Proběhnuvší volby do Evropského parlamentu nelze v žádném případě brát jako zlomové. Stará známá garda (lidovci, socialisté a zelení) mají pohodlnou většinu. Evropská unie tak pojede ve stejným kolejích jako doposud. Nic na tom nezmění ani menší či větší úspěch eurorealistických (euroskeptických) stran. Navíc role Evropského parlamentu není vůbec zásadní. A myslím, že to pochopili i voliči, kteří svojí neúčastí dali jasně najevo, co si o EP myslí. Z českého pohledu je Evropský parlament něco jako Senát. I v jeho případě se občané domnívají, že se jedná o drahou, zbytečnou a neefektivní instituci. Ale i přes nízkou volební účast, lze z evropských voleb vyvodit několik závěrů.

„No ty koky“

Babišovo ANO je nejsilnějším uskupením. Od roku 1989 je to poprvé, co se dominantním hráčem stala tzv. nepolitická politika. Ostatně i sám ministr financí je hrdý na to, že to dokázal. Václav Havel by měl radost. Parlamentní demokracie je na ústupu a ta elitářská přebírá moc. Jen nevím, zda by měl Havel radost z toho, že 25 let po převratu mají rozhodující vliv exčlenové KSČ. Jeho stoupencům to zřejmě nevadí. Hlavní je porážka parlamentní demokracie a likvidace politických stran. Nemělo by nás to varovat?

I přes kritický postoj české veřejnosti k euru a Evropské unii vůbec vyhrály prounijní strany a hnutí. Eurorealisté získali pouhé 3 mandáty z 21. To je jasná prohra. A je úplně jedno, zda mluvíme o ODS nebo Svobodných. Ani jedna strana nedokázala zmobilizovat voliče. V případě Svobodných je navíc otázkou, co by s jejich výsledkem udělala vyšší volební účast. ODS se zřejmě na delší čas zabydlela mezi 7 a 8 procenty. Na straně jedné je dobře, že nedošlo k potvrzení několika průzkumů, které ODS věštily pád pod magických 5%. Na straně druhé se potvrzuje, že voliči s návratem k ODS vyčkávají na dobu, až si budou jistí, že ty změny jsou myšleny skutečně vážně. Při pohledu na evropskou kandidátku je evidentní, že je zde celá řada lidí, na kterých lze v budoucnosti stavět. Zamrazilová, Lupoměský nebo Stárek. Osobně si myslím, že kdyby kandidátku vedla právě Eva Zamrazilová, byl by výsledek lepší.

Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani to, že Evropský parlament opouštějí Richard Falbr a Libor Rouček. Zvláště pro eurofila Roučka to musí být těžká rána. A jistou symbolikou je i to, že po 20 letech opouští EP i šéf sudetských Němců Posselt. Jeho CSU zažila v Bavorsku velký propad. Na druhé straně barikády stojí Jiří Pospíšil. Kde jsou ty časy, kdy voliči trestali politickou turistiku. V každém případě Jiří Pospíšil potvrdil svou pověst, když odmítl vstup do TOP 09. Uvidíme, kam ho vidina osobního prospěchu zanese příště.

Nízká volební účast v těchto volbách (a to nejen v ČR či na Slovensku) potvrdila tezi těch, kteří říkají, že EP je daleko od voličů. V našem případě máme 21 poslanců a moc nevěřím tomu, že by je někdo dokázal vyjmenovat. Dokonce nevěřím, že by někdo zvládl byť jen třetinu jmen. Ono se tomu ani nelze divit. O europoslancích (a zase to platí nejen pro ČR) je slyšet pouze půl roku před evropskými volbami. A to platí o všech evropských orgánech. Pro voliče je Brusel daleko a o jeho činnost se moc nezajímají. Lidé totiž stále žijí v iluzi, že se o jejich životech rozhoduje v Praze, Bratislavě, Madridu či Athénách. Přitom přes 70% legistalivy (a to beru tu optimističtější variantu) přichází z Bruselu a národní parlamenty ji pouze přijmou.

Z pohledu České republiky budou rozhodující parlamentní volby v roce 2017, pokud se Andrej Babiš nerozhodne jinak. V příštích všeobecných volbách se bude rozhodovat o našem členství v evropské měnové unii. Vlastně to bude takové referendum o euru. Jsem zvědav, jak právě v těchto volbách budou voliči hlasovat. V této souvislosti bych pouze varoval před Andrejem Babišem. Jeho Agrofert dostává z Bruselu nemalé dotace. Uhádnout v jaké měně, snad není tak těžké. Tak proč by zrovna Babiš měl trvat na české koruně.

Evropský socialismus (v barvě rudé a zelené) opět neohroženě vyhrál. Můžeme se těšit na další kolo přerozdělování, regulací, příkazů a zákazů. Zřejmě až krach sociálního státu otevře lidem oči. Otázkou je, zda už nebude příliš pozdě, protože okolní svět (zvlástě rychle rostoucí Asie) na evropskou renesanci rozhodně čekat nebude.

Zdroj: ePortal.cz