Sovětský letec Meresjev neměl nohy, a přesto létal. Přerovský policajt neměl mozek, a přesto vyšetřoval jako divý. Nikdo u něj absenci tohoto orgánu nepostřehl, ani on sám ne. Že to není možné? Jak sami uvidíte, u české policie je možné všechno. Neprozradím předem žádnou pointu, když řeknu, že pachatel v následujícím příběhu nebyl dopaden. To od naší policie snad ani nikdo nečeká. Ovšem ten způsob nedopadení je tak kouzelný, že se o něj musím podělit. Těch mozkových Meresjevů je u policie spousta, to je pouze jeden z jejich případů.

Dušan Navrátil – Bloger

Šlo o banální krádež peněženky v hospodě. Málo jsem poslouchal maminku, která mi říkala, že se nemám s neznámými lidmi bavit. V restauraci třetí cenové kategorie, ty mám nejraději, tam se nejlépe dozvíte, jak se má dělat vrcholová politika, si ke mně přisedl sympatický dlouhovlasý chlapík. Po nějaké době, když jsme vyčerpali všechna zásadní témata od ženských, přes Superstar (tvrdil, že tam zpíval) až po vesmírné lety, se ten příjemný společník rozloučil a odešel. Byl milý, zatáhl celou útratu, takže jsem nemusel nic platit.

Ani bych neměl z čeho. Jak jsem zjistil až doma, odnesl si i mou peněženku. Vytáhl ji z bundy, když jsem byl na WC. U stolu jsme seděli jen my dva, takže bylo jasné, kdo je ten chmaták. Moje blbost. Krádež jsem hned nahlásil policii. Navštívili jsme onu hospodu, příslušníci se poptali personálu (nic nezjistili) a byl sepsán protokol.

Jelikož znám naši policii, vypravil jsem se na druhý den do té putyky pátrat na vlastní pěst. Tentokrát byla obsluha sdílnější. Během jednoho piva jsem zjistil nejen jméno a příjmení zloděje, ale i kde je zaměstnaný. Zvláštní, že policii nic z toho předtím neřekli. Asi ho nechtěli rovnou naprášit. Jako bonus navíc mi předali i mou peněženku, kterou našli odhozenou na záchodě. Není milé, jak číšníci suplovali práci policie? Peněženka byla pochopitelně vyluxovaná, zmizelo asi 2400 korun a všechny drobné. Občanku, řidičák ani karty kupodivu nevzal. Musel to být přerovský Arsène Lupin – lupič gentleman.

Z hospody jsem se po „vytěžení personálu“ vydal do lapkova podniku. Bylo to ani ne pět minut chůze. Nechal jsem si svého včerejšího společníka zavolat z vrátnice. Byl to on. Všechno sedělo. Už mi tak sympatický ale nepřipadal. Pochopitelně všechno popřel a peníze vrátit odmítl. Stihl se ještě pochlubit, že už párkrát seděl v kriminále a ať mu prý nedělám potíže. Ejhle, on to byl nejen vtipný druh, ale i recidivista.

Měl jsem peněženku (prázdnou), znal jsem i zloděje. Nikdo jiný to technicky nemohl být. U stolu jsme seděli sami, peněženka se našla v tom podniku. Nemotala se tam jiná třetí osoba. Peníze vrátit nehodlal, tak co s ním. Takže jsem na policii doplnil oznámení. Uvedl jsem jméno a příjmení pachatele a řekl, kde pracuje. Chtěl jsem, ať z peněženky sejmou i otisky. Zádrhel. Ono to prý nešlo. Prý je kožená. Jenže jak to bývá, i ta kožená peněženka měla uvnitř plastová okénka. Ty otisky tam být prostě musely. Možná si ale policajti mysleli, že pachatel v létě nosí rukavice nebo měl u sebe nějakou pinzetu na bankovky a mince. Otisky prostě nevzali a basta.

Policie intenzívně (tak to vždy tvrdí) po pachateli pátrala. Po nějaké době se mi ozval právě onen přerovský policejní Meresjev. Byl mladičký. Byl příjemný. Sálala z něj radost, pevná vůle a rozhodnost. Sršel přímo energii. Znovu jsem mu převyprávěl onu hospodskou historku a dodal všechna fakta. Měl jsem příjemný pocit, že jsem v dobrých rukách agilního policisty. Onen optimista mi slíbil, že si pro zloděje dojedou a pěkně si ho podají. Zvlášť, když je to recidivista. Policajt byl na svůj věk celkem mazaný. Tvrdil, že si k výslechu přizve ještě zkušenějšího kolegu, poldu-operativce a že chmatáka společnými silami zlomí a hromadou argumentů donutí k přiznání. Jeho elán byl nakažlivý. Živě jsem viděl lapku, jak se svíjí v rukách české justice. Až mi ho bylo předem líto.

Potom se dlouho nic nedělo. Až do doby, kdy mi ten policejní elév zavolal, ať přijdu pachatele identifikovat. Prý je to nutné. Podotýkám, že to bylo večer, asi před desátou hodinou. Ale šel jsem. Ta identifikace spočívala v tom, že mi ukázal nějakou fotku z databáze. Jméno sedělo, příjmení sedělo. Zaměstnání a podoba ne. Zloděj pracoval v místním podniku, ten člověk (mladíček) z fotky studoval jakousi střední školu. Policajt pořád hučel: když prý ho identifikuji, tak si pro něj zajedou, sbalí ho a vyslechnou.

Byl jsem zděšen. Znovu jsem mu řekl, kde ten pravý pachatel pracuje a kde jsem s ním mluvil. A opět, firma kde byl zloděj zaměstnán, byla tak pět minut chůze od policejní lampárny. Meresjev z Přerova byl trochu zklamaný. Asi se těšil, jak v deset hodin večer, se zapnutou sirénou a blikajícím majáčkem přepadnou nic netušícího studentíka, vytáhnou ho z postele a než se probere, tak mu krádež přišijí.

Chtěl „realizovat“ naprosto nevinného člověka a já mu to překazil. Ten jeho „pachatel“ měl pouze tu smůlu, že se jmenoval stejně jako pravý zloděj. Meresjeva to opravdu rozladilo. On přece pracoval s policejní databází a tolik práce s tím měl. On přece není povinen zvednout líný zadek ze židle a dojít si pro zloděje za rohem ulice. Zřejmě byl ovlivněn americkými policejními seriály. Tam se vše řeší zásadně přes počítač a do několika vteřin. Jak je vidět, ta Meresjevova databanka měla drobnou chybičku. Policajti nejspíš evidují pouze nevinné, recidivistu tam ne a ne najít. On ve skutečnosti ale žádný nevinný neexistuje. Podle policajtů platí, že nevinní lidé nejsou, jsou jen lidé nedostatečně vyšetření.

Když jsem mu ty jeho akční představy torpédoval, tak policajt prohlásil, že se za tím zlodějem přece jen vydá do místa jeho pracoviště. S tím jsme se rozešli. Z lampárny jsem odcházel popuzen. Policajti dosud nic neudělali, ač jsem jim pachatele dodal na stříbrném podnosu. Navíc při odchodu, když jsem vycházel ze služebny, potkal jsem známého. Díval se podezíravě. Kdo po desáté večer „chodí po policajtech“? Práskač nebo delikvent.

Tentokrát se policejní nic dělo ještě delší dobu než prve. Zase intenzívně pátrali. Potom mi jednoho krásného dne zazvonil telefon. Ano, byl to on. Přerovský policajt – Meresjev. Optimisticky mi oznámil, že případ byl odložen, zloděje se nepodařilo vypátrat. Pointu jsem prozradil hned na začátku, takže malou pointičku. Já jen zalapal po dechu. Když jsem znovu nabyl duševní rovnováhy, zeptal jsem se, jestli toho zloděje alespoň vyslechli. Odpověď zněla ne. Zeptal jsem se dál, zda za ním byl v práci. Znovu mi odpověděl, že ne. Zeptal jsem se, proč tam nejel. Meresjev pravil, že by se zloděj-recidivista mohl cítit návštěvou policie v jeho zaměstnání dotčený a poškozený!!! V ten moment jsem to již nevydržel, vybuchl a pronesl několik nejhorších nadávek, na které jsem si vzpomněl. Bylo to něco ve stylu: „Vy fízli jste takové …..,“ apod.

A pointička číslo dvě. Ty nadávky byly opravdu vulgární. Policajt, místo toho, aby se ohradil (měl na to právo, to se opravdu nemá říkat), jen plačtivě pronesl: „Proč mi tak sprostě nadáváte?“ To bylo vše, na co se zmohl. Proč asi. Jeho otázka byla pouze řečnická, sám to moc dobře věděl, proto ani neprotestoval. Mohl si opovědět sám.

Ten neuvěřitelný postup policie lze vysvětlit jen dvěma způsoby. Buď ten vyšetřovatel byl opravdu policejní lempl nebo to policajti vyšetřit ani nechtěli. Možná „rozkaz zněl jasně.“ Slovo vyšetřit je silný výraz. Stačilo to dotáhnout do konce. Vyšetřili jsme to s číšníky sami. Zarážející je pouze jedna věc. Ten jeho elán na začátku byl opravdu nepředstíraný; ten policajt do toho původně šel s chutí. Potom se ale něco změnilo…

Ať tak či onak, výsledek je tentýž. Na konci popisovaných policejních manévrů je jen naštvaný občan. Ztrátu peněz člověk oželí. Ale to, že lump zásluhou jiných policejních lumpů má klidné spaní a nebyl za zlodějnu potrestán je alarmující. K čemu je nám taková policie, když si člověk vše musí zjistit a zajistit sám? A když pachatele náhodou chytíte, policejní impotenti ho ani nepředají dál k potrestání. Tomu říkají pomáhat a chránit?

Při vší smůle jsem měl ale obrovské štěstí. Mít ten policajt alespoň jednu mozkovou buňku, mohl případ vyřešit tak, že by tu krádež přišil mně. Mohl tvrdit, že jsem rafinovaný, že jsem okradl sám sebe a snažil se to hodit na nevinného a poctivého recidivistu. Na peněžence by policajti našli moje otisky (mně by je jistě vzaly) a to by jim přišlo velice podezřelé. Tím bych si tuze přitížil. Z toho bych se jen tak nevykroutil. Po dvanáctihodinovém tvrdém výslechu, za přítomnosti operativce, bych se určitě zhroutil a ke všemu se přiznal. Říkám, bylo to o chlup, vlastně o buňku. Případ mohl být objasněn. A nakonec bych se radoval i já, že policajti toho darebáka už konečně čapli.

Zdroj: Blog autora