Jak nahoře, tak dole – aneb co přinese rok 2100 a hrozí lidstvu kolaps?

Odpůrce astrologie předem upozorňuji, že článek je v prvé řadě o nebeské symbolice. A s ní o jednom ze sedmi hermetických zákonů, o zákonu „Jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře“, který K.G. Jung, který astrologii hojně využíval, později nazval zákonem synchronicity . A nejen proto, že jeden z obrázků, kterým je tento zákon symbolizován, byl k vidění i v ceremoniálu k otevření švýcarského tunelu (čas 12:02 zde), vidím článek s touto tématikou jako aktuální.

Obrázek bývá prezentován i v této podobě:

„Žádný strom neporoste do nebe, nesahají-li jeho kořeny do pekla“ – C.G.Jung

Zapomeňme však nyní na nebe a peklo tak, jak je vnímáme, protože ve své podstatě je tato symbolika velmi pragmatická a je tím, co východní kultury vložily do symbolu Jang a Jin, tzn. že je o dualismu našeho světa. V něm jde o jeho základní energii  – o věčné střídání světla a tmy jak doslovné, tak symbolické.  Tak jako den (vláda Slunce) střídá noc (vláda Luny), tak život střídá smrt. Peklem je přitom v tomto procesu myšlena transformace, symbolizována jak hadem (svlékání kůže), ale také Hádesem – podsvětí, smrt a znovuzrození, ale především je symbolizována motýlem s jeho čtyřmi fázemi metamorfózy (vajíčko, housenka, kukla, motýl) – tedy tím motýlem, který na stránce The Economist 2016 je v blízkosti Slunce a nad hlavou papeže a ruského kirilla.

Stejnou symboliku transformace můžeme vidět v křídlech ptáka a ošatky s vejci (z vejce se vylíhne nový pták) na obálce The Economist pro rok 2015. Ta je  navíc i symbolikou padlého anděla Meleka Tause a zároveň symbolikou nejstaršího náboženství světa (kořeny všech dalších náboženství? –  ve slově Jezídé, které náboženství Meleka Tause dosud vyznává, můžeme vidět slovní základ jak pro „židé“ tak pro „Ježíš“, ale to už nadsazuji).

Ač to není tématem článku, ale když se ještě vrátím k ceremoniálu ve švýcarském Gotthardu, tak snad největší symbolikou transformace je tunel: tma a světlo na jeho konci. S tunelem je spojováno jak zrození člověka (co jiného je průchod porodními cestami z temnoty na denní světlo), tak jeho umírání (po klinické smrti je popisován tunel a světlo na jeho konci). V symbolické rovině pak se průchod tunelem týká každé krizové situace, která ve finále znamená proměnu ve stylu „staré musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové“ a to platí jak pro životy jednotlivců, tak pro životy velkých celků (národů, států, kultur). V souhrnu se tomu říká „projít si svým peklem“ a naposledy to ve velkém ukázala 2WW, po které si lidstvo uvědomilo, čeho je schopno (zde je souvislost s Jungovým „Žádný strom nemůže růst do nebe, jestliže jeho kořeny nesahají (neosahají si) do pekla“).

Lidstvo ve fázi velké transformace – lidstvo v tunelu

Pro naši současnost, ve které se to výše popsanými symboly jen hemží, platí, že lidstvo prochází zcela pragmatickou transformací v tom smyslu, aby byl zastaven jeho dosavadní růst – strom rostoucí vzhůru (euroamerický styl života) a byly položeny základy ke vzniku lidstva nového. Jeho kořeny budou tvořit východní (dosud „noční – měsíční“ kultury, a ne náhodou ty, které ve znaku mají symbol půlměsíce).

Podobnými transformacemi lidstvo procházelo už mnohokrát – spousta kultur už zanikla (žádný strom neroste do nebe) a nové kultury se zrodily, rozdíl mezi minulými transformacemi a současnou je však nejen v tom, že tehdy šlo o transformace lokální (na jednom místě něco skončilo, na jiném začalo), zatímco nyní jde o transformaci globální. Tím nejpodstatnějším rozdílem však je to, že zatímco v minulosti šlo o transformace spontánní, v historii lidstva snad poprvé (pomineme-li konec Egypta a začátek našeho letopočtu se vznikem křesťanství)  zažíváme transformaci řízenou. Řízenou těmi, kterým říkáme globalisté (GP).

Důvod tohoto řízení je zcela pragmatický – jsou to přírodní zdroje (jak řekl lovec schůzek Bilderbergů pro čt 24 v roce 2011 Daniel Estulin – „Oni nepotřebují víc peněz, oni potřebují vodu a jídlo, je to úplně jednoduché – aby oni mohli jíst a pít, vy musíte zemřít“, čas od cca 12:10 zde).

Ale jestliže lidem globalisté nahánějí strach různými okultními představeními, pak je to proto, že oni sami mají strach a dovolím si tvrdit, že okultní představení jim slouží i jako rituály, aby se jim dílo zdařilo (ten nejmohutnější probíhá rok co rok o letním Slunovratu v Bohémském lese a účastnit se mohou pouze muži – že by po vzoru náboženství Jezídů byl Adam více než Eva?). A že okultních představení přibývá jako hub po dešti (obzvláště od roku 2012, kdy došlo k přechodu Venuše přes Slunce, na který se velmi čekalo jako na „poslední znamení konce“ a kdy došlo k okultním LOH v Londýně, to bude tím, jak řekl i Pjakin v jednom ze svých pořadů, že globalisté velmi spěchají:

A důvodem, proč globalisté mají strach, je právě jejich znalost hermetických zákonů, v tomto případě zákona „Jak nahoře, tak dole“.  A tím „nahoře“ je myšlena vesmírná symbolika, o které snad už nikdo nepochybuje, že se jí globalisté řídí stejně, jako veškerou esoterikou (numerologie atd.). A díky této znalosti vědí, že transformace přijde tak či tak, protože „nahoře je to napsáno“. Proto se snaží mít ji pod kontrolou a řídit ji, ale sami nevědí, co skutečně přinese, jediné co vědí je, že v minulosti se zákon „Jak nahoře, tak dole“ vždy potvrdil. Ale o tom později, předtím ještě jeden zcela pragmatický vstup.

Život s kolapsy – aneb čeho si všímat v minulosti

Náš světově uznávaný egyptolog Miroslav Bárta se obsáhle věnuje nejen historii Egypta, ale i tématice kolapsu kultur. Ve svých pracích a přednáškách zdůrazňuje myšlenku, že vše má svůj začátek, vrchol a konec, čímž potvrzuje ono ezoterické, že žádný strom neroste do nebe. A ač jako vědec hledá důvody kolapsů kultur ve zcela pragmatické rovině, informaci, že v jednom okamžiku najednou zmizely všechny kultury severní polokoule (pouze Egypt přežil, ač zažil krizi) přechází bez jakéhokoliv vysvětlení. K hromadnému kolapsu kultur severní polokoule došlo v období cca 2200 p.n.l. a Miroslav Bárta o tom hovoří v čase cca 8:00 videa

Můj názor je, že bez vysvětlení o tom hovoří proto, protože taková událost pragmatické vysvětlení prostě nemá a že ji lze vysvětlit pouze oním ezoterickým „Jak nahoře, tak dole“.  A doplňuji, kterých kultur a jak se tehdejší změny týkaly.

Indie – od 2. tisíciletí p.n.l. je od severu dobývána Árji (Árijci), kmenem Indoevropanů světlé barvy pleti, původně pastevců na nižším stupni civilizačního vývoje. Přišli z jižního Ruska přes Írán, zatlačili původní obyvatelstvo na jih a postupně se usadili. V Indii v té době vládla harappská kultura, která měla vzkvétající města, vodovody, kanalizaci a dokonce splachovací záchody. Její písmo nebylo dosud rozluštěno. Indie znala Pythagorovu větu, šachy, naše číslice, desítkovou soustavu a nulu, plastickou chirurgii, císařský řez. Její sláva přesto postupně zanikala. Do této doby spadá i zánik indických měst Harappa a Mohendžodaro, která podle některých teorií měla být zničena jaderným výbuchem

Čína – nejdéle nepřetržitě trvající kultura ve 2. tisíciletí p.n.l. zcela mění svou podobu. V povodí řeky Chuang-che vznikají první státní útvary a Čína nastupuje cestu sjednocování, trvající téměř dva tisíce let (ke sjednocení v jeden stát došlo až v roce 221 p.n.l.). Sebe vyhlašuje „Říší středu“ a své panovníky „Syny nebes“. Objevila způsob těžby ropy, výrobu oceli, základy astronomie. Světu postupně dala hedvábí, papír, porcelán, později střelný prach, papírové peníze, kompas a dokonce knihtisk! Později postavila čínskou zeď, aby se nájezdům ze severu ubránila.

Egypt – ve druhém tisíciletí p.n.l. prochází krizí. Dochází k velkým povstáním chudiny, země je v chaosu. Ústřední moc padá, Stará říše zaniká a Egypt se rozpadá na území místních vládců. K obnovení říše došlo až po roce 2000 p.n.l,. aby za cca dalších dva tisíce let egyptská říše podlehla Řekům a Římanům a skončila.

Sumer – sumerské státy jsou dobyty semitsky hovořícími Akkady a po cca 2 tisíciletích rozkvětu Sumerská říše zaniká, sumerština se stává mrtvým jazykem.  Ve městě Ur se měl narodit Abraham, který i s rodinou odešel do Egypta, kde našel záchranu před všude panujícím suchem a hladem.

Babylon – zatímco nejvyspělejší kultury doby jsou v krizi, Babylon je čerstvě zrozený (jeho pád přijde za cca dalších 2100 let – v roce 130 p.n.l.)

Evropa – řecká Kréta  je místem, kde vzniká první evropská civilizace.

Ze stručného souhrnu je zjevné, že doba kolem roku 2200-2000 p.n.l. byla bohatá na změny, k tomu se přidalo i sucho a Egypt, který v té době byl obilnicí světa, se stal útočištěm pro okolní národy, což s odstupem času lze vnímat i tak, že tehdejší krizi i vlnu přistěhovalců přežil díky vlastnictví zdrojů  – zásob obilí a vod Nilu.

Egyptský bůh Chnun měl podobu Berana

Astrologicky tehdy končil Věk Býka a začínal Věk Berana a ti, kteří této symbolice rozuměli, měli povědomí o tom, že vždy, když došlo na lámání Věků, lidstvo procházelo krizemi, svět se měnil a docházelo k zásadním událostem (v době cca 4 000 p.n.l. vznikala Čína, Indie, Sumer, ale také Jeruzalém). To se potvrdilo i za dalších dva tisíce let – na přelomu Věku Berana a Ryb, tedy na začátku našeho letopočtu, kdy smrtí Kleopatry skončil Egypt, dále skončil Babylon, byl zbořen Jeruzalém a v krizi se ocitla i Římská říše, kde byl zavražděn César, ukřižován Ježíš, vedly se občanské války, Nero Řím zapálil, k tomu se opět přidalo sucho a neúroda a třešničkou na dortu byly Pompeje. Ke všem událostem došlo v průběhu nějakých sto let!

Miroslav Bárta ve videu popisuje příčiny kolapsů a uvádí k nim, že jsou nepředvídatelné, že k nim dochází skokově a že obvykle jsou doprovázeny vnějším impulzem (čas cca 4:28 videa). To považuji za důležité, neboť jako vnější impulz vnímám události klimatického a geologického charakteru, jako sucha, povodně, zemětřesení, sopky apod., tedy události, které dokonají již probíhající rozklad té které kultury a které není v silách žádného vůdce ovlivnit. Takové události jdou ruku v ruce s oním „Všechno má svůj začátek, vrchol a konec“ a protože platí „Jak nahoře, tak dole“, říká-li nebeská symbolika, že něco má skončit, dojde nejen k vnitřnímu rozkladu (ať už v životě jednotlivce či kultury), ale i k nějakému onomu vnějšímu impulzu, před kterým nejen že není úniku, ale nelze se na něj ani připravit (což platí i pro současné globalisty).

„Jak nahoře, tak dole“ – znalosti jen pro vyvolené

Kdysi znalost nebeské symboliky byla určena jen mocným – kněžím a králům, pro které představovala prostředek k ovládání neznalých davů . Nejzářivějším příkladem je zatmění Slunce, obzvláště v Egyptě hojně užívaného k potlačování vzpur otroků ve stylu „Bohové se zlobí“, dalšími příklady jsou Galileo Galilei či Mikuláš Koperník a další, jejichž objevy inkvizice tvrdě potlačovala, nemluvě o upalování „čarodějnic“ a podobných lidí, kteří uměli ve vesmírných symbolech číst a nemluvě o biblickém zákazu a trestání všech, kteří by se k těmto poznáním mohli/chtěli přiblížit.

Jak však postupovaly informační technologie, tak postupovala i obtížnost tato poznání udržovat v tajnosti a ve dvacátém století nastal pro astrologii doslova boom. Ten ale měl nejen ten efekt, že informací o astrologii se objevila přehršel, ale především ten, že astrologie se stala natolik zprofanovanou, že je spíše k smíchu. Což byl zřejmě účel a pomohla mu v tom ta spousta astrologických rychlokvašek, která se ke skutečné astrologii ani nepřiblížila. Mocní tak nemusí být obavy z odhalení, že to, čím se řídí, je především vesmírná symbolika.

A ta současná říká, že je čas konce a nového začátku – že je čas transformace, ať se to pozemským tvorům líbí nebo ne. A že ve hře může být i totální kolaps současné civilizace tak, jak se to v minulosti právě v souladu s nebeskou symbolikou potvrdilo v případě jednotlivých kultur.

Lámání Věků je jen lehká viróza

Celý Vesmír je kulatý – až na anomálie jsou oběžné dráhy těles kruhové a tělesa mají tvar koule. Na kruhu je obtížné označit, kde má začátek/konec a nebýt toho, že zodiak je rozdělen do dvanácti souhvězdí (znamení) ani nepoznáme, kde v kruhu se vlastně nacházíme. Díky tomuto dělení však víme, v jakém se lidstvo nachází Věku a víme, že těchto Věků je v souladu se souhvězdími dvanáct. Dvanáctkrát tedy lidstvo může zažít tzv. lámání Věků, než se celý kruh uzavře a začne nové kolo, vždy cyklicky vyšší. Je logické, že uzavření jednoho cyklu a začátek nového je kvalitativně mnohem významnější událost, než konec jednoho a začátek nového Věku v rámci běžícího cyklu.

Pro kvalitativní popis „lámání Věků“ jsem proto použila výraz našeho prezidenta, že jde vždy jen o lehkou virózu. Ač i v tomto případě dochází k událostem velmi zásadním, z globálního hlediska mají stále jen lokální charakter, kdy sice nějaká kultura skončí ale na jiném místě jiná pokračuje (a samozřejmě i v tomto případě na vyšším vývojovém stupni – viz například konec Egypta, Řecka a Říma na přelomu letopočtu a jejich pokračování přes Evropu na americký kontinent, nyní, po dvou tisíci letech, konec Evropy a Spojených států a jejich pokračování přes Čínu a Východ).

Současné lámání Věků, kdy končí Věk Ryb a začíná Věk Vodnáře, však už nemusí mít pouze onen lokální charakter, ale charakter globální v tom smyslu, že nyní je to lidstvo jako celek, kdo je ve fázi konce a nového začátku. A proto lidstvo jako celek nyní stojí před hrozbou – slovy Miroslava Bárty – kolapsu. A to nejen přes vlastní vnitřní rozklad či vlastní sebedestrukci, ale i přes onen vnější impulz , kterým mohou být klimatické a geologické události.

A proč právě nyní? Protože konec Věku Ryb a začátek Věku Vodnáře je zároveň uzavřením jednoho velkého cyklu a počátkem cyklu nového. Na kruhu zodiaku jsme v bodě jak 360° tak 0°. A to je bod, ve kterém je tma a čeká se na světlo (doslova na světlo na konci tunelu) a na nové zrození. Je to bod transformace – bod projíti si peklem, tzn. smrtí a znovuzrozením, je to bod setby a nových kořenů příštího stromu. Všechno má svůj začátek, vrchol a konec (ve švýcarském ceremoniálu je to symbolizováno tváří staré ženy čas 4.45 zde, zatímco v čase 14:00 stejného videa vidíme těhotnou ženu, oslavovanou „pekelníkem“ – podzemím, místa kořenů).

Konec starého cyklu a začátek nového = tři dny temnoty

Zvažovala jsem, jestli do článku vložit i tuto část, neboť jsem o ní psala už mnohokrát a většinou zůstala nepochopena, ale protože bez ní není možné pochopit pointu celého článku, tak ještě jednou.

Cyklus je něco, co se cyklicky opakuje. Pokud jde o opakování probíhající v kruhu, základním předpokladem je určit na kruhu konečný a počáteční bod – stupeň 360 a stupeň 0, na které se obíhající těleso cyklicky vrací. Tím víme, kdy každé vesmírné těleso, které obíhá kolem nějakého centra, cyklicky opakuje pozici konce a nového startu, a to v sobě vlastních intervalech.

Není to však jediný cyklus, který opakuje, protože v sobě vlastních intervalech opakuje i různá setkávání s jinými tělesy, tzn. že se ocitá v jejich těsné blízkosti – přesněji: pohledem ze Země (o který nám jde, jak jinak, žijeme přece na Zemi!) vidíme dvě tělesa na stejném místě (jsou v tzv. konjunkci).

A v tomto případě není začátkem nového cyklu návrat tělesa do bodu „0“, ale okamžik jeho opětovného setkání se sledovaným tělesem. Říká se tomu „cyklus vztahů“ a je platný pro všechna pravidelně obíhající tělesa a je platný bez ohledu na to, jestli takový cyklus trvá několik dnů či několik tisíciletí. Podstatné pro toto pozorování je, že začátkem cyklu zde není stupeň „0“, ale okamžik setkání dvou pozorovaných těles.  Jak se následně tělesa od sebe vzdalují, v určitém okamžiku se dostanou na největší možnou vzdálenost – jsou proti sobě o 180 stupňů (opozice) a tuto fázi jejich vztahu nazýváme vrchol.  Následně se k sobě tělesa začnou přibližovat, až se k sobě dostanou opět co nejblíže aby tak uzavřela starý cyklus a tuto fázi nazýváme konec.

Začátek, vrchol, konec – to je základní charakteristika každého vztahového cyklu dvou vesmírných těles. Ve videu výše ji můžeme slyšet z úst Miroslava Bárty, ale stejně tak si ji můžeme převést do onoho známého „téze, antiteze, syntéza“, kterou ve své ideologii použil Karel Marx a kterou se tolik řídí globalisté (GP) a vyjadřují ji ve všemožných symbolech, obzvláště ve sloupech Slunce (den) a Luny (noc), provázejících lidstvo od dob Babylonu, Egypta, chrámu Šalamouna až do dnešních dnů v každém městě:

Ale zpět ke vztahovému cyklu. V základní podobě, ve které jej můžeme všichni vidět tak, abychom pochopili i jeho symboliku, je právě vztah Slunce a Luny.  Jednou za cca 27 dnů se Luna vrací na místo, ze kterého vyšla (siderický oběh), ale až jednou za 29,5 dnů opakuje svou konjunkci se Sluncem (sinedický oběh Luny). Tato fáze je známá jako novoluní a po ní následuje to, na co mnohé národy (islámská a židovská kultura) čekají jako na veliký svátek – první srpek nového Měsíce. V této době lunární kultury vše začínají (m.j. židovský pesach, islámský ramadan), neboť je to fáze zvaná začátek.

Doba, kdy se Luna od Slunce vzdaluje, je nazývána fází růstu, neboť v té době Luna od Slunce přijímá stále více světla (sama žádné světlo nemá, má jen odražené) až se od Slunce vzdálí natolik, že stojí na opačné straně. Tehdy je Sluncem ozářena celá, přijímá proto maximum jeho světla a je to fáze zvaná vrchol a my ji známe jako úplněk. K úplňku je třeba říci, že je to zároveň fáze konfrontační, neboť Slunce i Luna jsou stejně velké (den a noc mají stejnou sílu, resp. vědomí a podvědomí mají stejný význam často s tím, že jindy potlačované podvědomí zvítězí). Konfrontace dvou světel přináší často krize v tom smyslu, jestli to, co bylo o novoluní započato a co následně rostlo, přineslo kýžený výsledek (mělo poctivý a čestný účel) či to bude smeteno jako dále nežádoucí.

Úplňkový výsledek je nutno zpracovat a vyhodnotit a s tím, co z toho vzejde, je možné cyklus již jen dožít a dovést k nového začátku, protože v po-úplňkové fázi jsou představy o dalším růstu ty-tam a ať byl výsledek cyklu jakýkoliv, na další nový začátek je nutné si počkat do doby, než nastane konec cyklu. A konec má rovněž podobu srpku Luny, ale tentokrát je to srpek smrti, nikoliv zrození.

A protože než Luna oběhne svůj kruh, Slunce se mezitím vždy posune, každý příští cyklus (a příští nový srpek) začíná vždy v cyklicky vyšším bodě (dvakrát do stejné řeky prostě nevstoupíš), tzn. vývojově v jiných podmínkách. Lze to přirovnat k novoluní, kdy obě ručičky jsou na dvanáctce, ale když se příště opět setkají, už to bude na jedničce, na dvojce atd…

Co nám však cyklus vztahu Slunce a Luny ukazuje, to opět jsou ony sloupy výše, kdy Luna (levý sloup) symbolizuje tézi, úplněk (prostřední sloup) antitezi a Slunce (pravý sloup) výsledek – život na Zemi, jehož je Slunce základním zdrojem a jehož návrat pozemští tvorové každoročně oslavují o zimním slunovratu jako největší svátek. Proto nyní více ke Slunci a tím ke „třem dnům temnoty“, ve kterých se čeká na nové světlo.

Slunce je centrem naší planetární soustavy, Slunce je hvězda, stálice. Pro pozemské tvory tak představuje nejvyšší a základní spojnicí s Vesmírem a tím pozemského otce, který zajišťuje pozemskou plodnost – trvání života. Luna je naše oběžnice, která sluneční světlo odráží tak, že je nejvíce viditelným tělesem na obloze. Dělá to navíc způsobem, že přes ní se na světlo Slunce můžeme podívat, aniž by nás oslepilo. Pro pozemské tvory tak představuje matku, vedoucí své děti podle „pokynů“ Slunce, stále však se stejným účelem – zachovat jejich plodnost a trvání života.

Aby tak však mohla činit, nechává se měsíc co měsíc „oplodňovat“ Sluncem. Toto období trvá vždy tři dny a je to jediná fáze, kdy Lunu na obloze nevidíme! A jsou to vždy tři dny, které trvají mezi posledním a prvním srpkem a které dostaly název „novoluní“. Přeneseně můžeme říci, že je to tma v tunelu, na jehož konci je nové světlo (nový srpek) a v lidské historii mají tyto tři dny neblahou pověst – v této době se nedoporučuje nic dělat, nic začínat a jen naslouchat intuici a čekat.

Luna ve fázi nového srpku, úplňku, posledního srpku a ve fázi (zcela vlevo), kdy ji na obloze nevidíme – ve fázi novoluní, kdy je zcela v hájemství Slunce (pohledem ze Země je na stejném místě jako Slunce, je s ním v konjunkci).  

K tomuto měsíc co měsíc se opakujícímu cyklu zbývá zdůraznit, že má dvě kritické fáze – novoluní (konec a nový začátek) a úplněk (konfrontace). Pro úplnost zbývá doplnit, že další dvě kritické fáze představují první a poslední čtvrť, což jsou jediné dvě fáze, kdy má Luna hranu (sekyrová Luna) a o těchto dvou lze říct, že jsou vždy varujícími.

Pro úplnou úplnost pak zbývá doplnit, že ženský cyklus a vůbec těhotenství má úzkou spojitost s cykly Luny a to se týká jak ženské periody či deset lunárních měsíců trvajícího těhotenství, tak v neposlední řadě toho, že žena, která má problém s otěhotněním, bude nejúspěšnější v těch několika dnech fáze Luny, za jaké se sama narodila (zvláštní „náhoda“!).

Za Atlantidy byl úplněk!

Kdo pochopil vztahový cyklus Slunce a Luny, ten nebude mít problém pochopit titulek dalšího odstavce – že za Atlantidy bylo lidstvo ve fázi úplňku! Jak jsem psala výše, je jedno, jestli vztahový cyklus dvou těles trvá několik dnů či několik tisíciletí, jeho podstata je stejná: začátek, vrchol, konec, resp. první srpek-úplněk-poslední srpek a se srpky novoluní (temnota, tunel).

Je tomu mnoho let zpět, kdy jsem si pro sebe řeč cyklů objevila a opakuji se, že to bylo v době, kdy mě politika, natož geopolitika, nezajímala. Když jsem byla k smíchu tvrzeními, že atlantická kultura končí, protože nastupuje východ, především Čína, a že dokonce to svět nemusí přežít, začala jsem pro svá tvrzení hledat důkazy. A protože v řeči cyklů jsem se opírala především o cyklus trvající 26 tisíc let (který nedávno velmi zpopularizovali i Mayové), pátrala jsem především po událostech, které se odehrály na začátku cyklu a v jeho polovině. Bylo to logické – jelikož pro každý vztahový cyklus platí fáze novoluní a fáze úplňku, tedy dvě nejkritičtější fáze, zajímalo mě, co lidstvo zažívalo za velkého novoluní před 26 tisíci lety a dále ve fázi velkého úplňku před 13 – 10 tisíci léty.

K době před 26 tisíci lety jsem se dopátrala jen k tomu, že tehdy zcela záhadně zmizeli neandertálci. K těm se mi postupně dařilo dohledávat, že jejich DNA se stala součástí naší DNA, jen jí převyšuje (něco o tom např. zde). Ač mi to ladí do teorie, že s každým velikým cyklem se cyklicky (závitově) zřejmě mění i lidská DNA (lidstvo vývojově stoupá), toto je i pro vědce stále záhada a pro mě tenký led, na který se nebudu pouštět (obzvláště, když informace k době před 26 tisíci lety jsou jen minimální).

Mnohem více informací však už lze dohledat k době, kdy byl tento veliký cyklus ve své polovině, tzn. byl v úplňkové a to znamená v konfrontační fázi. Kromě toho, že tehdy došlo k velikému tání ledovců na konci doby ledové (něco o tom zde), že do této doby zapadá dosud nejstarší objevená stavba v místech pod Araratem (něco o tom zde), pak nejvíce do této doby doby zapadá teorie o existenci a zmizení Atlantidy. Všechny tyto události zapadají do doby kolem 13-10 tisíc let p.n.l. a moje teorie, že za úplňkové fáze lidstvo prošlo velikou konfrontací, se tím z mnoha stran potvrzovala.

Zároveň se tím potvrzovala další teorie, že totiž po úplňkové fázi již není možné nově začínat (zahajovat další růst), ale je možné pouze dožívat s tím, co se po velké konfrontaci vykrystalizovalo jako schopno další existence. Pro úplňkovou fázi totiž platí, že každé další lpění na tom, co v konfrontaci neobstálo, povede jen k mnohem horším koncům. Úplňkovou fázi proto můžeme vnímat sice jako velké, ale pořád jen varování, které se ovšem na konci cyklu může proměnit v kolaps mnohem větší, než jaký naznačil úplněk. A zde mám dilema, zda se lidstvo z úplňkové fáze poučilo či nadále pokračuje ve směru, kterým došlo k Atlantidě. A vkládám video, které ač popularizační, považuji za velmi hodno pozornosti, obzvláště pokud se týká úvodu a souvislostí s Egyptem:

Jestliže tání ledovců, záhadné zmizení kultury v Gobekli Tepe i zánik Atlantidy spadají do úplňkové fáze lidstva, pak naše současnost se nachází ve fázi novoluní – ve fázi posledního srpku a ve třech dnech temnoty před novým srpkem a s ním před novým začátkem. Jako lidstvo jsme v tunelu a v čekání na nové světlo.

A jestliže cyklus Luny vychází z jejího vztahu k vesmírnému poslu Slunci, zbývá objasnit, jakým vyšším vesmírným poslem se Země nechává „oplodnit“ (posunout DNA lidstva?) jednou za 26 tisíc let. A vším se ukazuje, že tím poslem je Polárka, čímž se dostávám k pointě článku, kterou je rok 2100.

Polárka – hvězda našeho věku

V cyklu 26 tisíc let, který mám z hlediska vývoje lidstva na mysli, se nejen vystřídá dvanáct Věků (zodiak), ale zároveň v něm zemská osa vystřídá šest souhvězdí, ke kterým průběžně míří. A jen jednou za 26 tisíc let míří zemská osa k Polárce, což lze nazvat i tak, že zemská osa a Polárka jsou jednou za 26 tisíc let v konjunkci.

Ač v našem končícím 26 tisíc let trvajícím cyklu míří zemská osa k Polárce teprve nějakých tisíc let, od dob Sumeru, Egypta i Babylonu má velmi špatnou pověst.Babyloňané stavěly své pyramidové stavby, včetně babylonské věže, jako spojnice mezi Zemí a „pupkem Nebe“ – Polárkou. Polárka byla považována za nejsevernější hvězdu a záznamy o ní jsou ve všech kulturách, cituji:

Její význam se dá přirovnat Slunci. Různá její označení v minulosti byla například „stezka“, „ukazatel cesty“, „pupek světa“, „brána nebe“, „střed vesmíru“, „nejvyšší vrchol hory vesmíru“, „hvězda udávající směr“, “ řídicí hvězda“, „lodní hvězda“ a Stella Maris „hvězda moře“.

Řečtí mořeplavci ji kdysi nazývali Kynosoura, což znamená „psí ocas“. Jméno přešlo do angličtiny jako „ohnisko pozornosti“ ve smyslu „objekt, který slouží jako ohnisko pozornosti a obdivu“ nebo „něco, co slouží jako průvodce“.

Staří Arabové pohlíželi na Polárku jako na díru v obloze, ve které má osa země svůj základ. Indiáni ji nazývali Grahadhara „čep planet“.

Turci ji znají jako Yilduz, hvězdu par excellence; a mají příběh, že její světlo bylo skryté po určitou dobu poté, co byl přepaden Istanbul.

Blízkost hvězd obou souhvězdí  (Ursa Major a Ursa Minor) u severního nebeského pólu budí dojem, že se otáčí kolem tohoto bodu.

Navzdory důležitosti Polárky pro navigaci ji Arabové vnímali jako zlou hvězdu, a nazývali ji Al Kiblah, protože byla hvězdou „nejméně vzdálenou od pólu“. Také Giedi nebo Al Jadi, Al Jadi, nebo Juddah, “ mladý kozel“, „vrah člověka“, který zabil velkého nebeského válečníka; který navždy leží v obrovské rakvi naznačené hvězdami Velkého vozu (Ursa major), všechny ostatní hvězdy truchlí pro ztrátu hrdiny a každý večer pochodují kolem oblohy v nekonečném pohřebním průvodu. Darebák Polaris (Polárka) je udržován nehybný, a jako vyděděnec musí navždy pobývat v nejchladnější části severní oblohy.

Muslimové zase užívali tuto hvězdu k tomu, aby zjistili směr k Mekkce, kam musí směřovat při svých modlitbách.

Při pozorování se Polárka zdá být nehybným centrem v pólu cirkumpolárních hvězd „bodem, kolem kterého se vše otáčí“. Vypadá to, jako by se všechny hvězdy otáčely kolem Polárky.

Opakuji větu z citovaného úvodu: „Její význam bývá přirovnáván ke Slunci“ a doplňuji, že Polárka je hvězda, považována za slunečního obra – „Polárka se na obloze nejeví jako nikterak výjimečně jasná hvězda, ale v absolutním srovnání je 2000 krát jasnější než Slunce“.

A nyní si porovnejme oba zmiňované cykly, kdy v tom prvním se pozemská oběžnice Luna měsíc co měsíc spojuje a nechává oplodnit naším Sluncem a kdy v tom druhém se zemská osa jednou za 26 tisíc let spojuje (a nechává oplodnit – posunout lidskou DNA?) s několikanásobně větším Sluncem – Polárkou. Vidět to lze i v tomto videu: