho lumpa jistě potrestá. Často je ochoten i velmi barvitě popisovat své představy o hořících kotlích a vařící vodě a pištících sviních. Platí to však samozřejmě i naopak; pokud levičákovi zemře někdo milý, nemá problém jej zdravit do nebe, ač by se vzhledem k deklarovanému ateismu měl smířit s tím, že dotyčného teď prostě v zemi sežerou červi. To se projevuje i v jeho jazykovém vyjadřování: velmi často se u něj objevují výrazy jako „proboha“ a „panebože“. Je mi líto, že nemohu už nalézt komentář, kde se v jedné větě levičák vysmívá věřícím lidem s tím, že žádný bůh samozřejmě neexistuje, aby pokračoval slovy „panebože, to není možný!“

Zdroj: Blog autorky