Uplynulý týden byl pro české sociální demokraty opravdu plodný. Kromě toho, že Bohuslav Sobotka konečně připustil, že předvolební sliby o tom, jak s církevními restitucemi zatočí tak nějak po bolševicku, nebyly zasazeny do „reálných rámců“, jak sám premiér kdysi pronesl, vzešly právě od členů této strany hned dva pozoruhodné návrhy. Jeden se týkal žen, přesněji řečeno kvót pro ženy, jejichž velkou podporovatelkou je ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová. Druhý se týkal pozitivní diskriminace Romů a předložil jej ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Obojí je naprosto kontraproduktivní.

Chovanci

Žena ve vysoké funkci, byť absolventka přední univerzity, polyglotka, profesí například výborná manažerka, která by jakéhokoliv mužského kolegu za normálních okolností strčila do kapsy, bude rázem automaticky vnímána jako ta, co své místo dostala nikoliv pro své schopnosti, ale prostě proto, že má vagínu a socialisté se usnesli, že vagín má být na každé kandidátce minimálně 40%. Nicméně dobrá, dokud budou podobně střelená pravidla platit jen pro kandidátky ČSSD, je to naprosto v pořádku. Každá žena si může dobře rozmyslet, zda do takového spolku vkročí. Ve chvíli, kdy však začnou socialisté, jak je ostatně jejich dobrým zvykem, vnucovat podobná nařízení ostatním stranám, nebo dokonce později soukromým firmám, pak potřebují dostat přes prsty. Ideálně od žen, které kvóty nepotřebují.

Mnohem horší je situace u Romů. Romové mají být podle strategie z dílny ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera pozitivně diskriminováni například v přístupu ke vzdělání, nebo k práci. Nevím, s jakou diskriminací se setkávají Romové například v našem vzdělávacím systému. Sama jsem navštěvovala třídu s několika romskými dětmi a jejich problémy věru neplynuly z nerovného přístupu k nim. Také například vietnamské děti se nejspíše nesetkávají s žádnou diskriminací, neboť jsou svými dobrými studentskými výsledky proslulé. Také na ně s pozitivní diskriminací nikdo nemyslí, stejně jako na děti jiných menšin. Mohou si k tomu gratulovat, protože je předem jasné, že podobná opatření Romům nejen nepomohou, ale naopak jejich postavení ještě extrémně zhorší:

- jakýkoliv Rom, který čehokoliv dosáhne svou vlastní pílí, bude automaticky chápán jako ten, kterého musela popostrkovat majoritní společnost, a tudíž není stejně dobrý, jako jeho bílí kolegové, a vše, co si vydobyl, dostal vlastně protekčně. To povede k ještě větší frustraci úspěšných Romů, kteří se často potýkají s vyčleněním jak ve své komunitě, tak právě u majoritní společnosti. Obojí s pozitivní diskriminací prudce vzroste. Pozitivní diskriminace tak znehodnocuje tvrdou práci mnoha lidí.

- pozitivní diskriminace v samotném člověku podporuje pocit méněcennosti. Když si dáte s kamarády závod v běhu na sto metrů a oni vám řeknou, ať si vezmete třicet náskok, vaše motivace i radost z úspěchu nikdy nebudou stejné, jako když vyhrajete bez jakýchkoliv berliček. Pokud vám tedy není zrovna pět let. Když vám dají náskok kamarádi, tak je to ještě dobré, protože se nedá předpokládat, že by vám pak vaše vítězství vyčítali. Horší je, pokud vám ho dá trenér, nebo dokonce rozhodčí. Pak vás budou soupeři i kolegové z týmu „milovat.“ Pozitivní diskriminace tak všemožně útočí především na postavení pozitivně diskriminovaného jedince.

- pozitivní diskriminace ve společnosti posiluje stereotypy a rasismus. Zkušenosti z USA potvrzují, že nekvalifikovaní jedinci a jedinci pro danou funkci/studium nemající dostatečné předpoklady, protlačení v rámci programů užívajících metodu pozitivní diskriminace, posilují ve společnosti předsudky, že všichni lidé určité rasy či etnika musí být automaticky hloupější. Zároveň vytváří předpoklad, že všichni lidé určité rasy či etnika jsou „slabší“, a tak potřebují, aby se jim dostalo pomoci. To nejen podporuje stereotypy, ale doslova je trvale zapracovává do společnosti. Pozitivní diskriminace tedy mezirasové napětí navyšuje, nikoliv naopak.

V romských dětech nelze vytvářet očekávání, že je někdo povinen jim něco poskytnout jen na základě jejich etnika. Pozitivními vzory jim mohou být jen ti, kteří uspěli bez nejrůznějších švindlů a oklik. Postavení Romů ve společnosti pozitivní diskriminace prudce zhorší a způsobí ještě větší napětí mezi majoritou a Romy. Jenže to je možná účel. Kdo by jinak živil autory podobných strategií, a co by bylo náplní institutu ministra pro lidská práva? Nelze si v této souvislosti nevzpomenout na výrok již zesnulého českého komika Miloslava Šimka: „Asi by museli pracovat rukama, když hlavou jim to moc nejde.“

Zdroj: Blog autorky