Česko zradilo Izrael. A Jeruzalém a Arménie a „Velký Izrael“ – pokračování

Pokračování článku (úvodní část zde) začnu mapou, kterou jsem minule skončila. A začnu konspiračně (?) – na mapě je totiž kromě Jeruzaléma, Jerevanu a Teheránu vyznačeno ještě turecké město Bogazkale, v jehož blízkosti kdysi ležela Hattusa, hlavní město tehdejší Chetitské říše. Tedy říše, se kterou Egypt před třemi tisíciletími svedl bitvu a po které měl faraon Ramseese II. prohlásit, že „za tři tisíce let se ukáže, že vítězem byl Egypt“ (viz Bitva u Kadeše).  Ve stejné době mělo dojít i k vyhnání Židů z Egypta a obě události zmiňuji proto, že dle mého spolu navzájem souvisí a že navíc mají souvislost i s naší současností. A obě dle mého mají souvislost jak s Jeruzalémem, tak s Arménií a především s Íránem.

Jeruzalem (Izrael), Jerevan (Arménie) a Teherán (Írán)

Egypt ve svých plánech o vybudování velké říše  totiž měl vizi, že tato říše bude sahat od Eufratu a Tigridu až k Nilu. Egypťany od začátku pojilo přátelství se Suméry a Babyloňany a vše nasvědčuje tomu, že s nimi na tomto plánu spolupracovali.  Ať už to bylo jak chtělo, za sedm století po bitvě u Kadeše byla říše Chetitů vymazána z mapy a na jejím místě vznikla říše, spojující Babylonii s Egyptem. Čímž by bylo možné říct, že vznikla říše od Eufratu a Tigridu až k Nilu (a Jeruzalém byl její součástí):

Babylonsko-egyptská říše v 6. století p.n.l.

Když se na Babylonsko-egyptskou říši podíváme podrobněji, tak to ve skutečnosti byla Perská říše (Persie-dnešní Írán). A byla to největší říše, jaká kdy na Blízkém východě existovala.

V íránských dějinách je tato říše nazývaná Achaemenidovou

Achaemenidova říše – První perská (íránská) říše

Říše se zdá být opětovně velmi aktuální – zde několik podrobností:  sahala od východní Evropy a Balkánu až k Indii a zahrnovala území dnešního Íránu, Turecka, Iráku, Sýrie, Kuvajtu, Jordánska, Izraele, Palestiny, Libanonu, Afgánistánu. Dále zahrnovala všechna významná centra starověkého Egypta, k tomu dnešní území Libye, dále dnešní Bulharsko, území Ukrajiny (a Ruska), Arménii, Gruzii, Ázerbájdžán, celý Severní Kavkaz a celou Střední Asii.  Rozkládala se na území okolo 8 milionů čtverečních kilometrů napříč třemi kontinenty a tím se stala největší antickou říší. Populace měla činit 50 milionů obyvatel a v té době představovala nejvyšší podíl celosvětové populace.

Hlavním městem říše byl Babylon, úředním jazykem byla aramejština, náboženstvím zoroastrismus (který se následně rozšířil i do Číny!).

Zdroj: zde

Když se podíváme na území, která tehdejší Babylonsko-egyptská říše zahrnovala, tak nelze přehlédnout analogii s dnes tolik aktuálním děním především v těchto zemích:  Kuvajt, Egypt a Libye, kde blízkovýchodní rozvrat začal, k tomu Afgánistán. Libanon, Jordánsko, Gruzie, Kavkaz, kde pokračoval a dále Irák a nakonec Sýrii a Turecko, kde vrcholí. K tomu neopomeňme dění kolem Náhorního Karabachu, tzn. kolem Ázerbájdžánu a tím především kolem tolik aktuální Arménie a samozřejmě kolem Izraele a Palestiny a tím kolem věčně aktuálního Jeruzaléma.

A jestli chceme v celém blízkovýchodním děním najít nějakou zemi, které se už pár let běžící rozvrat nedotkl, pak je to Írán. Ten sice trpěl pod téměř třicet let trvajícími sankcemi, v kontextu současného dění se však tyto mohou jevit pouze jako účelový odklad role Íránu pro nějaké až finální dění. A finální dění má kromě uprchlické vlny z islámských zemí možná ještě tu konkrétní podobu, že eurokomisaři v čele s Federicou Mogherini tak často jezdí do Íránu a za EU s ním domlouvají stále intenzivnější spolupráci (viz Dění v Turecku a v Arménii – jasnější scénář Evropského chalífátu?“   )

A v souhrnu se možná děje to, že je obnovována dřívější Perská (íránská) říše:

První perská (íránská) říše – Achaemenidova říše 

A protože Írán se od té doby stal zemí islámskou, měla-li by být obnovená stejná říše s Íránem v čele, znamenala by její současná obdoba spojení nejen všech islámských zemí, ale současně zavedení islámu i do těch zemí, které prozatím islámské nejsou. A jak je to s islámem v zemích na východ i na západ od Íránu nyní, ukazuje další mapa:

Země s islámem jako s hlavním náboženstvím (zelená barva), uprostřed Izrael (červená barva)

Na mapě za pozornost stojí Izrael a dále fakt, že k obnovení hranic Perské říše zbývá ještě ovládnout Turecko a k tomu islamizace východní Evropy (Ukrajina, Bulharsko, Řecko), ač možná v současnosti již jde o vytvoření říše ještě větší – proto může jít i o islamizaci celé Evropy. Což zahrnuje i území na sever od Íránu a Středozemního moře až k Pobaltí (Švédsko, Norsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko).  Což by velmi ladilo s politikou Bruselu, viz EU jako impérium s vlastní armádou – bruselské plány o rozšiřování na Střední východ a do severní Afriky .

V době, kdy světu vládla První perská říše, křesťanství, natož islám, ještě neexistovaly. Jednotné izraelské království, spojující království izraelské a judské pod vládou krále Šalamouna, bylo nějaká tři-čtyři století po svém úpadku a judaismus musel bojovat o právo na existenci. Už nějakých sedm století neexistovala ani říše Chetitů a v Perské říši byl dominujícím náboženstvím zoroastrismus – náboženství indoevropského národa Árijců/dnešních Íránců. A zdá se, že právě náboženství Indoevropanů  a Izrealitů se poprvé střetla na území Palestina, kdysi zvaném Kanaán.

Území Palestina (Kanaán)

Do biblických souvislostí a historie židovského národa se v žádném případě nebudu pouštět, ale něco málo k Palestině a Jeruzalému nelze nezmínit.

K Palestině cituji z Wikipedia:

„Moderní člověk se na území Palestiny, poprvé mimo Afriku, objevuje 90 tisíc let př. n. l. Přibližně 10 tisíc let př. n. l. se objevují první protozemědělci a lovci gazel. V 8 tisíciletí dochází k rychlému přechodu k usedlému zemědělství. Vystřídá se několik málo poznaných zemědělských společností, z nichž poslední byli Kanaánejci. Jsou obyvateli místa, kde později vznikl Erec Jisra´el  (Kanaánu). Kanaánejci byli semitský kmen zmíněný již v Tóře, první zmínka o nich pak pochází zhruba z roku 3500 př. n. l.

Pelištejci byli nesemitský (indoevropský) kmen, uznávaný výklad názvu ´Pelištejci´ se odvozuje od slova falasa, což znamená „vystěhovalec“, či „přistěhovalec“ a podle Tóry jsou Pelištejci cizí kmen, který vyšel z Egypta po vyhnání faraónem  Ramsesem III. v roce 1176 p.n.l.

Jistou podobnost mezi biblickými Pelištejci a dnešními Palestinci lze spatřovat v neustálých útocích na Izraelity, které se vyskytovaly již v dobách „Soudců“. Podle Tóry se dokonce Pelištejcům podařilo ukořistit Schránu úmluvy, ale nakonec ji Izraelitům vrátili poté, co je napadl mor, což spatřovali jako boží trest. Pelištejce lze nalézt i v dalších důležitých momentech židovské historie, Tóra uvádí, že Dalila, do které se zamiloval Samson, a která ho vlákala do pasti, aby mohl být zabit, byla Pelištejka. Pelištejec byl Goliáš, proti kterému bojoval David. Pelištejci, jako ostatní nepřátelé Izraele, pomáhali králi Nebúkadnesarovi v roce 588 p.n.l. zničit Jeruzalém.

Když Římané vládli nad Izraelci, přejmenoval pohanský císař Hadrián jejich území Erec Jisra’el v protižidovském duchu po úhlavním nepříteli Izraelitů, tj. po Pelištejcích. V latině se Pelištejci nazývali Philistaei, Palestina potom Palaestina. Odtud pak pochází označení Palestina. Současní Palestinci jsou potomky pravděpodobně všech národů, které se přes tento region převinuly, v tom i podle průzkumů DNA mají částečně samozřejmě i židovské kořeny.“ Konec citace.

Dřívější území Kanaán, později Palestina, dnes zahrnuje státy Izrael, Libanon, část Sýrie a „stát“ Palestina. Kolem roku 1250 p.n.l. mělo na toto území doputovat 12 izraelských kmenů.

Cesta Abrahama z jeho rodiště babylonského města Ur do Cháranu na území Turecka,  pak do Kanaánu a Egypta a z Egypta zpět do Kanaánu (zdroj)

Kdo ale ve skutečnosti z Egypta do Kanaánu putoval se zdá být sporné, když i Wikipedia uvádí, že to měli být Pelištejci. V podobném duchu obsazení Kanaánu popisuje i článek „Hebrejská Bible a archeologie“ . Pokud tomu skutečně bylo jinak, než je psáno v Bibli, pak by to mohlo znamenat 1) že Izraelité dávno před tzv. exodem na kanaánském území žili, tudíž jejich historické právo mít zde vlastní stát je nezpochzbnitelné  a 2) že z Egypta vyhnaný národ nebyli pouze Izraelité, ale (i?) nesemitský indoevropský národ Pelištejců.

Nebudu se dále pouštět do tématu, se kterým si dosud nevědí ani odborníci, a už vůbec ne do obsahu Bible, mě informace o Kanaánu zaujala především v té souvislosti, že jde o území, na kterém se odehrála výše zmiňovaná Bitva u Kadeše. A že jde o stejné území, na kterém následně bojovaly Izraelité s nesemitskými Pelištejci. A dále, že v době, kdy na toto území mělo doputovat dvanáct izraelských kmenů současně s Pelištejci (13.-12. století p.n.l.) patřil Kanaán Egyptu a byla to pro něj oblast, kde nejvíce čelil nepřátelům ze severu (Chetité?)

Kdo rozhodl, že právě toto území bude pro Izraelity zaslíbenou zemí?

A jak vidíme na obrázku dále, kdo rozhodl, že město Jeruzalém stále zůstávalo pod správou Pelištejců a že jen načas bylo součástí jednotného izraelského království – za krále Šalamouna, který spojil severní izraelskou a jižní judskou část:

Izraelské království, tvořené izraelskou a judskou částí – více zde

Jeruzalém

Opět cituji z Wikipedie:

„Nejstaršími dokumenty, zmiňujícími jméno Jeruzaléma, jsou egyptské klatebné nápisy (z 19. a 18. stol. př. n. l.), kterými byli proklínáni potenciální nepřátelé Egypta, kteří jej napadali často právě z oblasti Syropalestiny. Jméno města se v těchto nápisech objevuje jako „Ašamam“ nebo „Rašlamam“.

Souhlásky š a m se pak objevují i v podobném pojmenování – v knize Genesis je zmiňován „Melchisedech, král Šálemu“ – města, které je ztotožňováno s Jeruzalémem. Pojmenování tohoto města jako „Jebús“ pak vychází od Jebusejců, kteří město původně obývali. Jméno Jeruzalém možná vzniklo spojením těchto dvou výrazů do „Jebús-Šálem“. Tradice pak slovo „Jeruzalém“ vykládá jako „město pokoje“ (hebrejsky ´ír šalom). Vznik pojmenování je však stále nejasný.

Jádro Jeruzaléma vzniklo v eneolitu na vyvýšenině, která je dnes nazývána jako Město Davidovo. Proměna z přechodného sídliště v regulérní město se udála v 19. stol. př. n. l.

Ve 14. stol. př. n. l. byl již Jeruzalém opevněným a důležitým kanaánským městem.

Podle biblických zpráv bylo město přinejmenším až do 11. stol. př. n. l. obýváno Jebusity  (pro úplnost je třeba dodat, že Jebusité je etnické jméno národa, který sídlil v horách kolem Jeruzaléma ke konci 2. tisíciletí př. n. l. a že Bible o něm mluví jako o odlišné a menšinové skupině vedle Emorejců a Chetejců – přičemž Chetejcemi jsou míněni právě Chetité) a okolo roku 1000 př. n. l. Jeruzalém padl do rukou Izraelitů (pod vedením krále Davida). Následně byl ustanoven hlavním městem izraelského království„. Konec citace

Jeruzalém se v té době sice stal hlavním městem sjednoceného izraelského království, stále však ale ležel na jeho judské části. Když i judské království zaniklo (a to rukou společnou m.j. Egypťany a Babyloňany -více zde, zde), Jeruzalem už se hlavním městem Izraele nikdy nestal, ač se o to se po celou další historii snažil. A až do dnešních dnů se snaží marně (viz souhrnný článek zde).

Dnes je Jeruzalém mezinárodním městem všech tří náboženství, přičemž zvláštní postavení v něm má Arménie, co je ale podstatné – zeměpisně je stále součástí spíše arabského (stále palestinského) území, nikoliv izraelského, bez ohledu na to, že v roce 1947 byl vytvořen samostatný stát Izrael a bez ohledu na to, že ten se stále rozšiřuje v neprospěch Palestinců. Naopak je ze všech stran stále intenzivněji potvrzováno, že s Jeruzalémem (s jeho částí) se počítá jako s hlavním městem BUDOUCÍHO STÁTU Palestina.

Rozšiřující se území Izraele na úkor Palestiny, Jeruzalém však stále jako součást palestinského území  

Židokřesťanský a islámský svět a stát Izrael

Nejsem zastáncem politiky státu Izrael vůči Palestincům. Tento problém je však otázkou pouze naší současnosti, zatímco vším se zdá, že je to už jen kamínek v mnohem vyšší hře. Ač se totiž  stát Izrael rozšiřuje na úkor Palestinců, tzn. na úkor arabského islámského národa, ve skutečnosti je otázkou, jestli tomu není právě naopak:

Když se touto optikou vrátíme k Jeruzalému, tak se logicky musí jevit jako nepředstavitelné, aby se město, ležící uprostřed islámských zemí, mohlo stát hlavním městem židovského/židokřesťanského Izraele, resp. aby se do budoucna nestalo hlavním městem islámské země. A zde se nabízí otázka, proč vlastně světové mezinárodní společenství stát Izrael nechalo vzniknout, když se stále více ukazuje, že je do budoucna nežádoucí. Tak se podívejme do novodobé historie.

Právo Židů na samostatný stát

Opět cituji:

„Vzhledem k tomu, že důsledkem 1. světové války byl pád Ottomanské říše, stalo se nevyhnutným stanovit, jak se bude vládnout zemím, kterým vládla Ottomanská říše. Přesné hranice teritorií nebyly specifikovány, ale vzhledem ke Svaté zemi, která byla známá pod jménem Palestina, byl plán jasný a světové mocnosti rozhodly následovně:

“Výše podepsané smluvní strany se shodly na tom, že správu Palestiny v rámci její hranic budou vykonávat spojenecké mocnosti jako na svém mandátním území. Tohle mandátní území bude odpovědné za to, aby vstoupila v platnost původní deklarace britské vlády z 8.listopadu 1917 a aby byla přijata ostatními spojeneckými mocnostmi ve prospěch zřízení národní domoviny Židů na území Palestiny a nic nebude na překážku tomu, aby svá občanská a náboženská práva v Palestině vykonávaly i nežidovské národy a aby svá práva a politický status si užívali i Židé, žijící v jakékoliv jiné zemi.“

Mezinárodní společenství-Spojenci v roce 1920, ale i Společnost národů v roce 1922, takto uznaly národní právo Židů na jejich izraelskou zem. Rezoluce stanovila to, že občanská a náboženská práva nežidovských národů žijících v Palestině musí být podpořena, ale nebyla tu speciální zmínka o politických a národních právech Arabů. Avšak Společnost národů udělila politická práva Arabům ve čtyřech jiných mandátních územích: Libanonu, Sýrii, Iráku a později v Transjordánsku.

Konference v San Remo v roce 1920 zrodila na půdě Společnosti národů Britský mandát pro Palestinu, který stanovil legální právo Židů bydlet kdekoliv na území Západní Palestiny mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Později, 51 členských zemí Společnosti národů jednomyslně schválilo historické spojení Židů se Svatou zemí.“ Konec citace ze zdroje zde, více k tématu také zde

Co z výše řečeného plyne?

První světovou válkou šlo o rozpad všech velkých celků (monarchií, proto včetně Osmanské říše) a o vznik samostatných států s právem národů na sebeurčení. Z tohoto procesu nebylo možné vyčlenit židovský národ, proto mu bylo přiznáno právo mít svou domovinu na území Palestiny. Zároveň ale deklarace zmiňuje, že ve vedení islámských zemí bude Turecko do budoucna nahrazeno Palestinou (!).

Vznik státu Izrael

Opět cituji z Wikipedie 

„Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly  se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině. Nově vytvořená OSN přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. “ Konec citace.

Stát Izrael a Vatikán

Vatikán uznal Izrael teprve v roce 1993. Jan Pavel II. pak Izrael navštívil, v roce 2000 se zastavil u Zdi nářků, kde nazval židy bratry ve víře.„Při našem prvním setkání mi řekl: ´Vítám tě, můj duchovní starší bratře.´ To skutečně znamenalo historický předěl v našich vztazích,“ vzpomíná izraelský vrchní rabín Jona Metzger. (zdroj)

Jan Pavel II. u Zdi nářků

Proč vlastně vznikl Izrael?

A nyní opět od začátku. Kolem 13.-12. století p.n.l., tzn. v době, kdy došlo k bitvě u Kadeše, se na stejném území potkávají Pelištejci (indoevropský národ) a Izraelité (židovský národ) a svádějí spolu boje o to, komu toto území patří. Než se tak stalo, patřilo toto území Egyptu.

O mnoho století později, v době, kdy už existovalo křesťanství i islám, spadá stejné území pod mandatorní správu Británie, načež je rozhodnuto, že na území Palestiny si smějí dělat stejné právo jak Palestinci (indoevropský národ, v té době již islámský,) tak Židé (židovský, resp. v té době již židokřesťanský národ). Historie jako by opakovala dění před cca třemi tisíci lety – ovšem s tím, že indoevropský/islámský národ získává zcela jzjevně navrch. A to včetně nároku na město Jeruzalém.

K čemu tedy bylo vhodné vytvořit židovský národ a jeho historii zakončit vznikem samostatného státu Izrael?

Stále více mi vychází, že k tomu, aby Egypt naplnil slova svého faraona Ramsese II. o tom, že „za tři tisíce let se ukáže, kdo byl vítězem bitvy u Kadeše“, použil Izraleity. Když si k tomu přičtu, jak napříč historií se na likvidaci židovského národa rukou společnou podílely Egypt i Babylon, tzn. v souhrnu První perská říše,  což pořád v souhrnu je Egypt a Babylon (GP?), tak mi z toho vychází, že po třech tisíciletích Egypt ve spolupráci s Babylonem naplnil svůj sen o říši, která bude sahat od Eufratu a Tigridu až k Nilu. Jen se za tu dobu upřesnilo, že tím nebyl myšlen vnitřní prostor, ale prostor vnější, tzn. prostor na východ i na západ od zmiňovaných řek:

A jestliže se po třech tisíci letech kruh uzavírá opět na území Íránu (území Árijců a Perské říše, která zahrnovala Egypt i Sumer/Babylon), může to současně znamenat návrat k náboženství zoroastrismu. Ještě jinak – zatímco východní část světa nikdy naplno nepřijala ani judaismus ani křesťanství ani islám, vůči zoroastrismu je vstřícná.  Což lze přeložit také tak, že zatímco západní část světa byla podmaněna přes křesťanství/židokřesťanství a ve finále bude nahrazena islámskou kulturou, východní část světa bude podmaněna přes zoroastrismus. K tomu už zbývá jen dodat, že pouze Írán ovládá obojí – islám i zoroastrismus.

A to lze přeložit tak, že „kolébka lidstva“ (Sumer, Babylon a jejich spolupráce s Egyptem) má nástroje k tomu, jak vládnout západu (Evropa, USA a celkově západní polovina světa), tak východu (Čína, Indie a celkově východní polovina světa).

Kolébka lidstva – hora Ararat na tureckém území a Írán, kolébka indoevropského národa

K roli Íránu (Persie) ještě tato souvislost s íránskou vlajkou: „Na dolním okraji pruhu červeného se vždy jedenáctkrát opakuje stylizovaným arabským písmem bíle psané heslo Bůh je veliký (Alláhu akbar). Uprostřed bílého pruhu je umístěn červený íránský znak. Ten tvoří čtyři malé půlměsíce, obklopující svisle ležící čepel meče, nad kterou je umístěn znak arabského písma. Kresba znaku je stylizace Alláhova jména. Pět hlavních prvků znaku symbolizuje pět základních pilířů islámu a jejich svislá poloha naznačuje cestu k jedinému Bohu. Čtyři půlměsíce představují fázi jeho narůstání, tak jak roste islámská víra. Meč znamená sílu a statečnost, která je navíc zesílena znakem at-tašdíd. Podoba znaku zároveň evokuje představu zemského glóbu. Červená barva vlajky znamená revoluci, bílá mír, zelená islám. Dvaadvacetkrát se opakující text na okrajích barevných pruhů připomíná 22. brahmán revolučního roku 1357 (11. únor 1979), který je oslavován jako den vítězství íránské revoluce.“ (zdroj)

Vlajka Íránu, která opakuje červenobílou kombinaci barev Egypta, k ní přidává zelenou. Ale kromě čísel 22 a 11  také symbolizuje míč-globus

Z popsaného mi vychází, že Izrael je do budoucna již nežádoucí – vznikl proto, aby dokonal moc/bezmoc západní části světa. Totéž si ale nemyslím o roli izraelského národa. Ten stal na začátku konce Chetitů, a to přes Aramejce/Arménií a vším se zdá, že by měl stát i na konečném vítězství toho, o čem Ramses II. prohlásil, že „za tři tisíce let se ukáže, kdo byl v bitvě u Kadeše vítězem“.

A svolal-li Putin schůzku prezidentů Ázerbájdžánu a Arménie, je třeba mu naslouchat stejně, jako když svolává schůzku Netanjahua s prezidentem autonomního území Palestina. A zřejmě je mu třeba stejně naslouchat i v tom, když k přestěhování do Ruska vyzývá Židy. A v tomto kontextu je možná pochopitelnější i to, proč český prezident Zeman fandí Izraeli a je odpůrcem uprchlické politiky (o což víc je ovšem nepochopitelné, že například takový Andrew Schapiro místo aby mu děkoval, tak proti němu útočí).

Ale vše shrnu až v závěrečném dokončení.

-Pozorovatelka-  11.9.2016