Rusko zabránilo válečnému konfliktu a vstupuje do projektu Sever-Jih. A více o tom, o čem hovoří V.V.Pjakin

V Otázkách-odpovědích ze dne 15.8. Pjakin popisuje schůzku Ázerbájdžánu, Íránu a Ruska v Baku a s ní téma Náhorního Karabachu, v základu ale téma projektu „Sever-Jih“. Ve videu jde o čas 16:15-29:28 a text jeho řeči ve zkrácené formě je zde:

„….nemůžeme posuzovat pouze toto trojstranné jednání v Baku, kde se setkaly hlavy Íránu, Ázerbájdžánu a Ruska. Je třeba to pojmout komplexněji. Osmého bylo to setkání v Baku, devátého se Putin v Petrohradu setkal s Erdoganem a desátého měl setkání s arménským prezidentem Seržem Sarkisjanem v Moskvě. Šlo o komplexní úkol, při kterém se řešily otázky bezpečnosti v tomto regionu. Turecko se tam pokouší dostat: „My se také chceme účastnit řešení konfliktu v Náhorním Karabachu.” A Arménie správně odpovídá: „A na jakém základě? Hleďte si svého. Vás se to vůbec netýká. Ázerbájdžánu? Samozřejmě. Íránu? Toho také. Ruska? To bezesporu! A co s tím má společného Turecko?” V tomto ohledu je to tedy jasné. A co je ještě nutné si v souvislosti s touto situací uvědomit? Jak Ázerbájdžán, tak Arménie si musí uvědomit jednoduchou věc, že mají velké štěstí, že je Rusko jejich dodavatelem zbraní, a že je dodává Ázerbájdžánu i Arménii. Takže je a priori rozhodčím jejich konfliktu, který tak nepřerostl v totální válku, díky které by mohl explodovat celý svět. Ve výsledku zůstal zachován ázerbájdžánský národ i Arménie a arménská státnost a nevzplanula válka.“

„Co se týká samotného toho setkání v Baku, klíčovou otázkou, která se tam řešila, byl projekt Sever-Jih. Dopravní koridor Sever-Jih je v určitém smyslu konkurentem čínského projektu Velká hedvábná stezka.“

Čína buduje svoji dopravní infrastrukturu, protože potřebuje získat zdroje. Pokud Číně vyjdou všechny její plány, bude z Ruska pouze tranzitní území řízené z nadnárodní úrovně. 

Jaké druhé centrum globálního řízení plánují globalisté zřídit jako protiváhu k Číně stejně, jako teď existují euroasijci a atlantisté? Írán! A proč by nemohli rozšířit možnosti Íránu? Pojďte zřídit koridor Sever-jih. Tuto cestu v podstatě Čína nepodchytila, ani blízko se k ní nepřiblížila, a vytvoření tohoto koridoru umožňuje Rusku stát se subjektem globální politiky. V Rusku mají své zájmy všichni hráči nadnárodního řízení: Evropa, Čína, Írán a globální prediktor celkově. Teď jsou oba tyto projekty, jak Hedvábná cesta, tak i Sever-jih závislé na Rusku. A té cesty Sever-jih se již nikdo nevzdá, bylo nutné to jenom vyslovit. Tím hlavním bylo to vymyslet a zformulovat ideu. A teď už to není jenom vymyšlená a zformulovaná idea. Írán teď… Uvědomte si, že ten stát prožil 30 let pod sankcemi. Potřebují se z toho dostat. Ať už z nadnárodní úrovně chtějí Íránu vnutit jakoukoliv ideu globálního dominování, on se potřebuje uvolnit z toho sevření. Projekt Sever-Jih znamená pro Írán prorazit do prostoru, ve kterém se dá operovat a on se toho nevzdá. Chápete? Stát se nedá přeorientovat ze dne na den. Takže jde o velice závažný tah a velice závažné rozhodnutí, které mimochodem také umožňuje Ázerbájdžánu přetrvat jako administrativní jednotka, a ázerbájdžánskému národu se zachránit a přežít tuto krizi. Protože ta krize okolo Náhorního Karabachu byla v podstatě zaměřena na jedno. Ázerbájdžánské obyvatelstvo mělo zcela zmizet, a jeho území mělo být rozděleno mezi Arménii a Írán. A teď zůstane celé zachováno.

Co se týká Arménie a řešení problému s Náhorním Karabachem, tak bylo řečeno, že bude řešen s ohledem na názory a zájmy obou znesvářených stran. To může zařídit pouze Rusko, Moskva. A nebude třeba válčit, ale chce to čas a v klidu na tom pracovat. To je k situaci okolo celého toho souborného komplexu. To setkání z 8. srpna a všechny ty ostatní schůzky tvoří souborný komplex.“

Konec citace těch části, o kterých budu psát především proto, že se týkají tématu Kurdistánu/Arménie a blízkovýchodních „uhlíkových trubek“, tedy toho, o čem tak často píšu.

Arménie, Ázerbájdžán – Náhorní Karabach a Rusko

Pjakin říká, že schůzka v Baku byla součástí souborného komplexu a ač toto téma je velmi dlouhodobé, z poslední doby to mým pohledem schůzka Putina s prezidenty Arménie a Ázerbájdžánu 20. června, psala jsem o tom „Petrohradská schůzka Putina, která unikla pozornosti“ . Putin zde obě strany v rámci možností usmířil tak, aby se konflikt o Náhorní Karabach nehrotil. Více se v té době nedalo dělat, protože bylo nutné čekat (jak také Pjakin neustále zdůrazňoval), jak se vyvine situace kolem Turecka, o které v celém dění významně jde s ohledem na otázku Kurdů a ve vztahu k Íránu.

Prezident Arménie Serž Sarkisjan (vlevo), ruský prezident Vladimír Putin (uprostřed) a prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev (vpravo) se setkali na tripartitním jednání o Náhorním Karabachu 20. června v Petrohradu 

A věci se pohnuly do týdne po petrohradské schůzce, a to britským referendem a zakrátko na to pokusem o puč v Turecku. To byla zásadní věc v tom, že USA na dvakrát ztratily vliv v Evropě a když se následně Erdogan přidal na stranu Ruska, Rusko tím získalo podmínky pro další kroky. Jedním z prvních bylo setkání Putina s Erdoganem 9. srpna (a všimněte si, že opět v Petrohradu, stejně jako s prezidenty Ázerbájdžánu a Arménie předtím), ve stejné době setkání Putina s prezidenty Íránu a Ázerbájdánu 8. srpna (a všimněte si, že v Baku) a nakonec setkání Putina s prezidentem Arménie (tentokrát v Moskvě a později vysvětlím, proč mi osa „Petrohrad-Baku-Moskva“ přijde tak významná).

Prezidenti Íránu, Ázerbájdžánu a Ruska v Baku 8.8.2016 (foto Iran Daily)

Vraťme se ke schůzce Putina s Erdoganem z 9. srpna. Očekávala jsem, že po ní může přijít nějaké oficiální potvrzení Erdogana, že Turecko již nechce být členem NATO, ale nakonec hlavním výsledkem bylo to, co jsem očekávala jako až další v pořadí – situace kolem uhlíkových trubek. A po schůzce Putin i Erdogan oznámili, že výstavba plynovodu Turkish stream bude pokračovat.  A to byl tah ve prospěch Ruska větší, než se může zdát.

Pro upřesnění: od onoho „Kuvajtu napadení“ v roce 1990, ke kterému došlo krátce po pádu Berlínské zdi 1989 a před rozpadem SSSR v roce 1991, běží plán na překreslení hranic Blízkého východu. A jeho hlavním cílem je zbavit Evropu (a nejlépe i Čínu) závislosti na ruských energetických zdrojích. Za tím účelem bylo naplánováno už mnoho projektů, přičemž tím nejzásadnějším se stal projekt plynovodu Nabuco z roku 2002. Ten ale zkrachoval nejen kvůli nepřijatelným nárokům Turecka co by tranzitní země, ale především proto, že nebyl schopen naplnit kapacitu potřebnou pro Evropu (stál jen na kaspickém plynu z Ázerbájdžánu, což představuje jen cca 30% objemu, který Evropa odebírá z Ruska).

Proto bylo od tohoto zásadního projektu upuštěno – ovšem jen na dobu, než budou uzavřeny nové dohody s Íránem tak, aby z Íránu mohlo být sňato embargo a aby ten mohl ruské zdroje do Evropy nahradit naplno, protože ten na to kapacitu má. Proces dohody s Íránem se táhl a do úspěšného konce byl doveden až v červenci 2015 (a hned od ledna 2016 byly zrušeny i sankce proti Íránu).

Ponechme nyní stranou, že celé rozbombardování Blízkého východu (viz článek Sedm zemí do pěti let, kde jsem podrobně popsala trasy různých variant „uhlíkových trubek“) se nedělo v zájmu Spojených států, ale naopak pro jejich odstavení a předání žezla Číně, avšak na podstatě, že stále jde o odstavení ruských zdrojů do Evropy se vůbec nic nezměnilo – v tomto směru jsou zájmy USA i globalistů shodné. A jestliže Pjakin hovoří o „souborném komplexu“ schůzek, zde je třeba zdůraznit jeden z nejvýznamnějších kroků Ruska, ten, který Putin shrnul do věty „Jestli draka neizbežna, nado biť pervým“. O co šlo?

Od onoho „Kuvajtu napadení“ a po nezdaru plynovodu Nabuco bylo jadernou dohodou s Íránem v červenci 2015 dosaženo šance, že Evropa bude konečně zbavena závislosti na ruském plynu. V té době měli globalisté vyřešeno už i mnoho dalších věcí: odstavení USA a Británie jako hegemonů (návštěva čínského prezidenta, před kterým se v obou zemích pokorně klaněli) či rozjetý proces islamizace Evropy tak, aby jí velel Írán. Co jim zbývalo dořešit, to byla Sýrie a Turecko – a to jednak ve smyslu vytvoření území, na kterém se budou scházet všechna blízkovýchodní energetická potrubí (Kurdistán/“Trubkostán“) a jednak ve smyslu propojení „Írán-Evropa“, což můžeme vnímat jako islámské propojení, které má dále být součástí toho, co je označováno jako  „Nová hedvábná stezka“.

Z popsaného je zjevné, že s Ruskem se v tomto procesu nepočítalo jinak, než jako s územím, které bude od Evropy (a opakuji, že nejlépe i od Číny) energeticky odstaveno, protože jeho roli převezme Írán. Když k tomu přičteme sankce proti Rusku a pád cen ropy na cca 50% předchozí hodnoty z konce roku 2014 a k tomu skutečnost, že v prosinci 2014 byl zrušen i plán na výstavbu South streamu mezi Ruskem a Tureckem, jaderná dohoda s Íránem byla poslední tečkou, jak Rusko zcela odstavit.  Proto jakmile k jaderné dohodě s Íránem došlo (14. července 2015), Rusko hned v září vstoupilo do dění (Rusko zahájilo vojenskou intervenci v Sýrii). A to byl ten tah „Jestli draka neizbežna, nado biť pervým“.  Sýrie se totiž pro Rusko stala jedinou možností, jak pouze nepřihlížet stěhování světové moci z USA do Číny a přitom čekat, až opět bude čelit tažení na své zdroje – tentokrát ovšem z druhé strany, ze strany globalisté+Čína.

Vstupem do Sýrie si získalo respekt nejen schopností jako jediné tento konflikt řešit bez hrozby celosvětové války, ale také zbraněmi, které předvedlo. Právě těmi totiž vyslalo zásadní vzkaz – „kdo chce rozkrást naše zdroje, ten ať se podívá, s čím se setká“. A byl to vzkaz nejen USA, ale i globalistům.

Od loňského léta, kdy byla uzavřena jaderná dohoda s Íránem a po které to měly být Čína a Írán, kdo situaci v Sýrii a kolem Turecka vyřeší, se situace vyvinula tak, že nakonec jsou i globalisté rádi, že Rusko do tohoto dění Čínu a Írán přizvalo – viz např i tato další čerstva zpráva o Rusko-čínsko-íránské koalici .

Si Ťin-pching a Vladimir Vladimirovič Putin   

Když shrnu dosavadní stále pouze úvod, výsledkem dění z poslední doby je kromě role Ruska v Sýrii ještě ten fakt, že snahy o odstavení Ruska co by evropského energetického zdroje jsou opět v tahu, jak si toho všímá i Forbes: „Naděje Evropy zbavit se energetické závislosti na Rusku se nenaplňují„.  V souvislosti se Spojenými státy to už nehraje žádnou významnou roli – jejich hegemonie končí tak či tak, co ale platí, že to není radostná zpráva ani pro Írán a Čínu a tím ani pro globalisty. Ale je zde ještě další tah, na kterém Rusko současně pracuje. Ten tah se jmenuje „Sever-Jih“ a je to téma, o kterém Pjakin ve výše uváděném čase videa rovněž hovořil.  A z jeho popisu bude jasné, proč byla schůzka v Baku tak významná.

Mezinárodní transportní koridor „Sever-Jih“ versus „Hedvábná stezka“

„Nová hedvábná stezka“ je projekt, který je obnovením dávných cest mezi Východem a Evropou. V posledních letech je naplno obnovován právě s tím, jak se Čína má stát příštím hegemonem světa. Jeho součástí má být cesta jak po pevnině tak po vodě.

Nová Hedvábná stezka a její cesty po pevnině (žlutá) a po vodě (modrá) 

Ještě jednou Hedvábná stezka jako oběma směr končící vždy v Německu

Hedvábná stezka je projektem východozápadním, přičemž suchá cesta vede přes Kazachstán, Írán (zdroje ropy a plynu pro Čínu ale i pro Evropu) a vodní přes Indii, Suez (a všimněme si níže Jemenu, kde to v současnosti také vře!) a přes Středozemní moře do Řecka a Itálii (proč Řecko nikdy nesmělo opustit EU a totéž se dá říct o Itálii?). Za pozornost dále stojí, že jak „suchá“ tak „mokrá“ část směřuje do Německa (Duisburg je průmyslové a přístavní město v Německu ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko). Existuje ještě spousta jiných variant Hedvábné stezky (například až do Španělska či Pobaltských států), co je pro ně ale podstatné – Rusko je v nich pouze tranzitním kouskem země (i přesto, že se počítá i s využitím Transsibiřské magistrály).

Protože však Hedvábná stezka je projektem především východně-západním, existuje k němu ještě projekt severně-jižní – International North–South Transport Corridor . Ten představuje železniční a silniční trasy pro nákladní dopravu mezi Indií, Íránem, Ruskem, Evropou a Střední Ásií. Trasa zahrnuje především Indii, Írán, Ázerbájdžán a Rusko. V roce 2014 byla provedena studie a její výsledky ukázaly, že náklady touto cestou jsou nižší  o $ 2.500 na 15 tun přepravovaného zboží, než náklady vodní cestou (Hedvábná stezka).

Srovnání trasy Hedvábné stezky (modrá, po vodě) a trasy „Sever-Jih“ (červená, po souši)  

Na oficiálních íránských stránkách je k vidění mapa, jak zásadní roli Írán v obou případech hraje, ale je z ní také zjevné, z čeho má Írán na výběr delší nebo kratší trasa:

Tranzitní cesty, vedoucí přes Írán – modrá a fialová trasa Hedvábné stezky, žlutá trasa Sever-Jih (trasa pod vlivem Ruska a Ázerbájdžánu)

Schůzka Putina s íránským a ázerbájdžánským prezidentem v Baku ještě jednou – v hlavní roli nejen Írán, ale také Ázerbájdžán

Optikou výše popsaných souvislostí dostává schůzka Putina s íránským a ázerbájdžánským prezidentem jiný obraz. Trasa má zkrátit přepravní cesty mezi Indií, Íránem a Evropou (tam jde o oblast Pobaltských zemí) a i selským rozumem musí být jasné, že pro Írán, který se chce co nejdříve vzpamatovat z přes třicet let trvajících sankcí, je to trasa přitažlivější, než trasa obnovované Hedvábná stezky (čímž se dostáváme k tomu, o čem Pjakin hovoří, když říká, že dnes už neplatí, že země s přístupem na moře jsou ve výhodě).

Pokud jde o trasu „Sever-Jih“ samotnou, ta je téměř hotová, až na jeden úsek. A to úsek, který vede kolem Kaspického moře a který leží na území Ázerbájdžánu :

Úsek trasy „Sever-Jih“ na území Ázerbájdžánu, který čeká na zprovoznění 

Ač chybějící úsek trasy není jediným důvodem, proč byl jednání přítomen pouze ázerbájdžánský prezident a nikoliv i arménský, nyní ještě jedna mapa, která je o mnou výše zdůrazněném faktu, že schůzky Putina se uskutečnily v Petrohradu a v Baku ( a až nakonec s arménským prezidentem – s ním už ale v Moskvě, o tom za chvíli).  Trasa koridoru Sever-Jih totiž má začínat v Indii a vést přes Írán, ale končit má v Petrohradu a jejím klíčovým bodem má být Baku.

Začátek trasy: indická Mumbaj, konec trasy Petrohrad. Mezitím ´Teherán a Kaspické moře a – Baku. (Tato a předchozí mapa je ze zdroje: „Bez ohledu na NATO a majdanisty vzniká koridor Petrohrad -Mumbaj“ )

Tuto část lze shrnout tak, že poté co se Rusko nenechalo vyšachovat ze světového dění přes Sýrii poté, co došlo k jaderné dohodě s Íránem (a o které já od začátku tvrdím, že tehdy začalo velké soupeření o přátelství/“přátelství“ s Íránem jak ze strany USA tak Číny tak globalistů), tak Rusko v tomto soupeření bodovalo už tím, že na své straně má spojence Íránu – Sýrii (a když Putin přivezl Asada do Moskvy v době, kdy se Británie klaněla čínskému prezidentovi, nemohl lépe demonstrovat, že bez Ruska nic nepůjde), dále poté, co se Rusko s Tureckem dohodlo na obnově výstavby Turkish streamu, tak je zde další ruský trumf – Rusko nabízí Íránu lepší podmínky, než Čína!

A nyní ještě poslední, co chci v článku zmínit, a to je Turecko a především – Arménie!

Schůzka v Baku proběhla 8.8.2016 a bez arménského prezidenta

Jestli vidím velikou symboliku v tom, že těch několik významných schůzek Putina z poslední doby proběhlo v Petrohradu a v Baku, pak je zde ještě datum oné schůzky v Baku a fakt, že arménského prezidenta Putin přijal až Moskvě. Mým pohledem šlo o velmi symbolické datum tím, že v noci na 8.8.2008 byla zahájena gruzínsko- ruská válka o Abcházii a Osetii.

Jak vidno z mapy, Gruzie nejen že na Severu sousedí s Ruskem, ale na Jihu sousedí (kromě Turecka) také s Arménií a Ázerbájdžánem. A asi jen málo lidí si dnes uvědomí, že rozpad SSSR byl naplno spuštěn právě boji o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem. A že dění v Gruzii bylo vlastně pokračováním toho, co Arménie už v roce 1990 začala. A co se dosud táhne a táhne tak, že do dění je vtahováno i Turecko (viz tak intenzivní uznávání genocidy Arménů Tureckem v poslední době).

V souhrnu ale jde o to, že oblast na této jižní hranici Ruska je stále „v rozpracovaném chodu“ a to právě jak přes boje o Náhorní Karabach, tak přes dění v Turecku v souvislosti s Kurdy.

Turecko, Sýrie, Irák, Írán, Arménie, Ázerbájdžán  – v současnosti nejkritičtější část světa  

Napsala jsem spoustu článků na téma Kurdistánu, který by dle mého měl zabrat kus území Sýrie, Iráku, Íránu a – Turecka! A myslím, že tento scénář stále běží a že Turecko si jej je velmi dobře vědomo (jeho současné tanky v Sýrii – viz Turecké tanky vjely do Sýrie , o kterých říká, že jsou proti ISIL, jsou dle mého proti Kurdům na území Sýrie) a že k nějakému rozkladu Turecka tak či tak dojde (a Rusko jako jediné může zachránit, aby z Turecka něco zbylo, ač si za to bude kromě existence Turkish streamu činit i nárok na Bospor a Dardanelly).

Ale stále více si myslím, že Kurdové pouze plní „špinavou“ práci k tomu, aby ve finále na částech území Turecka, Sýrie, Iraku, Íránu a na celém území Ázerbájdžánu vznikla Arménie. Přesněji – Velká Arménie (více o Arménii zde):

Mapa Arménie dnes a kdysi

A říká-li Pjakin, že Arménie je židovskou zemí číslo „2“, pak to má logiku v tom, že to, co plnil Izrael ve vztahu k USA a Evropě, to by nyní měla plnit  Arménie ve vztahu k Číně a Íránu.  Ale pak zde máme opět jedno „ALE“ a to ruské „ale“.  Jak jsem psala zde v části „Chruščov má na svědomí Krym a Stalin Náhorní Karabach,“ tak se zdá, že Rusko Stalinovo varování před Arménií vyslyšelo a vyřešilo tak, že v Arménii má vojenské základny až do roku 2044 (a takovou dohodu uzavřel Medvěděv).  A možná i to je důvod, proč si Putin může dovolit (stejně jako Stalin), upřednostňovat Ázerbájdžán na schůzce v Baku, zatímco s arménským prezidentem se setkal až v Moskvě!

Když mám shrnout tuto část, tak myslím, že Rusko nebude proti vzniku Kurdistánu a že za tím účelem se bude snažit, aby to Erdogan pochopil. Čemu ale dle mého bude ze všech bránit (a jako že už brání podporou Ázerbájdžánu), to je vznik Velké Arménie, které by se Kurdistán možná stal jen nějakou federativní součástí.

Tak či tak – všechny karty jsou na straně Ruska a dle mého není náhoda ani to, že právě za současné světové situace přišel Pjakin s  návodem, jak se Evropa může ubránit totální islamizaci (viz Pjakin z 8.8.2016 zde ). V souhrnu je článek m.j. o tom, jak podstatná globalizační dění probíhají dlouhodobě a skrytě a jak pouze někteří (jako Putin a samozřejmě Pjakin) chápou, jak se jim bránit. A pokud jde o Česko, to má štěstí, že má Zemana, který kdysi m.j. řekl, že jednou Evropa vstoupí do Ruska! Prozatím velmi doporučuji poslechnout si řeč českého prezidenta na včerejším setkání s velvyslanci.

PS: Obě videa V.V.Pjakina vložím samostatně

-Pozorovatelka- 25.8.2016

Do konce měsíce zbývá 6 dnů a z potřebné částky na provoz Aeronetu je vybráno cca 52 %. Děkuji všem, kteří už tyto stránky finančně zde podpořili a všem, kteří i v příštích několika dnech přispějí tak, aby i do budoucna existovaly.