Ladislav Zemánek zpochybňuje oficiální verzi médií a lidskoprávních aktivistů, vykreslující Bělorusko jako diktaturu a skanzen postsovětského socialismu. Právě vrcholí mistrovství světa v hokeji. Navzdory našemu postupu do semifinále bychom se asi této sportovní události příliš nevěnovali – to by se však nesmělo konat v Bělorusku. V zemi, v níž vládne pevnou rukou prezident Alexandr Lukašenko, podle médií poslední diktátor v Evropě – i když v poslední době lze z mainstreamu nabýt dojem, že ho „dohonil a předhonil“ Vladimir Putin. Prezident Lukašenko a spolu s ním i Bělorusové mají vlastně štěstí, že se zraky západních politiků i mediálních propagandistů právě upírají o kousek dál na jihovýchod. Kvůli tragickým událostem na Ukrajině bude zřejmě protentokrát běloruská „diktatura“ nejspíš trochu „šetřena“.

Ladislav Zemánek

Ne ovšem zcela. Česká televize v obvyklé „soudružské jednotě“ s Člověkem v tísni, zpravodajskou agenturou maskovanou jako humanitární organizace, informovala o jakémsi honu na opozici, ke kterému před zahájením šampionátu vydal povel „tyran“ Lukašenko. Odezva byla tentokrát nečekaně slabá. Kromě několika skutečných či domnělých intelektuálů z „pražské kavárny“ to nikoho neznepokojilo, protože po ostudné ukrajinské propagandistické kampani mystifikační verzi havlistického ČTmainstreamu už nikdo rozumný nevěří, pokud podobné „zpravodajství“ ještě vůbec někoho zajímá.

Lidé jsou s Lukašenkem spokojeni

Jaké je tedy Bělorusko a jeho prezident doopravdy? Slovo můžeme dát člověku, kterého ani náhodou nemůžeme podezírat ze sympatií k diktátorům či starým sovětským časům a který v Bělorusku prožil několik let. „Ano, v Bělorusku panuje autoritativní režim. Bez rozhodnutí prezidenta se tam nic nestane. On rozhoduje o všem. Vláda, až po nejmenší obecní úřady, na to všechno si on prosazuje vlastní vliv. Ale kupodivu přesto dívat se na Bělorusko negativně je zavádějící,“ říká bývalý velvyslanec České republiky v Minsku Jiří Karas.

Absenci současného modelu rozpadající se západní demokracie, který je ostatně spíše diktátem „vyvolených“ elit či „pokrokových“ menšin většině, tamní občané za větší problém ve své absolutní většině nepovažují. Jiří Karas v několika mediálních rozhovorech naopak Bělorusy a jejich zemi chválil pro pořádek, klid, minimální kriminalitu, stabilitu i jistoty pro všechny. Jako hluboce věřící katolík jistě musí ocenit i Lukašenkův respekt k tradičním civilizačním křesťanským hodnotám včetně jeho odmítavého postoje k potratům, homosexualismu a dalším projevům dekadence dnešního Západu. Tamní občané jsou podle něho s Lukašenkovou vládou spokojeni.

Opozice ve službách Západu

Že by byl diktátorem, odmítá pochopitelně na prvním místě sám prezident Lukašenko. Podle jeho slov k něčemu takovému nemá dostatek přírodních, ekonomických ani lidských zdrojů. Tzv. bojovníci za lidská práva neustále omílají, že je tamním občanům upírána svoboda slova. Přístup k internetu má však každý, a tak je poněkud absurdní si myslet, že by stát dokázal potlačit veřejnou kritiku, jak by se na diktaturu slušelo a patřilo. Veřejná kritika je v Bělorusku samozřejmě možná, na rozdíl od západních „demokracií“ je ovšem podmíněna slušností a čestností. Asi to je důvod, proč takovou svobodu mnozí na Západě nedokážou pochopit. Takové hodnoty se totiž čím dál více vydávají za přežitek.

Obraz krvavého diktátora, který se neštítí ničeho, nabourává i existence opozice. Její postavení je ovšem velmi slabé. Téměř nikdo ji totiž nepodporuje, přesněji řečeno: téměř nikdo z běloruských občanů. To v zahraničí je tomu přesně naopak. „Disidenti“ se pochopitelně těší široké přízni západních elit a nejrůznějších „nevládních organizací“. Finance získávají právě od nich. Model, který dobře známe jak z naší vlastní historie, tak z dějin nedávných – naposledy na Ukrajině.

Ekonomická prosperita, nebo kulturní revoluce?

Největší riziko tkví jako vždycky v tragickém omylu: V nadějích části běloruské populace, že jí příklon k Západu a připojení k Evropské unii přinese občanské výhody a materiální blahobyt. Tyto iluze opozice samozřejmě vydatně přikrmuje. Hovoří o spravedlivém bruselském zákonodárství, o importu báječné západní demokracie, o právním státu. Zdatně jí sekundují emigranti, kteří se nechali najmout pro práci v médiích a nevládních organizacích, jejichž cílem je „svobodné Bělorusko“. Stokrát vyzkoušený model.

Nikdo z nich Bělorusům neřekne, že by k nim Západ nevyvezl ekonomickou prosperitu – kterou sám fatálně postrádá – ale především zničující „kulturní revoluci“, která by zásadním způsobem rozložila všechny pozitivní společenské a duchovní hodnoty, jež přežily sovětskou éru a v posledních letech prožívají renesanci.

Nejvíce nezávislý stát v Evropě

Ale proč je „demokratům“ Lukašenkovo Bělorusko trnem v oku? Kromě přirozené proruské orientace především proto, že je skutečně nezávislé. A to je v očích elit současného Západu naprosto nepřijatelné. „Bělorusko se stalo suverénním a nezávislým státem. Poprvé v dějinách si udrželo nezávislost dvě desítky let. To je největší úspěch, kterého jsem já se svou vládou dosáhl,“ vyzdvihuje Lukašenko. A zjevně oprávněně.

Po rozpadu Sovětského svazu se do oblasti snažily proniknout Spojené státy s cílem co nejvíce oslabit chřadnoucí Rusko. Klasickému „žádoucímu“ chaosu v Bělorusku ale v roce 1994 zabránilo vítězství Alexandra Lukašenka, který začal vést zemi její vlastní cestou. Odmítl liberalizační model Jelcinova Ruska a zachoval silný státní sektor – průmyslové podniky ani zemědělská družstva neprivatizoval – zároveň ale vytvořil prostor pro soukromé podnikání.

Bělorusko bez předsudků

Dnes v „běloruské diktatuře“ úspěšně podnikají soukromí zemědělci a fungují soukromé školy. Podmínkou jejich existence je však požadavek přinejmenším stejné kvality, jakou poskytují instituce státní. Lukašenko je přesvědčen, že právě tato opatření zemi uchránila před hlubokým hospodářským rozvratem a vytvořila předpoklady pro ekonomickou prosperitu. A ta je realitou.

Podíváme-li se na Bělorusko a jeho prezidenta bez předsudků, dostaneme obraz, který se diametrálně liší od verze, již nám předkládají západní média, politici i nejrůznější „lidskoprávní“ organizace – specializující se na „vývoz západních hodnot“. Tato země jistě má své problémy. Jde ale svou vlastní cestou a po svém hledá způsoby, jak si podle svých vlastních zájmů a tradic zajistit zdravou budoucnost. Kéž bychom se k něčemu takovému mohli svobodně rozhodnout také. Za současného bruselského protektorátu utopie.

Zdroj: protiproud.cz