Dovolil bych si doplnit výborný článek pana Františka Hučka: „Alimenty – Nástroj likvidace rodin a mužů“. Jedná se totiž o velice rozsáhlé téma s dalekosáhlým vlivem na stupeň ovládání společnosti. Hlavní roli v této pasti hraje justice.  Upřesnil bych, že na straně justice nehraje roli, zda rozhoduje soudce, nebo soudkyně, s komunistickou minulostí, nebo bez. Díky naprosté nedotknutelnosti justice i v popřevratové době se justice nyní chová jako monolitická objednávková kancelář mocných, totalitní soudci své totalitní zvyky přenesli i na nově příchozí soudce, kteří ze samé radosti, že nebudou celý život jenom justiční čekatelé, přizpůsobili bleskurychle.

Ilustrační foto

Soudci jsou nyní ve skutečnosti neodvolatelní s doživotní jistotou bez ohledu na škodu, kterou způsobí. Tento neodůvodnitelný přepych, leč mediálně odůvodňovaný horší úplatností soudců, jako by soudci byli žoldáci, žádné poslání, tento neodůvodnitelný přepych jim samozřejmě vcítění do kůže běžných občanů jenom ztěžuje. Navyšování platů samotnými soudci formou rozsudků už jenom dokresluje jejich nezřízenost, nepříčetnost a odtrženost od běžného života.

Jak již bylo řečeno, soudci se ukájejí odsuzováním dlužníků k tzv. exekučnímu perpetu mobile.

Jedná se nekonečný koloběh:

– věznění za dlužení, potom

– dlužení kvůli věznění, potom

– věznění za dlužení kvůli vězení, potom

– dlužení za věznění za dlužení kvůli vězení, potom

– …

Je to jistý druh odsouzení na doživotí.

Pro úplnost je nutné dodat, že věznění za dluh bylo zrušeno již za rakouského mocnářství v roce 1860 a bylo to považováno za velký občanský úspěch.

Exekuční perpetum mobile řeší jak justice může na lidské bytosti cizopasit, aniž by z této bytosti přímo vydřela peníze.

Neustálým pronásledováním oběti se zaměstná obrovské množství osob v podobě:

soudců prvostupňových, odvolacích, dovolacích, ústavních a českých čističů ve Štrasburku, které stížnosti rovnou házejí do koše,

policistů dohánějících svojí chabou produktivitu s řešením skutečné zločinnosti raději zátahy na slušné otce nejlépe při předávání dětí, kdy je otec ve přesný čas, na přesném místě, a bezpečný k zajištění, na rozdíl od zkušených zločinců,

bachařů řešící si své pocity méněcennosti nejlépe na slušných lidech,

probačních mediátorů, jejichž úkolem je opět začlenit vězněné do života, ve skutečnosti však donutit „napravené“ přijmout ještě větší jho, než před vstupem do trestu,

úředníků na úřadě práce,

atd.

Na pobyt jednoho vězně platí stát v průměru 30.000 Kč měsíčně. Výše průměrného dlužného výživného nedosahuje ani pětinu této částky. Takhle koná česká justiční mafie v zájmu rodin.

Přebujelá justice se tímto snaží jevit společnosti jako přetížená a nepostradatelná. Stačí však srovnat stavy soudců v různých zemích, aby bylo každému jasné, jaká mafie v ČR cizopasí:

Česká republika má zhruba 10 milionů obyvatel a 3.000 soudců.

Japonsko má zhruba 100 milionů obyvatel a 3.000 soudců.

Říkalo se: „Co Čech, to muzikant..

Stavy dohazovačů justice – právníků jsou na tom ještě hůř a prakticky už nyní je možné se soudit kvůli kdejakému nesmyslu do nekonečna, i když všichni účastníci nesmyslnost sporu znají:

http://www.youtube.com/watch?v=2bhNmSMWkCM

Dohazovači justice – právníci jsou navíc prorostlí celým politickým spektrem, jsou členy skoro všech stran a ve věcech zajištění práce pro justiční mafii jsou jejich názory nezávislé na barvě politické strany, ale závislé na vlastní obživě po odchodu z politiky opět do závislosti na soudech.

Vyjadřují-li se k projednávaným zákonům oni, není divu, že Česká republika již není právní stát. Česká republika na jedné straně deklaruje oddělenost moci soudní od zákonodárné, ale justiční mafiány zákony nechá tvořit. Má-li být moc zákonodárná skutečně oddělená od moci soudní a tím od zneužití justiční mafií, veškeří vazalové justice nesmí být voleni ve volbách, protože se jedná o střet zájmů.

Nacházíme se nyní před volbami do europarlamentu, proto jistě stojí za zmínku role tzv. české sekce u soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Není to tak, jak svorně tvrdí střídající se zástupci české strany vyšlechtění českou justicí, že co občan ČR to přehnaný stěžovatel. Skutečnost je právě opačná, občané ČR nespravedlnost vnímají, ale s justicí se neradi zaplétají, přesto jsou soudy všech stupňů až po Štrasburk zavalené doslova k prasknutí. Z hlediska jenom technického vyřízení stížností proto není divu, že jsou vybírány pouze ty stížnosti, které spadají do protěžovaných oblastí, jako je upřednostňování práv menšin a ostatní se řeší vysvětlením, že stížnost nebyla k projednání přijata. V případě ESLP ve Štrasburku odpověď českých čističů postrádá i jakékoliv další odůvodnění a je zaslána obyčejnou poštou. Následné stížnosti na takový postup podané na nejvyšší vedení soudu jsou řešeny předáním opět do rukou české sekci ať si to vyřídí jak uzná ona za vhodné. EU ve Štrasburku tedy občana ČR nespasí, byť by měla, jak je všude deklarováno.

Poslední takové případy byly rázně ukončeny v první dekádě tohoto století a od té doby není otce, který by se mohl pyšnit svým Štrasburským vítězstvím. Další skutečností je, že i ti otcové, co ještě ve Štrasburku uspěli, jsou opět vydáni na pospas justiční mašinérii nižších soudů, které v častých případech pouze doplnili důkazní části projednávaných věcí, samozřejmě svědčící pro jejich opakované potvrzení původních rozhodnutí.

Soudci opomíjejí skutečnost, že i přes nesmiřitelnou snahu bezpáteřních právníků zničit dětem jednoho rodiče, se vyskytují případy, kdy má otec s vlastními dětmi stále uspokojivý vztah, využívá jak nejvíce může i okleštěného styku nařízeného soudci a co je zajímavé, ve většině případech se takovým otcům daří tento vztah i rozvíjet. Věznění za dluh však tuto skutečnost neřeší a nepodaří-li se opatrovnickým soudkyním zničit vztah otce s dětmi nelidským okleštěním styku, kdy jsou běžné i takové rozsudky se styky 1x pár hodin za měsíc pod dozorem ústavní feministky v azyláku, tento vztah dětí s otcem obvykle získá vážné trhliny po více měsíčním odnětí svobody.

Azylové domy, štědře podporované, pouze přispívají k přesvědčení soudkyní, že rozhodly správně. Na rozdíl od svých evropských kolegyň, které jsou však vzdělané, české soudkyně považují odchod matky do azyláku i s pouhým zdůvodněním z obavy před domácím násilím za natolik silný důkaz, že ani nepotřebují ověřovat, zda využití azyláku bylo opodstatněné. Matka nemusí mít ani zkřivený vlásek. Skutečnost, že azylák také prokazuje svojí vytíženost a že i on potřebuje svůj smysl odůvodnit, nechávají soudkyně bez povšimnutí.

Uplatňuje se i zde ono omýlané: „Rozděl a panuj“. Společnost zaměstnaná nekonečnými spory nemá prostor soustředit se na podstatné záležitosti a věnuje se základním otázkám přežití. Když duní děla, mlčí múzy. Aniž by to soudní stolice věděla, rozvrací společnost způsobem, který byl ověřen fašistickými zkouškami i v našem koncentráku v Terezíně. Jednoduché rozdělení rodin na rodiny bez otce a bez matky spolehlivě prokázalo, že rodiny bez otce jsou snáze ovládatelné. Každý ví, že výsledky těchto tajným pokusů na konci války přešly do rukou západních velmocí, odkud se také najednou začaly postupně šířit. Nejlépe jsou samozřejmě ovladatelné děti bez rodičů, což je téma juvenilní justice, které stojí za samostatný článek. Z výše poskytnutých sdělení by však mělo být srozumitelné, že čeští soudci a soudkyně jsou dokonale připravení na jakákoliv zvěrstva.

Na závěr nezbývá než zopakovat, že je to právě evropská unie, která svou podporou a svými zásahy upřednostňujícími menšiny, způsobuje ve společnosti napětí, které lidské bytosti staví proti sobě navzájem, místo aby je sdružovala.

Role českých eurohujerů formálně zastupujících zájmy českých voličů je v evropském parlamentu neviditelná a slouží pouze k neopodstatněnému pocitu voličů, že něco ovlivňují.

Nedozrál-li český volič k zajištění zodpovědného vedení svého vlastního státečku, jak může zajistit zodpovědné vedení světadílu?

Česká republika je bohatý stát, český volič by neměl slyšet na další hesla o nekonečném hospodářském růstu, když z toho zase neuvidí nic, protože ho o to státní cizopasníci a cizopasníci vysávající stát připraví.

V současném zájmu EU je však vytvoření fašistického impéria nesebevědomých otroků hnaných proti okolním národům, za účelem zajištění ještě většího impéria. Je na každém odhadnout, co si EU s těmi otroky počne, uspěje-li a bude-li mít zajištěné globální impérium.

Je na každém, zda přispěje, nebo odmítne opakování dějin jako před první a druhou světovou válkou…

Zdroj: freeglobe.cz