Brexit a Nord Stream, Německo, Rusko, EU, NATO, globalisté. A končící Spojené státy

Než se vrátím k Británii a k brexitu, musím začít Notrh Streamem, což je projekt, který z Německa učiní dominantní evropskou velmoc, tzn. ještě větší velmoc, než jakou nyní je a jakou se po odchodu Británie z EU ještě více stane.

Nord stream

Původní projekt plynovodu plynovodu Nord  Stream pochází z roku 1997, kdy Gazprom a finská společnost Neste založily společně společnost North Transgas, která později začala spolupracovat s německou plynárenskou společností Ruhrgas (EON). Průzkum trasy a studie proveditelnosti byla provedena v roce 1998 a v září 2005 Gazprom, německý chemický koncern BASF a EON podepsaly základní dohodu o vybudování tohoto plynovodu. Za financování úvěru ve výši jedné miliardy euro, nabídnutého Gazpromu bankami Deutsche Bank a KfW, se zaručila německá vláda Gerharda Schrödera. Krátce poté, co nastoupila vláda Angely Merkelové, se stal Schröder předsedou dozorčí rady německo-ruského konsorcia pro výstavbu plynovodu, v němž Gazprom má podíl 51 %. Po plynové krizi v roce 2009 se zvýšily i politické nátlaky, a jak Rusko, tak Německo začaly využívat naplno politický tlak s cílem realizovat stavbu plynovodu Nord Stream.

Rusko 9. dubna 2010 oficiálně zahájilo jeho výstavbu, slavnostního ceremoniálu se zúčastnil ruský prezident Dmitrij Medveděv a německá kancléřka Angela Merkelová. V roce 2011 byl plynovod Nord Stream dokončen a vzat do provozu.

Merkelová a Medveděv na slavnostním otevření Nord Stream v listopadu 2011

V souladu s plánem o dobudování dalších potrubí pro zvýšení kapacity v červnu 2015 podepsali zástupci rakouské OMV a ruského Gazpromu předběžnou dohodu, podle které se Rakušané budou podílet na výstavbě dvou dalších potrubí pod Baltickým mořem. Zároveň bylo ve stejný den na okraji hospodářské konference v Petrohradě oznámeno, že k uskupení firem, které se budou na této stavbě podílet, se připojují také německá společnost EON a nizozemsko-britská společnost Shell. První potrubí má být postaveno a uvedeno do provozu do roku 2019 a téměř ve stejnou dobu bude stavěno ještě jedno, celkově čtvrté, potrubí. Obě nová potrubí mají přepravovat dalších 55 miliard m³ zemního plynu ročně a od roku 2020 nemá být již žádný plyn z Ruska, určený pro západní Evropu, přepravován přes dosavadní tranzitní Ukrajinu. 

V reakci na to v březnu premiéři České republiky, Estonska, Maďarska, Lotyšska, Polska, Slovenska, Rumunska a Litvy podepsali dopis předsedovi Evropské komise Jean-Claude Junckerovi, ve kterém se staví proti realizaci projektu plynovodu. Ten podle nich přináší riziko geopolitické nestability. Také koncem loňského roku zaslalo několik zemí do Bruselu dopis, ve kterém varují před nebezpečím zvýšení závislosti Evropy na ruském plynu.

Přesto se hned v dubnu Německo vyjádřilo, že na plánované výstavbě trvá, o čemž ruský tisk informoval tak, že Německo oficiálně vyjádřilo postoj k Nord stream 2 a v něm uvedlo, že plynovod zvýší energetickou bezpečnost Evropy (zdroj zde, více zde). Ruský tisk vycházel m.j. i z informací německého tisku, který si všímal jak německého optimismu, že projekt nemůže nic zastavit, protože EU nemá právní prostředky jak mu zabránit (zde, zde), tak faktu, že bez ohledu na antiruské sankce výstavba plynovodu pokračuje (zde).

Ruský tisk si pak všímá především informací Die Welt, který uvádí, že Německo příklonem k projektu představuje „výrazné sblížení s Ruskem“. Dále uvádí, že veřejná diskuse k Nord Streamu-2 se v Německu prakticky nevede a že Die Welt má k dispozici materiál německých tajných služeb, ve kterém se říká, že podobné diskuse o projektu by mohly být užitečné pro jeho odpůrce a výstavbě plynovodu by mohly zabránit. Deník dále uvádí, že Německo ve stále větší míře využívá svoji váhu k prosazování Nord Streamu-2 , že v souladu s jeho právním postavením nemá EU žádnou pravomoc na to, aby projektu zabránila a že ke stejnému závěru dospěli podle všeho i právníci v EU (zdroj česky zde).

V reakci na německé dubnové oficiální sdělení zbystřilo Slovensko, Polsko, Ukrajina a další země, kterým hrozí, že přijdou o tranzit ruského plynu přes svá území a 7. dubna o tom Slovensko jednalo s německým diplomatem Petrem Fischerem, který na Slovensko přijel Nord Stream 2 obhajovat (viz Nemci lobujú za plynovod Nord Stream II, presviedčajú aj Slovákov).

Trasa plynovodu Nord Stream a země, které obchází. Po dostavbě Nord streamu 2 přijde o tranzit i Slovensko, Ukrajina a ty země na jihu Evropy, kterými nyní vedou dosavadní plynovody (především Eustream, na který má být v budoucnu napojen íránský plyn, a jehož manažerem je od prosince 2015 Mirek Topolánek)    

Ztráta tranzitního postavení znamená velké finanční ztráty a nelze se divit, že země EU protestují (a nelze se divit, že Topolánek se v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas tolik rozčiloval nad spojenectvím Německa a Ruska).

Jak v dnešní Partii TV Prima na téma brexitu zmínil i prezident Zeman, Německo Nord Stream dále staví. Činí tak i přes stoupající odpor jiných členských zemí a jediné ústupky, ke kterým nedávno svolilo, jsou tyto:

Německo podpoří projekt stavby plynovodu Severní proud 2 z Ruska do Evropy, pokud budou dodrženy tři podmínky, cituje Bloomberg slova ministra ekonomiky a energetiky Německa Sigmara Gabriela. „Nord Stream musí odpovídat požadavkům zákona, neohrožovat transport plynu přes území Ukrajiny a neomezovat dodávky plynu do východní Evropy,“ řekl. (zdroj).  Z čehož plyne, že vlastně jde pouze o jeden ústupek, a to vůči Ukrajině.

Brexit – Německo, Nord Stream a USA

Opět se vrátím k dnešním slovům prezidenta Zemana, konkrétně k jeho konstatování, že Evropa je odchodem Británie oslabena a nejsilnější zemí v ní bude Německo, neboť Francie s prezidentem, který má cca 12% podporu, na to nemá. A že Evropa ztratila třetí mocnost, která jediná mohla kroky Německa a Francie korigovat. Tím prezident neřekl nic nového, ale když si tento současný evropský proces dáme do souvislosti s Nord Stream 2 – existuje v Evropě nějaká síla, která by Německo v jeho dostavbě zastavila, když to nebylo možné ani doposud?

Už v lednu 2016 jeden z titulků mainstreamu hlásil „Plynovod Nord Stream 2 rozděluje EU. Obejde východ, vydělají hlavně Němci„. A nyní můžeme konstatovat, že Němce už nic nezastaví a je otázkou, jestli za nové situace budou brát v úvahu i nedávno avizovaný ohled na Ukrajinu. I když v případě Ukrajiny si myslím, že Německo najde dostatečné páky, aby Ukrajinu kdykoliv odstavilo či si za tranzit přes její území vybralo dostatečnou náhradu (pořád je tam co brát). Nakonec ale bude jak Ukrajina, tak celá Evropa závislá na dodávkách plynu z Německa (!) (byť plynu ruského).

Ještě jednou se vrátím k dnešním slovům prezidenta Zemana, konkrétně k tomu, že Německo a Rusko nikdy spolupracovat nepřestaly. A za situace po brexitu a v souvislosti s Nord Stream se musím ptát – co na to USA? Jak je všeobecně známo, Spojené státy nemají většího přání, než odstavit Evropu od ruských energetických zdrojů a najednou zažívají ztrátu evropského spojence, který tento jejich zájem hlídal jako nikdy jiný. A odchodem tohoto spojence je posílen vliv Německa v Evropě, které „s Ruskem nikdy spolupracovat nepřestalo“ a které ruský plyn považuje za „záruku energetické bezpečnosti Evropy“.

Pro Spojené státy to musí být mnohem mnohem větší facka, než šok na Wall streat, ke kterému hned po brexitu došlo. A zde musím připomenout jinou mapu mezi Německem a Ruskem, tu, která je odvěkou motivací Spojených států a ve které tak významnou roli aktuálně hraje Ukrajina:

Pásmo, které mělo být zárukou oddělení Německa a Ruska a které se po rozpadu SSSR posouvá směrem na východ

A s mapou i video (a článek), které lze pojmenovat jako „USA nikdy nedopustí spojení Německa a Ruska“

Časy se mění – zvoní USA hrana?

Vrátím se k brexitu, jehož výsledek jsem očekávala přesně takový, jaký nastal a o kterém jsem přesvědčená, že je potvrzením, že Británie nabrala směr Čína a že americká hegemonie i dolar končí přesně tak, jak jsem o tom psala v článku Březen 2015 – konec amerického impéria a jeho dolaru, svět se přestěhoval do Číny. A že brexit byl o tom, o čem jsem psala v článku zde. Moje vidění mi následně potvrdila i tato analýza Brexit: krátkodobé ztráty Británie a potenciální možnost obnovení její finanční velikosti a nově i Zájmy kolem Brexitu.

A jak do toho zapadá Německo a Nord Stream? Na jedné straně se Evropa možná může radovat, že bez prodloužené ruky USA – Británie – z Ruska přestane být činěn strašák podle not USA a že přes Merkelovou možná začne s Ruskem konečně spolupracovat. Na straně druhé může být ve vzduchu obava, že silné Německo či Francie (dokonce i spolupracující s Ruskem/SSSR), obojí zde už bylo a víme, že z toho v obou případech bylo tažení na Rusko – jednou Napoleonem, podruhé Hitlerem. Ve skutečnosti to ale byly Británie a USA, kdo z pozadí tahal za nitky, manipuloval obě strany a na konfliktu nejvíce vydělal.

Přesto si myslím, že dnes je situace zcela jiná a že USA jsou z postavení globálního hráče stále více odstavovány a že brexit je toho potvrzením. Jak totiž šel čas, o antagonistický postoj USA a Ruska (a Německa uprostřed) již z globálního hlediska není zájem, naopak je zájem tyto postoje usmířit (neumím to popsat jinak, než že v rámci globalizace jde o to, jak učinit z hráčů, kopajících za červenomodrobílou trikoloru – zemí červenomodrobílých vlajek – jeden tým, koho to zajímá a je přístupný tomuto pohledu, tak jsem o tom psala zde ).

A protože Spojené státy se v globálních zájmech chovají jako slon v porcelánu, právě byly brexitem odstaveny od dalšího zasahování do dění a přes palubu je hodila právě Británie, ta Británie, která je, spolu se Švýcarskem a Holandskem (tam očekávám další nejbližší referendum), jedním ze zásadních dlouhodobých center globalistů.

A pokud jde o brexit, pak zde máme jasný vzkaz – s Ruskem je nutné spolupracovat a respektovat tak, aby se Západ a Východ „spřátelily“ (stačí sledovat Izrael) – „spřátelily“ jsem dala uvozovek, protože o Rusko bude vždy zájem pouze jako o surovinovou základnu, ale tato etapa globalizace se prozatím odkládá. A protože USA to nepochopily ani přes dosavadní postoje Británie (obzvláště přes její vstup do čínské AIIB a vítání čínského prezidenta), Británie co by globalistická země odmítla nadále podporovat státní americké zájmy v Evropě a žezlo předala Německu. Británie k odchodu samozřejmě měla i jiné důvody (dle mého za tím stojí především libra a britské banky), pro které bylo jen otázkou času, kdy odejde a pro které byla od začátku členem EU pouze opticky (viz ta spousta výjimek, které měla).

Dominový efekt referend proti EU. A co NATO?

Jak výstižně komentuje článek Zapomeňte na brexit, nastaly závody kdo nejdříve vystoupí z EU, zde je nutné připomenout nejen ten fakt, že nejvíce našlápnuto k referendu má právě Holandsko, ale za pozornost by mělo stát i to, že jako vstupu většiny zemí do NATO předcházel vždy jejich vstup do EU, tak se může dít i v opačném gardu – že totiž po referendech o vystoupení z EU mohou následovat i referenda o vystoupení z NATO.

A to už pro USA musí být doslova černá můra, zároveň to ale docela ladí s dávnějším komentářem V. Pjakina, že NATO má být v budoucnu nahrazeno vojenskými silami OSN (a zde nelze nezmínit alternativu, že sídlo OSN by se časem mělo přestěhovat snad do Švýcarska, či dokonce do Číny) a nelze nezmínit ani ten fakt, že Británii by v Radě bezpečnosti mohlo nahradit Německo, jak o tom hovořil český dlouholetý velvyslanec v OSN Zbyněk Kmoníček ve studiu Brexit čt 24 . 

Závěr a shrnutí

Brexit je především fackou Spojeným státům, a to fackou, na které se rukou společnou podílejí Británie a Německo, tedy dvě hlavní země, které už nějaký čas naplňují politiku globalistů. Británie se stáhla z pozice hájení zájmů USA (Británie Spojené státy vytvořila a podle svého uvážení jejich vliv také ukončí přesně podle znění: „Británie je hlava, USA jsou svaly“) a Německo v nových geopolitických podmínkách bude pracovat na tom, aby antagonismus Západu a Východu skončil, jelikož před světem stojí nový globalizační úkol: sjednotit antagonismus křesťanství a islámu, ale to už je na jiný článek. Prozatím jediné, co platí a co Británie a Německo právě prezentují, je „bye, bye, Amerika“.

K tomu tvrzení mě vede i nedávný pád americké Lehman Brothers (řízený?), který ve výsledku znamenal její přestěhování do Británie (Soud schválil prodej Lehman Brothers bance Barclays), do stejné kategorie informací pak řadím i následné spojení Rockefellera a Rothschilda.

V neposlední řadě nemohu nezmínit, že odchod Británie přišel ve stejné době, kdy Švýcarsko po 24 letech zrušilo žádost o přijetí a v této souvislosti podivné květnové stěhování zlata mezi Švýcarskem a Británií a následný vzestup ceny zlata – chystají se snad Švýcarsko a Británie na nějakou událost, která může jejich měny posílit, zatímco dolar i euro budou padat? (viz Brexit je jen špička ledovce, stav eura je kritický).

Ale zpět k Nord Streamu a spolupráci Německa a Ruska. Vzkaz to pro Evropu může být optimistický co by naděje, že další válku s Ruskem Evropa už nepovede. Přesto mi nějak nejde přijmout současný dominantní tandem EU – Francii a především Německo – bez obav a s důvěrou, že nikoliv USA, ale z pozadí to opět bude Británie, kdo bude tahat za nitky tažení proti Rusku. A že jediný rozdíl bude v tom, že už nebude brán ohled na zájmy USA, ale tentokrát na zájmy Číny. Tady však snad je nadějí vztah Ruska a Číny, kde je prezident Putin na pozvání právě na návštěvě. A kde čínský prezident vyjádřil přání, aby se stali doživotními přáteli.

Časy se mění a pro Spojené státy především.

-Pozorovatelka-  27.6.2016