Ve Francii slaví obrovský úspěch Marine Le Penová a její Národní Fronta. Eurovolby vyhráli, poprvé a s převahou. V Dánsku zvítězila nacionalistická pravicová Dánská lidová strana, v Belgii rovněž nacionalistická Nová vlámská aliance. Úspěchu se dočkali také nacionalisté v Irsku, nebo Finsku. Ačkoliv jsou v mnohém rozdílní, něco mají společného – jejich styčným bodem je odpor k imigraci a jejich velké vítězství bude předmětem zděšených analýz příštích několika měsíců. Je však vůbec zděšení na místě? Nejedná se prostě jen o logické vyústění situace?

Lucie A. Sulovská

Jean Le Pen svoji „malou holčičku“ nadšeně svírá v náručí. Na úspěch, jehož dosáhla, on čekal celý život. Je však jeho krev skutečně schopnější? Nebo jen kandidovala v příhodnější době? V době, kdy mají Francouzi opravdu dost směřování své země? V době, kdy pohár začal přetékat? Nevadí jim, že Le Penová nepřináší konkrétní řešení. Chtějí naději, že se o to alespoň bude snažit. Můžeme s tím nesouhlasit, ale nelze to nechápat. Poptávka se konečně dočkala nabídky. Nebo nabídka poptávky?

Šok pro Brity přišel v roce 2009, kdy bývalý poradce několika labouristických ministrů Andrew Neathe promluvil o skutečné podstatě levicové podpory masové imigraci zejména ze zemí třetího světa. Pro myslící jedince to žádný velký šok nebyl, něco takového už dávno tušili. Šokovala spíše upřímnost, s níž Neathe vystoupil. Připustil sice, že část problému byla způsobena skutečně ideologickou zaslepeností multikulturní společností, jenže tato vlastně iracionální záležitost subjektivního přesvědčení se velmi dobře doplňovala s politickým prospěchářstvím. Neathe připustil, že si levice vlastně dovážela své voliče. Byl to jednoduchý vzorec: čím víc chudých a nevzdělaných, tím víc levicových voličů. Je totiž logické, že člověk s nízkým vzděláním, mnohdy špatnou znalostí jazyka a často i nechutí se přizpůsobovat novému prostředí, tedy s velmi nízkým uplatněním na trhu práce, bude voličem levice, která mu nabízí sociální jistoty. Pravice lpějící na osobní odpovědnosti takového voliče nikdy ve větší míře nezaujme.

Není tomu tak jen v Evropě, tento vzorec platí všude na světě; valná většina amerických hispánců ve Spojených státech volí levicové demokraty. Největší procento hispánských republikánů (stále velmi nízké) se potom nachází v Texasu. I to má však vysvětlení. Jedná se o několikátou generaci, jejíž předci přišli do Spojených států v době, kdy (zejména) v Mexiku byla vysoká nezaměstnanost a v USA zase přísné imigrační zákony, dostatek pracovních příležitostí a nijak zvlášť štědrý sociální systém. Tito lidé přišli legálně a za prací, normálně se zařadili do společnosti a rozšířili řady pracujících. Jako křesťané navíc neměli problém s křesťanskými základy a křesťanskou většinou v nové zemi. Své děti už potom vychovali ve stejném duchu.

Sociální systém ve většině Evropy je však více, než štědrý, imigrační zákony benevolentní a nezaměstnanost vysoká. A většina migrantů ze zemí třetího světa jsou muslimové.

Podobná situace je právě v diskutované Francii. Zatímco katolíci, kteří jsou v zemi stále největší náboženskou skupinou, volili v posledních prezidentských volbách víceméně vyváženě (cca 40% za Hollanda, 60% protikandidátovi), u muslimů, převážně přistěhovalců, počet voličů současného socialistického prezidenta přelezl 90%. Takový obrovský nepoměr nutí k zamyšlení. Dalo by se přitom očekávat, že konzervativní muslimové nemohou dát svůj hlas kandidátovi strany, která prosazuje například svatby homosexuálů. V očích francouzkých muslimů však jasně zvítězil sociální program. I to má poměrně logické vysvětlení. Konzervativci nemají šanci už proto, že hodnoty, které reprezentují, neevropským imigrantům z větší části nic moc neříkají.

Zatímco levice se přiklonila jednoznačně na druhou stranu, klasické pravicové strany, snad ze strachu, že obdrží oblíbenou nálepku „xenofobní“ a „populistické“ partaje, nebyly schopny nabídnout alternativu. Nedokázaly promptně zareagovat na společenskou objednávku a před problémy začaly zavírat oči. Za projev největší odvahy pravicově konzervativních lídrů v posledních letech se dá považoval vyjádření Davida Camerona a Angely Merkelové, že „multikulturalismus selhal.“ S tím se sice lze ztotožnit, ale ve chvíli, kdy Londýn, Paříž, nebo Malmö občas hoří, roste počet čtvrtí s charakteristikou no-go zone, přibývá útoků na kostely a synagogy, objevují se první oblasti, kde místní přistěhovalci jsou majoritní skupinou a prohlašují za platné právo šária, to už nikoho moc nezajímá.

Evropa začíná kráčet novou cestou. Cestou, kterou lze pozorovat se znepokojením. Ale nelze se jí divit. Hodně štěstí, Evropo.

Zdroj: Blog autorky