Redakce Protiproud s využitím knihy Dušana Valka (na Slovensku zakázané) o Andreji Babišovi, se zabývá otázkami, které „normalizovaná“ hlavní média už hned tak nepoloží. Andrej Babiš míří k politickým výšinám. Pokud se nestane něco nepředpokládatelného, ovládne brzy rozhodující politické páky v České republice a bude moci říci spolu se svými firmami: Stát jsem já.

Babiš – Bureš, husákovský sekerník

Prosté a jednoduché

Co je za tímto „fenoménem“ si mnozí politici a politologové neumějí vysvětlit. Lámou si hlavu, spřádají teorie – a přitom je to tak jednoduché: PENÍZE. Vrhl jich na „politický trh“ tolik, jako ani vzdáleně nikdo před ním. K tomu ještě nakoupil média, agentury, lidi. Tím nakoupil voličské hlasy. Toť vše. Jednoduché a prosté.

No a co, mohl by právem kdokoli namítnou. Proč ne? Politika u nás již tak jako tak na dlouhá léta skončila – především „díky“ totální aplikaci „nepolitické politiky“ EU. A právě superstát a jeho „bruselský lid“ drží pohromadě především penězi: Ti, kteří z nějakých důvodů přece jen půjdou o víkendu k volbám, budou ve skutečnosti hlasovat toliko o pohádkové doživotní rentě pro jedenadvacet našich spoluobčanů: Každý z nich bude stát daňové poplatníky (včetně našich) zhruba milión korun každý měsíc. Až z Bruselu „poslanec“ odejde, dostane doživotní „penzi“, o které se nikomu z nás nemůže ani snít. Není to tak mnoho. Vždyť třeba takový „komisař“ Štefan Füle dostává každý měsíc „jen“ něco kolem šesti tisíc korun.

Jistě, peníze rozhodují o všem a jsou-li navíc „správně“ zapojeny do „stroje na veřejné mínění“ vládnoucí mediokracie, nelze jim vzdorovat. Můžeme nad tím naříkat, nebo se z toho radovat, ale – řečeno s klasikem – to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Možná tak ještě konstatovat, že tím je vyčerpán současný popis „demokracie“ ve „svobodném světě“. Proč tedy zoufat právě nad „fenoménem Babiš“? Vždyť to pouze dobře popisuje naši kýženou euro-americkou „normalizaci“.

Jenže…

Bylo by to docela „normální“, pokud by peníze, jejichž prostřednictvím nyní Andrej Babiš monopolizuje krok za krokem svoji politickou moc v naší zemi, získal slovensko-český miliardář regulérním způsobem. Mnohé však ukazuje na to, že tento muž, který podle svých slov přišel „napravovat zemi rozkradenou politiky“, přišel ke svému pohádkovému bohatství velmi podivným způsobem. Metodami, které vzbuzují přinejmenším důvodné podezření. Právě tím se zabývá také „zakázaná kniha“ slovenského publicisty.

V minulé ukázce jsme se věnovali době, kdy byl Andrej Babiš těsně před výstupem na vrchol. To jest před rozhodujícím tahem Agrofertu, kterým bylo získání Unipetrolu a s tím spojených chemických podniků při praktickém ovládnutí chemického průmyslu v České republice. Narážíme při tom na řadu „záhad“, které dodnes nebyly uspokojivě vysvětleny.

Je mnoho otazníků, které se vznášejí nad vznikem Agrofertu od soudních řízení až po neobjasněnou vraždu ministra hospodářství Jána Duckého, se kterým měl právě Babiš ty největší spory, neboť mu stál v cestě za miliardami. Každá detektivka – ať ve filmu či v realitě – se ptá při hledání pachatele především na motiv: Cui bono, v čí prospěch se skutek udál? Přenesme se proto do časů, kdy se pro Babišovu hvězdnou budoucnost lámal na Slovensku chleba.

Vytunelování Petrimexu

„Anton Rakický a Babiš hráli v Petrimexu první housle. V roce 1993 až 1995 byl Petrimex na vrcholu své slávy a jeho obrat se pohyboval v rozmezí 35 až 40 miliard korun. Po rozpadu Československa se v roce 1993 Andrej Babiš prostřednictvím Agrofertu v Čechách zabydluje. Nadále však zůstává i ředitelem 32. obchodní skupiny v bratislavském Petrimexu. V červnu 1994 byl Agrofert Petrimexem přetransformován na akciovou společnost se základním jměním milion korun. V letech 1993 – 1995 Petrimex, jako zakladatel, sanoval veškeré náklady spojené s Agrofertem. Podle některých informací šlo minimálně o 400 milionů slovenských korun.“

To by naznačovalo, že Andrej Babiš přišel k základnímu kapitálu, který mu umožnil nastartování hvězdné kariéry „vytunelováním“ podniku Petrimex, v němž pracoval jako jeden z ředitelů divize. To ovšem nebylo vůbec jednoduché a ambiciózní Babiš musel překonat řadu překážek, včetně lidí z vedení podniku a odpor ministra hospodářství Duckého, který byl později nalezen mrtev s prostřelenou hlavou.

„Když se na podzim 1994 vrátilo k moci HZDS a Ducký nastoupil do ministerského křesla, bylo už jen otázkou času, kdy Rakického (ředitele Petrimexu a spojence Andreje Babiše pozn. red.) odvolají. V sobotu 29. dubna 1995 bylo nakonec celé vedení Petrimexu vyměněno. Za tři dny nato, v úterý 2. května 1995, Andrej Babiš zapisuje do obchodního rejstříku u Městského soudu v Praze navýšení základního kapitálu v Agrofertu o tři miliony korun, čímž se stává majoritním vlastníkem. Jak to dokázal? Jednoduše!

Těsně po rozhodnutí akcionářů Petrimexu o odvolání Rakického z funkce ředitele a jmenováni Mojžíše do funkce na Duckého příkaz, došlo k podvodnému sepsání antidatovaného zápisu z neuskutečněné mimořádné valné hromady Agrofertu. Ta rozhodla o navýšení základního kapitálu v této společnosti právě Andrejem Babišem, jakož i o vzdání se předkupního práva Petrimexu na upsání nových akcií. Tímto krokem de facto zástupci Petrimexu, kteří již zástupci nebyli, Agrofert Babišovi darovali a spolu s ním i finanční prostředky, které do vzniku a fungování Agrofertu Petrimex nalil.“

Malinký „omyl“

Tímto klasickým tunelem Andrej Babiš vytvořil základ svého majetku, který pak už jen dalšími podobnými operacemi stále zvětšoval. Ovšem vedení chemického gigantu Petrimex si nechtělo tuto „krádež za bílého dne“ nechat jen tak líbit a Babiše dalo k soudu. Nejhorlivějším bojovníkem proti Babišovi byl ministr hospodářství Ducký, který Babišovi vyhrožoval, že ho za tento zločin dostane do tepláků. Kupodivu skončil s prostřelenou hlavou.

Vzhledem k časové tísni, která vznikla po odvolání starého a nástupu nového vedení Petrimexu, neměl Andrej Babiš spolu s ostatními kolegy čas na listování v kalendáři, a proto nemohl vědět, že stanovení termínu na 13. února 1995 a místa konání valné hromady v sídle Petrimexu v Bratislavě bude lehko napadnutelné. Proč? Protože zdaleka ne všichni „hlasující“ tam fyzicky mohli být …

Funkcionáři na cestách

Nikdo v rychlosti spřádání plánů, tedy v době údajného mimořádného zasedání valné hromady Agrofertu, nemohl tušit, že náměstkyně generálního ředitele Petrimexu Elena Trenčianska nebyla v Československu. Nacházela se totiž na služební cestě v Anglii. Stanislav Molnár, tehdejší tajemník představenstva Petrimexu si vzpomíná, že když Agrofert získal Andrej Babiš, nové představenstvo pod vedením jeho předsedy Mariána Mojžíše se neustále ptalo Eleny Trenčianské, proč se podepsala pod převod majoritního podílu na Babiše.“

Ovšem Andrej Babiš si z Petrimexu neodnesl jen zmíněných skoro půl miliardy korun, ale spolu se svými spolupracovníky i většinu obchodních kontaktů, které se týkaly například prodeje hnojiv.

„Odchodem Babiše z podniku odešlo podle zúčastněných téměř 70 procent obchodů zaměřených na hnojiva. Kromě oněch zhruba 400 milionů korun, které Petrimex „investoval“ do rozběhu Agrofertu. Někdejší společník A. Babiše Peter Lóvinger říká, že Babiš vzal pod sebe většinu velkých obchodů. „Přebral celý ruský trh Amofos. To vše dělal předtím Petrimex. Dá se říci , že hnojiva dělala zhruba 30 až 40 procent petrimáckého obratu. Jednoduše se dohodl, že mu budou dodávat zboží na úvěr. Lhůty splatnosti byly do konce roku. Když dostal za prodej těchto hnojiv peníze, okamžitě je Rusům vyplatil,“ vysvětluje způsob rozběhu Babišových obchodů Lóvinger.

Ducký chtěl Babiše doběhnout – a předběhnout

Andrej Babiš se po ovládnutí Agrofertu, dostal do velmi složité situace. Když to zjistil ministr hospodářství Ján Ducký, vyhlásil na Babiše doslova hon. Několikrát mu měl dokonce vyhrožovat, že ho kvůli Agrofertu dá zlikvidovat, že za ten podvod tvrdě zaplatí. Ján Ducký Babiše za tu elegantní krádež doslova nenáviděl. K ministrovým výhrůžkám se přidaly i další zejména od generálního ředitele Slovnaftu Slavomíra Haliny.

Ducký odešel z funkce ministra hospodářství v březnu 1998 a stal se generálním ředitelem Slovenského plynárenského podniku (SPP). O rok později se však stal ještě něčím jiným: živým terčem pro nájemného vraha . Tato do té doby v zemi nevídaná událost se odehrála za bílého dne 11. ledna 1999. Vrah na svou oběť čekal ve vestibulu bytového domu v Bratislavě.  

Když se Ján Ducký vracel z nedalekého hotelu Nivy, vešel do vchodu svého domu, přivolal výtah a šel se podívat do poštovní schránky. V té chvíli k němu vrah přistoupil a z bezprostřední blízkosti na něj čtyřikrát vystřelil, přičemž tři rány zasáhly Jana Duckého přímo do hlavy. Pro podezření z vraždy si ve vazbě několik měsíců odseděl nezaměstnaný Ukrajinec…  

Proč musel zemřít?

Hlavním motivem Duckého vraždy byly údajně směnky, které podepsal. Ty byly  předmětem soudního sporu mezi Slovenským plynárenským podnikem (SZP) a českou Union Bankou (UB), přičemž v pozadí figurovala i česká firma Sezoos Group. Podle vyjádření několika osob měl Ján Ducký prostřednictvím zmíněných směnek – tedy za peníze SZP –  eminentní zájem na ovládnutí českého chemického gigantu Chemapol a jeho prostřednictvím dalších chemických podniků. Chtěl tak ovládnout vlastně podstatnou část české chemie a vyšachovat tím ze hry – právě Andreje Babiše.

Kdo byl objednavatelem Duckého vraždy? Kdo z ní měl největší prospěch? Při mých setkáních s osobami , které Andreje Babiše znají, jsem se dozvěděl, že několik směnek podepsaných Duckým měl mít v držení i Andrej Babiš a dokonce s nimi údajně i obchodoval…“

(V mapování dalších „záhadných příběhů“ z minulosti počestného magnáta a dnes již nejpopulárnějšího politika naší země Andreje Babiše budeme pokračovat)

Zdroj: protiproud.cz