Vylodění v Normandii si zaslouží připomínat. Zaslouží si připomínat v tichu, s úctou a respektem. To by ho ale nesměli dostat do ruky ti, které občané nemůžou stále více ani cítit. On se dá i na takových vzpomínkách vytřískat politický kapitál. Nenechal jsem si ten přenos ujít, byť jsem tušil, že to bude z kategorie „pohřeb Nelsona Mandely“. V dnešní době se hodí každá příležitost. Dámy a pánové v uniformách i bez nich, váleční veteráni, sedící po sedmdesáti letech na sklonku svého života v místě, odkud se už nevrátili jejich tehdejší přátelé a kamarádi, tam byli. A byli tam i ty šéfové států a vlád.

Bloger František Matějka

Byl tam Obama se žvejkačkou v hubě, že se mu až uši hýbaly. Projev úcty v křišťálové podobě. Byli tam zívající papaláši, kteří si nebyli schopni ani zakrýt ústní otvor v přímém přenosu do celého světa. A byl tam francouzský prezident François Hollande, jehož teatrální čtený projev s gesty se jistě zapsal řadě soukmenovců do paměti. Ta nacvičená neupřímná gesta jsem už viděl v jiných historických dokumentech. Jen strany se tak nějak prohodily. Prožíval sám sebe před velkoplošnou obrazovkou a nezapomněl při vzpomínce na tu dobu zakomponovat do svých slov i dnešek.

Mluvil o nutnosti hájit mír všemi dostupnými prostředky – a já si vzpomněl na Libyi. Nebo znovu připomenutí našich dnešních nutných ´bojů´, jako jsou globální změny klimatu, terorismus či nepokoje v zemích třetího světa. Znovu jsem si vzpomněl na klid, který byl v Libyi před tím, než tam Francouzi vlítli. A při pohledu na představitele EU a USA jsem si k tomu aktuálně vzpomněl na Ukrajinu. Vrcholem všeho byla závěrečná Óda na radost. To aby ovce nezapomněly, a do podvědomí se jim opět trochu vrylo, kdyby snad někdo po volbách do Evropského parlamentu pochyboval, že směr je jasný.

Bylo mi těch veteránů líto. S naším nejstarším synem ze tří jsme v Normandii strávili deset dní. Navštívili jsme před několika lety všechny klíčové pláže, muzea i místní ulice v přilehlých městečkách, ale i hřbitovy padlých vojáků se jmény i bez nich, u kterých je něco jako ´Ten, kterého zná bůh´. Byla to místa, kde jsme měli pocit, že cítíme zvláštní energii. Pocit klidu a rovnováhy. Absolutní.

Vím, že je to jedno z míst na Zemi, kam postupně vezmu další naše dva syny, až do ´toho´ dorostou. A doufám, že do té doby zapomenu na tu šaškárnu, kterou jsem před pár dny viděl v televizi. Na šéfy států a vlád 19 zemí, kteří si prý s válečnými veterány připomněli 70. výročí vylodění západních spojenců v Normandii, a kteří si tam letos honili triko na cizí účet.

Zdroj: Blog autora