V současné době se setkáváme se slovy typu „právo EU nám stanoví“, „dle práva Evropské unie“, „zákon je v rozporu s právem EU“ apod. Ne každému je však hned jasné, co se pod pojmem právo Evropské unie rozumí. Evropská unie vznikla v roce 1992, aniž by se její zakladatelé o případné subjektivitě EU v Maastrichtské smlouvě zmínili. Význam Evropské unie v reálných vztazích ale intenzivně rostl a nedostatek právní subjektivity začal být chápán jako problém.

Ilustrační snímek – EU cesta do pekel

Teprve Lisabonská reformní smlouva platná od 13. prosince 2007 dala EU právní subjektivitu. Mít subjektivitu podle mezinárodního práva znamená mít právo uzavírat mezinárodní smlouvy s jinými subjekty, udržovat s nimi diplomatické styky, požívat výsad a imunit podle mezinárodního práva, být účastníkem soudních řízení podle mezinárodního práva nést odpovědnost a vznášet nároky vyplývající z odpovědnosti jiných subjektů.

Lisabonská smlouva odpovídá i na otázku, kterou si v souvislosti s EU klade mnoho občanů: „Kdo dělá v Unii co?“

Smlouva zavádí klasifikaci pravomocí:

* výlučné pravomoci: pouze EU má pravomoc tvořit právní předpisy v oblastech, jako je celní unie, společná obchodní politika nebo hospodářská soutěž

* podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti: v oblastech, jako jsou kultura, vzdělávání nebo průmysl, může EU pouze podporovat činnost členských států, například prostřednictvím finančních intervencí

* sdílené pravomoci: v ostatních oblastech, jako je životní prostředí, doprava a ochrana spotřebitele, sdílí Unie pravomoc tvořit právní předpisy v souladu se zásadou subsidiarity s členskými státy. (Subsidiarita je politický princip, podle kterého se má politické rozhodovaní posunout co nejblíže občanům. )

Evropské právo má přímý dopad na všechny občany Evropské unie. Některými předpisy jsou přímo povinni se řídit. Jiné předpisy stanoví povinnost členskému státu, a zjistí-li občan EU, že se jeho stát těmito předpisy neřídil, a tím jej poškodil, může se na svém státu na základě evropského práva domáhat odškodnění. Proto musí mít každý občan EU veškeré evropské právo dostupné ve svém jazyce.

V zakládajících smlouvách Evropských společenství byly stanoveny následující právní akty:

• nařízení – jsou obecně závazné a bezprostředně použitelné v každém členském státě,

• směrnice – zavazují členské země dosáhnout určitých cílů během určené doby

• rozhodnutí – jsou pro příjemce závazná, mohou se týkat členských zemí, právnických či fyzických osob

• doporučení a stanoviska – nejsou závazná, nedodržení doporučení však může být v některých případech sankciováno

Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky. To jsou oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp. Evropských společenství (Radu, Parlament a Komisi). Mezi společné politiky dnes patří:

• společná obchodní politika

• společná zemědělská politika

• jednotný vnitřní trh (do velké míry)

• měnová politika (pro 12 členských zemí eurozóny)

Oblastem, kde členské státy přenesly svou působnost na orgány EU jen částečně, říkáme komunitární neboli koordinované politiky. Mezi ně patří především:

• občanství

• regionální (strukturální) politika, hospodářská a sociální soudržnost

• ochrana spotřebitele

• ochrana životního prostředí

• dopravní politika

• energetická politika

Komunitární právo tvoří jako celek zvláštní, samostatný systém práva, který nelze ztotožnit nebo podřadit ani pod vnitrostátní právní systémy (národní právní řády) členských zemí Evropské unie.

Podstatným rysem komunitárního práva je jeho přednost před národním právem včetně národních ústav členských států Unie. Tuto zásadní skutečnost je třeba mít na paměti rovněž při zajišťování kompatibility českých právních předpisů s právem Evropského společenství.

Komunitární právo se vyznačuje základními charakteristickými rysy:

Je samostatné (autonomní), v členských státech platí přímo jako právo Evropských společenství, nikoli tedy jako mezinárodní právo, které by bylo inkorporováno do práva vnitro-státního. Je bezprostředně použitelné, to znamená bez nutnosti přijímání jakéhokoliv transformačního aktu (toto konstatování se týká závazných právních předpisů ES s výjimkou směrnic).

Má přednost (primát) před národním právem členských států. Dojde-li ke střetu práva ES s národním právem členského státu, bude se přednostně aplikovat právo ES, a to i tehdy, odsune-li v rámci aplikace normy ústavního práva příslušného členského státu.

Být Evropanem či Evropankou znamená sdílet stejné hodnoty. Občanství EU zaručuje cenná práva, jež Lisabonská smlouva posiluje a navíc zavádí práva nová.

Tyto hodnoty jsou společné pro všechny členské státy a jakákoli evropská země, která se chce stát členem EU, je musí uznávat. Bez práva by nemohl existovat moderní stát ani Evropská unie.

Zdroj: ePortal.cz