Triumf Marine Le Penové ve Francii a Nigela Farage v Británii uvedl evropské politiky do stavu šoku. Wolfgang Schauble to vyjádřil po svém: „Musíme se ptát, proč čtvrtina Francouzů hlasovala pro fašisty“. Možná pokud by byl přítomen požárům na předměstí Marseille, Paříže a dalších měst, tak by se takhle ptát nepotřeboval. Jenže to by musel sestoupit ze svého Olympu a začít se zajímat, co ty malé lidičky dole vlastně trápí. Pokud někdo prorokoval, že „radikální“ strany budou posilovat, lepší důkaz dostat nemohl. Řadu Evropanů nezajímá, jaké další direktivy EU chystá pro jejich dobro, ale dožadují se toho, aby se jejich státy jasně postavily k sílící imigraci a s tím spojeným problémům. A pokud to „zavedené“ strany udělat odmítají, voliči se logicky začnou obracet k těm, které neváhají v imigrační politice navrhovat radikální řešení.

Marine Le Pen – Nigel Farage

Pro socialistu Hollanda to musela být obzvlášť hořká pilulka. Když vystrnadil „proklínaného“ Sarkozyho z Elysejského paláce, Francie mu ležela u nohou a on jí sliboval modré z nebe, nemožné ihned, zázraky do dvou týdnů. Nyní končí ponížen až na třetím místě, jeho popularita je dávno tatam. Jeho recepty ekonomiku nespasily a co se týče imigrace, pak zvolil již klasický postoj – raději se v tom moc nešťourat, všichni jsme přece Evropané a máme se rádi.

Paradoxem je, že právě Sarkozymu do úřadu pomohl mimo jiné i jeho tvrdý postoj vůči imigrantům. Při nepokojích v roce 2005 z pozice ministra vnitra vyzýval k nekompromisnímu postupu a byl za to z EU silně kritizován. A pak že se historie neopakuje…

Také James Cameron může zpytovat svědomí a ptát se, „kde jsme to udělali chybu“. Nepomohlo mu ani to, že se snažil ve své rétorice vůči EU přitvrdit. Dokonce nevyloučil ani konání referenda o setrvání v EU. Vše marno. Nigel Farage byl ještě tvrdší a na to tradičně vůči Evropě rezervovaní ostrované slyšeli. Nick Clegg a jeho proevropští liberálové pak utrpěli ještě horší debakl, z 11 mandátů obhájili jediný. Jak konzervativce, tak labouristy čeká pořádná povolební kocovina.

Francie a Británie nejsou žádné malé zemičky, takže nad vítězstvím Národní fronty a UKIPu prostě už nejde mávnout rukou. Pro „řidiče“ Evropy byl až doposud takový výsledek nepředstavitelný. Problém je, že nyní se evropská politická „elita“ upřímně zděsí a celou záležitost po vzoru německého ministra financí ostře odsoudí. Pak se po dalších volbách bude zase divit a děsit. Pokud by se chtěli přestat divit, museli by jít až na dřeň a přiznat, že evropská imigrační politika selhává. Jenže pak by hrozilo, že by s ní museli začít něco dělat, což by definitivně podkopalo všechny růžové vize o bukolickém životě v evropské utopii.

Dovolil bych si uvést jeden příklad. Před nějakou se mi dostala do rukou kniha, v níž vylíčila svůj život žena, která jako mladá dívka přišla do Británie z Bangladéše, aby se vdala za předem dohodnutého muže, rovněž Bangladéšana a zároveň velmi konzervativního muslima. A po třiceti letech v den královniných narozenin poprvé za celou dobu opustili čtvrť, v níž celou tu dobu žili – aby si prohlédli Buckinghamský palác. Třicet let žili v uzavřené čtvrti, kterou obývali samí přistěhovalci, měli zde své obchody, lékaře, modlitebny… Tři dekády žili v téměř absolutní izolaci od civilizace, do níž se přistěhovali. A rodina samozřejmě do posledního písmene měla dodržovat šaríu – manželka například nesměla sama opustit dům.

Tím ale příběh nekončí. Problém nastal v další generaci. Jejich dvě dcery totiž začaly chodit do anglické školy. Začaly se bouřit proti kultuře svých rodičů. Problém je, že nedokázaly ani přijmout kulturu samotné Británie. Zůstaly uvězněné mezi dvěma odlišnými světy, nepatřily přitom ani do jednoho z nich. Toto zacyklení je možná ještě vážnějším problémem, než imigrace samotná. Byly to zástupy podobně vykořeněných mladíků, které na předmětí francouzských měst zakládaly požáry a rabovaly obchody. Děti imigrantů si dokázaly snadno osvojit technologické vymoženosti Západu, ale ne jeho hodnoty. Nepatří už do světa svých rodičů, ale zároveň se – po kulturní stránce – nestali občany a Francouzi.

Evropští politici nemůžou před tímto problémem zavírat oči donekonečna a tvrdit, že všechno spraví ještě nákladnější sociální programy. Chudoba je možná řešitelná, ale jak chcete řešit absenci demokratických hodnot?

Pokud máte dojem, že Václavské náměstí je vrchol exotiky, tak tento pocit by anulovala pětiminutová procházka centrem Londýna. V nadsázce mohu říct, že „běloši“ jsou v tamních ulicích vzácný úkaz. Dvakrát jsem Londýn krátce navštívil, takže to znám z vlastní zkušenosti. Je to neuvěřitelně kosmopolitní město, se všemi klady i zápory, které to přináší. Všichni si nejspíš pamatujete na atentáty, které se odehrály v londýnském metru v roce 2005 (už se nám tu tenhle rok objevuje podruhé). Celkem si vyžádaly 52 obětí. A důležitým mementem je, že všichni čtyři atentátníci se narodili a vyyrostli už v Británii…

Z tohoto pohledu není vítězství protiimigračních stran dílem náhody, ale výsledkem dlouhodobého trendu, který má evidentně rostoucí charakter. Multikulturalismus, který dominuje ve světě evrospkých „elit“, bude pod tímto tlakem dlouhodobě těžko udržitelný a je jen na politicích, jestli dokáží na situaci zareagovat včas, než dojde k dalším výbuchům násilí. Do té doby jim nezbude než se divit, odkud ta Le Penová tu podporu pořád bere…

Zdroj: ePortal.cz