Petrohradská schůzka Putina, která unikla pozornosti aneb tažení k obkličování Ruska a ke vlivu na Černém moři pokračuje. A Kurdistán a nebo Velká Arménie?

Na pozadí dalšího ročníku petrohradského ekonomického fóra jako by pozornosti unikla v ruském tisku avizovaná a komentovaná schůzka Vladimíra Putina s prezidenty Arménie a Ázerbájdžánu 20. června, jejímž tématem byl Náhorní Karabach. Putin se s oběma prezidenty sešel nejdříve samostatně, pak došlo ke společnému jednání.

Prezident Arménie Serž Sarkisjan (vlevo), ruský prezident Vladimír Putin (uprostřed) a prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev (vpravo) se setkali na tripartitním jednání o Náhorním Karabachu 20. června v Petrohradu 

A dosáhli porozumění v mnoha otázkách:

Arménský prezident Serž Sarkisjan a jeho ázerbájdžánský protějšek Ilham Alijev potvrdili v rozhovorech svou připravenost ke hledání mírového řešení konfliktu v Náhorním Karabachu. Dohodli se též, že budou pokračovat v tomto třístranném formátu. Ve společném prohlášení se prezidenti Arménie a Ázerbájdžánu shodli na zvýšení počtu mezinárodních pozorovatelů, nasazených do konfliktní oblasti a vyjádřili též spokojenost nad platným příměřím z dubna 1994. Ázerbájdžánský prezident Aliyev poznamenal, že „status quo v Náhorním Karabachu musí skončit“, ale že k tomu je nutné stažení arménských vojsk z tohoto regionu a vyjádřil podporu ruskému prezidentovi v jeho úsilí o mírové řešení konfliktu (zdroj).

Navzdory příměří z roku 1994 však je situace mezi oběma zeměmi velmi napjatá a naposledy se vyostřila na jaře letošního roku (viz Arménie přesouvá do Karabachu těžkou techniku). A když si k tomu připočteme jak nedávné napětí v samotné Arménii (elektrická revoluce), tak v poslední době aktuální téma genocidy Arménů, pak tato oblast stojí za hlubší pozornost a vysvětluje i angažovanost ruského prezidenta v otázce Náhorního Karabachu, o který Arménie a Ázerbájdžán vedou dlouhodobý spor.  A zde je nutné se vrátit do historie sporu.

Chruščov má na svědomí Krym, Stalin Náhorní Karabach

Tuto větu jsem kdysi někde četla a nyní se mi vybavila a jde o to, že darováním Krymu Ukrajině se Chruščov vůči Rusku dopustil podobné chyby, jako když Stalin přidělil Náhorní Karabach (a území Nachinačeve) Ázerbájdžánu. O co šlo?

Kolem roku 180 př.n.l. se Karabach stal jednou z 15 provincií Arménského království. V roce 387 n.l. se po rozdělení Arménie mezi Byzantskou a Perskou říši Karabach dostal pod správu Kavkazské Albánie, která však byla pod silným náboženským a kulturním vlivem Arménie. Populaci Karabachu tehdy tvořili Arméni a několik poarménštěných kmenů.

V souvislosti s patronátem carského Ruska nad křesťanskými menšinami na Blízkém východě docházelo už v 16. století k migraci arménského obyvatelstva z osmanské říše do kaspické oblasti ovládané křesťanským Ruskem. K nejvýraznější migrační vlně došlo mezi lety 1823-1832 v reakci na Rusko-Perskou válku. V té době došlo k dramatickým změnám v etnickém složení obyvatelstva oblasti náhorního Karabachu – v roce 1823 měly arménské rodiny představovat 1,5 tisíc z 20 tisíc rodin karabašské provincie, v roce 1832 již Arméni tvořili 35 % obyvatel, zatímco Azerové/Ázerbájdžánci 65 %, koncem 19. století se však začal poměr obracet – Arméni dosáhli 53% a počet Ázerbájdžánců klesl na 45 %.

Když se počátkem 20. let 20. století s koncem občanské  války v Rusku utvářel Sovětský svaz, usilovali jak Arméni tak Ázerbájdžánci o oblasti Nachičevan, Zangezur a Náhorní Karabach. A rozhodnutím ústředního výboru KSSS byly nakonec Nachičevan a Náhorní Karabach v rámci vzniklé Zakavkazské SFSR (spojení Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu) ponechány Ázerbájdžánu, zatímco Zangezur, oddělující Nachičevan od zbytku ázerbájdžánského území, byl předán Arménii.

Na území Ázerbájdžánu kdysi převládalo křesťanské náboženství, ale když bylo v 7. století dobyto Araby, nastala násilná islamizace. Na počátku 17. století byl Ázerbájdžán podmaněn Osmanskou říší a v 18. století do vývoje v oblasti zasáhlo Rusko, kterému se postupně podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku.

V souhrnu na začátku 20. století v oblasti existovala křesťanská Arménie (resp. její zbytky, když k tomu připočteme genocidu Arménů a zabírání jejich území) a nově vytvořená Ázerbájdžánská republika (vyhlášená 28. května 1918), která ovšem byla islámská. Přidělení Nachičevanu a Náhorního Karabachu, kde převažovalo křesťanské obyvatelstvo, islámskému Ázerbájdžánu, pak jako by postrádalo logiku, jak to ukazuje i tato mapa:

Zcela východní Ázerbájdžán získal vládu nad územím kolem hranic zbytků Arménie – nad územím Nachičevan a územím Náhorní Karabach (a všimněme si i území Kurdů, rovněž v doméně Ázerbájdžánu, ale o Kurdech později). Tím křesťanská Arménie měla z jedné strany Nachičevan a z druhé strany Náhorní Karabach, obojí v moci islámského Ázerbájdžánu.

Proč takové dělení? Ještě jednou do historie

Když v roce 1905 vypukla tzv. arménsko-tatarská válka, málokdo tušil, že tím bude položen základ etnického napětí na Kavkaze, které nedozní ani po sta letech. Srážky, které začaly v ropné metropoli říše Baku a víceméně spontánně se přenesly do oblastí společného osídlení Arménů a Ázerbájdžánců po celém jižním Kavkaze, původně měly ve své podstatě spíše sociálně-ekonomický rozměr. Masy ázerbájdžánské chudiny zaútočily na své sousedy Armény, zámožné průmyslníky a obchodníky, které považovali za dravé a bezcitné exploatátory.

První střety mezi představiteli etnik, která měla za sebou staleté dějiny pokojné koexistence, si vyžádaly na 10 000 obětí. To bylo zlomovým bodem. Sílící arménský národně-revoluční nacionalismus, který po pogromech z let 1894–1896 získával stále zřetelnější protiosmanský rozměr, se vzápětí doplnil i o obraz nepřítele v podobě „ázerbájdžánského Turka“, čímž nabyl ustálenější protiturkický, protiislámský ráz.

Po arménské genocidě (1915–1916) se desítky tisíc zoufalých uprchlíků vyhrnuly do ruské (východní, kavkazské) Arménie, kde tehdy přinejmenším třetinu obyvatelstva tvořili Ázerbájdžánci, tradičně ovládající úrodnou zemědělskou půdu.

Nyní již stačil sebemenší podnět, aby arménsko-ázerbájdžánský konflikt vzplanul s novou silou. Následkem dvou ruských revolucí a spletitého regionálního vývoje došlo k ustavení nezávislé Arménské republiky (1918), ovládané nacionalisty z Arménské revoluční federace, kteří záhy zahájili rozsáhlé tažení proti vlastní ázerbájdžánské (a turecké) populaci. Toto tažení se obzvlášť zintenzívnilo po invazi tureckých vojsk  do Arménie. Etnické čistky a vraždění si vyžádaly desetitisíce životů jak arménských, tak především turkických civilistů, obviňovaných z podpory tureckých soukmenovců; desetitisíce jich pak byly donuceny z Arménie uprchnout. Právě v tomto období etnický konflikt poprvé získává teritoriální rozměr, když nově vzniklé republiky Ázerbájdžán a Arménie vstupují do krvavé války (1919–1920) s účastí tureckých a sovětských oddílů o řadu sporných území se smíšeným arménsko-ázerbájdžánským obyvatelstvem – o Zangezur, Nachičevan a samozřejmě Karabach. Definitivní konec válce přišel teprve po okupaci Ázerbájdžánu a zanedlouho poté i Arménie Rudou armádou v roce 1920.

V roce 1921 nutí ústřední vláda v Moskvě vůdce ázerbájdžánských komunistů Narimanova akceptovat předání Nachičevanu, Zangezuru a Karabachu Arménii. Vzápětí však Narimanov od tohoto rozhodnutí ustupuje, a podle záhy podepsané sovětsko-turecké „Smlouvy o bratrství a přátelství“ (Moskevská smlouva) se Moskva zavazuje – vzdor marným protestům arménských komunistů – ponechat, či, jak tvrdí Arméni, předat Karabach a Nachičevan do správy sovětského Ázerbájdžánu. V letech 1923–1924 tak dochází ke vzniku nové teritoriální entity, která dosud nikdy neexistovala – Náhorně Karabašské autonomní oblasti (NKAO), tvořící přibližně polovinu území historického Karabachu. V této autonomii v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky tvořil podíl Arménů více než 90 % .

Po dobu existence Sovětského svazu obě etnika spolu soužila nekonfliktně, dokonce mezi sebou uzavírala manželství, po nástupu Gorbačova a rozpadu SSSR se však konflikt opět rozhořel, a to nejen mezi Arménii a Ázerbájdžánem, ale v celé oblasti Kavkazu: Gruzie (Abcházie a Osetie), Čečensko.

Gruzie a v ní Abcházie a Osetie, a Čečensko

Jak je vidno z mapy výše, Gruzie a Čečensko leží na jihozápadní hranici Ruska a obojí jsou to země, se kterými Rusko řešilo konflikty – obzvláště události kolem Abcházie a Osetie v Gruzii a kolem Čečenska byly v centru pozornosti světa a s tím výsledkem, že Rusko vyznělo jako agresor. A jak čas pokročil, v centru dění se stále více ocitají další země jižně od Ruska – Turecko a aktuálně především Arménie a Ázerbájdžán a jejich spor o Náhorní Karabach.

Konflikt eskaloval v roce 1988, kdy došlo k pogromům na ázerbájdžánské i arménské straně a kdy došlo k masivní deportaci Ázerbájdžánců z Arménie a kdy více než 220 000 etnických Ázerbájdžánců bylo nuceno opustit své domovy v Arménii. Mezitím 18. července 1988 rozšířené zasedání nejvyššího prezidia SSSR potvrdilo existenci Náhorního Karabachu jako nedílné součásti Ázerbájdžánu. Na to 1. prosince 1989 Ústřední rada Arménské SSR jednostranně prohlásila Náhorní Karabach součástí své republiky. Tím měla v rozporu s ústavou SSSR a se základy mezinárodního práva oficiálně vznést nárok na území sousední republiky.

Eskalaci konfliktu již nic nestálo v cestě, přičemž zatímco se Arménům podařilo během posledních let vybudovat bojeschopnou armádu, přetrvávání komunistů u moci v Baku a jejich pokračující konflikt s nacionalisty podobným snahám účinně zabránilo. 31. srpna Baku vyhlásilo nezávislost. 2. září 1991 Karabašští Arméni rovněž vyhlásili nezávislost, kterou potvrdili záhy uspořádaným referendem, na němž se 99 % (arménského) obyvatelstva vyslovilo pro plnou suverenitu. „Na oplátku“ 26. listopadu ázerbájdžánský parlament karabašskou autonomii zrušil, což však na vývoj v oblasti mělo nulový dopad a od zimy roku 1992 již docházelo k regulérní válce.

V zimě 1993–1994 narychlo zformovaná ázerbájdžánská armáda s vypětím sil zahájila masivní útok podél celého perimetru fronty, který však po počátečních úspěších ztroskotal. Když již obě strany konfliktu neměly dost sil k vedení ofenzivního způsobu boje, 12. května 1994 bylo v Moskvě podepsáno příměří, které trvá dodnes. V důsledku ostřelovací války, minových výbuchů a občasných dělostřeleckých duelů však na frontové linii ročně přijde o život 200 až 300 vojáků a civilistů.

Mezinárodní dopad a zájem USA

Vznik pěti nezávislých turkických států na Kavkaze a ve Střední Asii počátkem 90. let byl obdobím euforických očekávání v Ankaře. Původní pochopení nutnosti udržení stabilních vztahů s Arménií však bylo vystřídáno nezbytností podpořit „ázerbájdžánské bratry“ v jejich válce proti Arménům, tím spíše když veřejné mínění významně ovlivňovalo rétoriku a myšlení oficiálních činitelů. Pro udržování co nejtěsnějších vztahů s Baku však v Turecku existovaly i jiné, racionálnější pohnutky, neboť tím by byl zaručen nezbytný přístup ke Kaspickému moři, bohatému na ropu, a ke Střední Asii.

Když se ale v roce 1992 zdálo, že Arméni připravují útok na Nachičevan, pohrozila Ankara aktivizací zvláštního dodatku sovětsko-turecké Karské smlouvy (1921), podle níž Turecko zajišťuje bezpečnost této ázerbájdžánské exklávy a demonstrativně dislokovala k turecko- -arménským hranicím vojska. Kulminace mezinárodního napětí kolem karabašského konfliktu dosáhla vrcholu, když tehdejší velitel spojených ozbrojených sil SNS maršál Jevgenij Šapošnikov pohrozil Ankaře v případě vojenské intervence třetí světovou válkou. V dalších letech si Ankara ve snaze zaručit normální vztahy s Moskvou vystačila spíše s mezinárodní podporou Ázerbájdžánu, blokádou Arménie a zasláním tureckých vojenských instruktorů do ázerbájdžánské armády.

Pesimistický vývoj v arménsko-tureckých vztazích oživil arménské fóbie z toho, že jsou „křesťanským ostrůvkem“ v nepřátelském (muslimském, turkickém) obklíčení: bylo zřejmé, že vyhlídky stěží třímilionové Arménie na přežití mezi 65milionovým Tureckem a 7milionovým Ázerbájdžánem v případě většího konfliktu nejsou nijak nadějné. V situaci „geopolitického patu“ se proto jako nezbytnost jevila perspektiva co nejvíc prohloubit vojensko-politickou spolupráci či spíše integraci s Moskvou – na arménském území poblíž turecko-arménských hranic byla zřízena mocná 102. vojenská základna Ruské federace, v letech 1996–1998 měla Arménie získat od Ruska zbraně za 1 miliardu dolarů a tento trend pokračoval i v následujících letech (viz Rusko má v Arménii masivní vojenskou základnu, smlouva je uzavřená do roku 2044).

V 90. letech dále došlo ke vzniku rusko-íránsko-arménského trojúhelníku, jehož úhlavním cílem je izolovat Ázerbájdžán, zadržovat Turecko a minimalizovat americkou přítomnost v kavkazsko-kaspické oblasti. Pro americkou politiku první třetiny 90. let byla charakteristická neznalost a malý zájem o region zmítaný občanskými válkami a kriminální anarchií, jenž byl navíc vnímán jako legitimní ruská doména.

Přístup Washingtonu se pozvolna měnil od roku 1994, když nakonec došlo v Baku k podepsání mnohokrát odkládaného „kontraktu století“ – výstavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, v němž byly významným způsobem zastoupeny americké a britské ropné společnosti.

Ázerbájdžán jako zdroj kaspické ropy, Gruzie jako země, přes kterou zdroj obejde Rusko a turecký Ceyhan jako vstup na Středozemní moře (a do Evropy) 

V tomtéž roce je Jižní Kavkaz prohlášen „zónou životních zájmů“ USA. Clintonova administrace během 90. let kladla značný důraz na upevnění strategických vazeb s Ázerbájdžánem, Tureckem a Gruzií, což bylo podstatnou měrou podmíněno konzistentním zájmem Washingtonu transportovat kaspickou ropu mimo ruské území – první ropa začala ropovodem proudit v roce 2005.

Kdo s kým a proti komu a „za vším hledej ropu a likvidaci Ruska“

Podpis výstavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan v roce 1994 spadá do doby, kdy USA rozehrály své tažení na Bízkém východě (Kuvajtem počínaje a plánem „Sedm zemí do pěti let“ konče). Z hlediska státních zájmů USA tím jde o udržení jejich hegemonie a hegemonie dolaru, z hlediska globalistů však jde o přesun světové moci na Východ – do Číny a Íránu. V obou případech je hlavní součástí tohoto plánu eliminace/likvidace vlivu Ruska a to (kromě jiného) především odstavením ruských energetických zdrojů z Evropy a jejich náhrada blízkovýchodními. Proto součástí plánu bylo i odstranění embarga na Írán a tím vpuštění jeho zdrojů do Evropy – konkrétně šlo o plán plynovodu Nabucco z roku 2002, který neuspěl jednak z důvodu tehdy nedostatečné kapacity (Ázerbájdán by potřebu nepokryl) a jednak z důvodu, že Turecko si jako tranzitní země kladlo stále více vyděračské podmínky.

Od rozpadu SSSR a především od konce vlády Jelcina tento plán nepřestal být realizován a jeho součástí se stala nejen Ukrajina (zavřít ruské kohoutky do Evropy a Ukrajině následně dodávat evropský plyn) ale také rozklad Turecka a přepsání hranic celého Blízkého východu tak, aby byl nejen odstaven vliv Turecka, ale aby navíc tranzitní zemí všech blízkovýchodních zdrojů byla jedna centrální země – Kurdistán. Za tím účelem byl vytvořen ISIL, který „náhodou“ obsazuje především území s ropnými terminály v Iráku a tranzitní cesty v Sýrii (Kobáni) a přes ní vstup na Středozemní moře tak, že mimo území Turecka.

Součástí tohoto plánu však bylo i ovládnutí Gruzie a Ázerbájdžánu tak, aby se staly členy NATO, proto v nich byly dosazovány prozápadní vlády. Gruzie již je na dobré cestě stát se členem a počítá se s ní natolik, že Američané a Britové  letos v květnu již v Gruzii pořádali cvičení. Pokud jde o Ázerbájdžán, ten je zatím partnerem NATO, ale s USA posiluje spolupráci. 

A touto optikou vyznívají zcela jinak konflikt v Gruzii (a v Čečensku), konflikt na Ukrajině a „anexe“ Krymu, nedávný vstup Ruska do Sýrie a stejně tak i konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií o zmiňovaný Náhorní Karabach. V posledně zmiňovaném jde totiž o mnohem více, než jen o nějaké malé sporné území, na kterém tu a tam propuknou boje.

Ač to vypadá, že si Západ vyrobil schizofrenní stav, v základu v tomto konfliktu proti sobě stojí dvě strany: USA, jeho NATO spojenec Turecko a Ázerbájdžán, který „sedí“ na kaspickém uhlíku na straně jedné a Írán (a s ním Sýrie) a Arménie na straně druhé. Západní schizofrennost situace je v tom, že potřebuje mít na své straně jak Ázerbájdžán tak Arménii (a s ní Írán), zatímco zbavit se potřebuje Turecka. Proto jsou snahy o rozvrat Arménie zevnitř (elektrická revoluce) a o dosazení vlády, která bude k USA stejně vstřícná, jako se to podařilo v případě Ázerbájdžánu (a Gruzie) a také snahy o urovnání vzájemného vztahu obou zemí. Ale také snahy o likvidaci vlivu Turecka -například podporou Kurdů či dehonestací jak Erdogana, tak Turecka uznáváním genocidy Arménů.

Výsledkem by bylo nejen celé území na jihu Ruska pod kontrolou NATO, ale zároveň území jednotné koncentrace blízkovýchodních uhlíkových zdrojů a tranzitních trubek, a to jak bez Turecka, tak především bez Ruska. A jediné, co by pak mělo platit, by bylo napojení zdrojů 1) na Evropu a 2) na Čínu. A zde nutno připomenout, že tento zájem není jen ze strany USA, ale i ze strany globalistů.

A zatímco USA nejen na Ukrajině, ale i na Blízkém východě předvádějí, že realizaci těchto plánů provádějí na způsob slona v porcelánu, Rusko všem vypaluje rybník.

Ruský postoj

Než Rusku došlo, že Západ ani náhodou nemá v plánu rozpustit NATO tak, jak se k tomu recipročně zavázal pro rozpuštění Varšavské smlouvy, na severovýchodě jeho hranic základny NATO vznikají – a Litva, Estonsko a Lotyšsko jsou v tomto směru stále vstřícnější. Když se snahy o vytváření stejných základen přesunuly na jihovýchod Ruska (Gruzie, Čečensko), Jelcin se vzdal vlády a jejím vedením pověřil Putina. Když přišel na řadu střed východních hranic Ruska – Ukrajina, Putin začal konat, neboť mu bylo jasné, že na řadě je Krym a obklíčení Ruska přes Černé moře. A když se tažení k obkličování Ruska přesunulo opět na jih, na Blízký východ a Kavkaz, začal Putin konat podruhé: vstoupil do Sýrie a co víc, angažuje se i v konfliktu o Náhorní Karabach, tzn. v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménii.

lham Alijev , Vladimir Putin a Serž Sarkisjan v Petrohradu

V úvodu článku zmiňuji, že účastníci tripartitního jednání Ázerbájdžán-Arménie-Rusko se shodli v mnoha otázkách a že i nadále chtějí v mírovém řešení konfliktu spolupracovat. A zřejmě se nelze divit, že znepřátelené strany své zraky upírají k Rusku, neboť jednání Západu musí být jejich pohledem až depresivní: na jedné straně Západ společně s Tureckem a Ázerbájdžánem proti Arménii, na druhé straně Západ společně s Íránem a Arménií proti Ázerbájdžánu. Ve prospěch druhé verze Západ právě nasazuje pecku Ázerbájdžánu a Turecku uznáním genocidy Arménů. Genocidu už oficiálně uznalo 22 zemí a čerstvě tak učinilo i Německo. A za pozornost stojí, že tak učinil i český prezident Zeman, který právě vyzval parlament, aby genocidu rovněž uznal (a když tak učinil prezident Zeman, ten jistě ví, proč tak činí).

K rozpolcenému postoji Západu zbývá doplnit postoj Ruska – na čí straně vlastně je? V době, kdy v Arménii probíhala „elektrická revoluce“ stejně jako v době opětovného vyhrocení situace v Náhorním Karabachu se postoj Ruska jevil jako proarménský. Nasvědčoval tomu i fakt, že v Arménii má Rusko velkou vojenskou základnu a v neposlední řadě ten fakt, že Ázerbájdžán nastoupil cestu směrem k EU a NATO. Ale stále častěji se ukazuje, jako by Rusko proti Arménii mělo výhrady a jako by dokonce na lpění z dob sovětské éry a na rozhodnutí Stalina, aby Náhorní Karabach zůstal součástí Ázerbájdžánu, resp. nestal se součástí Arménie nechtělo nic měnit. A že jediné, co je ochotno akceptovat je, aby byla uznána nezávislá Náhorně-karabašská republika, kterou svět neuznává (dosud ji uznaly pouze Abcházie, Jižní Osetie, Podněsteří a sedm amerických států včetně Kalifornie a Havaje). Prezident Sarkisjan je pro toto řešení, arménský parlament jej však odmítá. Proč?

Arménie – židovský stát číslo dvě

A to je možná důvod skeptičtějšího pohledu Ruska na Arménii a ten důvod možná sahá až do doby Stalina (a možná ještě dál) a v několika posledních „Otázkách a odpovědích“ jej zmiňuje V.Pjakin slovy „Arménie – židovský stát číslo dvě“ (viz zde). O oblast Blízkého východu se dlouhodobě zajímám především v souvislosti se vznikem Kurdistánu, dále v souvislosti s nejstarším náboženstvím světa, náboženstvím jezídů a v souvislosti s biblickou horou Ararat jako s údajnou kolébkou naší civilizace. A dlouhodobě jsem přesvědčená, že Arménie v tomto dění má sehrát nějakou významnou úlohu, jak to dokládá i tento obrázek:

Kromě částí Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu má být součástí Kurdistánu i část území Arménie. Ale nemá to nakonec být tak, že to Kurdistán se má nakonec stát součástí Arménie? Přesněji Velké Arménie tak, jak tomu bylo v dobách, kdy její území sahalo od Kaspického k Černému moři?

Každopádně jsou si mapy plánovaného Kurdistánu a historického území Arménie poté, co její část zabrala Byzantská říše a později v 17. století Turecko a Perzie, velmi podobné. (V dobách své největší slávy Arménská říše sahala od Kaspického k Černému i ke Středozemnímu moři – viz náhledový obrázek)

Arméni nemají židovský původ, Aramejci ano  

Arméni jsou indoevropský národ, jehož kořeny sahají do doby tři a půl tisíce let před n.l. a semitský původ jim nelze přisuzovat. Kolem roku tisíc př.n.l. však bylo jejich území obsazováno Aramejci – západosemitským kočovným kmenem, který nikdy neměl samostatný státní útvar. Ale právě tomuto národu se podařilo rozšířit svou řeč a kulturu po celém Blízkém východě a dokonce i za jeho hranice a tento postupný proces je zván „arameizací“. A je náhoda, že Arménské království jako první státní útvar na světě přijalo v roce 301 křesťanství, tedy náboženství semity Aramejce Krista? A jestliže se Aramejci rozšířili na celý Blízký východ tak, že jej řečí, písmem a kulturou ovládli, proč by měla být Arménie výjimkou? Navíc nejen pokud jde o osud genocidy, ale i pokud jde o vykonávaná povolání či rozšíření po celém světě, jsou židovský a arménský národ považovány za podobné a pokud jde o fyzickou antropologii jsou oba vedeny jako národy armenoidní rasy (zdroj).

Je to snad vysvětlení, proč Stalin nařídil přidělit Náhorní Karabach a Nachičevan Ázerbájdžánu a důvod, proč i nyní Rusko má vztah k Arménii spíše skeptický?  A je snad obava z vytvoření nové Velké Arménie, jejíž území by sahalo od Kaspického k onomu kýženému Černému a možná i Středozemnímu moři (jak už to v základech naznačuje mapa plánovaného Kurdistánu), důvodem, že  Rusko chce v řešení karabašského konfliktu realizovat myšlenku „Velkého Kavkazu„?

V neposlední řadě je zvláštní, že právě nyní se svět tak intenzivně staví na stranu Arménie oficiálním uznáním genocidy – je to opravdu pouze tah vůči Turecku?

Závěr

Ať už je to přes vznik Kurdistánu či přes plán o obnovení Velké Arménie, na Blízkém východě je realizován dlouhodobý a pro svět zásadní záměr. A jestliže se ze všech stran ozývá, že Rusko je agresor, pak je to proto, že Rusko realizaci tohoto plánu brání, což je logické, neboť s Ruskem se v něm počítá pouze jako se surovinovou základnou. A protože nejdůležitější tah Rusko provedlo Krymem, kterým si ubránilo vliv na Černém moři, hledají se další způsoby, jak jej o tento vliv obrat. A současně způsoby, jak i na jižní hranici Rusko obklíčit základnami NATO. Gruzií a Ázerbájdžánem k tomu je nakročeno, avšak petrohradské jednání Putina s ázerbájdžánským prezidentem se nebude líbit stejně, jako se jistě nelíbí jednání s arménským prezidentem a obzvláště pak ruská vojenská základna v Arménii.

Petrohradská schůzka Putina bude jistě vyhodnocena jako další ruská „rozpínavost“ a sankcím a zákazům a vyloučením z mezinárodních dění vůči Rusku nebude konce. Musí být únavné a musí to být k vzteku, když se hra, která měla být po Gorbačovovi a za Jelcina jednoduchou partií, změnila tak, že na každý šach je odpovědí mat. A ten mat není rozpínavý, ten je otázkou bytí a nebytí. A k jednomu takovému má Putin nakročeno i petrohradským tripartitním jednáním.

Použité zdroje: Konflikt v náhorním Karabachu, Wikipedie

-Pozorovatelka-  22.6.2016

Navazuji na své články…..

http://aeronet.cz/news/armenie-presouva-do-karabachu-tezkou-techniku-video-azerbajdzan-hlasi-az-200-mrtvych/

http://aeronet.cz/news/armenie-dalsi-zeme-v-zajmech-nato-a-novy-majdan-videa-a-v-v-pjakin-z-22-6-2015/

a především na všechny, týkající se vzniku Kurdistánu, ve kterých rovněž zmiňuji význam Arménie (či přinejmenším hory Ararat a nejstaršího náboženství světa) .

Dále: Arménie – židé číslo 2, „Velký Kavkaz“, význam Gruzie (Osetie, Abcházie, Čečensko),Ázerbájdžán, Nabucco