Možná zazněl právě takový imperativ a zbožné přání romského otce ve škole v děčínské čtvrti Boletice k učiteli, když mu předával své dítě do povinné školní docházky, aby z toho bylo dnes pozdvižení a školské zařízení plné policistů. Byl tu jen malý zádrhel; nemožné ihned, zázraky do tří dnů. Od toho, aby totiž byly děti, zvláště ty romské, vychovávány, jsou jejich rodiče, byť jim leckdy jdou v neřestech příkladem. Učitel by měl hlavně vzdělávat. Místo toho jsou nyní za prohřešky dětí jejich rodiči napadáni pedagogové nejen verbálně, ale i fyzicky. Co s tím? Stačí dítě, co vyrušuje, bije spolužáky, nemá učebnice a nic neumí, navíc učiteli sprostě nadává, napomenout poznámkou či pětkou, a je oheň na střeše. Mstitelé v podobě rodičů se dají očekávat každou hodinu. Pokud jejich útok skončí jen u nadávek a urážení, může být pedagog navýsost spokojený. Ovšem jen do dalšího dne, pokud se romské dítě nepolepší a jeho napomínání pokračuje. A výhružný příchod rodičů je limitován pouze tím, jak dlouho v noci popíjeli alkohol u táboráků, které si v léte rozdělávají na ulicích, kde jejich rámus a halekání až do ranních hodin ruší ty občany, co se chystají stávat do práce.

Naštěstí jen pár dnů zbývá do velkých prázdnin, aby si učitelstvo oddechlo od žákovské diskriminace. Je před námi konec školního roku 2013 – 2014. Jen si připomeňme, že na základě výzkumu kanceláře ombudsmana, v 67 vylosovaných praktických školách ze všech krajů ČR tvoří romské děti až 35 procent žáků bývalých zvláštních škol, dnes škol praktických. Podíl romské populace v Česku se přitom pohybuje mezi 1,4 až 2,8 procenta obyvatel. Při posledním sčítání lidu v roce 2011 uvedlo romštinu jako svůj mateřský jazyk v Česku celkem 42 tisíc lidí. K romské národnosti se přihlásilo jen 5 135 lidí. Počet Romů se přitom odhaduje na více než 200 tisíc. Proč ty lži? Dostali snad strach z gadžů nebo se za svůj původ stydí?

Rvačky s Romy u nás ustaly, po radikálních nepokojích v ghettech Šluknovska či Ostravska se situace uklidnila. Až na výjimky, k nimž se řadí i zmíněná základní škola v děčínské části Boletice. Do budovy praktické školy nesmí bez dozoru vstoupit nikdo z rodičů. Někteří z nich totiž ve stále větší míře napadali učitele. I když zatím útočili jen slovně, jedna z kantorek se nervově zhroutila a je na nemocenské. Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) už toho má plné zuby a chce vytvořit zákon, který by učitele chránil před podobnými útoky. Učitelé a vychovatelé by měli mít statut chráněné osoby, žáci či chovanci, kteří je napadli, by pak dostali mnohem přísnější tresty. Řekl po jednání s řediteli výchovných ústavů kvůli nedávnému brutálnímu útoku chovanců na vychovatele ústavu v Králíkách; chce to víc peněz i navýšení personálu. Agresivity ovšem stále přibývá ze strany nepřizpůsobivých dětí, resp. malý Romů, jejichž rodiče mají jediný cíl; v odpovídající termín si zajít na sociálku pro peníze.

Chovanci ve Výchovném ústavu v Králíkách na Orlickoústecku zaútočili v noci na dva pracovníky. Čtrnáctiletý chlapec vběhl do klubovny a vrazil vychovateli šroubovák do krku; jen o tři centimetry přitom minul tepnu. Vychovatelku, která následně přiběhla, povalil na zem a kopal do ní. Jeho o rok starší kamarád se k útoku na ženu přidal. Zatím nejtragičtější útoky na pedagogy u nás byly za posledních deset let čtyři, ne všechny však spáchali romští adolescenti. V roce 2004 pobodal sedmnáctiletý učeň ze Svitav svého učitele, který při převozu do nemocnice zemřel. Mladík dostal devět let za vraždu. O tři roky později to byl šestnáctiletý obyvatel dětského domova v Jablonném v Podještědí, který zmlátil vychovatelku; utrpěla poranění hlavy. Neuplynul ani rok a čtrnáctiletý chlapec v dětském domově v Horním Maršově zbil vychovatele poté, co ten po něm chtěl, aby šel na vycházku. Muž utrpěl zlomeninu předloktí. A před dvěma lety bodl student rakovnického gymnázia do zad učitelku, jež se naštěstí uzdravila a vrátila do školy. V čem je zakopán mmořádně nezkonzumovaný pes?

Několik století už Češi spolužijí s cikány a pořád se nic nezměnilo; dál jen společenská atmosféra čpí pachutí věčné sociální vyloučenosti. A pokusů o nápravu byl bezpočet. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Od 1. února 2012 mají povinnost všichni v Ostravě se řídit heslem tzv. inkluze: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Inkluze totiž znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný. (Inkluze (z lat. inclusio, zahrnutí) znamená zahrnutí nebo přijetí do nějakého celku.) Byl to lakmusový papírek, který ostravský Magistrát ponořil do romské pracovitosti. Nic jiného nezbývalo; v každé romské demonstraci se nad hlavami hrdých potomků Indů nesly transparenty: “Chceme práci!” Tak ji dostali. Ostravští nezaměstnaní Romové, kteří neměli dlouhodobě práci, mohli brát výplatu mezi 13 až 16 tisíci korunami hrubého měsíčně. Dostali rekvalifikaci a nabídku práce v těžkém strojírenství, sociálních službách a ve stavebnictví. Město Ostrava se v rámci v Česku unikátního programu Sociální inkluze praštila přes kapsu.

Ovšem ouha: Našim romským spoluobčanům to ale bylo málo a nastoupit do práce odmítli. Lakmusový papírek se prudce zbarvil do kysela. Akce, a proto přišla i reakce; razantní krok a čtyři romské rodiny byly z programu vyškrtnuty, dvě z nich musely opustit městský byt. Dobrovolně se pak vystěhovala z městského bytu do severních Čech čtvrtá romská rodina. Přitom 16 tisíc hrubého dostanou lidé, kteří nastoupí na ostravský magistrát na referentská místa. A podle ministerstva práce a sociálních věcí bere takový plat v Česku téměř šest procent nekvalifikovaných lidí, především v oblasti pomocných prací. Na Ostravsku za necelých 16 tisíc pracují ale i lidé se vzděláním, a to hlavně ve službách a obchodě. Ovšem početné romské rodiny berou víc na sociálních dávkách na děti…

Romové nejsou jen český problém; pro zahraničí je romský exodus šokem hlavně od roku 1989. To se obyvatelé Kanady či Velké Británie nestačili divit, jak jsou imigrující Romové nepřizpůsobiví, když to té doby si zejména běloši mysleli, že nic horšího než jejich černí a barevní spoluobčané neexistuje. Nedávno si však začali rvát vlasy i v těchto státech. Předměstí Sheffieldu na severu Anglie zažívalo velký příliv českých i slovenských Romů, což tam vyvolávali velké napětí. Přistěhovalci tvrdili, že v Británii chtějí dát svým dětem šanci na lepší život, ale chováním, hlukem, gangy mladých lidí i krádežemi se dostávali do střetů s ostatními obyvateli, jak to uvedl britský deník The Guardian.

Nespokojenost s Romy v předměstí Page Hall vedla k vytvoření sdružení místních obyvatel, které monitoruje chování romských přistěhovalců a snaží se situaci zklidnit. Podle sdružení jde o sud se střelným prachem, který hrozí explozí. Sdružení odmítá označení domobrana. Úřady odhadují, že ve městě žije kolem 1500 těchto Romů, z nichž asi tisícovka je v malé čtvrti Page Hall. Britský vicepremiér Nick Clegg dokonce vyzval romské přistěhovalce, aby brali ohled na britský způsob života. Konkrétně hovořil o čtvrti Page Hall v Sheffieldu, kde se někteří chovají, jako by žili “v zanedbané vesnici nebo v lese”. Někteří z nich pocházejí z míst, kde nejsou zvyklí používat WC nebo vyhazovat odpadky tam, kam patří. Otevření Británie po roce 2004 bez omezení občanům nových členských zemí EU byla dle něj “spektakulární chyba”; vláda počítala s nejvýše 13 tisíci novými imigranty ročně a nakonec jich bylo přes 200 tisíc za rok jako v multikulturní Kanadě.

A právě ve Velké Británii se přitom podle pilotní studie britské organizace Equality romské děti bez problému zapojují do tamních základních škol. Průzkumu se zúčastnilo 61 žáků, které český školní systém ve většině případů poslal do tzv. škol praktických, dříve zvláštních. Britský školní systém je nicméně na děti z jiného kulturního prostředí lépe připraven a počítá s tím, že prvních pět let se učí hlavně anglicky. Zázrak? Omyl. Na anglických základních školách jsou požadavky na žáky daleko nižší než u nás. Vezmou tam téměř kohokoliv. Zajímavé na celé věci navíc je, že autorkou výzkumu, jenž prokázal prosperitu romských dětí v Anglii, je někdejší spolupracovnice Společenství Romů na Moravě Lucie Fremlová.

Opačné zkušenosti mají s malými Romy v Kanadě. Deník Toronto Star napsal, že romští adolescenti vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti. Šokovaní učitelé je popisují jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožuje své spolužáky, jsou neuctiví k učitelům, nedělají domácí úkoly a často i na několik dní nedodržují školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje.

Zpráva ČTK z 16. 8. 2008: Okres Harrold v americkém státě Texas rozhodl jako první v USA povolit učitelům nosit do školy zbraně. Toto průlomové rozhodnutí, které vstoupí v platnost od začátku nového školního roku, je důsledkem rostoucí kriminality na školách. Okresní školní rada přijala podle oficiální informace své rozhodnutí jednomyslně a zástupci rodičů žáků neměli námitky. Učitelé, kteří projeví zájem nosit zbraně, budou ovšem muset splnit přísné podmínky. Budou muset získat zbrojní pas, absolvovat výcvik a ještě získat povolení vedení příslušné školy. Konec tzv. gun free zone, tedy místa, kde jsou zbraně zakázané, ovšem jen do určité doby. Americký Kongres před časem sice zakázal nošení zbraní na školách po celých Spojených státech, ale Nejvyšší soud totiž později toto nařízení zrušil, tedy i gun free zone. Místní úřady mohou v této věci přijímat vlastní zákony a předpisy. To vše poté, co jihokorejský mladík Čo Sung-hu vystřílel v učebnách na virginské polytechnice během devíti minut 170 ran a zabil dvaatřicet studentů a pedagogů….

Nastanou opět v Torontu celně-imigrační prověrky? O čem budou? Zda jim skutečně hrozí v Česku nebezpečí ze strany neonacistů, zda jsou skutečně diskriminováni většinovou populací, jak uvádějí, a zda je český stát skutečně nedokáže ochránit a zajistit jim rovnoprávnost v rámci tzv. multikulturního zákona. Paradoxně tento systém pomáhal spustit v letech 1986-87 Čechokanaďan Jiří Corn, předseda zdejšího Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Zasloužil se o prosazení legislativní změny – Zákona č. 93 na ochranu kulturního pluralismu, o tzv. multikulturalismus. Ten dodnes zajišťuje pohodlný azyl, a mnohdy i celoživotní bezpracnou pohodu, všem utečencům, které jejich vlády neuměly, nebo nechtěly ochránit před rasovým či domácím násilím a diskriminací.

Měl jsem možnost uskutečnit koncem 90. let v Torontu rozhovor s představitelem „The Heritage Front – Cesta dědictví“ Volfgangem Waltrem Droegem.

Asi tři tisíce členů The Heritage Front v těchto dnech rozšiřují po Torontu letáky, v nichž nabádají kanadskou vládu, aby omezila příliv utečenců romské komunity z Evropy. Co vás k tomu vede?

“I když oficiální čísla jsou jiná, podle nás Kanada přijala jen v roce 1997 na 250 tisíc legálních utečenců, z toho jich přišlo do Toronta a okolí asi 80 tisíc. Zhruba 70 tisíc lidí se v tomto období přistěhovalo nelegálně. Jedná se hlavně o uprchlíky barevné pleti z tak zvaného třetího nejchudšího světa. A těm přijde vhod každá práce, hlavně však kanadské sociální dávky. Vyhovuje to našim podnikatelům, jimž tito chudáci vytvářejí levnou pracovní sílu, za níž neplatí sociální a zdravotní pojištění. Berou navíc příležitost kanadským občanům, kteří by však museli za stejnou práci dostávat platy až dvojnásobně vyšší, než imigranti.”

Má obsah letáku varovat před romskými imigranty?

“Vládní statistiky jasně prokazují, že kriminalita černých a barevných obyvatel vůči bílým je vyšší, než bělochů vůči barevným. Znám problémové etnikum jakým jsou Romové z Evropy, kam často jezdím. V Kanadě je sice dost místa, ale oni stejně nepůjdou pracovat. Zvláště ne někam do tvrdých podmínek lesů na severu či do naftových polí. Budou se soustřeďovat ve městech a je známo, že čím víc je jich pohromadě, tím jsou s nimi větší potíže. Už dnes jsou na ubytovnách a v jejich okolí, kde dočasně žijí, rvačky a krádeže i mezi nimi samými.”

Nevěříte ve společné soužití?

“Ne! Jakmile se postaví tyto rozdílné kultury vedle sebe pod jedny zákony, dopadne to tak, jak dnes v Kanadě třeba s Indy, kteří už tady chtějí svoji autonomii. A dokonce si na vládě vymohli, že mohou ke kanadské policejní uniformě nosit indický turban, jak to lze vidět třeba na torontském letišti. Chtějí žít podle svých tradic, stejně jako třeba Mexičané v Novém Texasu, protože jejich zvyky a způsob života jsou neslučitelné s kulturou jiného národa.”

Vy tedy nemáte v multikulturalismus důvěru?

“Je to stejný nesmysl, jako socialismus ve střední Evropě. Jen samé fráze o lidské snášenlivosti, ale realita je úplně jiná. Prostě nastavování růžových brýlí, zakrývání skutečných problémů. Copak to má logiku, aby si Kanada půjčovala v zahraničí peníze na to, aby před světem vypadala dobře, že je na všecky hodná? Hrát si na lidumila za cizí peníze, to nemůže dobře skončit.”

Inu, tolik část mého rozhovoru s pravicovým extrémistou; lidské geny jsou zatraceně složitá záležitost, s níž se dá něco udělat jen s velice velkým úsilím, podpořeným hlavně snahou samých Romů, aby si přiznali, že pro ně není životním posláním jen čekat na sociální dávky a nechat se vydírat bílými majiteli ubytoven, kterým sociální úřady platí za ubytování sociálně vyloučených osob nekřesťanské peníze z našich daní…

Zdroj: Blog autora